List (Laichter)

Údaje o textu
Titulek:	List
Autor:	Jan Laichter
Zdroj:	Zlatá Praha, 2. ročník (1885), čís. 14. s. 166–167. Ústav pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	03. 04. 1885
Licence:	PD old 70

Můj Tobě pozdrav buď! Když nebe dalo štěstí,
že v život stoup’ jsem kýžený, co runy věstí
se tážeš s úsměvem? — nuž, bratře, epištolu,
jak psával milý Horac náš! My prahli spolu.
Ty ještě víš, svá křídla směle vzhůru pnouti
a v prospěch lidstvu žít, je láskou obemknouti;
ten svatý cit měl vždy být majákem a cílem,
za kterým půjdeme, jak Dante za Vergilem,
když očistcem výš k branám ráje stoupal… Drahý,
dnes vyznávám, že sklesla peruť vší mé snahy.

Rci, druhu snů mých všech, zda zrak Tvůj slepce zočil,
jenž nohou pevnou přes práh jizby svojí kročil
i na ulici octnuv se, vztáh’ rámě k předu
a s matným leskem, strnulostí tupou v hledu
krok činí nejislý a dlaní vůkol hmatá…
Jde… stane v ráz, — neb pochybou teď mysl jatá
se rozhlíží! Z těch končin, jež se v modru ztrácí,
ach! z končin těch, kde rodný dol, lid v těžké práci, —
tak, bratře, vyšel jsem i prostřed shonu, vřavy,
hle! stojím teď, a ruka k srdci padá s hlavy.
Kam bludný krok svůj obrátit? Zřím dobře věru,
že v scestí jsem a jíti třeba v jiném směru,
neb věk náš ku pravdě a věcem vážným snuje
své paže mohutné; těch hříček nemiluje,
ni třpytných cet, jež básnik v rozechvění tvoří.
Ó věda můž’ a politika vznítit zoři,
jíž v stopách jistěj’ lidstvu vzejde slunce blaha,
to kýžené!… ó bratře můj, dim, slunce blaha…

Mrak těžké bídy, který nad hlavami táhne,
tak veršem zaplašit, jak v sluch když hudba sáhne,
ký směšný sen! Víš, jak pták, skiytý v stromů změti,
že mnil jsem s duší vznícenou se rozepěti
a sílit onen rod, jenž hrd strast všecku střese
a vzdorně hlavu svou vždy výše k slunci nese.

Ó směšný sen! —
                    V den každý na vše světa strany
a se stran všech se šíři úspěch nečekaný,
zvěst letí o výzkumu, který divem zdá se.
Duch lidský zniká tajů šeř. Hle, vesmír v kráse
a hrůze mystické cel v učencovu kobu
je snešen na blanách a na zdrobnělém globu.
Zem člověk ovládá. O běhu všem a řádu
dnem nocí přemítá a myslí do úpadu
i názor jasný v svět — jak pláň se otevírá.
Co dětských snů a pověr po předcích! — je sbírá
teď badatel… Věk náš se třtinou nezachvěje,
byť živlů vztek mu stavil hráz: on dále spěje,
vstříc lepším dnům.

                          Než přec! — kde oka jas a z tváří
kde úsměv červánku, s nímž v hrob se kladli staří,
ti lidé nezkušení tak a ve všem prostí,
v jichž službách stroje nebylo ni rady dosti,
té rady výtečné, nám kterou lékař dává,
jenž v práci beznadějné doufat neustává,
že stvoří jako Bůh tak z mrtvé hmoty jednou
též bytost živoucí? Kam zraky mé se zvednou —
kéž nevidím! — dav, chladný dav!… zřím loutek masku;
že kalich žití zhořk’, já duši dal bych v sázku.
Zřím všade, kterak lačný chvat bič útrap splétá
a okázale v tvář jak při turnaji metá
ctný řečník řečníku slov břitký hrot! A k čemu?
By pravdě vzešlo vítězství a zmar byl všemu,
co zlé neb zpuchřelé, i tak mír zavlád’ svatý?
Vždy zváží vše ten malý, okrouhlý a zlatý,
jejž svorně každá stiskne dlaň, ret zlíbá s díky,
nechť zrak zří caesara, nechť heslo republiky.

Vím, bratře, Ty díš: „Bylo tak a jest a bude.“
Ô Bože můj, tam v dáli, kde jsou střechy chudé
a nizoučké, tam v tichém, rozkošném tom kraji,
jenž dýše vonnou svěžestí, jak jitro v máji,
kde ti osud žije v lidu zvyk a mrav, jenž býval,
kdy člověk družný v klíně přírody rád sníval:
tam by snad opět z lebi pusté, prázdné vznětu —
roj tužeb vzlét’ a srdce usmálo se v květu!