Lehké a těžké kroky (1915)/Dva zpěvy

Lehké a těžké kroky (1915)
Dvě návštěvy	Dva zpěvy	S tou písní na rtech

Údaje o textu
Titulek:	Dva zpěvy
Autor:	Stanislav Kostka Neumann, Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, Viktor. Lehké a těžké kroky. Královské Vinohrady: Otto Parma, 1915, s. 40-46 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Zpěv zimní

I. STANISLAV K. NEUMANN: SMÍŘLIVÝ ZPĚV ZIMNÍ.

Stanislav Kostka Neumann^{[red 1]}

Ty ploty, několik chalup a holých stromků
a vzadu na stráni koruny stejné holosti
na modré oponě, je-li jasno, na šedé, jde-li sníh,
ten vzduch mezi vším, silný, a u tohoto domku
ti vrabci, strnadi, kosi, plní starosti,
toť příbuzenstvo S. K. Neumanna a jeho knih.

S ním pracujeme, radujeme se, teskníme, sníme,
jakmile odhrnuli jsme modré záclony a jich kytice,
 s nim železnou zimu sdílíme jak Lopař se psem stan
a od něho odloučíme se, jen když se ženou, s dítětem dlíme,
anebo z nádraží v Brně do Rudolfské jdeme ulice,
cizí i známé jak pařížský bulvár či cesta karavan.

Nesmíme zapomenouti však na dráty elektrické!
Na devaterou linku naší oblohy,
jež odněkud přichází a mizí někam, vzhůru či v dol!
I nám a dědině celé připomíná bratrství lidské,
jež raduje se tu ze své krásné polohy
a tiší se, oh, tak se těší na první jarní stvol!

Tož zazdá-li se nám nikdy, že ostrov jsme cizí,
poněvadž jinak všechno vidíme uprostřed dědiny,
toť kousek jen pravdy, neb pevni jsme sepiati s ní
jak ona s Moravou a Morava ve svazek ryzí
s celičkým světem, burácejícím písní lidské rodiny,
jež u nebe zcela jisti jako chorál zní.

Hlad, touha a láska, vítr a luční květy
tak jako nádraží, pošta, dráty a tam dole ta silnice,
jak silné věci nás pojí se vším a se všemi!

Verhaeren^{[red 2]}, Dostojevský^{[red 3]}, Rabindranath Tagore^{[red 4]} a F. T. Marinetti^{[red 5]}
právě tak jako babka, jež tam za muškáty pohlíží na nás velice,
jsou s námi, my s nimi. Se svita tichy i bouřemi.

„Lidové Noviny“ 4. dubna 1914.

II. VIKTOR DYK: NESMIŘITELNÝ ZPĚV JARNÍ.

I.

Auto, jež fičí, tramway, která zvoní,
v regálech listy, folianty novin.
A skříně, utlačené od tiskovin.
A všechny všci stejné jako v loni.

Požitek marně promenádou honí
života tempo rušné, překotné.
Přespříliš vše je gramotné.
A všechny věci otřelé jak v loni.

V kavárně hlava k hlavičce se kloní.
Nalezly právě nový směr?
Po otcích, matkách, humbug synů, dcer.
A všechny věci prolhané jak v loni.

II.

Kde jsi, ó člověče, který jsi snobismu ušel?
Kde jsi, ó člověče, s věcmi, jež opravdu silné?
Úsměve, který by nehyzdil, který by slušel:
slyšel bych rád dneska příběhy kratochvilné.

Ne příběh udýchaný a astmatický,
ne kupu nemožných, beztvarých, rozplizlých básní.
Úsměve čekaný, radostný, bolný, leč lidský:
slyšel bych srdce rád, které má ještě tep vlastní.

Kdyby se našel kdes Mesiáš, čekaný všude,
snad bys mu naslouchal. A možná pověděl bys mu,
že snob byl, že snob je, snob v světě na věky bude,
a dnes jen náhodou mluví o futurismu.

Mesiáš jistě však změřil by tebe tak němě,
že prostřed věty bys ustál v neklidném strachu.
A on by očima zeptal se: „Bláznivý brachu,
chceš říkat věci, jež staré jsou tak jako země?“

Příbuzenstvo S. K. Neumanna a jeho knih,
vrabci, strnadi, kosi:
o tichou soustrast prosí
chodec dobré vůle v pražských ulicích,

Vám se to vesele štěbetá, cvrliká a píská.
Ale vy vrabci, strnadi a kosi,
v ulici Letohradské kdosi
ty silné věci vidí příliš zblízka!

Vidí verbíře jako rekruty,
Vidí kokardy a uniformy.
Vidí výjimky a normy,
vidí celý život sepsutý.

Na jaře obzvláště básnici lámou si hnáty.
Protrhávají se povodni hráze.
Prorokem není nikdo v Praze
a slyším přespříliš elektrické ty dráty.

A také, bohužel, vidím vlastníma očima drát,
kterým se pohybuji pimprlata.
Kde srdce hledal jsi, nacpána vata.
Panáčkové, neumíte hrát!

A proto, že pimprlata hraji jak zmoklé slepice,
neutěšeno nějak v naši české vlasti.
V Letohradské ulici sedím jako v pasti.
Kéž by babka za muškátem pohlížela na nás velice!

Když do číše plné padnou ještě dvě tři kapky,
zprotiví se nám všechna papouškovaná jména.
A nemá více smyslu pohled zvědavé babky
nežli kniha veršů Verhaerena?

Nebudu lámat si hlavu mezi listy zelenými a květy.
Přiznej se k zločinu, netvore!
Nebudeš skandovat : F. T. Marinetti.
A též ne Rabindranath Tagore.

IV.

Vrabci, strnadi a kosi
za rána k povyku ochotni!
Z Letohradské, třináct, táže se vás kdosi:
jste také příliš gramotní?

Zda máte z života radost a bolest pravou?
Milujete světlo, nenávidíte šero?
Nebo jen slyšíte dráty nad naši hlavou
a vidíte linek devatero?

Nenaslouchám rád té drátů hudbě,
nenaslouchám rád tomu, co nesou.
Mluvíce do dálky o bídné, nelidské sudbě,
poslové tito se sami tak zbaběle třesou.

A malou naději v jejich zítřky kladu.
Zda lepší zítra budem’?
Snad se ty dráty samy chví studem,
oznamujíce nějakou zradu.

A snad v tom chvěni nejistá je žalost,
Snad že i samy cítí,
jak smutno je žíti,
když strop je nízký a když vše je malost.

Ale ty dráty jsou zotročené:
mluví, třeba se chvěly,
ježto jim poroučeli
a svědomitě opakují poručené.

Kdežto vy druhové, ptáci,
mnohem vice o nás víte.
Zda tam vy dohlížíte,
kde obzor před vámi se ztrácí?

Vrabec neletí vysoko, skřivan výše.
Co vidí skřivan?
Proč je tak rozezpíván?
Snad že na něho jiný větřík dýše?

Ptactvo vy veselé, družino živá,
vládci té jarní zeleně.
Nechci k Vám mluvit učeně.
Pták má své hrdlo a jak umí, zpívá.

A já, v zápasu s dubnovým vichrem, pták bouřlivák,
zavolali chtěl bych do tohoto jara.
Z prvých jarních dešťů stoupá pára.
Prvých jarních bouří blesky vidí zrak.

Nebude to píseň nesmrtelná:
zhyne, jako všechno živé hyne,
uplyne, jak všechno živé plyne.
Bude to však píseň jarně nesmiřitelná.

Volám bouřliváky, volám svoji rotu.
Nechme Marinettiho a Rabindranatha.
Nezdobu za humny dělá pantáta.
Do tolika smírných písní hoďme disharmickou notu!

Nechte zpívat dráty! Pojďme bít se, chlapci!
Slyším-li to dobře, radí nám to v dobách zlých
společnici S. K. Neumanna a jeho knih,
strnadi, kosi a vrabci!

„Lidové Noviny“ 18. dubna 1914.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Úryvek z básně S. K. Neumanna, na který navazuje Dyk svou reakcí.
2. Autor:Émile Verhaeren
3. Autor:Fjodor Michajlovič Dostojevskij
4. Autor:Rabíndranáth Thákur
5. Autor:Filippo Tommaso Marinetti