Kytice (almanach)/Malý divotvorec
| Kytice (almanach) | ||
| Bulharské pohostinství | Malý divotvorec | Padesátiletá slavnost pražského hudebního konservatoria 10. července 1858 |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Malý divotvorec |
| Autor: | V. F. |
| Zdroj: | Kytice. Almanach. Praha: Kat. Jeřábková, 1859. s. 234–237. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 140 |
| Související: | Autor:Ferdinand Laub |
Bylo na začátku roku 1840. Provázen přítelem H. ubíral jsem se večer do svého příbytku. Vcházejíce tak zvanou brankou do Dlouhé třídy, nemálo jsme se podivili zvukům houslí, jakéž tu sluchu našeho se dotýkaly. Přicházely z hostince druhu obyčejného, tehdáž zde v brance se nacházejícího, a bylo v skutku, jakoby tam někdo na housle koncert dával.
„To jsou variace Beriotovy!“ zvolal H. s úžasem, „a jak výtečně provozovány!“
„Jak pak asi sem tak znamenitý koncertník zabloudil?“ doložil jsem, načež zvědavostí puzeni, vešli jsme do hostince.
Nežli jsme tam vkročili, byla hudba již umlkla. Hostů bylo tu dosti četných, mezi nimiž mnozí, jak se podobalo, hlavně k vůli koncertu byli přišli. A kdo byl ten koncertista? — Stranou u stolku hned u dveří seděli hudebníci, jacíž obyčejně v hospodách hrávají, a právě si odpočívali. Zasednuvše si, čekali jsme, až opět hráti začnou. Konečně začali a spustili rázný kvapík. Primista hrál velmi čistě; snad on jest ten koncertista?
Po světnici hravě si pobíhalo několik dítek; mezi těmi hošík v bílých kalhotkách a v modrém, četnými knoflíky ozdobeném kabátku. Na bělounký, široce přehnutý límec splývaly mu světlé kadeře. Ten, když si byli hudebníci po kvapíku odpočinuli, na zavolání přikročil k nim a bračistou vyzdvihnut postavil se na židli. Primator, chopiv se malých housliček, začal je laditi a naladiv, podal je hošíkovi. „To tedy ten koncertník?“ podivili jsme se. A v skutku on to byl! Již velmi uměle z housliček vyluzoval Meysedrovy koncertní variace, a všickni s napnutým podivením upírali zraky na malého divotvorce s tak neobyčejnou obratností si počínajícího.
Všeobecný potlesk provázel jednotlivé části variac a zazněl velmi hlučně, když hra byla ukončena. Hošík, seskočiv se židle, poklonil se v pravo a v levo, a opět přidružil se k dětem, kteréž s úžasem a s jakousi hrdostí byly naň hleděly, když z malých, schválně pro něj zřízených housliček takové divy tu vykouzloval, a nyní k němu velmi lichotivě se měly.
Nemohl jsem se zdržeti, abych se na malého toho divotvorce nevyptal. Byl syn primisty hudební té společnosti, kterýžto též byl výborný houslista a také již co hošík koncerty dával, avšak, jak soudruhové jeho pravili, na vyšší, samostatnější dráhu nepostoupil, spokojujíc se slávou, jakéž se mu co hošíku dostávalo a jakéž pak ve společnosti obyčejných hudebníků nalézal. Škoda prý by bylo nadějného synáčka jeho, kdyby také tak zakrněl, kdyby výtečné schopnosti jeho nedošly vzletu vyššího.
Hošík ten dojal mě tak, že jsem pak kratičkou zprávu o něm u veřejnost podal; vyšla v Příloze ku Květům dne 23. ledna 1840 pod názvem „Mladý houslista“. Uvádí se tam, že z mnohých stran ozývají se zprávy o dítkách takřka divotvorných, připomíná se malá pianistka Paulina Ryšavá, načež se dokládá:
„Hojnou pochvalou uvítá snad letos veřejnost i jistého sedmiletého, výborného houslistu. V okresu nemalé společnosti hrál před nedávnem Meysedrovy, Beriotovy a Pixisovy variace s tak něžným výrazem a a tak nevšední obratností, že posluchači v neobyčejný úžas zplanuli. Otec jeho, Erasmus…, dosavadní učitel jeho vyznává, že sedmiletý žák již nad něho vyniká. Co pětiletý pacholík bez pobídnutí chápal se houslí, a dříve ještě než jedinkou notu znal, již pouze dle sluchu několik kousků na housle hrával, a za rok se tak zdokonalil, že co šestiletý již koncerty hrával, a to z větší části z paměti, dle sluchu. Otec nechtě jej příliš namáhati, pak teprv k důkladnému hudebnímu cvičení jej měl, při čemž ale vždy na přeoutlé stáří jeho ohled bral, a tudíž více hravě než přísně jej vyučoval. Polku, kalup a těm podobné hudby k tancům nepotřebuje nadějný… než jednou neb nanejvíc dvakráte slyšeti, a již je z paměti hrát dovede. Že neobyčejné hudební schopnosti má, patrno jest; byloby tedy přáti, aby v povolání svém na křivou postranní cestu uveden nebyl.“
Nu a jak bylo dále? Po nějaký čas hrával ještě v hostincích a kavárnách, což později vždy se oznamovalo, a vždy velké chvály docházel. Již se myslilo, že v tomto oboru snad na vždy uvázne; avšak jinak bylo souzeno. Proslulý Ole Bul, slyše ho hráti, předpovídal mu skvělou budoucnost, dojde-li v umění tom náležitého vzdělání, a tu pak ujal se ho pan Miltner, professor houslí na Pražském konservatoriu, a z malého toho divotvorce stal se divotvorec velký, houslista nyní po celé Evropě proslavený. Jeť to slavný náš Ferdinand Laub, jak v onom článku ve Květech výslovně podotknuto. Bylo to tenkrát poprvé, co o něm v listech veřejných zmínka se stala a pozornost naň se obrátila — a sice v listu Českém. Možná, že list ten chová na památku, bylť si jej otec jeho vyžádal a také jej obdržel. Nyní ovšem by měl mnoho místa zapotřebí, kdyby si chtěl na památku uložit všecky časopisy, ježto již po mnoho let slávu jeho hlásají; ona Příloha ku Květům však zajisté i při všech nynějších oslavách má pro něho cosi zajímavého.