Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888/Na Lugánském jezeru
| Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888 | ||
| Stín kříže | Na Lugánském jezeru | České modlitby |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Na Lugánském jezeru |
| Podtitulek: | Z potulek po Švýcarsku |
| Autor: | Eugen Miroslav Rutte |
| Zdroj: | Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888. Praha : nákladem Umělecké Besedy, 1888. S. 60–64. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
„Vy, kteří pochybujete o dobrotě božské, se mnou vstupte Dora d’Istria |
Kdykoliv ve vzpomínkách mých nad Herbartův „práh vědomí“ vystoupne některá představa Lugánského okolí, vybaví sebou vždy i představu syté barvitosti přírody, slunné záře prohřátého dne, úmorného horka, zároveň však i představu vábného snění ve „strohé mátornosti“ v některé té „klidné pečeře“ — ovšem že při pěnivém poháru vína d’Asti.
V nejjižnějším tom cípu Švýcarska za letního žáru štědrého slunka dostavuje se mimovolně vábnosť italského „dolce far niente“ a stáváme se línými od čepele ucha až do vrkoče ducha. Jaký div, že zatoužíme po některém útulku, do něhož láká nadpis „Birra buona“ nebo „Si vende vino, birra et altri generi“, a že zasteskne se nám po příjemném chládku pověstných vinných sklepů ve skalách i po chladivém „Asti Jumante“, nebo po piemontském nektaru „Barbera“.
Neníli právě týdenní trh dobytčí, je za dne v ulicích Lugánských mrtvo. Kupci a prodavači zalezli do stínu krámů a místností obchodních. V arkádách na piazze „della Riforma“ veřejně spravuje boty senátorovy příštipkář, jenž zvučně slove „il calzolajo“, a veřejně záplatuje rozedřené kalhoty patriciovy suchý krejčík, jenž nejmenuje se tu „il sartore“, nýbrž zpola vlasky, zpola německy „il snidar“ t. j. Schneider. Locandy jsou prázdny, jen u některého confettiera zahání se žízeň zmrzlinou neb sorbettem, a u caffetiera pije se černá káva — nejlepší prostředek proti pocitům přílišného horka.
Ulice jak by vymetl. Jenom za rohem několik facchinů baví se italskou hrou „morou“, v Tessinu velice oblíbenou, jež rozohňuje línou mysl až k divokosti. Rychlé vzmachy ruky a okazování vztažených prstů, jichž počet protivník v témž okamžiku uhodnouti má, výkřiky quattro, due, tré, cinque — výrazy „insolente“, „briccone“ atd., obdiv, smích i zlostné klení účastníků, jsou jediným hlukem, který mrtvem ticha vůkolního proráží.
Ostatně všude jest nerušený klid. Ba nezazní ani žádné nemilosrdně týrané a nelítostně týrající piano, neboť Tessinští, ač jsou sousedy Italů, nejsou národem zpěvným, a piana dají se v každém městě na prstech spočítati — pravé to Eldorado pro pražské nájemníky. Jen tu a tam ještě zacvakají silné špalíčky dřevěných střevíčků na nožkách prostší Lugánky, ubíhající přes vyprahlou ulici po dláždění, sluncem řádně vyzlaceném.
Avšak na večer, kdy slunku dochází již zásoba zářných paprsků a v ulicích stíny se ukládají, rozproudí se všude život čilý. Kde kdo spěchá, aby zbytek dne příjemně zažil a za denní námahu i horko odměnil ctnosť svou dobrým douškem a posezením v útulném chládku.
Jinde vycházejí sobě pod večer na procházku, na jejímž konci kyne vábná stanice s „dobrým od čepu“. V Tessinsku však charakteristickou známkou jsou skalní dutiny neb sluje, buď vzniklé z balvanů nanesených prastarými sříny skalními, buď vyhloubené samou přírodou v útrobách skal.
Tyto „crotty“ či „cantiny“ jsou příslušenstvím každého lepšího domu, a k nim na večer rodina se ubírá, aby tam při známé Tessinské pohostinnosti přijímala návštěvu přátel a oddávala se volné, srdečné zábavě. Jest to jakési „esthetické té“, jen že prosto vší škrobenosti. Rodina s přáteli nesedí v sluji neb ve skalní dutině, v níž ovšem je příliš chladno a stálý průvan — odtud i název „ventarolli“ — nýbrž venku u kamenného stolu pod některým mohutným, sladkým kaštanem, jenž mezi balvany se zachytil.
Jako ve Wallisu a Graubündenu, tak i v Tessinských údolích, do nichž paprsky kolmo spadají, vyvinuje se sálavým reflexem skalních stěn takové tropické vedro, že tu na úpatí horských kolosů, ledem a sněhem pokrytých, rodí se nejohnivější a nejdrahocennější vína, kteráž v těchto skalních sklepích výtečně se uchovávají.
Avšak jsou i jeskyně veřejné, v nichž za peníz lze zakoupiti sobě veškero blaho klidného večera — v blízkosti plných sudů.
Takovýto „koutek země“, jenž — podle Horáce — „přede všemi usmívá se“ na každého Lugánského občana, jest na protějším břehu ležící „cantine di Caprino“.
Monte Caprino dělí obě ramena jezera, a u jeho paty, rozpukalé příbojem vln, skrčena jest tlupa kamenných domečků, zpola přilepených ke skalním dutinám. Není to žádná rybářská vesnička, jak na první pohled se zdá, nýbrž malá neobydlená osada. V jeskyních uloženy jsou sudy vína a vedle těchto přirozených sklepů jsou zřízeny vinárny, k nimž o dnech svátečních i všedních po vlnách modrého jezera míří v loďkách s šarlatovými baldachýny pestrá směs Lugánců, dychtících po vinných obětech, jež jim přinášeti bude ve svatyni Bacchově.
Tam pod smavým nebem, uprostřed rajské přírody a — nota bene — při plném, hliněném džbánku, „boccale“, pestře pomalovaném jako ty koflíky, kterých místo sklenic se užívá, rychle rozproudí se nevázané veselí. Mášli štěstí, naskytne se ti snad pozorovati originelní, velmi umělý tanec na špičkách polobotek dřevěných, nebo naslouchati veselým písním — úkaz řídký — aneb aspoň drsné Lugánské mluvě, z níž asi podivně tknou se tě lichotná, milostná slova některé matky neb služky, laskající se s dítětem podobným projevem, jako „Oh, la bella creatura! la bella canaja!“
Řeč, typ, barva obličeje, zvyky a obyčeje: vše připomíná, že blízci jsme Italii.
Však připamatuje nám to již Lugáno samo — jež právem či neprávem přirovnáváno bývá k Neapoli.
Dlouhý boj tré měst: Lugána, Locarna a Bellinzony o poctu státi se hlavním městem Tessinska sice skončen byl v neprospěch prvních dvou, ale, ač žezlo vlády svěřeno jest Bellinzoně, palma krásy zůstala Lugánu.
Jeho poloha právě v místech, kde snoubí se alpský sever s italským jihem, jest čarokrásná. Poučí nás o tom promenáda po nábřeží, spínajícím oba konce města pěkným obloukem, jenž ozdoben jest pěkným chrámem Santa Maria degli Angioli s pověstnou freskovou pašií Bernardina Luini a věnčen mnohými hotely, z nichž z bývalého konventu vzešlý hotel du Pare přední místo má.
Pnouc se po návrších terasovitě a v amfitheatrální rozloze, město poskytuje malebnou podívanou jednak roubením skvostných parků, jednak lemem tmavomodrého jezera.
Přemnozí italští, zvlášť milánští velmožové posunuli až sem, na kraj Italie, své nádherné villy, kdež Uměny snesly své dary se vkusem vybroušeným a do nichž příroda vyslala své nejkrásnější květy. Villy Luvini, Trevano, Enderlin a j. závodí mezi sebou o přednosť. Navštěvovatel neví, čemu by podivoval se dříve, vkusuli a nádheře letohrádků a vnitřnímu zařízení jejich, či půvabnému zátiší parku, utvořenému z loubí glycin, sytí passiflor a houštin oranží, z hájů kamelií, křovisk oleandrů a jehlanců cypřiší.
Nejen nejbližší okolí Lugána, nýbrž celé pobřeží jezera jest velice půvabné, k čemuž napomáhají četné choboty a zátoky jeho, neboť po spůsobu jezera Čtyrkantonského rozpíná svoje ramena na všecky strany a malebně zarývá se do pat svěže zelených hor, jež přímo z něho vyvstávají. Ač Lugánské jezero jest nejmenší ze skvostné trojice jezer severoitalských — k nimž ono s nevelkým právem se přičítá, patříc jen malými částmi pobřeží k Italii — přec hladina jeho jako ramena polypa rozlezlá činí je velice zajímavým, neboť za každým novým obratem loďky očekává nás nový a snad poutavější pohled.
Sytá modř hladiny jeho, azur nebe, tmavé lesy a krásné kuželovité útvary hor, z nichž zvláště vynikají Monte Salvatore, Monte Caprino a Monte Generoso, spojují se v ladný celek, s jakýmž nesetkáváme se ani na švýcarských, ani na italských jezerech, neboť velebnosť oněch a líbeznosť těchto sloučily se tu v krásku, ku které vzhlížíme nejen s posvátnou úctou a obdivem, nýbrž i s něhou a vroucností.
Kanton Tessin čím dále od Alpské hradby na jih, víc a více úží se v hranicích svých, až posléze cípem Lugánského jezera hluboko do Italie zasahá. Zdá se jakoby švýcarský chladný kolos rámě vzpínal k jižní krásce, kteráž do otevřené dlaně ukládá mu nejkrásnější dary přírody a plody oranží, fíků, citrýnů.
Statný Alpský synek snoubí se s mladou, v krásku právě rozvitou růží, jež slove „bella Italia“ a majíc ve kštici zatknutý žhavorudý granát, podává mu věnec z vavřínu a rty k polibku.
Kdyby sochami tessinského umělce Vincence Vely — Vilémem Tellem a sochou „la Desolazione“ — i na venek nebyla případně označena láska k svobodě a k vlasti Švýcarů, snadno mohli bychom se domnívati, že jsme v italském království a v ráji jeho přírody.
Ve věnci zelenošatých hor, v nějž stěží vpletly se stuhy skvostných údolí Porlezza, Cassarate, Agno a Mendrisio, spatřujeme jediný, krásný park, z jehož čarovné zeleni prohledá na třicet úsměvných osad. Orrido di Osteno se svou skvostnou slují a vodopádem; krápníková jeskyně Rescia; Castagnola s villami, plnými oliv, kakteí, vavřínů a granátů; terasy Gandrie a jiná a jiná místa: jsou přirozenými okrasami jeho, útulky rozmanitými a vábnými. Ba i malý, specielní „il paradiso“ je v tomto ráji, k němuž vede cesta as půl hodiny od Lugána a jenž do nedávná na předhoří St. Martino, vyčnívajícím v jezero, hyzděn byl šibenicí. S raffinovaným úmyslem bylo tu odsouzenci uloženo s „povýšeného“ místa rozloučiti se s pozemským rájem a naposled naň pohleděti.
Avšak i řádné „vyhlídky“ každému parku nutné se tu nenedostává a všechen ten čarokrásný sad nejlépe přehlédneme s Monte Salvatore, dolomitové to pyramidy, skoro kolem do kola jezerem obklíčené, k jejímuž temeni vede příjemná cesta dvě hodiny dlouhá.
Mnohem velikolepější jest však rozhled s Monte Generoso, jehož samo lichotivé epitheton „Rigi italského Švýcarska“ již napřed zamlouvá se velice slibně. Ovšem výstup za letního parna jest obtížný a dosti nepříjemný, ale odměna jest bohatá!
U našich nohou spočívá celé jezero Lugánské či Lago Cerisio, miniaturní to jezero Čtyrkantonské se vším svým požehnaným okolím. Všecka ramena jeho a zakřivené choboty postřehneme takořka jedním pohledem. Malé jezero Vareské, jižní cíp Lago Maggiore i jeho čásť u Stresy s „trůnem Vesny“, ostrovem Isola Bella, pak některé partie jezera Comského a všecka čarokrása lombardských niv, v jichž rámci démanty jezer září, tvoří střed okouzlujícího obrazu.
Ale největší půvab rozhledu spočívá v nejzazších jeho částech. Na severu jest to hrozivě vypínající se Monte Rosa, pravý to strážce Lombardie a Piemontu, na jihu pak, uprostřed roviny řeky Pádu, dóm milánský, jenž s přečetných temen býval nám okazován brzy jak tmavý bod tam v dáli, brzy jak vzdálený, smazaný obraz, který sebe lepší oko sotva rozeznávalo. Na severu spatřuje se obrovská bašta alpských olbřímů v dlouhé řadě od Montblanku až k Ortleru, na jihu pak pozíráme v širou lombardskou planinu.
Tam v ranním svitu chvějí se démantové lesky sněhových chocholů na přilbách ledových štítonošů; zde zářné paprsky dotýkají se země květin, písní a básní — terra dei fiori, dei suoni, dei carmi!
Tam srdce nás táhne — však kroky naše jinam vedou!