Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888/V jasné záři
Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888 | ||
Soucit zimy | V jasné záři | Slovanská allegorie |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | V jasné záři |
Podtitulek: | Spanilomyslné hraběnce Lucii Stadnické |
Autor: | Edvard Jelínek |
Zdroj: | Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888. Praha : nákladem Umělecké Besedy, 1888. S. 49–53. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Každý z nás staví si v mládí svém vzdušné zámky a zámečky. Vznět mladých let buduje napořád a věří v opravdovosť těchto zámečků potud, pokud střízlivosť pozdějšího věku sama je nezboří. Jakoby to byly optické klamy…
Dříve ještě, než hlava sešediví, řítí a kácí se jeden zámeček po druhém, mění se v nic, až posléz nezbývá než pouhé sklámání, tím bolestnější, čím úže srdce k sladkým sebeklamům přilnulo. Poznenáhla obklopují člověka jen trosky, kolem nichž pociťuje velký, nevýslovný stesk.
Tak jsem přemítal, když jsem jednoho krásného dne navštívil na venkově přítele svého z mladých let, Bohdana. Naše přátelství bylo upřímné i vřelé. Shodovali jsme se i v tom, že jsme oba spatřovali před sebou již několik pobořených zámečků mladých let. Rozmlouvali jsme o neutěšených troskách krásných ideálův a činili jsme kříž nad nejednou rozplynulou smyšlénkou.
Ale tenkráte vznášel a vypínal se před námi přece ještě jeden zámeček, krásnější všech ostatních, o němž na štěstí oba podnes jsme přesvědčeni, že odolá všem pohromám, že se nesřítí, ale že skvíti se nám bude v neporušené velkoleposti do posledního dechu.
Znáte a vidíte jej stále vy všickni, kteří na svět jste přišli v rozlehlém jasu dějinné záře koruny svatého Václava. I když na rtech žalm se chvěje a příval zhouby doráží, pevně stojí ten zámek tužeb i snů našich. Stojí tisíc let! Vystupuje jako v báji a bělosť jeho velebná nás oslňuje. Toť svatý oltář všech našich obětí i cíl zbožnosti.
Česká vlasť!
Tak rozjímajíce vystoupili jsme z boru. Před námi rozkládala se širá rovina požehnaného Polabí. V mlhavých obrysech pnul se do výše Řip. Nad vinnými keři ptactvo poletovalo a pělo věčně krásnou píseň smíru.
Teplý větřík šeptal, že tak jak dnes i před tisícem bylo let. Mnoho bouří prošlo zemí, mnoho pohrom nás stihlo, ale sláva Hospodinu, jsme tu podnes!
„Odoláme nástrahám a přívalům také příště!“ ozval jsem se po chvíli.
Tu Bohdan pozdvihl hlavu k jasnému nebi a z jeho oka vyšlehnul blesk. Vece: „Byt náš národní jest dědictví po otcích zděděné. Zachovati toto nejvzácnější dědictví všemu potomstvu jest povinností, o kterou děliti se musí každý český muž a každá česká žena — od kolébky do hrobu.“
„Každá česká žena!“ opakoval jsem s důrazem. Snad mi při tom mimo vůli přeletěl ústy přízrak neveselého úšklebku.
Zatím uběhlo nám kus cesty a při samém hlubokém břehu přítel Bohdan oznámil, že jsme blízci cíle. Podnikli jsme totiž vycházku k hranicím českého jazykového území.
Neutěšená pouť!
Stanuli jsme.
Proti nám, na druhém břehu Labe, bělala se přívětivá víska, jejíž chaty zabíhaly až do lesa.
Při pohledu na tuto ves zasmušil se přítel Bohdan nápadně. Okamžitou zamlklosť přerušil jsem nemilou otázkou: „To už je ves německá?“
„Úplně německá ves!“ odvětil v zádumě Bohdan.
„Měli jsme zde zvláštní neštěstí,“ dodal po chvíli, poukázav mávnutím ruky k nejbělejšímu v této vsi stavení. Stálo jako bašta před ostatními chatami, téměř při samém břehu řeky.
Hezký příbytek!
„A co?“
Bohdan dal výklad takový: „To byl poslední český krov v této vsi. Žil tam Jan Vávra, hospodář nebohatý, ale Čech uvědomělý, znamenitý. U něho jen po česku mluvili a jen české knihy čítali. Také čeládka byla česká. Hospodář byl si vědom, že jeho dům je nejzazší baštou českého jazyka a nemálo si na tom zakládal. Za Vávrovým plotem nevyzníval již český jazyk, zaléhal tam v temnu šumného lesa. Překroč břeh a uslyšíš jen cizí zvuky. Jindy jinak bývalo. Měl jsi tam komu bodrou pravici stisknouti a s kým po česku si pohovořiti. Vávra vždy rád nás za svým českým prahem vítal a sám k častým návštěvám vybízel. Ale jak jsem pravil… měli jsme zde zvláštní neštěstí. V této vsi nemáme již co činiti.“
Bohdan se opět zamyslil a zase po přestávce dodal: „Před půl rokem zemřela Vávrovi žena a před týdnem náhle sešel se světa Vávra, v nejkrásnějších letech mužného věku. Pravda, v kolébce zůstala malá Božka, jediné Vávrovo dítě, ale dříve než doroste — odcizí se našemu jazyku na návsi mezi ostatními dětmi. Slovem, Vávrovým úmrtím padla poslední bašta českého jazyka v této vsi.“
Nemohu říci, jak mne Bohdanův krátký výklad dojal. Smutně hleděli jsme k protějšímu břehu, k té ztracené baště českého jazyka. Teprv nyní zdálo se mi, že Vávrovo bílé stavení jest obestřeno přítmím teskné dumy. Vrata byla uzavřena, kolem nebylo lze postřehnouti žádných stop života. Jen tam uvnitř, pod opuštěným krovem českým kvílelo snad ještě v kolébce osiřelé české dítě.
Bylo nám, jakoby z černa lesa vystupoval temný mrak, léhající tiše, ale těžce na Vávrovo stavení.
Odcházeli jsme s šeptem žalmu na rtech. V uších znělo nám kvílení Vávrovy nevyspělé Božky… Zdálo se nám tak.
Bohdan sám zrychlil krok, jakoby násilně vymaniti se chtěl z rozhledu k „ztracené baště českého jazyka“.
Přes pole spěchali jsme pryč… pryč.
Nevím, jak dlouho bychom byli mlčky bloudili v dojmu neblahém, kdyby šťastná myšlénka nebyla Bohdanovy kroky vedla k pohostinnému prahu dobrých lidí.
Ocitli jsme se z nenadání na dobře bité cestě, od níž, co by dohodil, zjevil se oku mému úhledný český stateček. Z bujného zelení vystoupily jeho bílé, čisté stěny. Nebyl jsem tam nikdy a nevěděl jsem ani, kam mne přítel Bohdan vedl. Že však nebyl v těchto místech řídkým hostem, dosvědčil černý Nero, který spatřiv jej, nevyřítil se na nás zběsile, ale dosti vlídně netoliko Bohdana obskakoval, leč i ke mně přátelsky se lísal. Vešli jsme do statku i přiznám se bez přetvářky, že mně hned za vraty bylo tak útulně, jako pod slaměnou střechou litevského dvora.
Ve statku vládlo ticho sváteční, rušené leda šumem v haluzích několika rozlehlých lip. Čeládka dlela kdesi v polích a snad ani hospodáři nebyli doma.
V tom vyběhlo nám vstříc na uvítanou mladé, roztomilé stvořeníčko.
Stvořeníčko! Měl jsem vlastně říci krasavice, víla, anděl, což poněkud budiž na mou omluvu, že v té chvíli pozapomněl jsem Vávry. Netušené, líbezné zjevení utlumilo dřívější dojem neobyčejně rychle.
Byl jsem představen Janině, jediné dcerušce zdejších hospodářů.
Přítel Bohdan vypravoval mně již kdysi o ní, a to tak pěkně, že jsem měl o Janině představy skutečně nejlepší. Janina vítala nás srdečně a s dětinskou prostotou. Náležela nepochybně k těm šťastným bytostem, které získávají si rázem příchylnosť i oddanosť všech. Pouhým pohledem, tak dobrotivým a hlubokým, rozdmychala doutnající jiskry přirozeného lidského přátelství.
Rozmlouvali jsme hodnou chvíli o všedních věcech, musím však vytknouti, že rozmluvu udržoval jsem téměř výhradně já. Na příteli Bohdanovi ležela jakási unylá dumka. Hleděl zamyšleně před sebe, nedbaje valně ani Janiny. Mysl jeho bůh ví kam zaletěla.
Janina spozorovala neobvyklou Bohdanovu zamlklosť. Dlouho se jí nedotýkala, ale konečně přece neodolala a tázala se na její příčinu. Bohdan, jakoby ze sna probuzen, omluvil se krátce: „Odpusťte, vězí mi v hlavě Vávrův osud, ztráta poslední naší bašty na protějším břehu a…“
„A co ještě?“ skočila mu Janina potutelně do řeči.
„A odnárodnění Božky.“ Slova tato vyzněla z Bohdanových úst nevýslovně smutně. Bylo v tom více hloubky, než „vlastenecké sentimentality“.
Nade vše očekávání usmála se Janina hlasitě.
„Janino!“ ozval se káravě Bohdan.
„Co myslíte?!“ ještě veseleji odvětila Janina.
V tom zaslechli jsme ze zahrádky, z níž před chvílí byla Janina na uvítanou nám vstříc vyběhla, dětský pláč. Nebylo to kvílení bolesti, jen všední dětský protest proti samotě.
„Pojďte!“ zvolala Janina, naznačujíc pokynem, abychom ji sledovali. Měkká, jakoby mechem vystlaná pěšinka vinula se do rozkošné zahrádky. Již nízkým plotem prorážely květnaté keře a celým prostorem vznášela se vůně tisícerých kalíšků. Netušil jsem, že právě v tomto ráji českého Polabí spatřím nejkrásnější květ světa.
O, chtěl bych naň hleděti do posledního svého dechu…
Janina lehounce vklouzla do zahrádky, kdež uprostřed růžových keřů hlavinku svou schýlila — k dětské kolébce.
Zůstali jsme mimovolně mezi vrátky státi. Stačilo rukou odhaliti lipovou ratolesť, abychom měli volný rozhled k Janině i kolébce.
Tu zachvěla se Janině na rtu píseň. Zvuky její docházely přes květy až k nám. Opojovala nás:
Hajej, můj zlatoušku,
hajej a spi,
zamhouři maličky
očička svy:
hajej, dadej, dadej, malej!
zamhouři maličky
očička svy.
Naslouchali jsme bez dechu, opojujíce se půvabem ženskosti.
Zatím dítko usnulo a Janina dále je kolébajíc zvolna zvedla k nám hlavu.
Nevím, jak dlouho bych tam tak tiše stál, ale nepochybuji, že bych se od jejího pohledu nebyl odvrátil ani při zakmitnutí první hvězdičky na modrém nebi — kdyby náhodou Janina sama nebyla vzrušila mne novým překvapením.
„Pojďte se podívat!“ šeptla vybízejíc nás k sobě.
Od svého narození nikdy ochotněji jsem neposlouchal…
Ale sotva se přítel Bohdan přiblížil ke kolébce a dříve ještě, než mi bylo popřáno vrhnouti do ní pohled, vyrazil ze sebe výkřik radostného překvapení:
„Toť Vávrova Božka!“
Děcko se probudilo znova a zatleskalo vesele ručkama.
Pohledli jsme tázavě k Janině.
Usmívajíc se přívětivě a majíc patrně šťastné vědomí dobrého skutku, vece líbezným polohlasem: „Proč se divíte? Ovšem je to Vávrova Božka! Když Vávra zemřel, přinesla jsem v plenkách Božku k nám. Nepustím ji, dokud nedoroste. Jen česky s ní budu mluviti a jen české písně budu nad její kolébkou popěvovati. A když pak doroste — pak vrátíme ji druhému břehu, zachráněnou odnárodnění, vyspělou v českém vědomí. Uvidíte, že „Vávrova bašta“ není a nebude ztracena… O, vidím v duchu Božku hospodařiti v otcově domě — tak jak hospodařil on. Aby život její neutonul v cizí záplavě, proto ji vidíte zde a mne při její kolébce…:
Domluvila. Schýlila se k dítěti a zlíbala je láskou mladé matky.
„Janino!“ zvolal přítel Bohdan, „zlíbal bych vás, jako vy líbáte Božku.“
„Ne, ne, to nesmíte!“ vesele odmítala Janina zakrývajíc se za květnatou haluz a bílou paží znova rozkolísávajíc kolébku.
Slunce již zapadalo za hory našeho království, když samotni opět jsme se vraceli domů. Byl to hezký podvečer a všechen vesmír dýchal slávou smíru. Teplý větřík líbal naše skráně a z trav vystupovala do mlh opojná vůně.
V přátelském objetí, neroztrpčeni žádným neladem, kráčeli jsme zvolna ku předu. Prsa šířila se blaženým pocitem, mysl sama tvořila čarovné obrazy.
V zlatých obrysech zapadajícího slunce vznášel se před námi opět a opět ne jako pouhé vidno, ale jako nejsvětější pravda velebný zámek všech tužeb i snah našich: česká vlasť!
A v jasu skvělé záře spatřili jsme také strážného ducha české ženy!