Údaje o textu
Titulek: 5.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 148–154.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Daleká cesta má!
Marné volání!

H. Mácha

Jak tu sedí — ubledlý, ale s tichým úsměvem, sladkým poklidem na tváři.

Je druhý den po prvním koncertě — scéna: umělcův tichý pokojík, svatyně a kolbiště jeho.

Vidíte lístek se zlatou ořízkou?… Na kanapi leží památní jeho kniha — jeden lístek z ní v rukou jeho.

A co na něm čte? Nad čím se nyní zamyslil? — Charakteristické písmo černá se na lesklé hladině jeho — ruka to Nikola Paganiniho! Slova:

Al valente Sign. Slavík il Dolce.

„Il Dolce jsi napsal před lety? Ó, že tě nyní skvostná Paříž poutá, abys mi pověděl, zdali jsem učinil dle slova tvého? — Krásnější cíl nemohl jsi mně vytknouti — děkuji ti! Ale nikdo nemá po mně toho stupně dostoupiti: i s tebou budu o palmu zápasiti! — Lahoda, sladkost slavičí budiž hra moje, ale také plná obrovských těžkostí, a jako báječný noh zastíním zvuků říši mohutnými perutěmi — A odměna moje? Ó vlasti má! Míno má! — Míno! Smím-li říci moje? To ještě nesmím, ale dráha k nabytí zlatého rouna je prázdná, plavba je bezpečná! A Vilém?…“

Služebník vešel s lístečkem.

„Od Viléma?“ a zraky umělcovy utkvěly na obálce… „Je nemocen?“

Na to četl.

„Příteli! Mé zpěvy, moje díla znáš. — Víš, co o nich svět soudí, a víš také, co o nich ty souditi máš. Já tebe včera neslyšel — nemohlť jsem; neptej se, proč — nemohl jsem! Jsi-li ale vítězem — musíš to cítit… čiň, co činiti máš, a již ani neodpisuj svému…“

Il Dolce povstal a hebounkou pravicí několikkráte přes čelo přejel. Potom se opět posadil a psal odpověď.

„Příteli! Já tvé zpěvy neznám — já je nečetl. Nemohl — neptej se, proč — nemohl jsem. Byla to snad lítost, žes mi při naší smlouvě nerozuměl a že mi nikdy rozuměti nechceš. Kdybys byl k národu svému se obrátil, jazykem národu svého: stál bys nyní snad v čele jeho básníkův, a já bych byl — nu, co bych byl učinil, je nyní pozdě vykládati. Jak o tobě svět soudí, to vím; já však mezi náma rozhodnouti nemohu. Budu ale plody ducha tvého čísti — budu, a ty přijdeš na druhý můj koncert. Budu ještě jednou věci hráti, o kterých si snad mluviti slyšel. Pak se věc ukončí.“

A Vilém četl v této odpovědi ještě jednou:

„…stál bys nyní snad v čele jeho básníků, a já bych byl — nu, co bych byl učinil, je nyní pozdě vykládati…“

„A co by medle byl učinil? Chce se ousměšně velikomyslností chlubiti? — Nebyla mezi náma řeč o nejvyšším stupni oslavy? — a té bych se byl mohl u hrstky lidu nadíti, jenžto se pořád ještě národem nazývá? Proč neřekne přímo: Já zvítězil — tys prohrál! — K vůli mně že bude koncert dávati?… Není ještě věci své jist? Bojí se ještě říci: Postup, ubohý veršíkáři!? Či-li chce naději mou ukrutně krmiti a s bolestí mou si zahrávati?… Nebe a země! Nevěř mi! I přátelství je nit, kterou vášeň přetrhne.“

Takto přišel dvacátý máj, a byl druhý koncert Slavíkův, poslední to zápas o palmu lásky.

Unaven i rozčilen udivením, pochvalou a plesem seděl zase ověnčený vítěz v tiché svatyni své — myšlénky jeho byly: Vlast, Mína a Vilém.

Tu vešel tento do dveří. Tvář jeho — hrobový poklid, mrtvé spáleniště, uvadlá růže. Byl v šatech pocestných.

Oba se nebyli dlouhý čas — již před prvním koncertem — viděli.

„Příteli!“ zvolal vítěz dnešního dne, a rychle se vzchopiv, objímal Viléma. „Já četl básně tvoje…“

„A já slyšel dnes hru tvoji.“

„Ó, jakýs ty kouzelník! Jakou říši nevídaných obrazů otevřel jsi před mýma očima! — jaké city probudil jsi v prsou mých —“

„Nech toho, nech! Jsem pouhý hudlař — dnes jsem to poznal. Tóny tvoje přemohly mě jako obrovští velikáni malomocného pídimužíka. Le monde tremble que vous jouez! — neřekl ti takto Paganini? A věru! já se dnes při tvém hraní také otřásl.“

„Jako já při čtení tvých zpěvů! Ó Viléme, Viléme — že tě nemohu věštcem národu svého nazývati!“

„Měl bych z toho, myslím, tolik, jako že jím nejsem. Nemluvme o tom — bylať to výminka přátelství našeho, že mi v tomto ohledu zdání své vtírati nebudeš. Řekni raději: Tys přemožen! a budeme dříve hotovi.“

Hlas jeho byl odměřený, chladný — ozvěna zoufalství.

„Přicházím, abych se s tebou rozloučil, nežli odjedu. Věci mé jsou již přichystány…“

„Co jest? Kam pojedeš?“

„Ještě nevím. Dám to kočímu rozhodnout. Ať se k ledovým horám na sever nebo k palčivému pásmu africkému obrátí — vždy a všude něco v srdci ponesu, čím se mi svět v magickém světle lásky objeví.“

„Bratře, neděs touto studeností duši mou! Co hodláš počíti? Proč se strojíš na cesty?“

„Víš ty o něčem lepším, co bych teď začíti mohl? — Chceš-li snad, abych se tady na štěstí tvé díval?“

Hořkost byla v otázce. Palčivý šíp zabodl se v prsa přítelova.

„Na štěstí mé?“ opětoval Il Dolce hlasem tichým. „A víš ty dozajista, že mi štěstí pokvete? Před dvěma lety polekal jsem tě otázkou: Což kdyby zvolila mne? — a hle! nyní se nemohu myšlénky zbaviti: Což jestli mne nezvolí? — Bojím se, bojím, že jsme se do hry nejisté pustili — a že nás oba sladká naděje klamala.“

„Do toho mi teď nic není. Tys vítězem nade mnou —“

„Viléme!“

„Či-li nejsi?… Plamen očí a tváří tvých mluví upřímněji nežli by ústa mluvila. Tys vítězem. Luk je napnut; střel tedy ještě po nejdražší kořisti!“

„Tys ledový, uštěpačný…“ rozhorlil se jemný, pohněvaný umělec — „a v tuto chvíli dáváš mi nejpatrnější důkaz, že nejsi Čech. Tak si nemohu Čecha mysliti! Mé srdce tone v žalosti, že máš nejvřelejší touhy své umořiti — a srdce tvoje naplnilo se jedem. Mám-liž oplakati přítele, an jsem milenky ještě nezískal? — a byť i získal, mám-li se proto přátelství odříci?“

„Nemluv mnoho, nemluv! — jazykem bojovati nejsi vycvičen —“

„S přítelem Čechem dovedl bych mluviti o životu i o smrti; ale s chladným německým básníkem… to nevím arci, kde slov nabrati!“

„S chladným? A právě jsi o mých básních pravil —“

„Básně jsou klam a mam, jsou líčidlo! Tys živá přetvářka. Ty jsi lhal o bolestech i radostech — tys mi lhal o přátelství — ty jsi lhal, a Mínu jsi jak živ nemiloval!“

Bledé tváře Vilémovy se letem zarděly — poslední to červánky na večerní obloze.

„Ó, jen se zapaluj!“ mluvil Il Dolce dále, a veškeré srdce jeho, ta jemná, citlivá květina, chvěla se dechem lítosti a vznikajícího hněvu — „jen se zapaluj! Tys nemiloval Mínu ani mne — alespoň tak ne, jako já dívku i tebe ve svatyni duše své ukrývám. Mluv — na své svědomí — na svědomí německého básníka pověz mi, kdyby ti bylo vítězství nade mnou připadlo: byl bys mohl, jako já nyní k tobě, říci: Přemohl jsem tě; pojď ale, ať mezi náma sama dívka rozhodne!“

„Ty to také nemůžeš!“ řekl Vilém, a oči jeho zaleskly se žhavým plamenem.

„Ty to arci nechápeš — já to ale dokáži, a mohu se na to odvážiti. Nemuseloť by při lásce věšteckého hlasu býti, kdyby tebe Mína zvolila. Její milostnost ke tvým přehnaným citům — její srdečnost k nepravdivosti — to by bylo hnusné provinění proti přírodě!“

Vilém se hořce usmál. — „Děkuji za tvé dobré mínění! Tedy myslíš, abychom rozepři svou Míně rozhodnouti dali? Vždyť jsi druhdy se domníval, že by se k tomu neodhodlala?“

„Nemluv o tom, co jsem kdy myslil, nýbrž o tom, co jsem nyní uzavřel! A máš-li v sobě zmužilosti, ortel svůj z úst jejích vyslechnouti —“

„Pojď, pojď!“ zkřikl náhle Vilém s procitlivou divokostí, jako když vlk po dlouhém číhání konečně tichého beránka uchvátí. „Pojď jen, Caesare — abych tě viděl ještě jednou triumfovati!“

Prudkostí Vilémovou utišila se krev přítelova. Jemně zachvělo se outlé srdce umělcovo, ústa chtěla něco pověděti, ale vznikající žalost udusila slova.

Mlčky brali se oba k dívce…

Tichá, zamyšlená seděla Mína u svých růží. Chtěla psáti list vzdálené přítelkyni, ale hlava plna divného myšlení spočívala na levé dlani; — pravička s perem jezdila nevědomky po tenounkém papíru a kreslila po kraji samé V.

V tom vešli do pokoje Il Dolce a Vilém. Ulekla se; oko její padlo na papír, a s vysokým uzarděním hodila na něj batistový šátek.

S tlukoucím srdcem stojí teď všichni tři proti sobě. Vilémovy zraky pasou se dychtivě na vnadách uzardělé dívky.

„Divíte se, že nás po dlouhém čase jednou zas oba pospolu přicházeti vidíte,“ — jal se Il Dolce mluviti…

„Je to snad naposled!“ doložil temným hlasem Vilém.

Dívka užasla — ale nerozuměla mu.

„My tě milujeme,“ mluvil Il Dolce dále, a rty jeho se třásly, a srdce jeho bylo přeplněno ouzkostí — „my tě milujeme oba — pozorovati jsi to již musela, Míno; ale přátelství naše uložilo nám zápasiti o tebe snažením všech našich sil. Básnictví a hudba bojovaly o palmu a rozmarinu.“

Teď utichnul. Mína mlčela. Oči její byly sklopeny — stála tichá, a jen vlnění labutích prsou jevilo, že není socha z mramoru. Vilémova tvář byla mrtva — prázdný pergamen; příští minuta měla naň teprve život nebo smrt napsati.

„Hudbě připadlo vítězství,“ řekl Il Dolce po krátkém zamlčení hlasem tichým a stísněným.

„Ach!…“

Bylo to pronikavé, tělem a duší otřásající zkřiknutí, a Mína sklesla na prsa šťastného vítězného umělce; krasořasné oči její zapadly. Vilém strašlivě zasténal, divě se zasmál — a vyletěl ze dveří. —

Po čtrnácti dnech obdržel Il Dolce z Hamburku list.

…„Odploul jsem do Ameriky. Peklo zuří v ňadrech mých — trest a pokuta jdou se mnou. Já nejsem jako ty — čistá, míruplná duše; já jsem nakažen morovou ranou, plný nečistoty. Dříve musím vyhledati svůj očistec, nežli se ti zas do očí podívám.

Sahám do hlubin srdce svého — a hle, cítím to: nejsem člověk, jakéhos ty objímati se domýšlel. Musím odhaliti vinu svou, jinak nenajdu oddechu! Proklej aneb ožel památku mou!

Víš-li ještě, jak jsem si při oné plavbě po Dunaji co nesmyslný počínal? To bylo svědomí! Já tě chtěl — ach, nikoli, ruka se zdráhala strašlivý hřích napsati… vymysli to nejhorší — ale nezatracuj nešťastného!

A když jsem tě slyšel v druhém koncertu a poznal prohru svou, vyhnala mě žárlivost a zoufalství ze sálu; oslepen, pomaten střelil jsem do salonu, kdež tě byl po prvním kuse dav přátel a ctitelů obklopil, a zlomyslně, zločinně sáhl jsem zapocenýma rukama na smyčec — chtěje hru tvou zkaziti. Tys mě nespatřil. Neboť sotva jsem žíní se dotknul, bylo mi, jakobych do ohně sahal — — tys ale při druhém kusu, chybu hned poznav a co možná se jí vyhnuv, ještě slavněji obstál.

A vida sebe úplně zkažena — odhodlal jsem se, ledovou, nalíčenou chladností tebe k činu popuditi — k činu, kterýž i následoval, ale neštěstí mé rozhodl. Já blázen pošetilý domníval se, že milován jsem od Míny, i čekal jsem, kdybys jí mezi náma voliti dal, že mne vyvolí — ale…

Pokuta jde se mnou. V zápase o lásku jsem klesl a přátelství ztratil.

Nebudu se hádati s nebem, proč do prsou mých lásku vštípilo, aniž budu plamen její dusiti; nikoli! Chovati a živiti ho budu v prsou jako věčně hladového jestřába, i budu jím čistiti svou malomocnost, až budu moci zas jednou před tebe předstoupiti ryzí a lesknoucí se jako je duše tvá.“…