Lehké a těžké kroky (1938)/Černý týden

Lehké a těžké kroky (1938)
Nesmiřitelný zpěv jarní	Černý týden	S tou písní na rtech

Údaje o textu
Titulek:	Černý týden
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, Viktor. Lehké a těžké kroky [1909-1915]; Anebo : [1912-1915: Válečné tetralogie sv. 1. a 2]. Praha: Fr. Borový, 1938. s. 107-110 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Lehké a těžké kroky (1915)/Černý týden

I.

Dav nedočkavý, dravý, mnohohlavý
se tísnil v průjezde a debatoval.
Chvílemi prudká udeřila vlna:
několik mladých, rozjařených lidí
na výkladní sklo těla přitlačilo
a s chechtotem dál razilo si cestu.
Slyšel jsi vtipy, jak je večer chrlí
ta velkoměstská poblácená dlažba,
viděl jsi úsměv, kterým usmívá se
blaseovaná, zcyničtělá duše.
Dav hnul se náhle; kterýs obchodníček
vydání zvláštní vítězně si nesl,
je prodávaje za zvýšenou cenu.
Dychtivě steré ruce zvedaly se,
by zmocnily se prvých exemplářů
a obchodníček krejcárky své sbíral.
„Obchod je obchod“, řekl s pochopením
muž ramenatý, který také koupil.
A pochopils, co tobě bylo ranou,
tak těžkou ranou, že se leta cítí,
že sensaci jen pro tisíce jiných
je jenom možnost zisku obchodníčka,
sensace s kursem, určovaným chvílí.
„Obchod je obchod“ — — Hanba, všech nás hanba,
je možnost zisku; zrada možnost zisku.
A podlost též je pouze možnost zisku.
Obchod je obchod. Jako na dračku jde
vydáni zvláštní. Rozchází se zástup
uklidněn jaksi. Večeře líp chutná,
když sensací je zrady opepřena.

II.

Jak je to možno, že se lidé smějí
lhostejným smíchem, jimž se smávali?
Jak je to možno, že se procházejí
jako se procházívali?

Jak možno je, že nezalknem se studem
lhostejně polemisujíce?
Jak je to možno, že my za dne půjdem
v slunečním světle opět v ulice?

III.

Březnové paprsky budily
ze sna vše zchladlé a spící.
Bez mraků byla obloha,
modravé bylo nebe.

A vlažným vzduchem znělo to
tak jako jásavý výkřik,
tak jako biti křídloma
připlouvajících ptáků.

A vlažným vzduchem voněla
tušená příští vůně.
živote, věčný živote!
Země, o krásná země!

Bál jsem se hledět v tento jas,
bál jsem se zahledět v slunce.
Bál jsem se hledět v lidský zrak,
abych v něm nečetl hanbu!

IV.

Představil jsem si, že kdes samoten
snad někdo zachmuřený medituje.
Představil jsem si, že snad hovoří
k jarnímu větru, který v tvář mu duje:

„Ne ten a ten, ne tak a tak,
ne oslnivý, a ne vábný zjev,
jen lidí pár, již přímo hledí v zrak,
jen rukou pár, jež čistily by chlév.

Nu ten a ten, ne dravý přival slov,
ne pathos, jenž se umí v prsa bít,
jen lidi pár, již proto k předu jdou,
protože prostě nutno takto jít.

Ne duchaplný, paradoxní vzhled,
jenž nebe s peklem a lež s pravdou smíří.
Ne velmi vtipné: dvakrát dvě je pět,
jen suché, prosté: dvakrát dvě jsou čtyři!

Ne sofismata a ne floskule,
jež ničím dnes, když byly včera vším.
jen lidí pár, jichž mluví ruky stisk:
Nezradil jsem a nikdy nezradím — —

V.

Představil jsem si, že kdes samoten
snad někdo zachmuřený medituje.
Představil jsem si, že snad hovoří
k jarnímu větru, který v tvář mu duje,

k blátu, jež stříká výše se všech cest,
k zemi, jež je tím vlahým deštěm měkká.
Představil jsem si, že muž někde jest,
a tento muž že hledí, slyší, čeká.

Čeká a čeká. Zda se dočeká?
Přichází soumrak. Bude noc ta hvězdná?
Je důvěřivé srdce člověka
a nejvíc věří jarním vanům března.