Kytice (almanach)/Protivy/I

Protivy A. B.
	I	II

Údaje o textu
Titulek:	Protivy I
Podtitulek:	Noveletka
Autor:	A. B.
Zdroj:	Kytice. Almanach. Praha: Kat. Jeřábková, 1859. s. 101–106. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 140

Posvátné ticho. Nebe a země jako v jednom blahocitu splynuvše mírem ozářeny, tajemnou touhou ochvívány k snivým vyzývaly rozmyslům. Vnadyplný to večer, jeden z posledních loučícího se podletí.

Sluncem rudožhavým zahořela řada oken panského hrádku, zbytku to nádherného hradu, z něhož časové tak dlouho užírali a lidé urývali, až na pouhou kostru sešel. Pak zase se na něm spravovalo a přestavovalo, až jakýsi celek se způsobil, v němž staré s novým se smísilo, jakoby minulost s přítomností o jsoucnost zápasila. A jako vnějškem, tak i nitrem prokmitoval ještě duch, který tam před dávnem panoval a jehož mocné stopy se zhoubným stoletím vyhladiti nedaly.

Okolí hrádku však tolikerými oplývalo krásami, že nelze bylo mocným dojmům se vyhnouti — zvláště v tak ladné chvíli, kde nížina, pahorky obroubená, v odlescích červánků se stápěla; kde zahrady, louky a lesy kolem vonnými výdechy zapáchaly, a země svátečními se přioděla půvaby, jakoby vznešená myšlénka nad ní zalétala!

Osoby, k hrádku přináležící, používaly večera každá svým zvláštním způsobem, ač je všecky právě jedna myšlénka spojovala. Myšlénka to trudná a smutek budící, — chvíle rozloučení — na dlouho, snad — na vždy!

V zahradní besídce na východní straně hrádku seděl muž asi šedesátník, v stíny haluzí pevná pozíraje, jakoby pohybování listů pozoroval aneb švitoření ptačímu naslouchal. Neviděl však ani neslyšel v tu chvíli, alebrž v stavu se nacházel, v jaký člověk zabloudí, když přemocný proud myšlének a citů kvapem naň doráží a unavená duše shrnujícím se návalům už nepostačuje, když při zemdlené mysli smyslové bdí nevědouce ani o svém bdění, když tělo sice žije, ale duše jako by v něm umírala!

Ze mdloby té jej vytrhla dívka, která z lehounka se přiblíživši dva skromné vínky na stůl položila Věnečky to z lučního jen kvítí spleteny, leč růžovými stužkami ozdobeny, z nichžto každá jmenem znamenána byla. Na jedné stálo „Ladislavovi“; na druhé „Vojtěchovi“ a drobňounkým písmem pod oběma: „Berta“.

Oči mužovy se potkaly s hledem dívčiným, proud slzí se vyřinul z vyschlých, pláči nezvyklých zraků jeho — a bylo mu ulehčeno. Procitnuv podal dívce pravici, řka hlasem třesoucím se: „Tys dobré dítě, Berto, žes na oba stejně zpomněla!“

Berta, spatříc jej v tak velikém pohnutí a chápajíc význam slov projevených, na prsa se mu vrhla a slzy jejich se splývaly.

„Odpusť, otče!“ zaštkala — „výčitka tvá jest spravedlivá, avšak nemožno mi jináče.“ —

„Hlas srdce jest výrok osudu, milá Berto! Cit se vynutiti nedá, byť i rozum sebe mocněji dorážel. Leč pomni, milé dítě, co z toho vypadne?“

Berta se zarděla, nemohla však odpovědíti, neboť přišel sluha s psaním, jehož nápis zněl: „Panu Jeníkovi Branickému rytíři z Choltína.“

Pan Jeník přečetl psaní a položiv je vedle sebe pravil: „Ano, Vojtěch jest k vyslanství přijat. Vůle jeho se vyplnila; nabude snad mnoho, ale obávám se, že pozbude jiného, co praotcům jeho nejsvětější bylo.“

V té as chvíli se projížděl Vojtěch, starší syn jeho, po stráních zkoušeje koně, jejž si byl nedávno zakoupil. Pěkní koně, cvičení psi byli jeho největším zalíbením; mimo to na venku miloval jen hony, jakož před tím ve Vídni, kde po léta meškal, jen vyšší společnosti navštěvoval a v kruzích výhradních se otáčel. Vojtěch byl dokonalý kavalír, rázný, bezúhonný člověk, časem hrdý a nepřístupný, časem také sklonivý k nižším, leč vždy s přísným ohledem na meze a rozdíly osobní.

Půvabů krajinných si nevšímal, aniž povznášející zjevy večerní jakého dojmu naň činily. Některou jen chvíli se pozastavil, když honící jeho pes stopu zvěře čenichal, aneb když buď myslivcova, buď pytlákova rána z povzdálných hvozdů vybouchla.

Zevnějškem byl vzor mladého muže, vysokého vzrostu, pevných svalů, významných a zvláště pravidelných tahů ve tváři. Černé licousy lemovaly zdravou, přihnědlou tvářnost, pod vysokým čelem dvé žhavých očí se lesklo; i úsměch poněkud trpký a opovržlivý, jenž skoro neustále ústoma pohrával, zvláště vábného mu dodával rázu.

Jinošský věk v cizině ztráviv mnohostranně se sice vzdělal — ale vším takměř se přesytil. Bylo mu nyní čtyrmecítma let, ale byl už hotový člověk rázem i povahou, jemuž sice ničeho více nescházelo k dosažení cíle, který však již i vší vřelosti byl pozbyl a všeho účastenství ve pravoladných zjevech života. Bažil jen po výši. Vysoké postavení nazýval svrchovanou ctí, od něho i jediné uspokojení očekával. Přirozená aneb přiučená hrdost jeho přestoupila docela na půdu ctižádostivé marnosti.

Přijížděje k lesu spatřil nedaleko mladšího bratra svého Ladislava. Pousmáv se jaksi s outrpností, zahvizdnul na psa a vyšinuv se s cesty do lesů vedoucí ku protější stráni cválem zajížděl.

Ladislav ale Vojtěcha nespatřil, v jiná vidění jsa ponořen.

Pokraj stinného lesa dlouhé jezero úžinou se táhlo v šerý hvozd se zatáčejíc, kdež pak v hlubinách houštin se ztrácelo. Na břehu poněkud povýšeném ležel Ladislav v trávě, hlavu o rameno opíraje a oči v jezero stápěje. Vedlé něho v zemi zaražený prut nad hladinou k udici se shýbal! — Lovil ryby! Takž aspoň se na pohled zdálo a každý v okolí považoval mladšího pana barona za nejhorlivějšího rybáře v kraji. Někdy celé dny na břehu pokraj lesa aneb na jezírku trávil v lehounkém člunku po hladině se snášeje, nikdy bez prutu a udice. Byloť to jeho zalíbením od těch dob, co se domů navrátil.

Ladislav počítal teprv osmnácte let, a pohled jeho pranic zvláštního nesliboval a nejevil. Tvářnost jeho byla sice příjemná a přívětivá, ale beze všeho rázu a významu. Bělavé vlasy měl vždy na krátce ustřiženy, sněhobílé čelo se zdálo docela bez myšlének a modré nepodjaté oči tak upřímně a bezelstně do světa vyzíraly, že nelze bylo v nich jakéhos zvláštního úmyslu duše se dopíditi.

Vojtěcha se lidé báli a hlubokou úctu k němu chovali, Ladislava vůbec jen za dobré dítě považovali. Jinak oněm nebylo co jiného mluviti, nežli že jest horlivý rybák. Vojtěch také mnoho řečí nenadělal; když však se o něčem projevil, bylo to rozhodné a určité; o Ladislavovi však se zdálo že nemá vůbec žádného vlastního mínění a Vojtěch jen s outrpností na mladšího bratra svého pohlížel považuje ho docela za — blbého.

Ladislav někdy také skutečně k takovému mínění i příčinu dával počínaje si tak nevšímavě a netečně, jako bezemyslný. Jakžkoliv skoro celé dny při udici ztrávil, žádný předce se nepamatoval, aby byl při něm také rybičky viděl!

Kdo by ho však byl v těchto chvilkách pozoroval, tomu zajisté by se jinoch tento v jiném světle byl objevil! Oči jeho jen plály, tváře ruměnci se pokrývaly, čelo myšlénkami se oživilo, celá bytost mladíkova novým životem nadšena se zdála.

Zápal jakýs jej zajisté nadchnul, krása veškerenstva zbuzovala všecky tóny naladěné mysli jeho, půvaby večerní v duši jeho provívaly, jako duhové barvy klenutím nebes se protahují. Jen na oko lovíval, v skutku snil a básnil, sosnuje si v mysli svět bohatý, květůplný a luzný. Vně povždy tichý, v nitru vždy byl pohnutý; aniž netečný byl, jak se zdálo, alebrž naopak velmi pojímavý, jenže si uvyknul uzavírati v sobě pohyby duše, a prsa svá nižádnému neodhaliti.

Protož žádný netušil, co v něm žilo, vyjma jediného otce, jenž bedlivěji ho pozoruje a několikráte se s ním rozhovořiv, brzo poznal, co mlčelivý jinoch v sobě chová. Ladislav odbýval svá studia posud v Praze a nezachtělo se mu jiného místa. Směr pokroku jeho byl docela jiný, než Vojtěchova. Nebyl ještě přesycen ani zkušenostmi života, jejž málo poznával, ani vědomostmi, neboť byl jinoch citlivý a obrazností nadaný. Obraznost vždy potravy hledá, aniž se kdy přesytí, neboť i nejhojnější přítok vždy k novému samotvoření probouzí a v kořeny se skládá, z nichž pak časem ladné plody vyrůstají.

Nedávno domů se navrátiv, nalezl Bertu v nejkrásnějším výkvětu panenské krásy a spanilosti. Poznal ji byv ještě děcko a ona dítětem. Osiřela nebohá po otci i po matce, a Jeník vzal opuštěnou dceru dávného přítele do domu a chovala se tam, jako vlastní dítě. Nyní ovšem Ladislav na spoludružku svou jinými zraky hleděl, nežli před léty. Zaujala ho mocně a vzbudila v něm cit nepřekonatelný. Ale Berta neměla účastenství v citech jeho. Snivý, mlčelivý jinoch nezatřásl živou myslí zkvétajícího děvčete. Její srdce k Vojtěchovi se sklánělo, kterýž však si toho posud ani nevšímal, docela jiné věci v hlavu maje a jinými záměry se zanášeje.

Tu v doleních vsích se rozzvučely zvonky; zvonily klekání. —