Kytice (almanach)/Protivy/III

Protivy A. B.
II	III	IV

Údaje o textu
Titulek:	Protivy III
Autor:	A. B.
Zdroj:	Kytice. Almanach. Praha: Kat. Jeřábková, 1859. s. 111–116. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 140

Několik let uplynulo. Ladislav se stal důstojníkem, což mnozí lidé v Choltínském vůkolí ani pochopiti nemohli; že Vojtěch vždy výše postupoval, tomu se žádný nedivil. Ale Jeník den ode dne byl smutnější a jedinou útěchou mu byly hojné a vřelé dopisy Ladislavovy, jakož pevnou podporou mu byla Berta, kteroužto zase v jiném ohledu těšiti mu zbývalo. Živý obraz tajně milovaného muže a vždy obnovené si jej představování nesmírně ji sžíralo a duši její znepokojovalo. Propadávala zármutku, kterýž by se jí zajisté během času velmi nebezpečným státi mohl. Jeník rozličným způsobem ji konejšil — leč marně. Nepřítomnost Vojtěchova Bertu více dojímala, nežli jeho blízkost. Obraznost její se na zpomínkách a přeludech tím živěji rozněcovala a žal ji obkličoval tím mocněji, čím jasněji i beznadějnost lásky své poznávala.

Starý Jeník před ní posud ukrýval dopisy synův, nechtě ji ještě více zarmoutiti. Konečně ale mu napadlo, že psaní Vojtěchova by snad dobrým lékem byla proti neduhu Bertině. Z dopisů někdy podivně vyzírá duše písařova a čím líčenější jsou, tím živěji i nepravdivost jejich zkušenému hledu se projevuje. Vojtěch se ani nenamáhal líčením. Ta uhlazenost, či jak Jeník ji nazýval — ulízanost slohu jeho byla skutečný odlesk duše Vojtěchovy. Byl to suchopár jasně osvětlený. Ve broušené mluvě úplné prázdno myšlénkové. Ze všech krasopsaní bezvadnou franštinou sestavených nevysvítalo nic jiného, nežli že z Vojtěcha znamenitý Sportmann se stal, který spolu i na vyvolené dráze valně postupuje a nemalé důvěry představených svých požívá.

Dopisy tyto byly docela způsobeny k umrtvení citu čtenářova a Berta skutečně nemálo byla překvapena, když jí je Jeník ku čtení doručil. Květ po květu odpadával se stromku ideálu jejího. Půvaby z obrazu Vojtěchova v mysli její se vytrácely.

Byloť však těch listů příliš málo, aby byly k úplnému překonání myšlének Bertiných dostačovaly. Cit ženský, kde opravdivě a mocně se upevnil v srdci mladistvém, nedá se jedním návalem, byť i sebe protivnějším, ze základu vykořeniti.

Tu ji překvapila zpráva, že oba bratři k narozeninám otcovým na Choltíně se dostaví. Myšlénky její byly na nejvýš napnuty. Přítomnost jeho zajisté rozhodnouti měla nad budoucností její. Byla si vědoma, že nyní v květu panenského věku zcela jináče se mu představí, nežli před lety na přechodu z dětství. — Jediné to ji poněkud tísnilo, že i Ladislav přijde. Byla mu sice ode vždy nakloněna jako bratru, ale neušlo jí, ba i otec se dávno byl podřekl, že ona jemu více bývala, nežli sestrou. Kterak nyní o ní smýšlí, bylo jí docela tajno. Jeník se nikdy o tom neprojevil, a vůbec jen málo kdy, ale vždy s otcovskou vřelostí o něm mluvil. Cítila se jaksi v nesnázi zpomněním naň. Byl-li posud, jakým k ní jindy býval, což ji to skutečně zabolelo, že nelze jí bylo cit citem splatiti; byla-li mu nyní cizá — nelibě jí dojímala ochlazenost jeho.

Vojtěch přijel; ale kterak byl proměněn! V několika letech sestárnul k nepoznání. Slova, kroky, každé pohnutí jeho bylo jako vyměřené. Přílišným sebe pozorováním pozbyl vší bezpostřednosti a okrouhlosti. Oči jeho byly vpadlé, i lesk se z nich vytratil. Tváře byly zsinalé — něco divého, odpuzujícího z nich vyzíralo. Úsměch kolem úst, který mu tak hezky slušíval, odporným jej tahem nyní zohyzďoval. Byloť při něm patrno, že se v těch několika letech i tělem přežil a že z nadějného mladíka a muže, jakýmž býval, nic nezbylo, než nenasycená, vždy více se zmáhající ctižádost v mysli jeho. Bývalá při něm samohrdost, která mnohdy i rázné sebevědomí provází, změnila se v nápadnou pýchu, která bývá obyčejně podílem lidí duchem chudých.

Bertin sen pominul jako májový květ, pozdním mrazem ošlehlý. Ale mnohem více nežli Bertu zabolela otce tato změna. Tušil ji sice dávno, neočekával však, že se jí tak brzo dočká.

„Což se s tebou dělo, Vojtěše, žes tak zmrtvělý a na kostru vyschlý tělem i duší. Což ani koně tě již netěší, ani zamilovaní tvoji psi!“

„Dětské hříčky!“ odvětil Vojtěch; „že jsem však právě těchto si hleděl a ne jiných, to pocházelo z nutnosti. Nelze jest něčím jiným se zaměstnávati, nežli tím, co v okresích, v jakých se člověk pohybuje, platnost má a cenu. Hleděl jsem si toho, co mi prospívalo a k vážnosti pomáhalo. Nyní mi toho již potřebí není a nastalo zase jiné.“

„Aj, jsemť věru dychtiv zvěděti, co teď by tě as těšilo.“

„Těšilo? — Hm, kdybych se v postavení svém nejvyššího důstojenství dopídil.“

„To tě as nemine; nevím ale věru, co tím blažícího vyzískáš. Kdybys všeho nechal a na Choltíně se usadil, stal bys se svým pánem, samostatným, neodvislým, váženým člověkem.“

„Váženým ? snad u Choltínských sedláků? děkuju za tu čest.“

To pohnulo Jeníkem. Zanevřením se zarděv, zvolal: „Nech se toho nedočkám, aby to konečně předce jen poslední a jedinou ctí tvou nebylo! Bylať to čest předkův tvých, a když ty ji jinde pohledáváš — nezapomeň, že tato nepříznivým větrem se zklátiti může, ona však na pevných, věky zasvěcených základech spočívá!“

„Aj, otče!“ konejšil Vojtěch Jeníka; „tak daleko jsem nezamýšlel. Nepohrdám úctou svých poddaných, jen že se v ni neobmezuji. Abychom však k věci došli, o níž mi promluviti nutno, tedy slyšte — hodlám se oženiti.“

„Žádný ti nepřekáží,“ odvětil Jeník mrzutě. „O tobě jsem přesvědčen, že se messaliance v obyčejném smyslu nedopustíš, alebrž spíše v jiném ohledu, že sáhneš výše, než sám stojíš.“

„Ano, a toho mi také nejvíce potřebí.“

„A nevěstu jsi sobě už vyhlídnul?“

„Ano, conteska Aurelie M…“

„Ah! to jsem si myslil! Hle, ženy všech Branických byly Češky, i tvá matka — dělej, co chceš, nejsem oprávněn ti překážeti.“

Tím pak přetrhl řeč a odešel.

„Tak daleko dojde člověk,“ pravil Vojtěch s trpkým úsměchem sám k sobě, „když na zastaralém koni jezdí. Jede, jede, ale nikam nedojede! Jaká to šílená monomanie v těch tuhých hlavách vězí; kdo je neproniknul, ani by tomu neuvěřil. Lituji věru toho starce. Jeho štěstí, že se zde as dlouho již nezdrží — sice by se dočkal, kterak ta vetchá stavba, již si zalíbil, nad ním se rozsype a nezbudou z ní nežli rumy a — outrpnost opozdilců.“

Tvářnost Vojtěchova nelhala. V nitru jeho bylo právě jako na vnějšku; duše sestárlá práchnivěla ctižádostí ožíraná, marností podjatá a oblíbeným zaměstnáním unavená. Před nějakým časem bylo jakés místo uprázdněné, po kterém s nenasycenou žíznivostí bažil. Avšak hle, jinému dána přednost, a Vojtěch nenáviděným sokem jakýms přerychleným se vida, nesmírně se trápil a sokovi nyní nad ním stojícímu, kde jen možná uškoditi se snažil. Avšak nedařilo se mu. Tu hle, mu nová naděje zakmitla — v Aurelii. Hrdá ta krasavice přivolila hledajíc snad v budoucím manželu svém skutečně jen nutného vysoce postaveného společníka, průvodce na salónové půdě. Hezká byla, ale ještě marnější než hezká; vznešená se zdála, ale ještě hrdější, než jí slušelo. Jmění neměla žádného, leč vysoce postavených příbuzných, jižto Vojtěchovi všecko slibovali, o čem jen žádostivě se projevil. Aurelie měla před tím již i mnohé jiné známosti — nemluvilo se však o tom. Vyšší společnost zamhuřuje oči při galantních poklescích. Vojtěch buď o tom nevěděl, buď věděl, ale neohlížel se po tom. Čest jeho tím neutrpěla. Vždyť Aurelie byla vznešená dáma, což vše jiné úplně zakrylo.

Tu přišly dvě psaní na Choltín. Jedno Jeníku od Ladislava, druhé Vojtěchu od Aurelie.

Ladislav ohlásil příchod svůj na určitý den, a Aurelie oznámila nápadníkovi svému, že se otci jejímu zalíbilo do českých lázní zajeti a že navštíviti zamýšlí pana Jeníka, jejž poznati si velmi přeje. Aurelie jej provodí.