Liška Bystrouška/XIII.

Liška Bystrouška Rudolf Těsnohlídek
XII.	XIII.	XIV.

Údaje o textu
Titulek:	XIII.
Autor:	Rudolf Těsnohlídek
Zdroj:	TĚSNOHLÍDEK, Rudolf. Liška Bystrouška. Brno : Polygrafie, asi 1920. s. 132–140. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Jakmile vyšla paní revírníková po prvé ráno na dvůr, vždycky ji zdravilo veselé chrochtání vepřovo. Ač se na něj nechodila denně podívat, vepř dobře tušil, že ona mu přilepšuje, a tak ranním pozdravem projevoval jí svůj vděk.

Onoho jitra, po noci plné událostí, vepř se neozval.

„Nevděčník nezdvořilý,“ řekla si paní revírníková, „to proto, že včera dostal místo mléka syrovátku.“

Zakašlala, aby ho upozornila na svoji přítomnost. Vepř opět nic.

„Že mu Andula nalila moc a teď je nemocný,“ zalekla se. „Na tu dívku není spolehnutí. Andulo, Andulo, co jste dala večer praseti?“

„Žrat,“ odsekla Andula ze sklepa.

„Žralo dobře?“

„Dobře, jako prase žere, až mu ušiskama a očiskama teklo. Člověku je už ošklivo, dívá-li se na to.“

„A když se tobě galán ožere, to se díváš a není ti ošklivo?“ zahubovala paní revírníková, kterou mrzelo, že Andula jí odpovídá jen tak po kamarádsku ze sklepa, kde vybírala zeleninu.

„Něco s ňém asi je,“ řekla dále rozhorleně, „vždyť se dnes ani neozve.“

„Tak se ráčijou jít sama podívat, mně by se tepró neozvalo. Ešče aji prase začne si dívku sekýrovat.“

Paní revírníková, pohněvána odmluvami prostořeké služebné, chopila se putny s prasečím chlebem vezdejším a šla ke krmníku. Čím více se k němu blížila, tím více vzrůstal její nepokoj. Posléze, jata neblahým tušením, otevřela dveře. Prase leželo tu chladnou mrtvolou, nohy vzhůru, kol rypáku výraz nevinného mučedníka. Spráskla ruce zděšena a zanaříkala. Dech se jí tajil hrůzou.

„Ježišmarjá, Andulo, ono to pošlo,“ zaúpěla.

„Krista pána, co temu řeknou milostpán,“ prohodila Andula, a tvářila se také, jakoby ji obcházela hrůza. Zatím však, vycházejíc ze sklepa, pohodila zpupně hlavou: „Včíl teho majó,“ pomyslila si. „Já je křísit nebudu.“

Paní revírníkové přišlo téměř maně podívati se na dveře a tu spatřila v nich velkou díru. Podívala se na prase a uviděla v jeho boku díru stejnou.

„Tož tak, proto staré ani nedutá a nevstává.“

Rozběhla se do manželovy ložnice, zatřepala revírníkem, a když vytřeštil oči, probíraje se pracně ze spaní, zakřičela:

„Staré, tys v noci zastřelil prase!“

„Jaké prase?“ zabručel. „Říká se černá a ne prase. Dvacet roků jsem tu žádné černé nespatřil ani jedním okem.“

„Ale ne divočák, naše prase je střelené.“

„Nemáš dost na mně,“ odsekl nevrle, převalil se na druhý bok a dodal, „že su tak zbědované. Nech mne včíl spat. Su celé nesvé. Až vstanu, však mi to možeš povědět.“

„To si myslím, stydíš se, co? Na lišku si vynde a vepřa zabije,“ řekla vyčítavě, avšak revírník již neodpověděl a spal.

„Zatracená slivovice,“ ulevila si. Zavolala potom Andulu a kázala jí, aby šla rychle do městečka pro řezníka Fárlíka, který již po léta u nich zabíjel.

„Řekni mu, ať všeckýho nechá,“ nařizovala Andule, když vycházela ze stavení. „Ať si vezme nůž, ocilku, všecko, co potřebuje k zabíjačce kromě píchání, a pověz mu, že budeme hned pařit. Dál neříké nikomu ani půl slova, co se stalo. Pán by se tuze zlobil. Zaskoč taky do školy a na fáru, ať páni přindou.“

Mistr Fárlík přišel. Podivil se velice, kterak se pan revírník vyzná v jeho řemesle.

„Aspoň práce nebude toli,“ řekl klidně. „Beztak taková smrt málokteré prase potrefí. Padlo jako muž na poli cti a slávy, jak se psávalo v novinách za vojny.“

Voda vřela v kotli, necky byly připraveny, mistr uchystal si smolu a za pomoci ženských měl se k dílu. Když bylo prase opařeno a leželo tu posmrtně bílé jako šátek, přišoural se z nenadání a ostýchavě i pan revírník. Povítal se s mistrem Fárlíkem, podali si šňupec a pak prohodil resignovaně:

„Týdeň spíš či pozdějá, všecko stejný. Co včíl s něm poděláme, když už má po smrti. Trefené bylo dobře a smrt mělo lefkou.“

„Ba lefkou a vojanskou,“ přisvědčil mistr Fárlík.

„Šak su střelec eště pořád dobré, set sakra pes,“ přichvaloval si revírník.

Největší radost z nenadálé zabíjačky měl přirozeně vnuk Pepík. Ani kanibalské vnouče neraduje se tak při hostině ze svého vlastního dědečka. Všude bylo Pepíka plno a nepostačili ho odhánět. Ještě vleznější byl Lapák. Přiškrabal se zapomenuv bolestí a s účastí sledoval každý pohyb řezníkův. To byla slavnost pro něho! A když stanul pod vyvrženým vepřem a zúplna již studeným, olizoval mu vděčně rypák.

„Skoro bych řekl, že Bystrouška není hlópá,“ povídal si.

Kohout, mladík nezkušený, s nímž se Lapák nemohl spřátelit jako s předchůdci, okřikoval ho drze a hrubě, že to na něho poví.

Fárlík uvelebil se zatím v pokoji se vzácnými hosty. Za živý svět byli by jinak nedali. Hodovalo se tam jak o svatbě. Kousíček ovaru, drobínek laloušku, slezinka, játra, plíce, srdce, ouško a och, vrchol všeho — rypáček!

„Jak mandla,“ pomlaskoval pan revírník.

Chudáček Lapák vzpínal se ke kotli a v duchu naříkal, že nemá aspoň tři nosy, aby se dosyta načichal, a z koutků mu neustále tekly sliny. Ještě Pepík, nestyda nenacpaná, že mu sem tam hodil nějaké to střívko nebo kousek jelita, když už nemohl, a přecpán sípěl jako husa.

V parádní světnici bylo tedy jídla a pití a kouření, hovoru a žertů a smíchu. Nebylo to bujné, bouřlivácké veselí jako v hospodě u Pásků, ač společnost byla táž, neboť zde bylo nutno dbáti ženských uší. Za to bylo možno o ledačems pomudrovat. Velebníček se přičiňoval, aby seštval hned od počátku revírníka s rechtorem.

„Já sice málo střílím,“ prohodil učitel, kterému řezník prozradil tajemství náhlé zabíjačky, „ale domnívám se, že na prase je potřeba silné rány.“

„Tož podlivá teho, jak a keré,“ odpovídal revírník. „Je-li to čuníček nezkušené, aji odkvetlé měsíc jé porazí.“

Farář postihl hrot narážky, neboť soused Fric, zednický mistr, vyzpovídal se mu po oné neděli v září, která tak škaredě končila po partii u Pásků, že se dopustil cizího hříchu nepokárav hřešícího bližního; podrobně vylíčil rechtorovu příhodu se slunečnicemi, kterým se na horách říkává také měsíc.

„Nu včera,“ zabrousil nyní velebníček do obou, „byl měsíc asi velice silný. Kdo ví, zdali by vepře neporazil?“

Revírník rozuměl a vzpomněl si na noční koupel. Nebylo mu do žertu a proto obrátil řeč docela vážným směrem.

„Pánové,“ řekl, „vy jste všeci svobodní mládenci z vlastní vůle a důstojné pán kroměvá teho z povinnosti. Pořád sem vám říkával až do včílka: ‚Nežeňte se, važte si svobody,‘ ale včíl vám řeknu: ‚Ožeňte se a hezky brzy.‘ Člověk svobodné je jak to zvíře. Je-li uvázané tak či onak, pak teprv se z něho može ta divočina vytratit. Příkladně tato liška. Nebyl to včera poslední svízel, co od ní zakouším, a jsem jist, že jich bude víc. Všecko jen proto, že je nevázaná. Tož smijete se mi pod kůžou a já vám teho neberu. Zasmite se. Povídal jsem a zasi povídám, že jednou taky musí zhlópnout. Dočkám se teho! Ale pak!“

„Nebude-li při tom zasi vepř…,“ broukl mistr Fárlík jen tak koutkem úst vedle viržinky.

Rozvykládali se o starých, zlatých časech, o láskách, o mladistvých čtveráckých kouscích, piva ubývalo, noci přibývalo a najednou už bylo k půlnoci. Bylo na čase vstát a jít. Mistr Fárlík byl by rád mrkl ještě po Andule, ale pociťoval, že jazyk a nohy neslouží mu po vůli.

„To by bylo něco,“ poliboval si hlasitě. „Dobře stavěná, do dýlky i do šéřky.“

Rechtor nyvě vzpomněl na vadnoucí svůj ideál, na slečnu Terýnku, a povzdechl tiše, že bohužel nejen slunečnice dozrávají. Pan farář mlčel.

Rozloučili se a vybrali se k domovu. Dnes byla noc pod mrakem, bylo lze čekati sníh, a lesem šlo se jako po peřinách. Spleť křivolakých kořenů se tu táhla přes cestu a každou chvíli o ně zaklopýtli.

„Páni, bylo by hanba, dyby upadl jeden z nás, lepší bude, opackáme-li všeci rovným dílem,“ pravil rozvážně mistr Fárlík. „Su zvyklé vodit aji pár volů v jedné ruce. Pote, chytněme se.“

Chytli se a cesta skutečně lépe ubíhala.