Kytice (almanach pro mládež 1878)/Amen, amen, amen…
| Kytice (almanach pro mládež 1878) | ||
| Datlové | Amen, amen, amen… | Zima |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Amen, amen, amen… |
| Podtitulek: | (Pověst z Kutnohorska) |
| Autor: | Josef Množislav Bačkora |
| Zdroj: | Kytice. Almanah pro mládež česko-slovanskou. Praha: Fr. A. Urbánek, 1878. s. 117–122. |
| Licence: |  PD old 70 |
Ku konci předešlého století byl držitelem statku Hlizova nedaleko Hor Kutných bývalý sládek, jenž dříve v nájmu měl pivovár kutnohorský v Lorci, tehdáž největší to pivovár v Čechách. Pokud byl v Lorci, přicházívala tam pro almužnu stařena jménem Chmelíčková, jejíž nebožtík muž v pivovaře tom po mnohá léta až do své smrti byl podstarším. Chmelíčková byla nad míru rozprávná a věděla vždy něco, ba mnoho nového i starého povídati, což za tehdejších časů, ano tištěných novin u nás ještě nebývalo, zvláště paní stará velmi si oblibovala, tak že neměla-li právě mnoho práce, po celou hodinu stařenu poslouchala.
Jednoho dne, když ve světnici sama se stařenou seděla a rozmlouvala, stěžovala sobě na zlé časy a nejvíce do toho, že manžel její vysoké nájemné z pivováru platiti musí. I řekla jí stařena: „Milá paní stará, nepřišlo by vám stěžovati sobě na zlé časy, kdybyste měla v rukou všechny peníze, jichž v tomto stavení až nazbyt schováno.“
„Jak to myslíte, Chmelíčková?“ tázala se s podivem sládková. „Vždyť my nemáme peněz s potřebu, tím méně můžeme jich ukládati. Kdo pak vám to řekl? Či jste je sama viděla?“
„Já jsem jich arci neviděla,“ vece stařena, „ale je to už stará pověst, a nebožtík můj muž — dej mu Bůh nebe! — nejednou mně vypravoval, že ve vašem sklepě jest asi mnoho peněz.“
„Odkud by tam byly přišly?“ ptá se zvědavě paní stará.
„Odkud tam přišly?“ pravila Chmelíčková, „na to vám tu odpověď dám: Bylo ještě za předešlého pana starého, tento poslal mého muže — dej mu Bůh radost věčnou! — do sklepa, který měl toliko pro svoji domácnost, tak jako vy jej nyní jen pro svoji domácí potřebu máte. Poslal ho tam se sklenicí, aby mu do ní natočil ze sudu vína. Byl právě veliký pátek a doba, když se v kostele čtly pašije. Můj muž vešel do sklepa a blížil se k sudu; v tom spatřil za sudem v koutě přimodralý plamínek, a byl by hrdlo na to vsadil, že to hořel poklad.“
„A proč pak ten poklad nevzal, když jej viděl hořeti?“
„I to to, na takové věci můj nebožtík — dej mu pán Bůh nebe! — nebyl; jakkoli byl jinak srdnatý, tenkrát prý ho taková hrůza obešla, že spěchal, aby ze sklepa už byl pryč. Také říkával, že mu peníze ty nebyly souzeny a tudíž že mu ani nepatřily.“
„I což, když peníze hoří, sotva už jest vlastníka jich na světě. A dědici nejsou známi. Jak by také byli známi, ba kde by se tu ještě vzali po lidech, kteří prý kdys dávno zde bydleli.“
„Inu, co všechno platno, když každý není s to, aby se na to odhodlal.“
„A což je na to tak mnoho odvahy potřebí?“
„Ba je; vždyť člověku při tom zápasiti jest s tajnými a nepřátelskými mocnostmi. Poklad takový střeže prý buď černý veliký pes, buď veliký černý kocour, nebo i jiné příšery. Toliko odvážlivec vytrvalý a nanejvýše opatrný může přemoci všechny překážky, které se mu tu v cestu staví.“
„A jaké opatrnosti při tom třeba?“ vyzvídala paní stará.
„Jaké opatrnosti? Kdo se o takovou věc pokusí, musí na místě, kde poklad jest ukryt, vroucně odříkávati jisté modlitby k sv. Krištofu nebo k sv. Koruně, a nesmí jediného slovíčka modlitby vynechati; i nesmí se dáti mýliti ničím, co by lákalo a pokoušelo, byť jen i k nejmenšímu výkřiku nebo k promluvení; zkrátka, nesmí se dáti ničím zastrašiti, byť se vůkol něho dělo cokoli: tak zvítězí nad zlým duchem, který takového pokladu ostříhá.“
„Než já pochybuji, že by zde někde poklad byl zakopán anebo zazděn.“
„A proč ne, panímaminko? Vždyť stavení to bývalo jindy tvrzí a sídlem pánů Loreckých, a ti dojista byli bohati, velmi bohati, jako všichni čeští páni toho času. Pakli u nás v domech měšťanských už kolikrát byl nalezen zazděný nebo zakopaný poklad, proč by nemohl býti též v takovém panském sídle, jehož obyvatelé v časích nebezpečných, jaké tehdáž bývaly, podobně, jako lidé městští, poklady svoje do sklepů ukrývali. Jakž pernikář Karas byl by mohl tak najednou zbohatnouti, kdyby ve svém sklepě nebyl nalezl znamenitých peněz? A já pevně věřím tomu, co mi můj nebožtíček — dej mu pán Bůh království nebeské! — říkával o pokladu zde v Lorci. On byl hotov na to přisahati.“
„Inu arci, možná věc to je, a že ono se stalo, i já připouštím; však co platno? my pokladu nedobudeme.“
„Proč ne, paní stará? Pokuste se o to sama; ale nesmí o tom nikdo jiný věděti. Chcete-li se o tom přesvědčiti, že zde poklad jest, můžete u veliký pátek, právě v tu dobu, když se pašije čtou, ve sklepě prodlíti, a uvidíte, že peníze tam schované hořeti budou. Avšak do příštího velikého pátku je dlouho, téměř tři čtvrti roku; pusťte se do toho hned a můžete býti šťastna. Potřebujete na to jen hromničku, svěcenou křídu a řečené modlitby buď jedny nebo druhé.“
„Což jest o hromničku, tu mám i třikrálovou křídu; než modlitby — jak lze ty dostati?“
„O ty, panímaminko, postarám se sama. Dojdu ke kmotře Chudobové, ona je má a mně je dojista půjčí. Ovšem jí neřeknu pro koho.“
„Ráda bych jen z pouhé zvědavosti modlitby ty poznala.“
„Bude vám v tom ochotně poslouženo.“
Dobře. Chmelíčková skutečně došla ke kmotře Chudobové, poprosila ji za půjčení jí modliteb k sv. Koruně. Kmotra ovšem chtěla věděti, co Chmelíčková chce počínati; než tato jí pošeptala, že to je pro paní starou v Lorci, ta že by modlitby ty ráda znala, a ona, Chmelíčková, že za to zas od paní staré něco dobrého užije. Kmotra Chudobová vyhověla snažné té prosbě; toliko přísně zakázala, aby těch modliteb mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou neodříkávala.
Jedva že Chmelíčková měla modlitby v rukou, chvátala s nimi do pivováru a přímo do obydlí sládkova. Venku bylo už šero, a ve světnici hořela lampa, která od stropu nad stolem visela. Když stařena do světnice vkročila, sládková sedíc se svým manželem u večeře krájela právě pečeni. I pobídla stařenu, aby si sedla, a podala jí chleba, soli a sklenici piva, jak to obyčejně činívala; mimo to ukrojila a dala jí i kus pečeně. Chmelíčková znamenala, že sládková na ni významně očima mrkla, a porozuměvši tomu ovšem u přítomnosti pana starého nezmínila se o příčině pozdní návštěvy své. Panu starému, jenž sice nebyl člověk skoupý, bylo s podivením, že žena jeho stařeně tolik naložila, i také to, že tato tentokráte přišla v neobyčejný čas. Avšak brzo myšlení své jinam obrátil a odešel, aby dohledl k várce.
Teď teprv měla stařena volné ruce a volný jazyk, že paní staré zázračné modlitby mohla odevzdati. Když to učinila, přidala k tomu poučení, čeho a jak se má při užívání těchto modliteb šetřiti: kdo skrytého pokladu chce nabyti, pravila, třeba, aby na místě, kde týž leží, modlitby tyto po celou hodinu odříkával, a to od jedenácti do dvanácti o půlnoci. Nejprv musí třikrálovou svěcenou křídou na zemi kolo udělati, s rozžatou hromnicí do něho se postaviti, při modlení nesmí jediného slova vynechati, ani se ohlednouti anebo ze strachu vykřiknouti, ani z kola vykročiti, nechť se děje cokoli, jež by člověka strašiti a ohrožovati se zdálo.
Sládková stavěla se na oko, jako by si slov stařeniných nevšímala; zatím však poslouchala velmi pilně, aby jí neušlo jediného slova. A když Chmelíčková odešla, jala se teprv v pravdě rozvažovati o té věci i přikládati víry pověsti, že ve sklepě loreckém veliký poklad schován býti může; neboť netoliko od Chmelíčkové, ale dříve již od jiných lidí slýchala o tom. A jako Eva, která dlouho hledíc na jablka posléz rozhodla se utrhnouti jedno, podobně sládková přemýšlejíc nyní stále o pokladu umínila si konečně, že se ho zmocní; neboť bylo pokušení to příliš lákavé, než aby jemu odolati mohla, ač sobě netajila i nebezpečnost jeho; vždyť slýchala, že lidé z takových podniknutí i o rozum přišli. Avšak touha po penězích byla u ní na vrchu. Čekala jen na nejbližší příležitost, která se jí udá, aby nabyla času k vykonání tajného předsevzetí svého. A příležitostí tou byla příští várka; neboť věděla, že manžel její bude noční dobou zaměstnán prací v pivováře. I přichystala si hromničnou svíci a svěcenou křídu, a té noci o nové várce vzala hořící hromničku do ruky a modlitby pod páždí a vešla do sklepa. Na zemi udělala svěcenou křídou okolo sebe kruh a postavila se doprostřed; hromnici držela v jedné a modlitby v druhé ruce, i počala se modliti, a modlila se horlivě. Za chvíli, as o půl dvanácté hodině slyšela jakési bouchání a dunění podzemní, brzo nato pronikající štěkot a mňoukání, a zase zdálo se jí, jako by země pod nohama se jí třásla a bořila, potom strhl se jí nad hlavou náramný praskot, jako by se sklepení pukalo a na ni spadnouti chtělo. Posléz se jí zdálo, jako by ji mnoho syčících a řvoucích oblud obskakovalo a obletovalo. Nicméně ona nedadouc se másti ani jednou se neohlédla ani hrůzou nevykřikla, toliko vroucně se modlila. Konečně bila hodina půlnoční. Ve sklepě náhle bylo ticho, a ze země vyvalila se na povrch — železná truhla. Než nastojte! Sládková buď leknutím buď radostí nedokončila modlitbu; opomenula říci poslední slovo: amen. Bylo to pro ni slovo osudné…
Sládkovic měli potom ovšem velikou hojnost peněz; neboť železná truhla byla plna dukátů. Leč nevím jistě, zdali koupili nebo najali sobě statek Hlizov. Než kdokoliv kdy k nim do příbytku ve tvrzi hlizovské přišel a dal obyčejné pozdravení „Pochválen buď Ježíš Kristus!“ bývalá sládková vždy k tomu odpovídala: „Až na věky amen, amen, amen…!“ A slovo amen opakovala tak dlouho, pokud ten, jenž byl pozdravil, nedoložil: „Ano, až na věky věkův amen!“ Potom přestala říkati amen a o jiných věcech rozmluvila se. Avšak člověk, který jí neznal a nevěděl, že k jejímu amen má doložiti také až na věky věkův amen, byl v nemalých rozpacích, nevěda co počíti; mnohý odtud s nepořízenou odešel, když muže jejího nebylo doma. Tak se přihodilo i tomu, jenž mně tuto příhodu vypravoval.