Léto v Italii/I. Úvod a italská příroda. Štěstí z tepla ve dne a opojnost italských nocí.

Léto v Italii
	I. Úvod a italská příroda. Štěstí z tepla ve dne a opojnost italských nocí.	II. Rassa — její zvukovost a malebnost. Život na ulicích a národní slavnost.

Přede mnou fotografie, alba, knihy, za mnou Benátky, Ravenna, Rimini, Ancona, Řím, Neapol, Capri, Orvietto, Florencie… a ve mně tlak dojmů, jež nechtějí se dáti ztlumiti na tiché vzpomínky, vzdorujíce silou, životností, krásou prostředí, do něhož byly zaneseny — toť letošní mé léto, ztrávené v Italii. Znal jsem sever poloostrova, ale podivná nechuť, kterou jsem zaciťoval vůči Vlachům, překážela mi, že, poznávaje Evropu, vyhýbal jsem se vždy důkladnému sblížení se s krajem, v němž citron rozkvétá. Duševní zvědavost však, potřeba nového a neméně i přání zimomřivého těla, které toužilo po teple, po jasu nebes, po trvanlivosti vlaha, spůsobily, že zajel jsem konečně přece i na vlašský jih. A léto bylo nádherné, moře, ať to byla Adrie ať tyrhennské vody, bylo svůdné, příroda nová a na jihu přímo kypící úrodou, poznávání Vlachů nebylo bez zábavy a umělecké dojmy přímo unášely. — Fotografie, alba, knihy a tlak vněmů, jež nechtějí se státi tichými vzpomínkami… toť letošní léto, které zašlo. Je sv. Václava, nebe je šedé a prší; učiňme, abychom žili aspoň odleskem minulosti.

Historik, provázející vás krajem a pozorující váš zájem pro krajinu a pro stromy v ní, upozorní vás na překvapující fakt, že totiž rostlinná specielnost italské krajiny oproti naší, to jest její nedostatek jehličnatých lesů a náhrada jich jinými stromy, není dílem přírody samé, nýbrž z vůle lidí — že totiž italská krajina, jaká dnes se oproti ostatním evropským krajům jeví, jest sdělána člověkem a není původní. Italie znala druhdy právě tak dobře jako my vonné hradby našeho jehličí, jež sestupovalo z Alp a slézalo svahy Apennin, a nebyla kromě nebe a bílých lomů svých hor jinou, než jsou kraje naše. Teprve císařové vymýťovali ze slunného ostrova smutek našich lesů a zanášeli sem z kolonií cizokrajnou dřeň. A je skutečně fakt podivný, jak mohla povstati taková naprostá jednota nové umělé kultury z vůle lidí, jednota, při níž ovšem nutno počítati s rozdílem teplot nemalé rozlohy země.

Mám k smrti rád révu a Italie, toť jediná velká a šťastná vinice. Procházejíce se v půli září krajem kolem Vesuvu, křičeli byste nejraději radostí nad kypící vinnou žní, s kterou se všude shledáváte. Jest právě před vinobraním a šeděčerná půda, tisíciletou lávou zmrvená, přímo hýří plody. U Neapole jest jedno z nejžírnějších míst Evropy, kde nad spracovaným polem visí ještě réva v dlouhých guirlandách, pnouc se od jednoho jižního topůlku, jehož řady čarují se po poli, k druhému… Na Capri nedovedl jsem se přes všechen sluneční úpal nasytiti procházek mezi révovím, z něhož visely hrozny, až půl metru dlouhé, takřka doslova zlaté v jasu dne, bylo-li víno bílé a černěmodré s šedým pelem, bylo-li víno červené. Při tom fíkovníky, ty stromy tak neohrabaně milé, jsou zatěžkány rudnoucími plody, citrony žloutnou pod svými tvrdými listy (jsou tu i malé zelené plody, jakýsi hořký druh) a po svazích a stráních, kde se jen může zachytiti, dumá oliva. Veškery tyto stromy a keře mají však listy šedozelené barvy, která nedovede nasytiti zrak a byla by poněkud mdlá, kdyby ji všude neprorážely temné krásky jihu, to jest horizontální pinie a vertikální cypřiš. V Tivoli, asi dvě hodiny vlakem od Říma, v sešlé zahradě sešlé villy d’Este viděl jsem cypřiše, jejichž výšku marně by se pokoušel dosíci náš nejstatnější topol; a u Ravenny jest proslulý les pinií, který, jakkoli dnes jest značně prosekán, jest ve svém vzhledu něčím ojedinělým: až srdce bolí, pádí-li s vámi vlak tak zcela bez citu k tomu lesu, jenž se štíhlými pny svých pinií a s jejich horizontálními korunami vypadá, jakoby byl celý z obrovských hub… Jednotlivé slavné osamělce zříte ovšem všude v italském kraji. Kdo by aspoň z fotografií neznal ty zasněné krasavice, jež z Viy Appiy zírají k Albánským horám; komu by neutkvěla ta či ona pinie z kteréhokoli vrcholku římského nebo neapolského v mysli; všecky jsou, jakoby napodobovaly kouř Vesuvu: to jest holé pně a nahoře kotouč temné koruny, a všecky jsou tak parnaté jakoby právě byly vydechnuty do modrého nebe.

Vzpomíná tu naprostý laik v oboru stromovědném, ale vzpomínají tu oči, jimž bylo tak milo nořiti se do italské krajiny. Neznám také jmen všech květů, jichž silnou vůni jsem měl v teplých nocích riminských tak rád, ale nedovedu zapomenouti na jeden z nich, který mně byl nade vše mil. Je to oleandr, ten věrný, stálý, stále kvetoucí strom jihu. V Římě v hotelu, kde bydlil jsem s vyhlídkou do zahrady, trčel mi do oken prvého patra ohromnou korunou svých červených květů; a unaven nervově, přetížen jsa dojmy, jež věčné město skýtalo, čichával jsem se zavřenýma očima k jeho růžovým skvrnám nebo si tlačil chladné listy květů na třesoucí se skráně. Prý dokvétají nyní v našich zahradách jiřiny a astry… nevím; ale tam na jihu jistě ještě kvete oleandr, jako v létě kvetl, a na dvorku mnohého starého domu táhne se po zdi až na střechu.

To vše, o čem tu dnes trochu blouzním, nebylo by ovšem ničím, kdyby italské nebe nebylo tak milé. Pamatuji se, že v červenci, když dostávali jsme zprávy, že v Čechách prší, připadalo nám jako pohádka, co se tu mluvilo o chladu. Stalo se, že v Rimini, v mořských lázních na západní straně Adrie, neviděli jsme — co v severní Evropě bylo nejhorší počasí — po plné čtyři neděle ani oblaku, neřku-li mraku; den začínal jasem a končil jím bez kazu svého azuru. A slunce vysílalo své zlaté paprsky vytrvale, vyrovnaně, ba skoro s jakousi umíněností, jež jakoby chtěla nastavujícímu se tělu říci: uvidíme, kdo to déle vydrží. A skutečně, často jsme podléhali my, kteří jsme přece přišli za teplem; suchá část pobřežního písku rozžhavila se v červenci k polednímu často tak, že nebylo lze na ni holou nohou stoupnouti. A naše těla rudla a hnědla a loupala se a pálila — a přece jen byli jsme šťastni štěstím animálním, smím-li se tak vyslovit, to jest radostí těla, které si říká: to nemám vždy a nebudu snad zase dlouho míti, a tedy si pal, ty vyvolávači lenosti a míz, pod jehož žhavostí se to tak pěkně živočichům žije! —

A když slunce zašlo, přišly noci, jež jsou něčím, nač nelze zapomenout. Odvraceli jsme se v nich od moře, které buď hučelo nebo dráždilo a které, nejsouc právě zalito měsícem, dovede hodně děsit svou kovovou hladí, mizící v jakémsi rozevřeném, hltavém nerozeznatelnu, a obraceli se do ticha k zemi, která se rozvoněla pod vlahým, opojným vzduchem večera. Ano, opojnost, toť jediný výraz pro italskou noc! I my známe v červnu ten či onen teplý večer, ale předně není tu oné zaručenosti a trvanlivosti a pak přece jen schází našemu podnebí dech vlhkého, přímo skleníkového vlažna, který je vlastní pobřežním nocím jihu. Sedávaje večer co večer v zahrádce s volnou vyhlídkou a koupaje se všemi čivy ve vlahé atmosféře, chápal jsem plně, proč, vedle stop své velké minulosti, přitahuje Italie ročně milliony lidí, z nichž mnohé připoutává na leta, a proč bude je i dále přitahovati přes všecky potíže a nepříjemnosti, jež často cizinec s Italem má; ona totiž Seveřana odměňuje, ona mu dává zapomínati, ona je slovem sladká. A láska, ta vůně života, která se zdá býti mládí něčím denním a nemizitelným, a kterou teprve starší prázdno docení, neměla by, může-li, býti nikam jinam zanášena než sem. Italská noc! Italská noc! Možno toužiti po novém zažívání vlašského umění, které mne tolik unášelo; možno se vmýšleti do dojmů z gallerie Pitti ve Florencii, nebo si říci: jak rád bych teď stál na Monte Pinciu a zíral při západu slunce na pode mnou rozložený Řím; možno vzpomínati krajiny Caperské a prudkých barev jižní Italie; možno blouditi po všem, co jsme v Itálii zažili, ale dojetí bude největší ve vzpomínce na letní noci, v nichž je taková míra teplé sladkosti, omamnosti a vzrušivosti jako nikde jinde.