Liška Bystrouška/XI.

Liška Bystrouška Rudolf Těsnohlídek
X.	XI.	XII.

Údaje o textu
Titulek:	XI.
Autor:	Rudolf Těsnohlídek
Zdroj:	TĚSNOHLÍDEK, Rudolf. Liška Bystrouška. Brno : Polygrafie, asi 1920. s. 105–114. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Minulo léto, minula jeseň a na Bystroušku dolehly těžké starosti. Nastaly mrazy, nevlídné, krátké, zachmuřené dny a napadlo sněhu, který prozrazuje stopy. Les utichl, jak by vymřel. Zhubeněl zajíc, koroptev stala se plachou, zamilovaný, fintivý bažant přestal chodit na dostaveníčka do vysokých jetelin. Dostavil se hlad. Bystrouška mrzutá, vychrtlá proležela celé dny v doupěti zděděném po jezevci a vzpomínala na blahé dny v myslivně. Každou vzpomínku doprovázel však hněv na revírníka, který ji hluboce urazil slovy o liščím zhloupnutí.

„Ba že jsem zhlópla,“ stýskávala si, když pozdě k večeru procitnuvši, vycházela na práh, aby se rozhlédla po okolí. Zívala hladem a únavou, dýchala si zimomřivě na šlapky a přemítala, jak odpomoci bídě. Nynější lov připadal jí žebrotou. A když vůkol rozložila se noc, malátně protřísávala si zimní kožich a na vratkých nohou vydávala se do žlebu k sídlům králíků doufajíc, že některý zoufalec dá se jí polapiti.

Tak také jednou k vánocům bloudila rozmrzelá seky a zmolami, až dospěla na známá místa. Hle, tam za modříny a jedlemi stojí myslivna, lidské doupě, sníh na střechách, tma v oknech, pouze Lapák z dlouhé chvíle sem tam poštěkne. Slzy jí vstouply do očí a hrubě zaklela na svou svobodu. Nebývalo lépe tenkrát, když se válela v teple pod pecí a pod skříněmi? Ani u boudy na potupném provaze nebývalo tak zle jako teď.

Co tak uvažovala, ozval se tichou, rozjiskřenou, mrazivou nocí známý hlas, který ji potěšil i podráždil. To kohout, dědic starého kohouta opatrného, procitl asi ze sna a v rozespalosti zazpíval, ač bylo stěží po půlnoci.

Bystrouška neváhala. Rychle se rozhodla. Vzpomněla na díru ve zdi obkličující dvůr.

„Hoho, Bystrouško, dnes budeš jezt jak pán! Jen žádné strach, jen spí-li pitoma Lapák!“

Protáhla se děrou. Mrkla dychtivě po kurníku, mrkla po boudě Lapákově. Spal jak ponocný a pod kurníkem v krmníku chrápalo spokojeně prase. Jinak se ve dvoře ani stéblo nepohnulo. Bystrouška poskočila, přeletěla žebříček a otevřela obratně dvířka kurníku.

„Hloupáci lidé, ani si kloudného zámku neopatřijou,“ zavrčela a vpadla dovnitř.

Bylo tam dusno a nepříjemně jak v leckterém obecním hostinci. Div si neodplivla, když šlápla do vysoké vrstvy slepičího neřádu. Slípky seděly pěkně pravidelně na řadě. Jak v parlamentě to zde vyhlíželo. Každá hlavu pod křídlem, ocas nedbalkově rozčepýřený a kohout ke všemu zobák dokořán. I ve spaní měl hloupě zamilovanou tvář, jakoby láska byla jediným jeho životním posláním.

„Na to!“ povzbudila se liška, cvakla zuby a kohout nebožtík vyletěl ze dveří. Znalecky vybrala si k němu několik kuřat — kdo by se trápil s tuhou, suchou slepičinou, to se hodí leda lidem v městě —, a když uznala, že jí zbude ještě hezká hromádka do zásoby, vyhoupla ven a odtahoval kořist za zeď. Přecenila však své síly, neboť tři kuřata byla nucena ponechati na dvoře. Na kraji lesa se posadila a jednou po dlouhé době poměla se opravdu zas dobře. Pak si zanotovala písničku veselou a skotačivou, až Lapáka v boudě probudila. Potom zamáchala huňatým prutem, sebrala zbylý lup a chvátala čiperně k domovu.

Lapák neměl potuchy, že ho vyburcovala někdejší kamarádka. Větřil sice, stopu očenichal, ale protože byl rozespalý a zlenivělý, ježto v zimě vždycky se přecpával v kuchyni, nepoznal, kdo to tu byl. Ani když spatřil kuřata před kurníkem, nesvitlo mu v otupělé hlavě. Kohoutek byl dosud teplý. Ohlédl se k myslivně. Tam ještě spali. Poněvadž v noci paní revírníková nevařívala, domníval se pošetilec, že jsou ta kuřata nachystána pro něho. Nestál sice tuze o slepičí maso, ale přece oblízal zadávenému kohoutkovi krvácející krk.

Však se mu ta hříšná neopatrnost záhy vymstila. Ráno, když se povaloval ještě v boudě, najednou uslyšel pádné kroky revírníkovy a jeho hněvivý hlas.

„Set sakra pes, no tož, peří má po tlamě jak cigán ve vlasech. Jedeš ven, sloto! Čemupak si to zvykáš, co? Kdo ti to dovolil, ničemo, co? Kdo tě tomu naučil?“

Dříve než se mohl přikrčiti prosebně k botám pánovým a poukázán na pravou stopu, byl uchopen za obojek, zapráskal karabáč a dopadal nemilosrdně a vytrvale na jeho nešťastný hřbet. Lapák řval, jak by ho na nože bral. I nezvedenému Pepíkovi bylo trapno hleděti na tuto exekuci, neboť mu živě připomínala leckterý trpký výjev z vlastního jeho života. Jak se tak v lítostivosti odvrátil od odsouzence, spatřil ve sněhu stopy svěží a daleko větší než po tlapkách Lapákových. Upozornil tudíž na ně neprodleně stařečka. Stařeček revírník arciť Lapáka pustil, ba styděl se na něho pohledět, a jezevčík chudák seděl s jelity na zádech a naříkal jak pominutý. Ne, toto bylo horší než podzimní návrat z hospody Páskovy.

Revírník přisedl a zkoumal bedlivě stopy. Ovšem byly liščí.

„A já osel taky staré dotřískám psa. Kdyby to zvíře mělo lidské rozum, tož bych se musel hanbou propadnout. Set sakra pes, jestli je trošečku chytřejší než já, kůrky ode mne nevezme, na bot se mi tentom, protože by mně to patřilo dávno udělat. Nejsu-li já hloupé jak patník!“

Když prozkoumal cestu Bystrouščinu, vrátila se mu chladná krev. Po chvilce ho shlédl Lapák na komoře s puškou. Nabíjel ji. Toto bylo nad Lapákův rozum. Vytřeštil oči, přišoural se k revírníkovi a nejraději byl by se mu přilísal k nohám, kdyby se byl nestyděl.

„Zastřelí mne?“ ptal se sám sebe. „Jestli na mne láduje, nechťsi vidí, že se smrti nebojím a zrovna se postavím hodně blízko, aby mne trefil.“

Protože však byl revírník velice zasmušilý, vousy mu visely dolů a mhouřil oči, jakoby mu bylo do pláče, napadla Lapákovi jiná myšlenka.

„Hryže jé svědomí a sce zastřelit sám sebe, že byl takové nelida.“

A Lapákovi bylo pána tolik líto, že nebyl s to ani uroniti slzy. Ostatně co má počíti němá tvář vidouc, co způsobila hoře, které dohání zmučeného člověka k zoufalému činu, když žena, bytost lásky nejhodnější, cituplná, schopná zaplakati nad pošlým kanárkem, zcela klidně pozoruje milence odhodlavšího se k sebevraždě a přijímá jeho zoufalost s lichotivým uspokojením jako zpěvačka kytici. Ježto i paní revírníková upřímně plakala, Lapák utvrzen ve své domněnce, div se nerozbrečel rovněž. Netušil ve své prostotě, že oba manželé truchlí pro podávené slepice, nepochopil to ani tehdy, když skočil na revírníka a lízal mu vroucně ruku, aby ho odvrátil od sebevraždy. Jen taktak unikl řádnému kopanci.

V bezmezném rozčilení strávil Lapák celý den. Nerozbřesklo se mu v mozku ani potom, když myslivecký mládenec, patrně na rozkaz revírníkův, nalíčil u otvoru ve zdi železa. V rozechvění hned na to zapomněl a to se mu později stalo osudným.