Kytice (almanach)/Tylovi

Kytice (almanach)
Láska slepé	Tylovi	Uschlé kvítí

Údaje o textu
Titulek:	Tylovi
Autor:	Bedřich Peška
Zdroj:	Kytice. Almanach. Praha: Kat. Jeřábková, 1859. s. 33–35. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Josef Kajetán Tyl

Večerní když k Hoře chlady vlají,
Vlny potoku si povídají,
Že už v staré hrudi Kuten Hor
Stříbra světlá zrnéčka nezrají,
Že tam tma a pusto, puch i mor,
Že vladaři kovorodé říše,
V tajemné než ukryli se skrýše,
Rozlili po báních potopu,
A těch, kteří na den vynášeli
Blahorodý stříbra plamen skvělý,
Smělých utopili kovkopů.
Jeť to klamná, vymyšlená báje;
V Horách Kutných nyní zlato zraje,
Ryzí zlato — jazyk mateřský;
Ještě na den vstupují horníci
S jasnou národní osvěty svící
Pro vlast otcův a kraj bratrský.
Teď tam rostou diamanty drahé,
Srdce věrná, srdce vlastenecká,
Jichž i v době života neblahé
Nerozdrtí umučení všecka.
Sem popatřte! V té chudobné skříni,
Již hlubokých zármutků mrak stíní,
Leží jedno srdce takové!
Čeho zlých dob nedovedly střely,
Dovedli jsou hanební a smělí
Pomluvy a bídy katové.
Vytrpěloť! Přejtež jemu míru!
Jen se skutkům jeho nerouhejte!
Probůh! jen se mrzce nerovnejte
Hrobovému hadisku a štíru!
Máte i své přísloví, jež říká,
Byste nehanili nebožtíka;
Hájit sebe nelzeť jemu víc:
„O mrtvém buď dobré aneb nic.“
Neřaďte ho do tlupy těch lidí,
Kteří vlast svou jen v své kapse vidí —
On dal vlasti život: krev i dech.
A když k mužům těm se ohlídáte,
Jež svou slávou pyšně nazýváte,
Rcete: On poslední nebyl Čech!
Jeho srdce neklid býval svatý,
Neb v něm hořel mocně oheň zňatý
K vyšším snahám, k vyšším ideám,
Jichž ten nezná, kdo bez lepších směrů
Zasedává ve dne v noci k péru,
A svůj všudy ukazuje krám.
Neklid svatý, jenž se dává véstí
Láskou k národu a jeho štěstí,
Věrně vodil kroky srdce jeho,
Když konalo vlasti dlužné služby
Po všech krajích rodu mileného;
Ale marné byly srdce tužby!
Co hledalo, nenalezalo;
Neustále s tužbou volalo,
S tužbou rostoucí: Kde domov můj!
A tu stará Plzeň nejvěrnější
Putující srdce ukonejší,
A hrob jemu dí: Zde domov tvůj!
Blaze tomu, kdo tu došel k cíli
Dle sil ducha Bohem svěřených;
Vlast a národ nad ním vřele kvílí,
I sbor přátel snahou spojených.
Slaven buď, kdo přeje nouzi rodné
Bez naděje, že mu odmění,
Kdo měnívá úhor v pole plodné,
Příštím připravujíc osení;
A kdo chudším dává, větší činí,
Než aby dal chudým, — dobrodiní.
Přál bych vroucně, srdce nejvěrnější!
By se i tvé kousky nejdrobnější —
Blahoslavené vždy památky —
Posvátnými staly ostatky,
Zázračnými i v nejmenší části
Při pokání z hříchů proti vlasti!
Nač ti, srdce, pomník mramorový?
Tobě pomníkem jsou rodáci,
Jež mocnými učilo jsi slovy
Ctít a mluvit řečí domácí.
Dřímej tiše, třeba hrob tvůj věnce
Nezdobily nových podletí,
Sláva tebe mezi oslavence
Přijala a věčně posvětí.