Zvířátka a petrovští/Lidojed
| Zvířátka a petrovští | ||
| Staré Sedlo | Lidojed | Nebojsa |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Lidojed |
| Autor: | Václav Tille (jako Václav Říha) |
| Zdroj: | ŘÍHA, Václav. Zvířátka a petrovští. 7. vyd. Praha : Albatros, 1977. s. 30–35. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Pod vysokými horami stála dřevěná chaloupka a v té chaloupce bydlel drvoštěp se ženou. Měli dvě děti, Janíčka a Barunku. Drvoštěp chodil vysoko do hor kácet dříví a maminka vařila, v létě plela lněné políčko, v zimě předla a tkala. Janíček běhal po dvoře, hrál si v brázdách na poli, Barunka pomáhala mamince, plela, drhla močila len, až jí ručky pukaly. Maminka byla bledá a vyhublá, kašlala, sotva se na nohou držela, někdy i nad stavem usínala, až ulehla, už nevstala. Než umřela, prosila muže:
„Nechoď vysoko do hor, kde jsou sněhy a ledy, kde přestávají pole, lesy, dílo rukou lidských; víš, že tam bydlí ten Divý, nikoho neživí.“
A Barunce povídala, aby na Janíčka dohlédla, pole obdělávala, o domácnost se starala.
Potom maminka umřela. Bylo smutno doma v chaloupce. Tatínek býval venku celý den, vracel se až navečer unavený, ráno odcházel už za svítání. Barunka pracovala tak, jako když maminka byla naživu, ještě víc. Bylo třeba příze, plátna, bylo třeba i houně dělat, šaty spravovat, horské boty mazat a zas vařit, o domácnost se starat; těžko bylo Barunce zastat maminku, aby tatínek nepocítil, že mu schází, aby bylo co jíst, čím se oblékat. Ale zato Janíček zas tak jako dřív jen se doma batolil, čekal, až Barunka upeče brambory nebo uvaří pohankovou kaši, probíhal se venku v polích, stavěl si na potoku mlýnky nebo se díval, jak mravenci vlekou dřívka do mraveniště, vyhřívají bílé pupy na slunci. Bylo mu tak dobře, nenapadlo ho Barunce pomoci — ani pomoci nežádala. Bylo-li otep chrastí přinést, klestí sušit, borůvek nasbírat, všechno Barunka sama zastala, nikdy si nestěžovala, i před tatínkem milého Janíčka hájila, když chtěl, ať s ním jde třísky sbírat, třebaže je maličký, práce že je zábava chudých lidí. Tak Janíček zůstával doma, tloustl, dobře se mu vedlo, ale Barunka byla vyhublá, jako maminka bývala, veliké oči jí hleděly smutně samou starostí.
Tak jednou pravil tatínek, že přišel jakýsi člověk, chce přes nejvyšší hory přelézt, nabízí mu dobré zaplacení, aby ho převedl. Barunka prosila tatínka, aby pamatoval, co maminka povídala, ale tatínek byl peněz velice potřebný, nedal jinak, druhý den vyšel s tím člověkem ještě za tmy; slíbil, že se druhý den večer vrátí. Děti zůstaly samy doma; bylo jim smutno večer, vzpomínaly, kde je tatínek asi, vysoko kdesi v sněhu na horách. Ale v noci se strhla hrozná vichřice, bouřila celou noc a druhý den až do večera. Barunka navařila houbové polévky, napekla brambor, nahřála střevíce a punčochy, až tatínek přijde zkřehlý a unavený, ale tatínek nešel. Děti čekaly dlouho do noci na lavici u ohniště, až zaťuká na okno — nezaťukal. Čekaly druhý den, ohřívaly polévku, plakaly, vybíhaly k lesu, nadarmo. Tak třetí den zrána se vypravily samy do hor tatínka hledat. Nabraly si pečených brambor, soli, černého chleba, kousek špeku, dobře se zabalily a daly se na cestu. Vyšly do lesa, volaly, lezly do výšky, nikde ani človíčka. Vylezly až do kleče a pak na palouky, lezly kamením, štěrkem, pořád výš, nad nimi svítily bílé sněhy, modré ledy, bystřiny se řítily po skalách, kamení se sypalo po úbočí. Tak lezli, Barunka lehce a svižně, ale Janíček těžce a nemotorně, plakal, nemohl dál, až nastal večer a cesty nebylo. Nezbylo než rozdělat oheň, přenocovat pod skálou. Janíček naříkal, ale Barunka ho těšila, že druhý den jim bude lépe. Ale sama, chudák malá, sobě nevěřila. Druhý den hledají cestu — marně. Lezli, bloudili, až dolezli k sněžným polím, a najednou zas byl večer; nevěděli kudy kam, hluboko, hluboko pod nimi už dávno jim zmizelo údolí ve tmě. Bylo jim zima, měsíc svítil na bílý sníh, bořili se do závějí, klouzali na hladkém ledě, až najednou vidí v černých skálách a v bledém sněhu žluté světélko. Lezli za světélkem, až dolezli k chaloupce zarostlé v modrém ledě, rampouchy z ní visely na všech stranách a ze zasněžené střechy vycházel kouř. Tloukli na omrzlá dvířka. Přišla jim otevřít malá černá baba se zelenýma očima, hned je vítala, laskavě chrochtala:
„Lezte, lezte, kuřátka, moje malá robátka, však jsme dávno čekali na něco sladkého.“
Zavedla je do světnice, tam bylo horko k zalknutí. Na lavici u ohniště seděl divý chlap. Jak je uviděl, zařehtal, až zaplanul oheň na ohništi, vítr divoce zavyl. Hned je ohmatával a řičel:
„Krm, bábo, krm, masa na nich málo.“
Baba vykázala dětem kout za ohništěm kůžemi vystlaný a tam dostaly sladkého mléka, uzeného masa, oříšků a zavařenin, co chtěly. Chlap pil celou noc, vypravoval bábě, jak jacísi dva lidští červíčci lezli po ledě, chtěli přelézt přes hory, a jak si na ně počíhal, sněhem je zasypal, v ledě pochoval. Janíček spal, ale Barunka poslouchala, zaplakala, pomodlila se za lehké odpočinutí tatínkovi. Ráno chlap vyšel a hned nastala bouřka zlá, až chaloupkou třásla. Janíčkovi se tam líbilo, bylo mu teplo, celý den ležel za ohništěm, chroustal oříšky, lízal zavařené jahody a borůvky, tloustl jako cvalík. Barunka začala bábě pomáhat. Světnice byla zanedbaná jako doupě, podlaha zašlá, ze stropu padaly celé kusy sazí, v koutech se válely hromady ohryzaných kostí. Barunka drhla, smejčila, vařila, baba jen seděla, kosti ohlodávala, spokojeně chrochtala; povídala:
„Škoda by tě bylo, děvečko, jen dělej, hubená zůstaň. Však toho cvalíka bude dost.“ A přitom pleskala Janíčka po tučných zádíčkách.
Tak žili dlouhý čas sami v té temné světnici, až se počal kouř vracet střechou do světnice, v síni tál sníh a kolem zabedněných okének vnikalo vlhko skrz zatlačený mech — nastávalo jaro. Vyšli z chaloupky, proházeli sníh u okének, osekali rampouchy u střechy, vyhrabali strouhu, aby voda stékala dolů na led. Baba poroučela, Barunka pracovala, dívala se na sněhové vrchy nad chaloupkou, na ledové tříště kolem. Daleko, daleko a hluboko, hluboko pod modrými ledy a šedivými skálami černaly se drobounké lesy, zelenala se pole a mezi poli se bělaly chumáčky malilinkých domečků — drobné vesničky. A Barunce se stýskalo po tom kraji dole, po maminčině lněném políčku. Ale Janíček si liboval, ležel za pecí, krmil se mlékem a masem.
Navečer zavyla vichřice, zavířily mlhy, vítr trhal chaloupkou, přihnal se divý chlap, div dveře nevyvrátil, a jen vešel, zařehtal radostí, jak Janíčka uviděl. Děti zalezly za pec, ale bába se dlouho hádala s chlapem; křičela:
„Jednoho je dost, vydá za dva, a co bys z ní měl, kuřátka hubeného? Aspoň mi vypomůže na stará kolena.“
Tak chlap nakonec svolil, brousil si nůž na kamenu u ohniště, Barunky si nevšímal, ale Janíčka pořád po krku ohmatával, mlaskal jazykem. Pak kázal na ráno připravit misku, vyčistit moždíř, namastit špikovačku, utlouci koření — chystal se na hostinu. Janíčkovi se to líbilo, sám pomáhal, ale Barunka poznala, že je zle, bála se o bratříčka. Večer, když se všichni uložili, vzala ho za ruku, zabalila šátkem a vyvedla ho ven. Janíčkovi se nechtělo z teplé světnice, těšil se na hostinu, ale Barunka jinak nedala, vlekla ho za sebou. Měsíc jim svítil na cestu, led byl umrzlý nočním mrazem, sníh tuhý. Tak šli opatrně přes pukliny a přes závěje, sváželi se po sněhových pláních, spouštěli se v drobném štěrku. Barunka šla napřed lehce, Janíček se batolil za ní těžce, sotva dýchal, zimou, únavou hořekoval. Když se dnilo, byli už pod modrým ledem, za sněhovými pláněmi.
Ale najednou tam vysoko nahoře u ledové chaloupky to zabouřilo, mlhy zavířily, ledy popraskaly, skály zarachotily a bylo slyšet, jak se řítí balvany, sypou se sněhové laviny, padají prudké bystřiny — divý chlap se probudil, děti nenašel, vyletěl z chalupy, hrnul se za nimi, až se hory třásly. A děti běžely přes holá úbočí, klopýtaly a drápaly se nízkou klečí, hustým podrostem, smrkovými hvozdy, ale už cítily za sebou, jak řinčí skály v lese, jak hvízdá vichr ve smrčí, mlha se na ně valila, plazila se z hor až do malých políček v kamenitém úbočí. Sotva doběhly do těch ubohých drobných polí v kamenitých stráních, Janíček nemohl dále, padl pod mezí, Barunka se schovala k němu, ani nedýchali. A vichr hučí, stromy praskají, metelice hvízdá po stráních, chlap se žene lesem, až stromy vyvrací, doběhne až k polím, tam, kde počíná práce rukou lidských, hledí, vyznat se nemůže kudy kam. Nevyzná se v zemi lidmi zpracované. A najednou vidí před sebou hubenou ženu, stojící v modrém lněném poli: kašle, dívá se na něj, v ruce drží modré kvítko.
Divý chlap zaječel, zadupal a zařičel:
„Hele, babo, kde jsou děti?“
Žena hledí na kvítko, povídá:
„Když kvete, pleje se, až uzraje, trhá se, pak se drhne ze semene a močí se.“
Ale chlap zaječel, zadupal a zařičel:
„Mlč, babo, kde jsou děti?“
Žena hledí na kvítko a povídá:
„Když se vymočí, prostírá se, vysuší, pak se tře a vochluje.“
Ale chlap zaječel, zadupal a zařičel:
„Mluv, babo, kde jsou děti?“
Žena hledí na kvítko a povídá:
„Na kužel se nadívá, z kužele se vlákno přede, pak se souká, tká a stříhá.“
Ale chlap zaječel, zadupal a zařičel:
„Dáš sem, babo, děti?“
Žena na něho pohleděla a povídá:
„Ach ano, děti, len, to je jejich práce, po celý rok a celý život, na poli, za stavem, to je svět chudých lidí.“
A když to dořekla, vyšlo slunce, zasvítilo na žlutá a modrá pole, na tmavé lesy, na zasněžené hory a chlap zavyl, zmizel i s mlhou. Děti vylezly zpod meze, vzaly se za ruce a šly domů, do chaloupky, a žily spolu dál jako dřív tatínek a maminka, Janíček v lese na dříví a Barunka na poli a za stavem — tak, jak chudí lidé v horách žijí.