Kytice (almanach pro mládež 1878)/Vycházka do hor krkonošských

Kytice (almanach pro mládež 1878)
Hádanky	Vycházka do hor krkonošských	Perličky

Údaje o textu
Titulek:	Vycházka do hor krkonošských
Podtitulek:	Cestopisný obrázek
Autor:	Václav Vaníček
Zdroj:	Kytice. Almanah pro mládež česko-slovanskou. Praha: Fr. A. Urbánek, 1878. s. 54–71.
Licence:	PD old 70

Na horách, na horách milo Čechu dlíti,
proň to slast na svou vlast s Krkonošů zříti.

Kdo z vlastimilovných Čechů nezatoužil by vystoupiti na hradby, jež ode věků zabraňovaly lakotným nepřátelům zhoubné vpády do otčiny Václavů, Karla, Žižky, Poděbrada; kdo by si nepřál spatřiti kolébku veletoku našeho, jasné prameny mocného Labe; kdož nechtěl by okřáti svěžím dechem lesů a lučin báječné říše Krakonošovy! Nuže tedy odhodlaně vydejme se na cestu; nebude nám snášeti mnoho nesnází, dopraví nás k samým horám rychle ujíždějící parostroj.

Jilemnice

Přejeme si především poznati horaly české, a proto vystoupíme v české krajině. Konduktér volá: „Jilemnice, Starkenbach!“ — a již stojíme před budovou nádražní. Vystupujíce z nádraží rozhlížíme se nedověřlivě kolem: tu rybník, se všech stran lesy a před námi několik chatrčí! „To-li celá Jilemnice?“ projevujeme hlasitě své podivení.

Zaslechl nás přívětivý pán a usmívaje se dí: „Obec, již před sebou vidíte, jmenuje se Martinice; Jilemnice leží as s hodinu cesty za lesem směrem severozápadním, odtud lze spatřiti toliko střechu tamní věže kostelní.“

„Proč není nádraží blíže města?“ tážeme se.

„Milí přátelé!“ odpovídá pán, „tak se ptali již mnozí, ale nikdo nemohl jim dáti o tom odpovědi. Tisíce a tisíce tun zboží odvozí se ročně z města a tisíce se do něho přivážejí, město činilo seč bylo, aby mělo nádraží blíže, poloha tam byla příhodná, dráha mohla se vyhnouti kopci, a nebylo třeba nákladného průkopu — leč přání a potřeb města nedbáno; nádraží zřízeno zde, a z milosti dáno stanici jméno Jilemnice.“ —

Poštovní vozka zval nás, abychom vsedli do jeho vozu, však my, totiž já a můj přítel Stránecký, brali jsme se raději pěšky, a věru jsme toho nelitovali. V lese osvěžila nás líbezná vůně modřínů a borovic, za lesem pak potěšily oko naše květnaté lučiny a rozkošný rozhled po okolí. Vesele došli jsme města.

Jilemnice jest město malé, ale velmi úhledné a živé. Po strašných požárech, jež v letech 1788, 1803 a 1838 zde zuřily, postaveny byly domky kamenné a pokryty skoro vesměs šedozelenou břidlicí. Zámek hraběcí jest nevelká budova, obnovená roku 1716; kdy byla založena, není známo. V prostranném chrámu Páně zdejším jest krásný obraz oltářní „umučení svatého Vavřince“, malovaný od Kindermanna. Až do r. 1786 měla Jilemnice mimo tento chrám ještě dva chrámy dřevěné, které však jmenovaného roku byly zbořeny. Na nynějším zámeckém nádvoří stával klášter jeptišek řádu cisterciáckého, jenž byl prý r. 1424 od Žižky neb od Husitů rozbořen. Škola měšťanská a obecná mají pěknou budovu z roku 1868; stará školní budova věnována byla škole tkalcovské.

Mile zahleděli jsme se na příjemnou zeleň trávníků, jež od jara do podzimu okolí města zdobí; zde, jako vůbec v podhoří a horách krkonošských, není téměř nikdy tak vyprahlých drnů, jaké v dědinách od hor vzdálenějších v létě mnohá místa pokrývají. Vystoupíme-li na některé z blízkých návrší, potěšíme se rozkošným pohledem: zříme před sebou ohromné bašty, vysoké hřbety Krkonošů. Hrdě vypínají se mohutné hradby tyto do výše 1430 metrů (4524′) nad mořem čili do výše 955 metrů nad Jilemnici, a zdá se, jako by nesly oblohu na své šíji čili na svém krku; tím vysvětlují někteří i jméno jejich; leč slavný dějepisec náš Frant. Palacký se domnívá, že pohoří tomuto zůstavili jméno své Krokanti, národ neznámý, již ještě po Kristově narození pod Krkonoši bydleli. Od vrchů Kotle a Krkonoše až k Černému kopci táhnou se hory jako jediná mohutná zeď téměř 21 kilometr (přes 2½ míle) dlouhá a na vrchu svém nepatrně prohýbaná. Ač nečiní vrchy ty vespolek jedno pásmo, přece zdají se býti jako v jedno slity. Přední stráží řečených velikánů jest vrch Žalý (Heidelberg), jenž as hodinu cesty severovýchodně od Jilemnice hrdě své temeno do výše 1052 metry k nebi vypíná. Výhled s něho jest překrásný a velmi rozsáhlý; praví se, že s nízkého jehlance na jeho temeni z kamení vystavěného za jasného počasí dobrým dalekohledem pozorovati lze vrchol Svatovítského chrámu Páně v Praze. Celému okolí jest Žalý dobrým prorokem povětrnosti; je-li temeno jeho obláčky zahaleno, říká lid, že Žalý kouří, a tu jest déšť blízký.

Vyjma Kotel a sousedící s ním mnohé stráně holé, oděny jsou hory, jež od Jilemnice spatřujeme, temnými lesy, střídajícími se tu a tam s místy travnatými. Na těchto horských loukách roztroušeny jsou chaloupky, nazvané boudami.

U Jilemnice již dávno jarní obilí zaseto, ba již i stromoví v plném jest květu, leč blízcí velikáni zahaleni jsou ještě bílým rouchem sněhovým; tam již květ opadal, žito vymetalo, louky se kosí, a na hlavách obrů ještě leží zbytky sněhu. A na podzim záhy objeví se na nich opět chladný bílý rubáš. Za horami těmi někde jen jedna dolina, někde jich více, pak zase hory, některé ještě vyšší těchto, ba tam královna hor, Sněžka — konec Krkonošů — hranice — a za těmi krásné, někdy naše, nyní pruské Slezsko.

Co věků přečkali ti vrchové posvátní! Moře rozlévalo se ještě daleko široko po matičce zemi, ale oni tvořili již suché ostrovy. Když skály jich se tvořily, nerostlo na zemi ni jediné rostlinky a nebytoval zde ani jediný živočich, proto nenalézá se v nich nižádného otisku těchto bytostí, a dává se jim jméno prahor.

Tak staré ale nejsou vrchy ani skály zde v nejbližším okolí jilemnickém. Od Hodkovic za Jilemnici, Lounov, Svobodu až téměř k Broumovu na dél a od Vrchlabí k Pace na šíř rozložen jest útvar mladší.

Na první pohled poznáváme, kde začínají mladší vrstvy zemské, prozrazuje to barva hlíny; červená hlína zdejších polí povstala zvětráním červeného pískovce. Netřeba nám jíti od Jilemnice daleko a najdeme lomy, kde se pískovec ten k stavbám láme; tam vidíme, jak jest uložen ve vrstvách vodou zajisté v dávném a dávném věku naplavených. Zemězpytci dokázali, že pískovec ten jest mladší nežli skály prahorní, neboť nacházejí se v něm na některých místech úlomky ze skal prahorních, a mimo to i zbytky stromů, jež tehdáž rostly, když se vrstvy toho písku usazovaly; jsou to veliké kusy kmenů skamenělých, kmenů to mohutných stromů jehličnatých, jimž se araukarie říká. V parku pana Tauchmanna v Jilemnici postaveno jest mnoho velikých kusů skamenělých araukarií.

Podle gubernie permské v Rusku, v níž se podobný útvar zemský prostírá, nazývá se náš útvar útvarem permským. V něm jsou vrstvy nejen pískovcové, ale i břidlicové a to břidlice hořlavé. Proč asi ta břidlice hoří? Proto, že obsaženy jsou v ní zbytky dávnověkých zvířátek a rostlin, neboť pouhý kámen by nehořel. Na mnoha místech v podhoří zdejším lámou tuto břidlici a pálí z ní popel na mrvení polí, jinde ji prodávají do továren na vyrábění fotogenu;^[1] dalo by se z ní dobývati i svítiplynu, často nacházejí se v té břidlici pěkné otisky ryb. Zřídka přichází se v útvaru permském na sloje uhlí kamenného; ve Štěpanicích u Jilemnice dolovalo se na uhlí, ale bylo ho tak málo, že se práce nikterak nevyplatila.

Za pradávných dob prorazila permský útvar na některých místech žhoucí hmota ze země vyvřelá, tvoříc nevysoké vrchy; Kozinec u Jilemnice jest takový vrch a skládá se z melafyru, jenž zde láme se na štěrkování silnic a obyčejně čedičem slove. Na úpatí Kozince dobývala se před lety měděná ruda, ale náklad na dolování vedený přesahoval daleko cenu vytěžené mědi.

V okolí jilemnickém a dále v předhoří až k samým horám daří se dobře len, brambory, žito, někde i pšenice a některé jiné druhy hospodářských plodin, ba oves vyrůstá výborný; ale při velké lidnatosti nemůže půda tolik roditi, mnoho-li lid spotřebuje, jest třeba tedy do této krajiny potraviny dovážeti; největší část obyvatelstva hledá výživy prací řemeslnickou. Ohromný počet lidí pracuje v továrnách, ale nejvíce jest zde tkalců.

Do jiných městeček schází se množství lidí přespolních toliko o výročních trzích, v Jilemnici však hemží se na náměstí sta lidí každé neděle i každého svátku, zvláště pak každé středy, kdy jest trh týdenní. Nejen z nejbližšího okolí, ale i ze vzdálí 24 až 32 kilom. přivážejí sem rozmanité plodiny na prodej a nalézají hojnost kupců až od zemských hranic slezských. Po celý týden spatřujeme zde muže i ženy, již nesou na zádech rance z telecí kůže, na níž srst nechána byla. Jsou to tkalci, jich manželky a mají v rancích plátno, jež od nich zdejší obchodníci kupují.

Tkalcovství jest v celém podhoří tak rozšířeno, že není téměř chaloupky, aby v ní nebylo stavů. Již zevnějšek tkalcův prozrazuje, že nemá se člověk ten dobře, postava hubená, tváře bledé — vždyť každodenní potravou jeho jsou toliko brambory; chleba se zřídka nají do sytosti. A jaký jest jeho výdělek? — Toho dověděli jsme se z rozmluvy, již jsme s tkalcem byli učinili.

„Co to nesete, příteli, ve svém ranci?“ otázal jsem se tkalce, jejž jsme byli u Jilemnice potkali.

„Mám tam pěknou vebu (t. j. štůčku plátna).“

„Mnoho-li měří veba?“

„Padesát rakouských loket (39 metrů).“

„Jak dlouho o ní pracujete?“

„To řídí se hlavně dle tloušťky a pevnosti příze, z níž se tká; tenší vebu musím tkáti 14 dní, tlustší udělám za týden; rozumí se, že mi i žena i děti pilně soukají přízi.“

„Co dostanete za vebu?“

„Milý pane, za hotové peníze u nás málo kdo koupí, koupí-li, tedy za tlustší vebu dává 12—14 zlatých; obyčejně dává kupec hotových peněz toliko 1 zl. 50 kr. a přízi na jinou vebu; když se obchody dobře daří, dostáváme přízi a 2 zl.“

„Jen tak málo vyděláte?“

„Bohužel, jen tak málo! a často jest mi ještě pro Boha prositi, aby někdo ode mne plátno koupil; někdy chodím po celý den od jednoho kupce ke druhému, a když přijde večer, vracím se s nepořízenou domů.“

„Máte snad krávu a kus pole neb zahrady?“

„I ty můj Bože! kde bych já se toho domohl! Jsem na podruží (v nájmu), a ani můj hospodář nemůže si držeti krávu, ba nemá ani tolik pozemku, aby mohl kozu vyživiti.“

„Jest ve zdejších horách mnoho tkalců?“

„Ó, mnoho! samý tkadlec. Nejlépe jest to viděti v Kruhu (ves hodinu cesty od Jilemnice) u pana Klázara, co se tam lidstva sejde! Před domem stojí zástupy, a u dveří jest taková tlačenice, že jde v pravdě o život. Do domu se vpouští vždy asi 100 tkalců najednou, a tu chce každý dříve se tam dostati; nejednoho musili již z tlačenice odnésti. Bratří Klázarové koupí denně až 1000, pravím tisíc kusů plátna, a přece ještě nemohou uspokojiti všecky tkalce. Kteří tkalci neprodají své zboží, přijdou druhého dne časně z rána opět; někteří ostávají v blízkých staveních přes noc. Za tuhých mrazů r. 1875 před vánocemi stávali lidé před domem již od dvou hodin po půlnoci, aby jen dříve prodati mohli.“ —

Vskutku jest v Krkonoších úžasné množství tkalců. Tak na př. okres jilemnický měl roku 1872 obyvatelů 30.380, mezi nimiž bylo 7532 tkalců (mužů i žen); any v okresu tom byly 3654 domy, tož v průměru byli v každém domě více než dva tkalci.

Bída mezi tkalci rozhostila se v Krkonoších, když vznikly veliké prádelny, a když Anglie, Belgie i Francie plátna na trhy posílati se jaly. Druhdy bývalo zde lépe; v sudech vyvážela se z Jilemnice příze až do Hollandska, a za ni přivážely se stříbrňáky na vozích. Nyní napřede se v továrnách zdejších hor sice množství příze, ale přece jí ještě nesmírně mnoho tun dochází sem z Anglie a Belgie. Plátna se udělá velmi mnoho, lid však má při tom nouzi a bídu, kdežto vídeňští, uherští, polští a jiní židé, páni to obchodu, bohatnou. Ještě před šedesáti lety vedlo se tu tkalcům lépe nežli rolníkům; hlavním sídlem tkalcovství byla tenkrát Branná, ves hodinu cesty severovýchodně od Jilemnice.

Zvolivše tento směr cesty, umínili jsme si jíti až na ony vysoké hradby, jež prvé obzor náš na východě uzavíraly. Jest to cesta poněkud neobvyklá a proto snad tím zajímavější.

Branná

Pohled na Brannou jest velmi příjemný; rozloženať jest v dlouhém, mírně širokém údolí. Mezi četnými sady ovocnými a hustými skupeninami lip, javorů a jasenů, po obou krajích vsi daleko od sebe rozestaveny jsou úhledné kamenné příbytky rolníkův; uprostřed po březích potoka roztroušeny jsou domky řemeslníkův, skoro výhradně tkalcův. Na leckterém z domků těch poznáš posud, že tam sídlívala druhdy zámožnost. Počátku a konce Branné se nedohlédneš, jest to ves velmi dlouhá a souvisí nepřetržitě na jednom konci s Valteřicemi, na druhém s dolení Brannou a tato opět s Kunčicemi. Můžeš podél potoku Sovince a pak podél Labe jíti přímým směrem tři hodiny pořáde mezi staveními. Člověka, jenž zná toliko malé vesničky v rovinách, překvapí takováto délka vsi nemálo, však tu v horách jest to věcí obyčejnou. Vida veliké tyto vsi a k tomu blízko jednu druhé, pochopíš snadno, že polní hospodářství zde nevystačí lid živiti, že musí napomáhati průmysl.

Uprostřed Branné stojí starobylý zámek hrabat z Harrachů, pak jejich rodinná hrobka, pivovár a pro 12 sestárlých služebníků hraběcích špitál, kdež jsou opatřeni vším potřebným; při špitále jest kaple a o něco dále farní chrám Páně obklíčený hřbitovem. Tu zastavili jsme se u hrobu faráře, horlivého vlastence a spisovatele, Josefa Mirovíta Krále. Pomník jeho zdobil druhdy nápis složený Boleslavem Jablonským:

„Klekni chodče! buď zde blaho přáno
tomu, jenž tu klesl v prach a rum!
Velké srdce jest tu pochováno,
jasný duch tu vzletěl k nebesům.
Tutoť truchlí láska k člověčenstvu
nad svým věrným, vroucím ctitelem;
tuto hlásá žel svůj veškerenstvu
umění nad moudrým přítelem;
tuto matka zdárných Čechův stále
oplakává syna svého Krále.“

Když před několika lety byl do hrobu Králova pochován druhý farář brannský, zřídili oběma nový pomník společný, a tu nápis Jablonského odstraněn.

J. M. Král zemřel r. 1841 v stáří 52 let; byl velikým milovníkem českého jazyka a národa svého, o čemž svědčí jak spisy jeho, tak upomínka v lidu na jeho vlastenecké působení. Z literárních prací jeho uvádím toliko: „Slávové, praotcové Čechů“, „Vypsáni života sv. Crhy a Strachoty“, „Průvodce po biskupství Kralohradeckém“, „Dokonalý žák“, „Jeden ovčinec a jeden pastýř“, „Láska k vlasti, řeč k učitelstvu“.

V obci požíval lásky a vážnosti pro mnohé výtečné vlastnosti své. Když zemřel, rozléhal se hlasitý pláč po celé osadě, a lid dlouho zlořečil lékařům, již nešťastnou operací smrt Královu byli urychlili. O jeho dobročinnosti posud se mnoho vypravuje. Kdysi prý přišel k němu chudý pocestný, jenž měl chatrnou obuv; Král mu daroval dobré boty. Po chvilce vrátil se pocestný připomínaje panu faráři, že mu dal jednu botu starší a jednu docela novou. „To ovšem nemohl byste v botách těch choditi,“ pravil Král, a vzav od pocestného starší botu dal mu za ni druhou novou. —

Níže ve vsi při silnici stojí rodný domek proslulého hudebního skladatele Františka Kavána a pak domek, v němž se r. 1806 narodil Jan Slavomír Tomíček, velmi pilný spisovatel český. Jeho spisy mluvnické jsou po vlasti dobře známy, též jeho „Obrazy světa“ a „Doba prvního člověčenstva“. Naučný slovník píše o něm: „Ač nebyl duch tvůrčí, nicméně tichou a vytrvalou pilností podstatně se přičinil o povzbuzení ducha národního. Obětoval síly i život svůj službě vlasti, nečekaje a neobdržev odměny — sotva uznání.“ Zemřel v Praze dne 28. dubna 1866 smrtí náhlou.

Vrchlabí. Niederhof

Vyšedše ze Branné opustili jsme poslední sídlo české národnosti; dále do hor bydlí již Němci. Minuvše nepatrný vrch Principálek, na němž kdysi v sedmileté válce baterie děl proti Prusům postavena byla, došli jsme as za půl hodiny do Vrchlabí. Množství vysokých komínů svědčí, že tu valný počet rozsáhlých továren, a ze zevnějšku města a ze života obyvatelstva lze souditi, že zde vydělá se mnoho peněz. Město rozloženo jest v znamenité délce po údolí labském a souvisí s Vrchlabím hořením i dolením, osadami taktéž velice průmyslnými. Vrchlabí podobá se jediné dlouhé ulici.

Ač jest zde po celý den živo, tož nastane o poledni, když dělníci z továren odcházejí, po městě pravé hemžení. Českých dělníků jest nepoměrná většina, ano i obyvatelstvo usedlé jest z veliké části české, ale smutno poslechnouti, kterak dbá se tu o český jazyk ve škole a v chrámě.

Prohlédnutí všech zdejších přádelen, bělidel, papíren, barvíren a tiskáren i jiných závodů vyžadovalo by mnoha dní, a proto podívali jsme se jen do některých.

V kostele kláštera augustianského viděli jsme velmi krásné malby, a v pěkných sadech kolem zámku hraběcího okřálo tělo i osvěžil duch náš.

Zvláště poutali pozornost naši zdejší horáci s krosnami či krůsněmi na zádech, již do Vrchlabí každé chvíle přicházejí. Krosna jest deska as 1 metr vysoká a 40 centimetrů široká, k vůli trvanlivosti složená z menších prkének do rámce zasazených. Přidělány jsou k ní popruhy, aby se mohla jako nůše na zádech nositi. Břemeno se na ni přivazuje. Některé krosny mají nahoře prkénko, jež nosičovi nad hlavou leží, tak že tento o ně hlavou opírati se může. Tíže pak spočívá nejen na zádech ale i na hlavě. Aby hlava nosiče nebyla tíží příliš tlačena, má na ní tlustý slaměný věnec. Na krosnách přinášejí horáci do Vrchlabí dříví, smrkové šišky, houby, arniku neb prhu, budské sýry, mající tvar válce 3 decimetry vysokého o průměru 1—2 decimetrů a p. v.; domů pak odnášejí zboží nejrozmanitější. Jest zajisté s podivením, jaké břímě mnohý horal na krosně unese; viděl jsem jednoho nésti půlsud piva do vrchu tak příkrého, že naň nižádným způsobem jeti se nemohlo, ano chůze sama velmi obtížnou býti se viděla. Nošení břemen a chůzí po srázných stráních vycvičí se horal ve zvláštním kroku; chodí pak stále maje nohy v kolenou ohnuté, na venek vyvrácené; i zdá se, jako by mu klesaly, neb jako by mu je někdo podrážel.

Po několika lávkách a krytých mostech přejíti lze na druhý břeh labský. Řeka zde ještě nepříliš hluboká má značně široké řečiště pokryté balvany žulovými a j., z nichž mnohé jsou valouny řádně zakulacené. Voda jest čistá a nazelenalá, barva její uvádí nám na mysl vypravování o bystřinách alpských. —

Z Vrchlabí brali jsme se polní cestou po pahrbcích a zase dolinami ku vsi Niederhofu. Skoro po každých 50 až 100 krocích přišli jsme buď ke kapličce nebo sloupu s obrazem některého svatého. Stavěti vedle cest nesčíslné obrazy svatých jest zvykem jak zde, tak ve všech německých osadách těchto končin.

V pravo v levo na úhorech a paloucích pásla se četná stáda krav. Každá měla na krku zvonek, ale málo který byl litý, z větší části byly to kusy stočeného plechu a vydávaly hlas chraptivý.

Zdejší Němci mluví řečí přepodivnou a rychle; nerozumíš jim, byťbys sebe lépe německy uměl. Zapamatoval jsem si některá slova, jako: „nunda“ (unten = dole), „trýva“ (darüber = nahoře), „kchum ok há“ (komm doch her = pojď přece sem), a měl jsem již z těch radost. Však ještě více mne potěšil pasák, jenž u svého stádce zpíval! Abyste věřili, že spíše porozumí Čech Polákovi, Rusovi a jinému Slovanu, nežli Němec Němci jen několik mil jinde narozenému, mluví-li svým mateřským nářečím a ne jazykem spisovným, podávám zde první sloku písně, již jsem tu byl slyšel:

Séf, plaj tó, tu v’s ne, ves vátr vet,
(Josef, bleibe da, du weisst nicht, wie’s weiter wird,)
skchóna réna, skchóna šnajn,
(es kann regnen, es kann schneien,)
skchóna vídr šína (schön) sajn;
Séf, plaj tó, tu v’s ne, ves vet.

To jest po česku asi:

Josefe, zůstaň zde, nevíš, jak dále bude;
může pršeti, může sněžiti.

Když jsme vstupovali do Niederhofu, byly vrcholky hor zahaleny hustými oblaky; později táhly se oblaky níže, a opět objevily se vrcholy zrakům našim; za to však údolí bylo jako v nejhustší mlze, jež se brzo proměnila v déšť. Skryvše se po čas deště v hospodě a posilnivše se na cestu, ubírali jsme se okolo poledne k myslivně ležící na konci údolí na svahu vysokých hor. Cesta údolím nebyla příliš veselá; v pravo v levo příkré svahy hor; před námi a za námi omezovaly rozhled stráně, okolo nichž cesta se zatáčí, a nad námi zříti bylo toliko malý kousek oblohy. Na stráních lesy, hromady kamení a leckde kousek role, na níž dosti špatný oves nebo brambory. Mrvu na políčko vynosí lidé v putnách na zádech a vzdělání půdy vykonají taktéž bez přípřeže dobytka; pluhu nemají, místo něho mají bídné háky (a to nejen zde, ale i dále v podhoří, kde jsou pole krásná). Jeden neb více lidí zapřáhne se k háku, oráč uchopí kleče a všickni hmoždí se, až se s nich pot proudem leje; též brány lidé sami tahají.

Prošedše vedle železných hamrů, v nichž ze starého železa nové se dělá, a pak vedle „šindelky“, t. dílny na šindel strojem vyráběný, octli jsme se v Rudolfstalské myslivně, odkud nás myslivec, náš dobrý přítel, na blízké hory, jmenovitě na Liščí horu doprovoditi se nabídl. Stoupali jsme po srázných lesních cestách k vysočině nazvané Plate, abychom odtud došli blízkého již cíle své cesty. Tu potkali jsme dva muže. Každý nesl veliký naplněný pytel na krosně, měl v něm houby — samé hřiby. Jiných hub by si sotva kdo povšiml, a také jsou zde vzácnější; zato roste hřibů velmi mnoho, a některé mají tak veliký klobouk jako talíř neb i jako pecen chleba. Dotčení muži nasbírali prý dva pytle hub za půldruhé hodiny. Zdálo se nám to pravdě nepodobným, ale za chvíli jsme uvěřili; neboť i vedle cesty nalezli jsme sami tolik hřibů, že jsme nevěděli, kam s nimi, a vzavše jen největší na ukázku, srovnali jsme ostatní na hromádku, aby si je vzal, komu se bude líbiti.

Na mnoha místech prostírala se křoviska borůvková a brusnicová (brusinková). Tu viděli jsme ženy, any majíce putny česaly lesní tyto plodiny dřevěnými hřebeny. Hřeben takový jest malý truhlík, pokraji hřeby pobitý. Když se jím čísne po keříčku, padají jahody, jež mezi hřeby se dostaly, do truhlíku; s nimi napadá tam ovšem také něco urvaného listí, jež se teprv doma přefoukáním odstraní.

Z trávy zavánělo množství velikých sladkých jahod červených. Některé rozsáhlé mýtiny byly hustě zarostlé kři malinníku. Hle, i těm chladným horám dal Bůh hojnost lahodného ovoce!

čím výše jsme vystupovali, tím zasmušilejším byl les; zabloudí sem málo který ptáček, zajíců tu vůbec ani není, i srna jest velikou vzácností; jenom tetřeva a tetřívka uloví tu vytrvalý lovec. Na některých místech nepřístupných ležely zetlelé kmeny, jež buď stáří povalilo neb vítr zvrátil. Po buku, jenž níže tu a tam mezi smrky se zelenal, nebylo ani památky, i smrky pozbyly své štíhlosti; zima zde dlouho panující nedala jim vzniku; doposud na nich bylo znáti, že je sníh as 3 metry zvýší pokrýval — byly tedy v zimě skoro celé pod sněhem. Bůh ví, kolik let jest takovému smrku, a přece to nízký, někdy podivně stočený zákrsek! Dříví jeho jest husté a sukovité. Docela pak podobu sešlých stařečků dodávají stromům těm šedé lišejníky, jenž v hustých chomáčích s větví jejich visí a též kmeny tak hustě pokrývají, že nelze kůry ani viděti.

Ptali jsme se myslivce, jak to zde asi v zimě vyhlíží a jak odtud dostávají dříví dolů? Poučil nás řka: „Zimu zdejší těžko vám popsati; kdo nikdy v čase tom v horách neprodlel, nemůže si ani žádné představy učiniti o strašných chumelicích, jaké zde řádívají. Sněhu leží ohromné množství. Tehdá jest nemožno do lesa vyjíti. Někde zapadávají sněhem i chatrče, a lidé chtíce z nich vyjíti, lezou dvířkami v lomenici; z některých ani není možná ven se dostati, dokud sněhu neubude. Nezřídka svalí se s hor i sněhové laviny; ač nejsou nikdy tak zhoubné jako v Alpách, přece již mnohého člověka pohřbily. Na temeni hory uvidíte vztýčená vysoká bidla, ona naznačují místa, kam si horalé narovnali kupy sena. Když k jaru za dne sníh změkne a v noci opět zmrzne, utvoří se na povrchu jeho pevný koráb, jemuž se říká površek. Kdo chce po něm bezpečně choditi, uváže si na nohy kropě, to jest dřevěné kruhy neb vlastně obruče, v jichž středu jest provázky upevněn kožený podešev; pak se nohy do sněhu neboří. Leč površek bývá tak pevný, že možno po něm choditi, aniž by noha kropěmi obtížena byla. Je-li površek takový, pak jezdí se nahoru pro dříví s rohačkami; to jsou sáně s dlouhými nosy, za něž při jízdě se táhnou. Též seno se někde takto dolů sváží.“

Za vypravování myslivcova konečně i tuto říši lesní jsme přešli a dostupovali temena hory. Jako skoro všude na horách krkonošských, tak i zde jest rozsáhlá planina, porostlá hustou, ale krátkou, tuhou, štětinovitou travou a místy lišejníkem islandským čili plicníkem. Někde se drn třese, vstoupíme-li naň; jeť zde půda rašelinovitá, v níž vznikají přečetné prameny. V nevelkých ale hustých skupeninách plazí se tu nízká kleč. Jest to druh sosny neb borovice křovité. Kmeny vinou se po zemi a vypouštějí vzhůru nízké větve. Nejvyšší kleč vypíná se asi 2 metry nad zemi. Z mírné dálky domníváš se viděti jeteliště, a zatím vidíš les, jenž jediný způsobilým jest vzdorovati nepříjemné povětrnosti zdejší. Po planině tu a tam přicházíme k dřevěným stavením, v horách vůbec boudami zvaným. Některé boudy jsou obydleny po celý rok, jiné jen za času letního, když se zde seno suší a dobytek pase. Jména mají buď po místě, na němž stojí, buď po tom, komu náleží aneb náležely; ani zde jen Němci bydlí, jsou i jména německá, na př. Fuchsbauden, Rennerbauden a p.

Propotili jsme se namáhavou cestou nahoru, ale došli jsme za to štědré odměny. Byli jsme v jiném světě, v říši nadzemské. I zdálo se nám, že se vznášíme mezi nebem a zemí. Slabé jest oko člověčí, aby přehlédlo rozsáhlou část země České, jež pod ním se prostírá. Lesy, pahorky a vrchy, které dříve nedaly nám dále dohlédnouti, nepřekážejí nám nyní, hledíme přes ně a vidíme známá nám místa: tu Veliš a Zebín u Jičína, tam Trosky, Bezděz, Ještěd, přemnohá města, vsi, úrodná pole, temné lesy, lesklé řeky. Velmi široký jest obzor náš; vždy temnější a temnější jsou obrysy vzdálených hor, až konečně v modré dálce nerozeznáme, co hora, co oblak, tam zdá se splývati země s oblohou. Obrátivše se na druhou stranu, totiž k severu, překvapeni jsme novým divadlem: stojí před námi obrovská Sněžka, vedle ní v levo Studničov a dále holé Kozí hřbety.

„Oj vy hory, naše hory,
kdož tě na vás nehlédnul,
aby celou duší svojí
mocně se byl nepohnul?
Vy jste to, jež líté bouře
statečně jste přestály,
nešťastní když osudové
naše kraje strestali…“

Toliko hluboké údolí řeky Úpy dělí nás od Sněžky, a při jasném vzduchu všecko na ní dobře rozeznáváme, i srázné její stráně, i kapličku na vrchu, ano i mihající se tam postavy lidské. Nebylo tenkráte úmyslem naším vystoupiti na vrchol Sněžčin, chtěli jsme shlédnouti jen hlavní pásmo horské a potěšiti se krásnou vyhlídkou na milou otčinu; účelu toho dosáhli jsme zajisté tak dohře, ne-li lépe, jako bychom byli na Sněžce prodleli. I nastoupili jsme opět pouť zpáteční. Na úbočí hory u potůčku z rašeliniště napájeného kvetla pomněnka, vzali jsme si ji na památku prožité zde blahé chvíle.

Lanov. Švarcenthal. Svatojanské lázně

Odpočinuvše si v myslivně vyšli jsme druhého dne po břehu labském do Lanova. Kráčeli jsme již hodinu cesty a pořád byli jsme v jediné vsi, ale cesta příjemně nám ubíhala. Lanov prostírá se v malebném údolí, a ačkoliv jest již v chladných Krkonoších, má veliké množství stromů ovocných, jež se pod tíží ovoce ohýhaly. Když jsme došli skoro středu vsi, dali jsme se cestou na levo k městečku Švarcenthalu, jež leží na úpatí Černého kopce. Před městečkem jsou ohromné lomy vápenné; vápenec zdejší jest pěkně bílý a dává výtečné vápno, jež daleko široko se rozváží; z některých lomů zdejších a u Niederhofu vyrovná se vápenec bělostí mramoru kararskému; že však se pouze v tenkých deskách lámati dá, nehodí se k větším pracem sochařským.

Ze Švarcenthalu dorazili jsme za nedlouho do lázní Svatojanských. Lázně tyto zvelebily se v posledních letech znamenitě, byly tu vystavěny mnohé pěkné domy a počet hostí se rozhojnil. Voda zdejších zřídel má teplotu +23 až 25 °R. a sbírá se do tří pěkných vodojemů. Prameny vyrážejí ze zrnitého prahorního vápence v břidlicích uloženého a vydávají za hodinu 237 hektolitrů (420 věder) vody, která lučebním svým složením podobá se vodě lázní Teplických; obsahuje uhličitan vápenatý, horečnatý a sodnatý, síran draselnatý, kyselinu uhličitou a některé jiné látky. Známí čeští lékařové Hamerník a Podlipský odporučovali lázně Svatojanské ku posile. Lázeňských hostí bývá zde za léto přes 500, nejvíce Prusů a Sasů, v posledních letech i Čechové častěji sem jezdívají. Po lesnatých návrších upraveny jsou hojné cestičky k procházkám, a údolím se po jedné straně vine cesta k železitému pramenu Císařskému, po druhé pak silnice k městečku Svobodě.

Ve Svobodě zašli jsme do nádraží, a hnedle unášel nás vlak z rozkošných hor k milému domovu.

---

1. Fotogen vyrábí se z dehtu (vyjímaje kamenouhelný) a slouží k pálení v lampách. Co do lučebního složení může se považovati za tekutý svítiplyn. V Čechách dobývá se fotogenu v okolí Ústí nad Labem.