Kytice růží

Údaje o textu
Titulek:	Kytice růží
Autor:	Jaroslav Hašek
Zdroj:	Národní listy, roč. 23, č. 200. str. 3 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	23. 07. 1905
Licence:	PD old 70

Půl roku stála kytice bílých růží ve váze v pokoji, zvadlá a uschlá, samo sebou se rozumí, že již nevydávala nyní žádnou vůni, která před půl rokem, kdy ji slečna Karla Kalinová přinesla svěží, naplnila celý pokoj, ačkoliv bylo v zimě, vůní léta.

„Dejte při uklízení na ty růže pozor,“ rozkazovala slečna služce. „A ty, tati,“ říkala panu Kalinovi, ať si nevezmeš žádnou růži do tabáku.“

„Neblázni, Karlo,“ odpovídal pan Kalina, „víš dobře, že ctím takové dárky lásky, můj Bože, vždyť jsem za svobodna tvé matce také nosil růže. Nu, nečervenej se. Říká se, že malé dárky udržují přátelství a z přátelství že se může vyvinout láska a z lásky že se obyčejně vyvine svatba. A pan Mařík, když ti daroval tu kytici, udělal to jistě z přátelství.“

„Ostatně,“ končíval praktický vrchní pokladník ve výslužbě, „rád bych tě viděl již zaopatřenou. Proč se jen červenáš? Každá žena se ráda vdává a pan Mařík je člověk zámožný, starší, dobře situovaný.“

„A než umru,“ dodával melancholicky jako tisíce jiných otců, „rád bych tě viděl šťastnou.“

Pan Kalina zapálil si dýmku, chodil po pokoji a kouřil svou oblíbenou směs z knastru, tříkrálového a obyčejného tabáku s malou přimíšeninou růžových květů, které dodávají tabákovému dýmu jemné aroma, ačkoliv v hostinci, kam každodenně chodil, říkali známí, že kouř z jeho dýmky málo se liší od zápachu, ktarý vydává vyhořelý skleník, a někdo dodal, že když jednou hořel stoh…

„Jest to nejzdravější! Malá přimíšenina růží aromatisuje kouř,“ hájil svou směs pan Kalina, „jen škoda, že už mně dochází zásoba sušených růží od léta, a koupit je od materialisty odkládám, poněvadž dostat čisté růže v obchodech jest zhola nemožné. Jest v nich tolik jiných květů, květ pivoněk, a kluci je sbírají po hřbitovech, a pak to kuř! To jako bys kouřil hřbitovní kvítí. A věřte, že mám největší zlost, když mně dojdou.“

Ale sušené růže panu Kalinovi nedošly, za nedlouho měl potěšení stříhat růže na úzké pruhy a kousky, což činilo mu vždy velké potěšení, v předtuše krásných a příjemných okamžiků, kdy ty kousky růží budou v tabáku jemné syčet, a jejich aroma v kotoučích až naplní celý pokoj, dva, tři pokoje, kuchyň, předsíň, chodbu.

Slečna Karla vrátila se totiž jednoho odpůldne z procházky, oficielně řečeno z návštěvy své přítelkyně, kteroužto výmluvu mají skoro všechny milované slečny a přinesla domů druhou kytici růží, ne bílých, růží žlutých.

A hned učinila s kyticí, co so obyčejně dělá. Naplnila vázu vodou, a váza s růžemi barvy žluté stála po čtvrt hodiny vedle vázy s kyticí růži bílých.

„Tyto jsou také od pana Maříka?“ tázal se mrzutě pan Kalina, jen aby něco řekl, „samé růže a samé růže.“

„No, drahý tatínku,“ odpověděla slečna, „ty krásné růže mně daroval pan Ningr, velmi roztomilý pán. Snad ho znáš? Velmi roztomilý brunet, takový příjemný. Přece musíš znát pana Ningra.“

„Neznám toho pána,“ řekl vážně pan Kalina, „prosím tě, co tomu řekne pan Mařík? Ty si nerozumíš!“

„S tím pánem jsem přerušila všechny styky,“ překvapovala slečna Karla svého otce, „považ, už tři nedělo znám se s panem Ningrem. Ty ho musíš znát. To je ten pán, co tenkrát při věnečku tančil všechny kousky se mnou. Vidíš, dnes odjel na venek, je správcem na velkostatku, dal mně na památku ty růže. Snad se nezlobíš, tatínku, víš, pan Mařík byl takový starý mládenec, bručoun, a pan Ningr, to je takový příjemný člověk, brunet je ještě mladý a hezký, tatínku, já mu budu často psát. Ty žluté růže, podívej se, jak voní…“

„A co s tou první kyticí?“ tázal se pan Kalina.

„Tu si můžeš rozstříhat do tabáku, tatínku,“ velkomyslně prohlásila Karla, „a nezlob se na pana Ningra.“

„I jdi, blázínku,“ pravil pan Kalina, a zabýval se od té chvíle toho dne stříháním suchých bílých růží, zatím co žluté čerstvé růže ve váze voněly. A přidal rozstříhané růže ještě toho dne do tabáku a kouř z nich prchal, až prchl, tak jako naděje pana Maříka.

I žluté růže uschly a stály ve váze zaprášené, poněvadž služka dostala od slečny rozkaz, aby dala pozor, by se nepřelámaly a čím déle stály ve váze, tím menší stávala se zásoba rozstříhaných růží pana Kaliny.

„Co nevidět,“ říkával pan Kalina, užívaje personifikace, „dokouřím pana Maříka, a co pak?“

Až jednoho dne přinesla opět slečna Karla domů kytici růží, tentokráte sytě červených, a pravila: „Drahý tatínku, nezlob se na pana Kautského.“

„Mluvíš o mém starém příteli, nebo o jeho synu?“ ptal se udivený pan Kalina.

„O mladém panu Kautském,“ odvětila slečna, „udělá doktorát co nevidět, je to hezký pán.“

„A co je s ním?“ tázal se pan Kalina.

„Dal mně tyto růže,“ odpověděla slečna, „a prosí o dovolení, zda by nás mohl občas navštívit.“

A toho dne rozstříhal pan Kalina žluté růže druhé kytice do tabáku a opět při kouření dým z nich prchal a ztrácel se, jako naděje pana Ningra.

„Kouřím pana Ningra,“ říkal k sobě, „a co pak?…“

Pak kouřil sušené růže, kupované u materialisty, poněvadž pan Kautský, když se oženil s jeho Karlou, nenosil žádné kytice růží.

To lidé dělávají jen za svobodna.