Kytice (almanach pro mládež 1878)/Neštěstí příčinou štěstí

Kytice (almanach pro mládež 1878)
Stařeček	Neštěstí příčinou štěstí	Vrabec a vlašťovky

Údaje o textu
Titulek:	Neštěstí příčinou štěstí
Podtitulek:	(Povídka dle pravdivé události)
Autor:	Jan Vítek
Zdroj:	Kytice. Almanah pro mládež česko-slovanskou. Praha: Fr. A. Urbánek, 1878. s. 33–42.
Licence:	PD old 70

Blažená spokojenost

Pod horou a hradem Třemšínem v lesním zátiší žil ku konci minulého století v malé chaloupce o samotě chudý Střezimír, jenž se pletením košů živil. Nevěděl o světě, o jeho radostech a rozkošech ničeho; jemu byly vycházející slunce, bublající potok, večerní červánky, krásně zelenající se luhy, bujné rostlinstvo lesní a zpěv ptactva mimo domov veškerou zábavou.

Manželka jeho Rudomila, která všemi dobrými vlastnostmi prosté ženy slovanské ozdobena byla, milovala chotě svého vřele a starala se všemožně, by jediné dítě své, synáčka Svatoslava, zbožně a ctnostně vychovala. Poněvadž byli chudi, přišlo Rudomile choti svému též při práci často pomáhati a zhotovené košíky po vesnicích a městech okolních roznášeti. Ač dosti trpce každé sousto chleba vydělati si musili, byli přece úplně spokojeni a šťastni. Večerní chvíle u krbu, kdež si vyprávěli příhody rozličné a na zdárného synáčka svého pohlíželi, nahradily jim všecky denní péče a starosti, a vždy cítili se posilněni k nové práci dne budoucího. Tak prchali jim ve zdraví rychle dnové vezdejšího života, a léta ucházela jim jako voda do moře věčnosti — oni stárli, a synáček jejich zrůstal jim k radosti a k potěše.

Doba zármutku

Netrvaly však dlouho doby šťastné, a jak to vůbec v životě lidském bývá, že radosti se žalostmi a slasti se strastmi se střídají, tak bylo i v rodině Střezimírově. Starostlivý a pracovitý Střezimír se roznemohl a leže na lůžku bolestném smutně pohlížel na manželku a synáčka milovaného, kterak oni, by mu potřebného ošetření opatřili a dopřáli, neunaveně pracují, každý dle síly své. Právě nastávalo jaro, čas spanilý, kde celá příroda v síle nové, svěží se jevila. Kolem chaloupky osamělé, stromovím ovinuté rozléhaly se tisíceré zpěvy ptactva, a slunko jasné osvěcujíc nízká okna její vybízelo k radosti a veselí; ale obyvatelům tiché chaloupky nezdálo se letos slunko tak milostným, zpěvy ptactva nebyly jim tak líbeznými jako loni. Hoře a zármutek uhostily se v domku, kde jindy byla bodrá a svěží mysl. Místo zpěvů, které jindy pracující Střezimír mísil v nové melodie okřídlencův, ozývali se nyní ze stísněných prsou jeho bolní vdechové; místo večerních zábav bylo u krbu teskné mlčení aneb vroucí modlitby o zachování a uzdravení otce milovaného vznášely se odtud k nebesům.

Ubohý Střezimír trpěl bolesti velké, nemohl se na loži ani pohnouti; toliko mdlé rty jeho se pohybovaly, šepotaly modlitbu za blaho rodiny. Rudomila pilně pracujíc, kupovala za peníze, které namáháním svým byla získala, léky milovanému choti, a když se jí vydělaných peněz nedostávalo, prodala často i věci v domácnosti méně potřebné. Svatoslav dlel u lůžka otcova a bedlivě posluhoval nemocnému, tak jak zvedenému dítěti se sluší. Poněvadž nemoc dlouho trvala, měli ubozí často velikou bídu, a byli by ještě více zkusili, kdyby jim nebyl Bůh vzbudil dobrodince, který je od nejhoršího chránil.

V blízkém mlýně měli jedinkou dcerušku, Blaženu, kteráž byla o málo mladší než Svatoslav. Dívka tato dověděla se o velikém zármutku v osamělé chaloupce a o bídě, jakou dlouho již trpí rodina Střezimírova. I prosila pak mnohdy matku svou, by něčeho ubohým poskytla na úlevu v nouzi. Útrpná mlynářka posílala často mléko, chléb, mouku a ovoce chudé rodině. Blažena si vždy na matce vyžádala, že dary tam nésti směla, neboť ráda viděla blaženost lidí, jimž nenadálá pomoc poskytnuta byla. Srdečné „zaplať Pán Bůh!“ a vděčný pohled Svatoslavův, jenž otce svého vroucně miloval, byly Blaženě drahou náhradou za věci darované. Kdykoli z chudičké chatrče odcházela, cítila se nad míru šťastnou; blažiloť ji vědomí, že učinila skutek dobrý lidem, již ho hodni jsou.

Avšak naděje na uzdravení otce Střezimíra střídala se s beznadějností, a tak uprchlo líbezné jaro a krásné léto. Když pak vítr podzimní po strništích váti počal a listí na stromích žloutlo — chřadl valem i nemocný, a skormoucená rodina očekávala již každou chvíli, že nastane doba rozloučení se s otcem mileným. Když vlašťovky a jiní ptáci do krajin teplých se stěhovali a opadávající žluté listí létu pohřební píseň pělo, odebral se též ubohý Střezimír do říše nadhvězdné rozloučiv se s milými svými. Smutný byl pohřeb, bolný poslední rozchod srdcím citlivým.

Odchod

Ubohým obyvatelům tiché samoty, když drahého otce byli pochovali, nezůstalo kromě vetché chatky ničeho, o vše byli dlouhou nemocí otcovou přišli. Matka seděla u okna na lavici a plakala, že neví, co si počíti, co dělati, aby byli živi.

Svatoslav těšil ji řka: „Matinko, já půjdu do světa na službu, snad se přece uživím, jeť mi již 13 let; vy pak naleznete vždy tolik práce, byste si potřebný kousek chleba opatřila.“

Matka vědouc, že jiné pomoci není, nečinila odporu. „Učiň, jak míníš, synu můj, dověřuji, že nás milý Bůh neopustí; brzy snad zasvitne slunko jasné nad chatou naší, a my šťastně opět sejdeme se tuto, dopřeje-li toho nám vůle Nejvyššího.“

S očima zarosenýma připravovala Rudomila synu svému po několika dnech věci potřebné na cestu.

„Zítra již odejdu,“ pravil pomáhaje jí Svatoslav. Matka přisvědčila a se srdcem sklíčeným jala se poučovati jej, jak má v cizině se chovati.

Sotva že následujícího dne ranní záře vrcholy hor byla ozlatila, vstal Svatoslav a prosil matku, by snídaníčko mu připravila. Ubohá vdova povstavši se srdcem bolným rukou třesoucí chystala snídani co nejlepší mohla. Když si vzpomněla, že se jí s jedinkou nejmilejší duší rozloučiti jest, kanuly jí slzy bezděky z očí. Snídaně byla hotova. Jedli, a matka jala se poučovati syna opět, jak by se zachovati měl ve světě širém. Po snídani opustili chatrč. Matka vyprovázela synáčka svého nesouc mu malý uzlík. Došli na vrch ke hřbitovu. Zde jest jim se rozejíti. Dříve však zastavili se na hrobě otcově. Oba vroucně se tu pomodlili. Matka pláče — líbá synka naposledy, prosí jej, aby nezapomněl na Boha a na slova, jež mluvila jemu. „S Bohem! Bůh tě žehnej a opatruj!“ praví mu naposled.

„Bůh zachovej vás a chraň ode všeho zlého, a dopřej, bychom brzy se opět shledali,“ dí Svatoslav.

Matka vrací se k domovu — syn odchází v neznámý svět. Z dálky ještě kynuli si srdečné „s Bohem“, až Svatoslav zmizel za pahorkem.

Noc v lese

Svatoslav mysle na otce, na ubohou matku svou, na blahé dny dřívější a na nynější hoře šel celý den ani se hrubě nezastaviv. Slunko sklánělo se již k západu, když vcházel do hustého lesa nepováživ, že světla denního na krátko a temný les že není možno tak brzy přejíti. Šel chvíli, a setmělo se tak, že nebylo cesty viděti. Ubohý chlapec často klopýtnul, tu do příkopu, jinde do jámy skočil. Teprv když tma a slabost jej zachvátily, jal se přemýšleti o své cestě a o lese, v němž se nalézal. Ale bylo již pozdě. Zemdlený Svatoslav nemohl brzy dále — klesl pod stromem na mech slabostí a zimou se třesa. Žádná noc nezdála se mu tak dlouhou jako tato. Každou chvíli se probudiv zmítal se na loži neobvyklém, leč unaven jsa opět usnul. Když pak strachu a úzkosti dosti byl zakusil, počalo se na nejbližších horách již svítati, a brzy prchly temné chmůry noční před zlatolepým sluncem, jež na blankyt nebeský se vzneslo. Svatoslav pozdraviv je nadšeně děkoval Bohu za ochranu této noci. Potom pojedl kousek pečiva, jež mu matka do uzlíčku byla dala, kráčel dále. Přešed les bral se mnohými osadami, vesnicemi i městečky, až najednou spatřil město velké, jakéhož ještě neviděl. Byla to Plzeň; zde velmi se mu zalíbilo, i umínil si, že si tu službu vyhledá.

Život v městě

Když vešel Svatoslav do města, prohlížel veliké a nádherné domy, jež zdály se mu samými paláci, o jakých slýchal od matky v pohádkách, neb takového něco dosud nebyl viděl. Nejvíce upoutal pozornost jeho jeden dům nárožní, jenž měl veliká okna jako dvéře a překrásně byl vyzdoben. Chlapec myslil si: v takovém domě bude přece službička nějaká pro mne, i vešel tam.

Kráčeje po klikatých schodech zaklepal na dvéře pokoje, kdež bydlel starý general. General byl vdovcem a neměl dětí. Svatoslav vstoupiv do pokoje prosil o nějakou službu. Starému pánovi se hoch zalíbil hned, neb nevyhlížel jako líný poběhlík. I otázal se ho, okdud a čí je a proč jde na službu. Svatoslav vše vypravoval. Když ho general vyslechl, řekl: „Tedy zůstaň u mne, budeš mi čistiti a pořádati věci, jak ti okázáno bude, a snášeti, proč budeš poslán.“ Svatoslav poděkoval upřímně. General zavedl jej do čeledníku k ostatní čeledi.

Svatoslav plnil bedlivě rozkazy pána svého, byl poslušný, uctivý, mírný a nábožný. General brzy poznal, že se chlapec i něčemu byl naučil: umělť trochu čísti a psáti, což tenkrát ještě bylo tak říkaje vzácností; proto, a poněvadž vůbec hodný byl, zamiloval si jej velice. Když pak se přesvědčil, že má velkou chuť k učení a schopnosti, vzal mu domácího učitele, a posléze, když byl pilný hoch potřebných vědomostí nabyl, poslal jej do škol veřejných zcela za svého jej považuje. Svatoslav dbal učení a hleděl, jak jen mohl, svému dobrodinci býti k radosti. Matce své často psával a pokaždé těšil ji, že brzy snad již bude jí podporou.

Když byl Svatoslav několik škol odbyl s prospěchem výborným, přál si general, by stavu vojenskému se věnoval a na vojenské učiliště se odebral. Svatoslav, jenž viděl lásku generalovu a poznal, že o blaho jeho v pravdě se stará, uposlechl a za nedlouho rozloučiv se se šlechetným dobrodincem svým nastoupil novou dráhu žití svého. Učil se opět všemu velmi pilně, byl ve všem spořádaný a hodný, a proto vážili si ho učitelé i představení jeho a milovali jej. Tak ubíhala léta, a studia Svatoslavova blížila se konci.

Válečné přípravy

Tehdáž seděl na trůnu francouzském proslavený Napoleon I., jenž z obyčejného muže císařem se stal. Ač z počátku velmi obezřele a Francii ku prospěchu byl jednal, přece později, když se byl upevnil ve vládě, počínal si velmi pánovitě proti každému a znepokojoval touhou po výbojích všecky státy. Dobyl Italie, Prusům odňal západní polovici jejich království a vyhnav španělskou rodinu královskou obsadil Španělsko. Tu hotovilo se Rakousko, jež sice též již značných ztrát proti Napoleonovi bylo utrpělo, k ráznému zakročení a k obraně obecné svobody. Vyhledávalo spojence a doplňovalo řady dřívějšími bitvami ztenčené. Svatoslav učiněn jest právě důstojníkem a vřaděn do vojska. Jakkoli potěšitelná byla zpráva, již byl o tom milované matce své poslal, zarmoutila přece Rudomilu; obávalať se pečlivá matka, aby drahý syn její za oněch válečných dob v některé bitvě o život nepřišel.

Bitva u Aspru, povýšení Svatoslavovo

Vojsko bylo sebráno, ozbrojeno a k boji připraveno; vedli je bratří císaře Františka, arcivévodové Karel a Jan. Napoleon shromáždiv pluky své pospíchal do Bavor, kamž se byl arcivévoda Karel odebral, a zatlačiv tohoto za Dunaj dobyl Vídně. Však tu vítězné kroky jeho zdržovány byly Dunajem, i jal se jej přecházeti; ale arcivévoda Karel postaviv se opět proti němu porazil jej u Aspru v bitvě dvoudenní 21. a 22. května 1809. To bylo první vítězství, jehož dobyli Rakušané nad Napoleonem. Oddíl dělostřelectva, kdež bojoval Svatoslav, konal výborné služby a přispěl nemálo k šťastnému výsledku. Svatoslav vyznamenal se jak osobní udatností tak i obezřelostí, začež jmenován setníkem a svěřeny mu důležité operace válečné. Válka trvala ještě několik měsícův, pak učiněn mír, a vojska vrátila se na svá stará stanoviště.

Svatoslav, jakmile mohl, navštívil svého dobrodince, starého generala, jenž velice byl rád a potěšen ze štěstí jeho. I u matky byl by se rád zastavil, ale toho tenkráte ještě učiniti nemohl, poněvadž byly časy bouřlivé a opět přišlo mu bez prodlení k vojsku se odebrati.

Bitva u Lipska, pochod do Paříže

Napoleon nedal si pokoje ani tehdy, když byl již množstvím krajin říši svou rozšířil. Vábilať jej říše ruská, jež ještě nepřemožena byla. I vypravil se tam z jara r. 1812, pojav s sebou pomocné sbory pruské. Ale výprava jeho skončila se úplnou porážkou a zničením jeho válečné moci. Napoleon, ač byl poražen, činil přece ve své pánovité drzosti požadavky takové, jako kdyby byl zvítězil.

S Ruskem spojilo se pak i Prusko a Anglicko a konečně i Rakousko, tak že vojska spojencův měla nyní rozhodnou převahu nad Napoleonem. Ale přes to všechno zvítězil přece Napoleon nad odpůrci svými u Drážďan 26. srpna 1813. Však to byl jen poslední zábřesk jeho štěstí.

Nedlouho po tom svedena veledůležitá bitva u Lipska, jíž rozhodnuty osudy Evropy. Dne 15. října 1813 počala a trvala po tři dny. Největší části spojených vojsk velel maršálek kníže Švarcenberk. Prvního dne bylo vítězství nerozhodno, druhého dne se vyjednávalo a stahovala se vojska a třetího dne zuřil strašlivý boj. Hromady mrtvol posléze zamezovaly útok vojsk. Na večer bylo vítězství úplně na straně spojencův, a Napoleon hotovil se k zpátečnému pochodu. Bled a rozerván jsa dal patřičné rozkazy a brzy ujížděl s vojskem odtud. Ale pochod od Lipska stál jej velkých obětí; ze 190.000 převedl přes Rýn jen 60.000 mužův. Poněvadž i potom ještě zcela pokořen nebyl, dobyli spojenci Paříže a sesadivše jej s trůnu zavedli jej na ostrov Elbu. Na trůn francouzský nastoupil opět starý královský rod Bourbonův a země, jichž Napoleon dobyl, opět Francii odňaty.

Boje u Lipska i pochodu do Francie účastnil se Svatoslav, a svou obezřelostí, udatností a setrvalostí nemálo přispěl k vítězství, zvláště platných služeb prokázal při dobývání Paříže, čímž dobyl si slávy a vážnosti. Když vše ve Francii urovnáno, vrátila se vojska domů.

Návrat, šťastný život

Vraceje se Svatoslav do vlasti, zajel do Plzně, by navštívil dobrodince svého; ale toho již kryla chladná země, zemřel právě, když ve Francii bojováno. Značnou část svého dosti velkého jmění poručil Svatoslavovi, ostatní odkázal k účelům dobročinným. Svatoslav skropiv hrob vznešeného dobrodince svého slzami vděčnosti, bral se pod Třemšín hledat drahou svou matku. Byla ještě živa a bydlela v rodné jeho chaloupce; dávno již domnívala se, že milovaného syna svého více nespatří, ana za posledního času žádné zprávy o něm nedostala. Jak radostné bylo shledání po tolika letech! co vypravování událostí! V nejradostnější chvíli vstoupila do chatrče Blažena ze mlýna, přinášejíc Rudomile mléka, chleba a mouky, jak to často činívala; bez jejího přispění dávno by byla stařena v mnohém měla nedostatek. Blažena byla krásná dívka, srdce dobrého a mysli ušlechtilé. Svatoslavovi zalíbily se její ctnosti i těšil se velmi z dobroty jejího srdce.

Než uplynulo půl roku, byla Blažena jeho nejšťastnější manželkou. Spořádavše si vše odjeli se svými starými rodiči do Prahy, kdež bylo stanoviště Svatoslavovo, a žili šťastně a blaženě ještě mnohá léta.

Tak odměňuje Bůh děti hodné, poslušné a pilné. I neštěstí stává se mnohdy příčinou jejich štěstí.