Liška Bystrouška/III.

Liška Bystrouška Rudolf Těsnohlídek
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Rudolf Těsnohlídek
Zdroj:	TĚSNOHLÍDEK, Rudolf. Liška Bystrouška. Brno : Polygrafie, asi 1920. s. 21–35. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Revírníkovi honily se hlavou pestré sny. Slézal v nich hory, doly a najednou zabloudil až na severní točnu. Brr, tam bylo zima, až mu nos umrzal. Ledový mráz ho pomlel, otevřel oči a vytřeštil je nechápavě na skokana:

„Set sakra pes!“ zahromoval. „Nožiska to má studený jak moja stará a nestydí se to lozit člověku po nose. Nebudu-li pak mět rýmu? Počké, ty blázne strakaté, eši já tě dostanu!“

Přisedl a hmátl po skokanovi. Ten ledva unikl.

Revírník stále ještě nevěděl, sní-li dosud, či co se s ním děje. Usedl, rozhlédl se a uvažoval, kde vlastně je a jak sem zbloudil.

„Aha, už vím,“ upamatovával se. „To velebníček, duša taky hříšná, mne svedl k Páskům. On a rechtor seděli jako přikutí a já se pozdržel až do rána. O vy faluti! Falářa si kuchařinka vyhubovat netrófá, rechtor má doma ze ženskýho plemena jen tu svoju basu a tož, abych to obskákal jen já. Panímáma jistě po domě lamentí, že mě třeba aji pytláci zastřelili. Kdož ví, nevzkázala-li k šandárům, aby mě hledali. Bartošu, málo platný, lámé si hlavu, kerak se z této smole vypleteš. Stákryš a ke všeckymu ležíš v takovým hóšču. Ba, ba, harafica je těžká a obsedlala si tě. Musíš ju včil čtvernožky nosit.“

Prozkoumal obezřele svoje šosy a přesvědčiv se, že kabát neutrpěl úrazu lezeckou partií podrostem, drápal se opatrně na světlo boží. Slunce hodně již vysoko a blízko poledni, pronikalo haluzemi a revírník k nesmírné radosti postřehl na zemi uzoučkou stezku.

„Vida, veksl, o kteréms nevěděl,“ řekl si spokojeně. „Jakápak zvěř tudyma chodí? Aló po něm!“

Na svahu k Černému žlebu hověla si v tu chvíli požehnaná liščí rodina po snídani. Matka podřimovala, ježto maličká Bystrouška proplakala celou noc a nedala jí spáti. Lezly jí zuby podočáky a to je s maličkými vždycky svízel. Teď se sice Bystrouška již upokojila, ale přece nešla si hrát s ostatními sourozenci a držela se vytrvale mamina hřbetu jak sukní.

„Jéda máne, tótni se, mami, co to,“ zažvatlala. Černonoska, Oháněček, Peřiderka, všecka ta drobotina ustala rázem v dovádivé hře a seskupila se kolem podivného tvora, který spadl doprostřed odkudsi z nebe a seděl tu udýchán, s očima vyvalenýma, jakoby byl míli utíkal. Bystrouška k němu přičichla.

„Jé, ten je studené!“ vykřikla.

„A holé jako kámen,“ prohodila překvapeně Peřiderka.

„Oháňku zapomněl doma,“ divil se Oháněček.

„Mami, pjosim vás, a jí se to?“ zaškemrala mazlivě Bystrouška.

Stará liška neodpovídala. Libovala si nenadálý příchod žáby. Děti si pohrají a ona se aspoň trochu prospí. Mládež seskupila se pěkně do kolečka a živě rokovala, jak si s divným tvorem pohrát. Byla tak zabrána dětinskou hašteřenicí a matka Lištica poklímávala, že nikdo nepostřehl podezřelého šustotu v mlází. Dravčí tvář lidská vynořila se z houští. Okamžik sledoval revírník hru liščí rodiny, potom odsunul haluze, jež mu překážely, a jako šlema vrhl se po nejbližší lištičce. Prut rozmazlené Bystroušky uvízl v kleštích jeho prstů, zatím co matka se čtyřmi zbývajícími dětmi dala se do divokého útěku do hlubin lesních.

Bystrouška vzpamatovala se zatím z úleku a umínila si, že neprojeví ani mrknutím bázně. Netušila chuděra, že ji očekává tvrdá budoucnost mezi lidmi, dny otroctví a po nich teprve po mnohém pokoření návrat k volnosti, doba odvety a konečně také čas štěstí.

Revírník Bartoš uchopil Bystroušku nelidsky za límec jak psa a vítězoslavně si ji prohlížel a uščuřoval se.

„Tož tak, ty kujone, včil se vymluvíme doma na tebe. Řekneme, že jsem si na vás šel počíhat, a že proto jsem nemohl tak dlouho dom. Škoda, že jsem vás nemohl pochytat všecky. Beztak naděláte nepleché nad pytláka. Blech máš dost, ale z teho si mocka nedělé. My je máme taky, chudáci aji bohatí. Podržíme si tě hezky a doneseme tě dom, ať z tebe majó děcka radost.“

Vesele vykračoval si revírník širokou sečí k jezerské myslivně, nesa lišku pod paží jak školáci knihy. Nyní nebylo se třeba strachovati domácí přeháňky. Manželka, i kdyby byla rozzlobena navrch hlavy, změkne a zjihne vždy, přesvědčí-li se, že pamatoval na vnuka Pepíka. Mohl si lozit po nejvyšších borech za vraním hnízdem, mohl si noc a den se toulat za mladými sojkami, bylo-li to kvůli Pepíčkovi, domácí mír nebyl porušen. Škoda, že vnuk neoceňoval po zásluze dědouškovu lásku a lehkomyslně tropil nejhorší uličnictví, jež by jinak byla uváděla revírníka Bartoše v záchvaty zuřivosti.

Liška se cestování zcela nic nevzpírala. Prohlížela si zvědavě skupiny stromů, podivila se, když vyšli do polí, která se rozléhala hlasy pracujících, ale začalo jí srdce bíti, když se blížila k myslivně.

Hle, tam leží lidské doupě! A není zle pořízeno. Má několik děr větších i menších na různé strany, že by ho křeček lépe nevystavěl. Doupě je obydleno ode dávna, neboť cesta k němu je důkladně vyšlapána. Zato nikde neviděti zbytků peří ani kožek a proto Bystrouška nemůže uhodnouti, čím se asi člověk živí. Podle povšechného výrazu prvého člověka, kterého kdy viděla a jenž ji nyní nese, řekla by, že člověk živí se travou a jetelem jako krávy, kozy a jeleni. Když však uviděla člověkovy zuby, dovtípila se okamžitě, že je masožravec. Člověk prozradil jí dokonce své choutky zevrubně. Vytáhl z kapsy vak, patrně zbytek střeva nebo žaludku neznámého zvířete, nasadil si záhadný sosák a takto jím prodlouživ ústa jal se požívati čehosi hrozně smrdutého a vyplivoval z toho modrý smrad, z kterého se dělala kolečka a obláčky kol jeho nosu. Bystrouška dospěla k názoru, že člověk žije asi jako hyena a že sltává kromě mrtvých těl také mrtvé duše. Umínila si, že později záhadu prostuduje, prozatím se ohlédla, najde-li někde u lidského doupěte přece nějaké odpadky potravin. Nebylo jich nikde. Místo nich spatřila velké pohodlné lože, vysoko navrstvené, jež jako ostrov vyvstávalo z jezera.

U jezera kupilo se několik lidských doupátek, ale lidé v nich nebydlili, nýbrž jen zvířata. Některých mladá lištička neznala. V jedné díře zahlédla tvora skoro tak holého jako člověk s velkýma ušima, kterými stínil si oči. Tvor ten ležel a líně odfukoval. Lištička uhodla, že se přecpal. Nejspíše ho tolik pohostili ve velkém lidském doupěti, i usoudila Bystrouška, že zvíře, jež stále říkalo „chrouch, chrouch“, je asi přítelem člověka, ba snad příbuzným.

Očekávalo ji překvapení téměř při každém kroku. Po ušlapané široké cestě hnal se jim vstříc malý člověk. Bystrouška uhodla v okamžení, že je to lidské mládě. Fi, kterak bylo ošklivé. Pouze na hlavě mělo hrstku srsti a nejspíš počalo teprve obrůstat, ale slepé již nebylo. Vrchní kůži mělo ošklivě pomačkanou a na několika místech potrhanou a po srsti ani stopy. Nejstrašlivější byly jeho nohy. Ani jediného pořádného drápu nemělo na zadních, na předních byly sice nějaké, ne zcela vyvinuté, a proto asi nosilo lidské mládě přední tlapky pořád vzhůru. S lidským mládětem přiběhlo jiné malé zvíře a Bystrouška v první chvilce nevěděla, je-li také člověčátko. Chodilo pěkně po čtyřech nohách, leč velice nízkých a křivých, jazyk mělo slušný, až mu z tlamy vyčuhoval, i uši mělo onačejší než to, které chodilo jen po zadních nohách. Když došla tato dvě zvířátka až k revírníkovi, stropila hrozný rámus, a i to čtyřnohé postavilo se pouze na zadní a jalo se Bystroušku nelidsky a nestydatě očenichávat. Bystrouška octla se v choulostivých rozpacích, svěsila prut, ježto nebylo nutno projevovati zvláštní potěšení při setkání s tvory tak nevítanými a dotěrnými. Revírník smál se na celé kolo a postrkoval Bystroušku čtyřnohému protivovi k studenému nosu.

„To čučíš, Lapáku!“ chechtal se, až se v Bystroušce dech zatajil.

Čtvernožec Lapák představoval se zatím lišce skoro liščím způsobem.

Očenichával ji kavalírsky a zdvořile, všude, kde se sluší a patří, a Bystrouška si v duchu řekla:

„Je vidět, že je to vzdělané pán. Že má škole a že není sprosté jako ledasjaké člověk. Musím se s ním seznámit.“

Revírník Bartoš další zdvořilosti Lapákovy překazil. Vstoupil s ní do lidského doupěte a Bystrouška se zhrozila. Zde spatřila, že se prve nemýlila a že člověk je vskutku dravec hyeny hroznější. Po stěnách visely hustě jelení a srnčí hlavy úplně ohlodané, že by na nich ani poskvrnky mastné neulízl. Otřásla se hrůzou, ježto si představovala, že snad i ji lidské šelmy takto sežerou. A hrůza její stupňovala se ještě, když se probořila z čista jasna z neznámých důvodů stěna do vedlejší skrýše doupěte a v nich objevila se stará široká člověčice. Bystrouška rozeznala ji na ráz od člověka. Nebylo třeba zkoumati to ani čichem, protože člověčice měla naprosto odlišný vzhled. Byla v těle o polovinu širší než člověk, nohy měla daleko kratší a sotva je bylo vidět. Když si bojácná lištička okoukla zběžně postrašeným zrakem její postavu, pomyslila si: „Mladých asi mnoho neměla, nevešly by se pod ni víc než dvě. Pijí ale člověčátka víc než husy.“

Že před ní stojí člověčice, potvrdila Bystroušce též i jiná okolnost. Jakmile zhlédla revírníka, dala se do vytrvalého štěkotu a člověk jí nepostačil ani odpovídat. Zrovna tak to dělávala doma matka liška, když otec lišák přicházíval až pozdě k večeru domů s potrhanou kůží, naježenou srstí, zpíval, výskal, vedl nesmyslné řeči a nechtěl říci, odkud přichází.

Starý člověk počínal si rovněž podobně jako otec lišák, jenž konejšíval ženu tím, že jí donesl nějaký vzácný úlovek, slípku, kačenu, koroptev nebo mladého zajíce. Revírník se rozkročil a chlubně ukázal člověčici ji, Bystroušku, která se v tu chvíli bojácně chvěla po celém těle. Člověčice hleděla sice na něho chvilku ještě nedůvěřivě, pak přestávala tolik mluvit a prostě řekla:

„Nanosíš mně s tím blechy.“

Trochu pobroukala, ale pak šla a donesla věc, které lištička jakživa dosud neviděla. Byla to jamka, jakoby ji z pařezu uřízl nebo ze země vyloupl, a v ní bylo nalito po okraj mléka. Postavili ji na zem a vábili Bystroušku, aby pila. Bystrouška se nedala dlouho pobízet, poněvadž měla hlad. Lapák dychtivě obhlížel mísu a byl by ochotně Bystroušce s mlékem pomohl, avšak lidé na něho přísně křičeli. Lidské mládě přiklonilo se nad Bystrouškou a s hubou dokořán sledovalo každý její pohyb.

Tak dostala se Bystrouška do jezerské myslivny. S počátku se jí stýskalo. Zde nebylo se s kým mazlit, koho potahovat za kožich, bylo tu jako v sirotčinci. Naštěstí Lapák se s ní spřátelil a rytířsky vyprovázíval ji po všech zákoutích lidského doupěte. A bylo jich tu také, že si toho nemohl dovoliti ani nejbohatší strýc liščí rodiny. Nejlépe zalíbila se Bystroušce skrýš pod skříní. Když se nasytila, zalezla si tam, vystrčila koketně hlavu a naslouchala ochotně rozprávkám Lapákovým, který se uvelebil zatím pohodlně na podlaze. Vykládal vtipné anekdoty, vyprávěl, často se dušuje, že nikdy nebyl zamilován, neví prý vůbec, co je to láska. Oddal prý se úplně umění, večer zpívává smutné písně, které si sám složil. Avšak revírník jeho umění nechápe a často ho nelidsky za to zpráská. Sytými barvami líčil jí dále svůj osamělý život, líčil jí trýzeň svého srdce, jež na něho doléhala v únoru a březnu, v měsících lásky, blouznil o hnědých očích a ebenově černém šňupáčku, velebil nádherně dlouhé slechy, sahající až na zem, rozhovořil se o nádheře ocasu, který v závratném smíchu v blažených okamžicích zapomíná se vrtěti a tiskne se k milované hrudi, vnímaje horoucí tlukot drahého srdce.

Bystrouška dívala se na něj časem velice dojatě, časem velice lhostejně, jak jí kdy napadlo. Tu tvářila se pobouřenou studem, jindy mhouřila oči cudností a pod srstí se zardívala. Lapák neustával, až ji vyvábil z jejího útulku. A když jim bylo nejsmutněji, vynalezli nějaký žert a šprým, kterým smutek zahnali. Často oddali se povznášející zábavě. Lapák opravdu nebyl silák, ale zato uměl se lichotivě dotírati. Sevřel ji v náručí a slastně pištěl, když ho zalechtala čumáčkem pod krkem, dal se dokonce povaliti a chňapal jí po oháňce a zahrnul ji sty vroucích sladkých kousanců. Bylo patrno, že je celkem nezkažené štěně jak venkovský gymnasista.

Bystrouška arci neměla rovněž valných zkušeností v milování, avšak ledacos už přece vyslechla od špačků, hnízdících nad rodným jejím doupětem. Špačkové tam žili v manželství velice nespořádaném, zvlášť v té době, kdy nebyl ještě vydán nový zákon o rozluce a rozvodu, a co chvíle docházelo u nich k hádkám i ku pračkám. Vyčítávali si navzájem hrozné věci, nemravné a neslušné. Vyrozuměla z jejich křiku, že starý špaček je nestoudný záletník, že provádí všelijaké nepřístojnosti v koruně starobylého buku, kam slétávala se nejpestřejší cháska ptačí a opíjela se nezřízeným požíváním bukvic. Stávalo se, že na rozdováděnou společnost nejedenkrát doletěl datel a zle ji spořádal. Pranýřoval prostopášníky před veškerou farností ve svých kázáních. V sobotu po výplatě nejedenkrát zakročil v krčmě na starém buku policejní komisař krkavec s výrem a ostřížem. Mladí špačci nebyli ostatně lepší starých. Jeden měl hříšný poměr s toulavou kukačkou a naučil se od ní zanášeti do cizího hnízda. Jiný byl nucen platit ukřičené strace po kopečku lískových oříšků měsíčně a dcera špačkova, nepohledná, ušubraná, měla známost s mladým havranem, který byl ještě na vojně, toulávala se s ponocným sýčkem a častokrát přiletěla jí naklovat přísná tetka sova.

Bystrouška byla pamětliva těchto zkušeností a běda Lapákovi, kdyby byl chtěl překročiti meze slušnosti. Strpěla, když se pokoušel o zcela mravné laškování, avšak vzala ho ihned ostrými zuby za hrdlo, kdykoliv se k ní neomaleněji přivinul. A jestliže ani to nepomohlo, okamžitě se válel v prachu. Nestyda psí, bral si to však občas za záminku a opovažoval se ku přílišným důvěrnostem. Jednou se opovážil polapiti ji celou tlamou za proutek a tu ztropila mu takovou melu, že se z té duše zastyděl. Zalezl zahanben na smetisko a Bystrouška vidouc jeho kajícnost a přesvědčena o opravdovosti jeho lítosti přiběhla za ním. Aby ho přesvědčila o dobrotě svého srdce, přivinula se do jeho objetí a v nevinném přitulení si s ním zdřímla, zachovávajíc jinak panenskou nedůtklivost.