Kytice (almanach)/Na rakouských hranicích

Kytice (almanach)
Zloba a ctnosť	Na rakouských hranicích	Kozácká

Údaje o textu
Titulek:	Na rakouských hranicích
Autor:	Josef Viškovský
Zdroj:	Kytice. Almanach. Praha: Kat. Jeřábková, 1859. s. 187–199. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 140

Červenec roku 1855 chladný a deštivý, jak počal, chtěl i skončiti. I po našem výjezdu odpoledne nastal silný a neustálý déšť a zahalil nám z větší části krásnou lesnatou krajinu, jež se objevuje v pozadí Krumlova. Předce jsme jeli výborně; cesta táhla se vždy více do vrchu, vesnice braly na se vždy více ráz horský a zponenáhla octnuli jsme se hlouběji v horách, ježto ostatně zde nejsou tak pusté, jako na západních hranicích. Konečně našli jsme opět Vltavu, kterouž jsme byli za Krumlovem opustili — tuto jako svěží mladici. — Před námi ležel Fridberk, aneb jak Staročechové praví — Frymburk, městys starodávný, a z části, jak se nám na první pohled objevil, dosti vážný. Zajeli jsme do domu starého G., jenž vede rozsáhlý obchod v plátnech. Veliké vynikající toto stavení imponuje celému náměstí, rovněž jako je rodina ta poctivostí, dobročinností a zámožností svou nejen v městečku, ale i po celém okolí ctěna i vážena. Vystoupivše z vozu zůstavili jsme kočího osudu, jenž mu mohl býti dosti trpkým, jelikož z čeledi našeho hostitele sotva kdo česky uměl. My však vstoupili v byt při zemi. Dům byl uvnitř neméně dokonalý a čistý, než zevnějšek byl svědčil, a ve všech částkách jevila se jakási měšťanská elegance. Stará paní přijala nás velmi přátelsky a představila nás starému svému manželu, kmetu osmdesátiletému, vysokým tím stářím shrbenému, s hlavou bílou jako sníh. Pohovořil s námi velmi vlídně, a řeč jeho svědčila o duchu posud velmi čilém a o neotupělé paměti. Další starost o nás však na se vzala mladá paní častujíc nás přede vším lahodnou kávou, jež navrátila údům, na vlhkém a chladném povětří zchřadlým, opět žádoucí pružnosť. Zatím dostavil se též domácí pán, muž v nejlepším věku. Nesl lišku, kteroužto s pomocí velikého anglického psa byl ulovil. Děti uvítaly jej s velikým jásáním. Vypravovali jsme mu o milých mu příbuzných dole v Čechách, od kterýchž jsme právě přicházeli, začež jsme byli nejsrdečnější hostinností odměněni. Výborná večeře dána nám ve veliké světnici při zemi, kteráž se zdá býti středištěm celého domu, a zvláště mladé rodiny. Tenkráte přišli i staří rodiče k vůli nám dolů, a starý pán pil s námi ze svých zásob velmi starého rakouského vína. Takto ztrávivše večer v přátelském hovoru odebrali jsme se na žádoucí lůžko. Vedli nás velikým, podivně sice, ale ne bezdůvodně staveným domem do pokojíčku, jenž nám byl ustanoven za ložnici. Bylť tichý, čistý a lahodný, a pěkná bílá lůžka osladila nemálo kynoucí naději na odpočinutí. Když pak jitro vnikalo zelenými okenicemi do tiché komnaty, dopřáno nám pěkného pohledu na druhou část městečka. Tu vine se mladistvá Vltava zelenou krajinou, unášejíc několik loděk, točíc tu a tam stále pilná kola a podporujíc průmysl plátenický, jindy ovšem mnohem výnosnější; dále vystupují vysoké lesem pokryté hory, a s jejich temen pohlížejí zříceniny hrádku Wittinghausenského v podřízený kraj. Obraz ten, jejž čerstvý větérek ranní přinášel k zrakům našim, byl nám milým a překvapujícím pozdravením. Když jsme pak sešli ke snídaní, prohlíželi jsme několik v prostranné světnici vyvěšených maleb ruky známého a s domem tím zpřáteleného krajana, německého spisovatele Adalberta Stiftera, jehožto líčení hor těchto činí znamenitou čásť jeho povšimnutí hodných studií. Prohlíželi jsme též noviny na pianě ležící: ukazují veskrze směr na Linec obrácený, jakobychom nebyli více v Čechách; jediný Budějovický „Anzeiger aus dem südlichen Böhmen“ zastupoval mezi několika listy tuzemní žurnalistiku.

Chtěli jsme co nejdříve navštíviti Čertovu hradbu a staroslavný klášter Vyšebrodský. Proto jsme se byli už dříve pozdvihli z lože, a vstavše brzo od snídaní nastoupili jsme cestu. Jasným jitrem vedl nás průvodčí na vrch velmi strmý a hustě porostlý, s něhož jsme pak sešli na vysoko položenou, znenáhla se sklánějící rovinu, ježto svěží zeleností lučin zrakům nemálo lahodila. Z lučin pak vyskakoval tu i tam dvorec hned větší, hned menší, veskrze ve zvláštním způsobu této krajiny. Málo stranou ukázána nám chatrč, kterouž si pomatenec jakýsi byl na způsob kostelíčka vystavěl, v níž pak s pomocí své staré matky čítal mši, pročež mu po okolí říkáno „Stockinger Porrer“. Ponořeni v pozorování toho, co se na rychlé naší pouti nám vyskytalo, mluvili jsme málo a dotkli jsme se, jenom mimochodem, úsudkem nepravě příjemným, jednoho potkání na včerejší cestě, jež nás velmi trvanlivě nudilo. Zatím náš průvodčí klusal neunaveně před námi a otvíral nám pilně ohrady z žerdí sestavené, kteréž dělí rozptýlené grunty. Zavedeno to za příčinou neustálého pasení-se dobytka. — Po jednou strměl před námi velmi příkrý, vysoký Kienberg, a na pravo zasvitla nám Vltava, s nesmírným hukotem v úžlabinu křivě se valící. Strmé to pohoří poseto velkými skalami, mezi nimiž nám kynulo množství černých jahod, vedle nichž tu i tam vyskytl se i červený, řídkostí a velikým svým aromem vzácný trávník. Konečně vystoupili jsme na nejvyšší hřbet hory, kde počala téměř neproniknutelná houšť, podobná málem pralesu. Několik zde rozestavených myslivcův čekalo zde na srnce, ač dlouho, neboť jsme nezaslechli rány, dokud jsme byli na blízku. — Na vrcholku nacházejí se tři skalní balvanové znamenité velikosti a postaveni na sebe asi tak, jako vídáme na obrazích starých slovanských oltářův. Náš průvodčí snažil se vštípiti paměti naší jméno této skalní kupy; jméno to však zdálo se nám v jeho ústech, mluvících nehrubě srozumitelným nářečím, býti příliš beze smyslu a významu, a tak jsme si ho nemohli nikterak pamatovati. Na jeden z těch balvanův jsme se vyšvihli prodravše se pošmúrnou temností lesní, při čemž jsme rosou nemálo promokli, tak že nám kapalo s kloboukův a ze šosův našich svrchníkův jako známé naší mythické osobě. Zato byla vyhlídka se skály do náramné, lesem pokryté propasti čarovná a sladce nás poutala. Jen s váháním jsme se obrátili s hory dolů, a dostali se po dlouhé a na srázi té velmi unavující chůzi k Čertově hradbě.

Čertova hradba je úzká a křivá úžlabina, více než čtvrt hodiny cesty se vinoucí mezi Kienberkem a Hiršberkem. Úžlabinou touto valí se řeka, pádíc s náramným hlukem přes veliké množství ohromných žulových skal, které se svalily s příkrých stěn obou vrchův pobřežních do úzkého řečiště během nepamětných časův a nyní místy jako pobořené zdi se nakupily. Avšak totéž jmeno uděluje se stěně na pravém břehu, jež tu a tam zdi není nepodobná. Hukot Vltavy, valící se tím sbořeništěm, rozléhá se více než hodinu cesty po okolí a dodává krásné té divoké lesní krajině zvláštní půvabnosti. Sedli jsme na břehu a požili jsme při té divoké hudbě kus chutné pečeně, načež jsme po krátkém odpočinutí putovali po levém břehu dále. Nejčistější modré nebe hledělo v úžlabí a usmívalo se na temnozelený lesní krov a na bílou pěnící se vlnu. Kráčeli jsme dále úzkou lesní stezkou; po krátkých přestávkách přicházeli jsme vždy na můstky, sroubené z mladých, mechem pokrytých stromův, jež byly kladeny přes jednotlivé řekou spůsobené výmoly. Konečně přišli jsme na silnici Krumlovskou, po kteréž jsme spokojeně pokračovali, až jsme se dostali právě v poledne do kláštera.

Vyšší Brod leží na pravém břehu Vltavy, na znamenité výši. Klášter Cisterciácký zajímá veliké místo, obsahujíc konventní stavení, prelaturu, kostel klášterní, kapli Sv. Anny při hřbitově a několik vedlejších stavení. Kaple Sv. Anny zde stála už před založením kláštera. Sloh konventního stavení a chrámu svědčí o velikém stáří. Po zběžném přehlídnutí zevnějška chtěli jsme vstoupiti; avšak slyšeli jsme, že velební páni už byli zasedli k obědu, i odebrali jsme se proto do tak řečeného sklepnictví, abychom zde při sklenici vína čas obědu přečkali. Po obědě jsme byli připuštěni; pana knihovníka našli jsme na věži, kdežto slepý hodinář spravoval hodiny. Knihovník byl dle zdání příjemně dojat příchodem cizích a vedl nás do knihovny, kdež jsme, pohříchu! kromě vazeb pěkně spořádaných knih a výborně psaného Justiniana, jenž ležel o sobě na stole, neviděli mnoho. Byli jsme vedeni do obrazárny, kdež jsme našli sbírku starých a dobrých maleb, ač trochu zanedbaných a zapomenutých. V těchže místnostech nachází se sbírka mincí a starožitností, pak sbírka přírodnická, v nížto však zejmena živočišstvo poskytuje žalostného pohledu.

Bohužel, trochu pozdě — zvláště ohledem na obrazárnu — stalo se nám potěšení, že jsme setkali se s výtečným naším malířem panem Hellichem. Maloval zde na hlavní oltář chrámu obraz, který nám, pokud byl hotov, ukázal. Předmětem jeho jest vysvobození Petra Voka z Rožmberka z rozbouřených vln Vltavských rukou bytosti nadpozemské.

Chodby klášterní jsou též okrášleny obrazy, a sice ze života Sv. Bernarda, zakladatele řádu Cisterciáckého. Mnohem zajímavější ovšem byl kostel, a v něm starodávná krypta domu Rožmberského. Zde odpočívá větší čásť mocné té Růže, jež sama tento krov si byla vybudovala. Ležíť zde Vok, zakladatel kláštera, zemřelý roku 1262, a Petr Vok, poslední syn toho domu, zemřelý v Třeboni roku 1611. Do krypty samé nelze se dostati, leda po rozbití velikého kamene, jenž velebnou tu hrobku přikrývá. V presbyteriu je též mramorový náhrobek hraběte Jana Serenyho, pána na Rožmberce, jenž skonal roku 1612. Nepovědomá jakási touha vzdáti úctu spočívajícím tuto zmocnila se srdce tím více povzbuzeného onou uctivostí, v kteréž krajina ta chová mocnou Růži, jejížto znak věrně zachovává na stěnách i na vratech.

S tímto citem opustili jsme klášter, a cesta naše dále šla lesem na pravém břehu Vltavy, ne však přímo při řece, ku kteréž jsme se teprve později přiblížili, abychom ji při jakémsi hamru překročili — v krajině, jejížto složené stěny upomínají poněkud na Saské Švýcarsko. Skály jsou tamto velikolepější, zde však divý souhlas zdál se nám býti mnohem původnějším. Dlouho jsme kráčeli, až jsme došli ke kaplám sv. Oldřicha a sv. Prokopa, z nichžto stojí jedna na pravém, druhá na levém břehu; jedna stojí na místě, kde Vok z Rožmberka jezdecky vstoupil do vody, druhá pak na místě, na němž s boží pomocí opět z rozbouřených vod na břeh se dostal. V nebezpečenství utonutí učinil slib, že vystaví k oslavě Hospodina klášter, a tím dán roku 1259 základ klášteru Vyšebrodskému. Vltava je zde široká a velmi tichá, málem jakoby stála. I tento obraz činil pěkný dojem po tolikerém bouření, hučení a pěnění.

Na dlouhé své cestě podlé Vltavy našli jsme také kámen, jenž prý jest přinesen čertem; svědčíť o tom vytlačené zde drápy, jež nám však nechtěly do hlavy; ostatně nás ujišťoval průvodčí, že to také snadno může býti lež. Nedaleko odtud rozloučili jsme se s řekou, a tuť nás brzo překvapil deštík, jenž sesílil se tak, že jsme museli na chvilku vstoupit do selského statku, odkudž jsme se pak jaksi taksi domů dovlekli.

Dne 28. července provázel nás mladý G. sklady svými, v nichž se nachází mnoho krásných pláten, ač pohříchu dlouho leží s malou nadějí, že se ryzí ten tovar opět zmůže nad rozličné lacinější výrobky našich časův. Vedl nás i na dvůr výtečně zřízený, do chlévů, v nichž stálo mimo pár silných koní pět párů volův a osm kusů krav. Zadními dvířkami přišli jsme do místností, v nichž plátno se připravuje, bílí totiž a mandluje; dřevěný, dosti vysoký dům, v němž plátna visí, jest opatřen bleskosvodem. Nebylo daleko k novému, příjemnému a velmi vkusnému domu, jenž vystaven byl k úplné pohodlnosti, dokud bylo naděje, že zde zřízeni budou císařští úřadové. Odtud je pěkná výhlídka na Vltavu, jež má značnou šířku a dostatečnou hloubku na objevující se tu časem loďky a prámy. Podél řeky obešli jsme městečko a vracejíce se zašli jsme na hřbitov, jenž obkličuje výstavný chrám. Je to vysoké, staré stavení gothické a vyznačuje se velikým presbyteriem; obsazen jest pány praemonstrátského kláštera Drkolenského v Rakousích, jehožto erb v chrámu samém vyvěšen. Vystoupili jsme pak ještě na vrch znamenité výšky, odkudž jsme na blízku kaply, „Hohe Marter“ nazvané, užívali pěkné výhlídky na hory, jež ale za jasného povětří zajisté jest mnohem rozšířenější.

Po dobrém, skvělém obědě, jenž nám dán byl u starých rodičův, kteří nás ten den byli k sobě pozvali, vyprovázel nás hostitel náš přes Vltavu na vysoké a příkré, hustými lesy pokryté vrchy, jichžto průlomy se nám krajina v nejčarovnějších změnách objevovala. Spěchali jsme ke vsi Svatého Tomy (Sanct Thoma), jež se byla seřadila na nejvyšším hřbetě toho pohoří. Vstoupili jsme do otevřeného, druhdy poutnického chrámu, jenž, zasvěcen sv. Tomáši, velice se podobá kostelu Fridberskému, ač uvnitř je docela spustlý, bez podlahy, bez oken a bez oltáře. Odvrátili jsme se kvapíce k dřevěné knížecí myslivně, kdež jsme navštívili známého, jenž nás tu, kde hostí zřídka viděti, srdečně uvítal i vyčastoval. Ve světlé jeho jizbě bylo tak chladno, že bylo viděti dech. Bylo nám milo vyjíti si na slunéčko, a mileji ještě spojiti s vycházkou tou návštěvu zříceného hradu Wittinghausen, jenž leží asi pět set krokův na výši pastvištěm pokrytého vrchu zámeckého — od mnohých považovaný za původní sídlo rodiny Rožmberské, nač ovšem poukazuje poněkud jako při „Wittingau“ jméno praotce Vítka. Zříceniny samy jsou vznešené a velmi malebné; po hromadách rumu dostali jsme se v pobořené okno hlavního stavení, odkudž se nám pojednou otevřela překrásná výhlídka na lesy pod námi šumící, a z druhé strany k jihu do Rakous; v pozadí táhne se značná čásť Alp vápených v Rakousích i v Štyrsku. Ukázán nám i Traunstein a Dachstein, avšak byly to pro nás pouhé modré obláčky. Dokud jsme ještě pohled svůj v ony kraje posýlali, táhla se bouře nad Dunajem, a my slyšeli silné, dlouho doznívající dunění hromu.

Hrádek Wittinghausen byl ještě v sedmnáctém století obýván; ležela zde jakožto na nejjižnějším konci panství Krumlovského obyčejně panská posádka. Dne 15. prosince 1618 byl hrádek ten rakouskými povstalci za noční doby přepaden a ztečen. Odtud nemáme o hradu tom určitějších zpráv, kromě že roku 1621 zde ležel posádkou královský hejtmann Fux s dvěma sty mužův. Když se blížili od Dunaje Švédové, byl hrad ten co možná opevněn; při jejich příchodu roku 1648 byla zde posádka knížete Eggenberka, vévody Krumlovského, pod velením korneta Ondřeje Vintíře; avšak Švédové nepřišli, a neznámo tudíž, jakým způsobem hrádek ten obrácen ve zříceniny. Nešťastný jeho konec v skutku krásně vylíčil Stifter ve své poetické studii „der Hochwald“.

Nazpátek zvolili jsme nejbližší cestu, nebo bouře se patrně za námi hnala, a vydatným deštěm nás konečně zasáhla.

V neděli dne 29. července v osm hodin zrána vyjeli jsme si k Rožmberku, mijíce v rychlé jízdě nejvyšší hory, tak že jsme juž o půl jedenácte byli u cíle. Město Rožmberk leží vysoko nad mořem v kotlině, do nížto přicházejícím z Fridberské strany téměř hleděti přímo dolů. Stavba domův je starožitná, střechy jsou šindelové; údolím vine se Vltava vážná a tichá, aby pak odtud obrátila běh svůj k severu. Nad nízké střechy města strmí na vrchu — v poměru k horám okolním ovšem nízkém — zámek Rožmberský. Od roku 1246, v kterémž hrad ten (nejspíše trochu výše na vrchu) vystaven byl, plynuly tudy děje mocného domu. Zde žili, odtud vyšli Jindřichové, Petrové, Vokové, Oldřichové a veliký Vilém, jehožto životopis statečným Vácslavem Břežanem sepsaný Čechové čítají s radostí i s užitkem. Roku 1611 skonal v Třeboni Petr Vok, poslední vladař domu Rožmberského, jenž byl za živobytí svého panství Rožmberské postoupil sestřenci svému, Janovi hraběti Serenymu. Po něm chopili se zde vlády Švamberkové a drželi hrad ten až po bitvu na Bílé Hoře; po této zmocnil se císař propadlého mu statku a podařil jím věrného svého vojevůdce hraběte Bucquoi, jenž roku 1619 vtrhl do města, jež vydal lidu svému v dranc. Později vypuklý požár zničil městu písemní jeho památky.

Zajeli jsme s povozem do hospody a kráčeli pak příkrou cestou na zámek, jehožto památnosti nám byly ukázány. Po dřevěných schodech, ozdobených dle středověkého způsobu, přišli jsme do prvního poschodí, kteréž zřízeno týmž středověkým způsobem, chovajíc v sobě dosti značnou sbírku starožitností, jež sice každému, kdo se byl po podobných věcech poněkud ohlížel, nepochybně známy jsou, ale v pěkném tom sestavení, v jakémž se objevují co obyčejné nářadí, nikoli co číslované kusy systematické sbírky, větší ceny nabývají.

Vytrhli jsme se z působení čarovného dojmu, pohledu to na město a hrad, a spěchali jsme po zastávce v hospodě příjemným teplým odpolednem po hornaté lesní cestě domů. — Den na to byla navržena vycházka do Hořejších Rakous. Šel jsem s druhem svým do Sv. Tómy a odtud se známým svým po osmé hodině k úzkému, ale důmyslně zřízenému průlomu (nyní ovšem suchému), po němž na jaře se plaví dříví z lesův knížete Švarcenberka na Dunaj. Tu pak vkročivše do lesa putovali jsme až ke hranicím, kdež jsme u veliké, hrubě stavené, temné kaple odpočívali. Když jsme pak vystupovali z lesa, ležel opodál před námi rakouský městys Aigen, a nedaleko odtud premonstrátský klášter Drkolenský čili štift Schlägl.

Krajina je velmi veselá, úrodná a otevřenější nežli na naší straně; domové jsou čistí a velmi výstavní; jsouť pokryti křidlicí, a okenice jsou železem pobité. Na cestě z městečka ke klášteru přeháňka nás překvapila a donutila ku vstoupení do vinárny. Stoly a lavice stojí tu za sebou as jako školní škamny; po jízbě všude čisto a příjemno. Vlídné stromořadí dovedlo nás pak ke klášteru. Toto veliké stavení pokrývá značnou prostoru a je při rybníce na zeleném luhu velmi malebně položeno. Vešli jsme do kostela, před nedávném obnoveného, jenž se vyznačuje neobyčejnou, přísnou čistotou. Presbyterium jest velmi vysoké, vyšší nežli v obou dvou též gothických kostelích, jež jsme posléze viděli; obrazy svědčí o dobrém vkusu, jenom jasná fialová barva stěn neviděla se nám býti příhodnou ke starožitné stavbě.

Pomalu jsme se vraceli kráčejíce po hrázi ke vsi Wurmbrandu, jejížto střechy jsou dle obyčeje kraje toho připevněny velikými kameny; odtud jsme zatočili opět k lesu a po větších a menších přestávkách do Sv. Tómy. Tu jsme prodleli ode tří hodin do sedmi. Číslo Živy, v němž se jedná o medvědech šumavských, při čemž se dotýká spisovatel nejedné události této krajiny, patrné zde zbudilo zde účastenství a bylo nám s jakousi důležitostí ukazováno. K večeru vrátili jsme se spokojeni do Fridberka ke zvyklé výtečné večeři a k veselému večernímu rozhovoru.

Dne 31. července ráno jeli jsme po delším loučení v povozu našeho hostitele nazpět do Krumlova. Temnomodrá hrozící mračna válela se po horách; v kraji dole uvítal nás nejjasnější den, jenž dodával malebným těm břehům čarovného světla. Navštívili jsme opět slavný zámek Krumlovský, aby jej i společník můj poznal, zejmena znamenitou zbrojnici, pak sál Rožmberkův s velikými rodinnými obrazy, obrazárnu, pokoj tak řečený Juliovský (totiž po Juliu Caesaru, synu z levého boku císaře Rudolfa), sál maškarní s žertovnými obrazy maškar al fresco atd. — Po obědě vstoupili jsme do dostavníku, jenž nás vezl ve společnosti několika velebných pánův do Budějovic, kamž jsme dorazili k sedmé hodině z večera. Dotíravý hoch, jenž se nabízel, že nám donese náš prozatím společný tlumok na Hlubokou, as čtvrt hodiny za městem, jinak se rozmyslil a byl od nás na milosť propuštěn, což bylo zajisté velikomyslné, neboť měl můj přítel při sobě bičík. Avšak snad právě srdnaté švihání do povětří přimělo toho podnikatele k přetržení dalšího s námi spojení. Nesli jsme si věc svou sami, hned střídavě hned společně. Tak jsme kvapili s radostnou nadějí na příjemný port po levém břehu Vltavy po dlouhé rovině ztrácejíce se vždy dále a dále v zelených lukách a v zmáhajícím-se soumraku, jímž bílý mohutný zámek příšerně svítil. Vzduch byl v skutku balzamický a činil seč byl, abychom tělesné namáhání zapomněli. Po tmě brodíce se rosou přišli jsme pod mohutné duby, rozsázené po hrázích kol památné Hluboké, a vrátili se brzo k sladkému odpočinutí s příjemnými koupelemi ve Vltavě a se vším, co náleží k řádnému oddechnutí a připravení se k dalším cestám.