Lešetínský kovář/III.

Lešetínský kovář Svatopluk Čech
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk. Lešetínský kovář a menší básně. 4. vyd. V Praze : F. Topič. (Sebrané spisy Svatopluka Čecha; sv. díl 2). Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Do kovárny přišel jednou z rána
správce na rozmluvu, tahy lstivé
ladě v usmívání přívětivé.
Kovář do světnice vedl pána.
V úklidu již vzorném jizba celá
v ranním jase čistotou se skvěla.
Liduška tam klonila se právě
nad truhlicí pestrou, jižto plnil
plátna sníh, kde různý šat se vlnil
v hojných varhánků a třásní slávě.
Třesklo víko chvatně přiklopené,
na němž obrázky vnitř nalepené
zamihly se v barev, zlata třpytě.
Vyplašená dívka vstala spěšně,
pozdravila hosta rozpačitě,
v líci zardělá jak čerstvá třešně.
V zalíbení hleděl správce na ni,
na zjev milý, zářně stojící
před ním v čistém blesku záře ranní,
jenž sem jasných oken dvojicí
vnikal směsí listů průsvitných,
květů ruměnných a blankytných;
a květ jiný, ze zahrádky venku,
- rosy sled mu svítil na lupénku —
zdobil ňadra vábně porozvilá
té, jež sama jitřním květem byla.
Hleděl ještě na postavu švarnou,
lehounce když světlým fěrtochem
otřela mu židli hrubotvárnou
s vykrojeným v srdce lenochem,
a spěl za ní ještě třpytným okem,
do síně když vyšla švižným krokem.

Jizbou pak se rozhled’ usmívavě.
Od stěn sněhobílých řadou trámů
nízký strop se odstiňuje tmavě.
Na všech stranách z úzkých, černých rámů
vyzírají pestří svatí, svaté,
v rukách nástroje muk, palmy zlaté;
za největším zatknuta se bělá
haluz kočiček. Však mistra Jana
též tu visí malba neumělá
a s ní hrdinská tvář Trocnovana
z pod přílbice hledí zamračeně
po biskupech na protější stěně.
V rohu postel vypíná se, plna
peřin kyprých s růžovými pruhy,
na truhlách čar pestrých mnohá vlna
září s divným kvítím v barvách duhy.
A nad kamny z kachlů hladkých, tmavých
visí, různou cetkou ozdobena,
holubička z vejce urobená
pestroskvoucích křídel mihotavých.

S úsměvem se rozhled’ po všem správce,
na židlici sednuv. Proti němu
kovář usedl na prosté lávce,
tulící se k širých kamen lemu.
Volně sedí tu, jak nechal díla:
V předu tělo, mužně ztepilé,
z kůže zástěra mu obestýlá;
pod rukávem režné košile,
vykasaným vzhůru, mocné svaly
jeví rámě, stmělé žárem, čmoudem;
obličej pak divě počernalý
pod havraních vlasů volným proudem
na hosta pne jiskrnatý zor.

Takový byl obou rozhovor:

Správce

Vzrůstá úžasně, jak obr báje
mladý závod náš. Skráň vypínaje
nad údolí, každým krokem ničí
některou vám chatu trpasličí.
Ale za vše, co teď nohou hněte,
záhy hojné požehnání zkvete.
Za ty pošlapané hříčky dětské,
za prostičké žití starosvětské
doba slavnější těm horám vstane:
Rozepne tu průmyslný duch
perutě své zlaté, požehnané,
probudí tu čilý dělný ruch,
proudem veselým se rozehrají
blahobyt a pokrok po všem kraji. —
Než, jak pravil jsem, náš obr mladý
vyrůstá, že ves vám celou zdolá,
pravý Otesánek, už ji zpola
pohltil a ještě zmírá hlady.
Avšak žerty stranou. Vaše jmění
kovárna, k ní chaloupka ta sivá —
rozmilé v ní kouzlí ovšem dlení
dcery vaší ručka přičinlivá,
ale přece — pravda nezabolí —
přec to úhrnem jen trochu slámy
obemšené nad vetchými trámy —
na dlaň zahrádka, pak něco rolí.
Nám je třeba místa. Nuže, mistře!
Shodnem’-li se na rozumnou cenu,
zakoupím to všechno v pána jménu —
Železo to žhavé kujte bystře!

Kovář

Vím, že mnoho nemám. Tato chata
sivá, slaměná jak hnízdo ptačí
proti domům vašim. Mně však stačí,
ba mně milejší než koba zlatá.
Pohled váš tu vidí ovšem leda
kupu dřev. Než jinak moje zraky:
Za stolem tam dvojí hlava šedá
prosvítá jim zašlých časů mraky,
jim tu zevšad usmívá se vstříc
ženy milované tichá líc,
odevšad se noří milé tahy,
chví se kolem nejen stín drahý —
jsem tu doma — jsem tu mezi svými,
třeba v památce jen živoucími.
Tato světnička se obrážela
s první jitřenkou v mém dětském oku,
tolik výjevů mně drahých zřela,
radosti a žaly mnohých roků —
Rcete mi, jak všechno toto cenit?
Mám-li teplé toto hnízdo směnit
za krov cizí, vanoucí jen mrazem?
Zdá se mi, žeť srostlé sterým svazem
srdce moje, spjaté poutem sterým
s těmi stěnami, s tím stropem šerým.

Správce

Jste muž citu. Zápal váš je chvalný,
ale ze slov nekyne zisk valný.
Věřím, že jste poután k otců domu
mnohou vnadnou, jiným utajenou,
a chci slušný zřetel míti k tomu
jakous částí nad skutečnou cenou.
Ale s mírou! Nedojdem’-li cíle
u vás, jinam zanesem’ své zlato —
Nuže, chutě! — Kdož vám ručí za to,
vrátí-li se příhodná tak chvíle?!
Za peníze pučí blaho všude;
zřídíte se pěkně v domku novém,
snad vám krásněj’, tepleji tam bude
nežli pod tím starým, vetchým krovem.
Stejně milou, přívětivou síňku
dcerušky tam vkouzlí ruce čilé —
snad si do ní švarnou hospodyňku
uvedete — jste muž v plné síle —,
štěstí nového zář tam se vhostí,
vábnější než stíny minulosti.
Kovárnu si pořídíte větší —
…jinde snad. — Hm — … Pocítíte v mále,
že náš závod nehrubě vám svědčí, —
počet sousedů se tenčí stále,
nám pak vašich kladiv třeba není —
Všechno to je hodno uvážení.

Kovář

Znám tu zlata řeč! Tak svůdně cinká,
takto zpupně na chuďasa břinká!
„Já jsem všemohoucím světa pánem!“
pyšně volá. „Já jsem bohem doby!
Skloňte se, vy lesků mojich robi!
Odkoupím vám rodný krb i s lánem,
domov, předků památky i hroby.
Co vy jste, vy lidé holých dlaní,
v jařmu práce bičem nouze štvaní,
co jest vaše vůle, krtčí snaha
proti mé, jež odpor každý zmáhá?!
Vaše duše, myšlenky a city,
všechno moje zaplatí vám třpyty.“
Znám tu řeč; tak z vašich slov mi zvoní —
však má šíj’ se před ní neukloní.
Nechať pán váš zaplaví vše kol
zlatem svým, ať skoupí celý dol,
všem, kdož bývali tu domovem,
odloudí krov otců, rodnou zem’:
já tu pevně setrvám jak z žuly!
On má zlato své — já mám svou vůli —
zde chci být, chci podržet, co mám,
a tím jeho zlatem pohrdám!

Správce

Proč ty hněvy?! Máte vůli svou.
Nechcete — nuž dobrá! Půjdu dále.
Však-tě vaši zlobu svéhlavou
ukrotí as rozum lepší v mále,
až vám pavouk hustým předivem
otká kovadlinu s kladivem —
a snad pozdě bude. S bohem tedy!

Kovář

S bohem, pane! A nechť naposledy
překročil jste práh můj s takým vzkazem!
Nechť mi pustá výheň fičí mrazem,
ať ni hřebu nezbude mi kouti,
spíš ta chatrč nade mnou se shroutí,
než bych postoupil z ní třísky jedné!
Zde mí předci žili, zde mi svit’
oka nebeského první třpyt,
zde jsem prožil roky šťastné, bědné,
zde chci dále žít, ať v nouzi, trudě,
a kde stojím, na té zemru půdě!