Kytice (almanach)/Láska slepé/IV

Láska slepé František Pravda
III	IV	V

Údaje o textu
Titulek:	Láska slepé IV
Autor:	František Pravda
Zdroj:	Kytice. Almanach. Praha: Kat. Jeřábková, 1859. s. 16–19. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ani Robertovi ani Apini příbuzní nevědí, jaké mezi synem a dcerou panuje přátelství. Apolonie lásku svou skrývá v srdci, Robert je pryč, nepověděl, když byl doma a nyní nepíše, koho miluje. Že slepou Api má rád, přivykl si na ni od mladosti a příjemná mu jest její společnost, to bylo všem, bylo celé Skalici známo; proto však předce nikdo nehádal, že by jí chtěl býti něčím více, než dobrým známým a přívětivým sousedem.

Rodiče a sestra Berta podávali o Robertovi zprávy rodičům Apiným. Tito těšili se z nich a zkazovali ho pozdraviti. I Apolonie to činila, ale varovala se dáti na jevo větší vroucnost než druzí, ano zdála se býti chladnější, sedíc stranou a mlčíc, když o něm rozprávěli. Neušlo jí však žádné slovo, poslouchala pozorně a dychtivě, přemýšlela o tom a vykládala si, co slyšela, nosíc to u sebe co drahý poklad. Duše její byla u Roberta, žila a kochala se v něm, srdce tulilo se k němu. A — přátelé neberou ohledu na ni slepou! „Snad si Robert ve světě najde nevěstu,“ říkají, „snad ze zdejších pannen si jednu vyvolí, až se vrátí.“

Jmenovaly panny, jež by mu přáli za nevěsty, ji — nejmenovali. Bolí, rmoutí, souží ji to! Slze se jí roní z očí nevidoucích, brání jim ve dne, v noci ale se vypláče, vzdychajíc a stýskajíc si. Což je lásky neschopna, že je slepá? Ó není: miluje Roberta, o tom se přesvědčila!

Berta, sestra Robertova, také v srdci chová lásku k šlechetnému jinochu. Popsala jí city, jaké to v ní budí. Hle: jsou to city její, i v ní se ozývají! Berta toho netuší, nepováží, že slepá by cítiti mohla jako ona a nepřestane si k ní bráti útočiště, když důvěru hledá.

I jiné panny v městě uznávají vlídnost a hodnost slepé, přicházejí na návštěvy a duše stísněné jí otvírají. Vždyť je slepá, nezná lásky, všetečně a závistivě jich neposoudí! Ale čím více jí vyzrazují o svých slastech, rozkoších a útěchách, tím více ona trpí k poznání sebe přicházejíc.

Přítelkyně její miláčky své ustavičně mají před očima, obdivujíce se jejich způsobnosti a kráse. Ona Roberta nemůže si představiti, ale slyší jeho hlas a kdyby jich tisíc mluvilo, snadno by ho rozeznala. Jiným i ve snách ukazují se lidé tváří v tvář; jí se nikdy nezdá, že někoho vidí, je i ve snu ve tmě, hmatá, tápá, poněvadž je slepá od narození a sní-li o Robertovi, povídá si, vodí se s ním, drží, cítí, tiskne jeho ruku, on ji hladí, líbá, vine k srdci.

Dostaví se Berta a zvěstuje, že ji milenec drahý požádal za manželku, plesá nad tím, je šťastná, na krk se vrhá milé Apolonii. Rodiče svolili, není tu žádných překážek, za krátký čas budou svoji. Škoda, že Robert svatbě nemůže býti přítomen, tuze by se z toho radovala!

Apolonie objímá ji, těší se s ní, přeje, aby jí Bůh požehnal a dá se — do hořkého pláče.

„Co ti schází, Api?“ ptá se Berta a blíž ji k sobě přitáhne.

Ubohá se třese, dlouho nemůže odpověděti a pak praví: „Ty vidíš a já nic!“

„Ó my tě máme rádi,“ jistí bláhová nevěsta, „a já ti zůstanu věrná, třebas bych se vdala!“

Nepochybuje o tom, věří jí to, ale tím se srdce její nespokojí; ono žádá víc a truchlí, že snad — nadarmo.

Bertě nepřijde na mysl, že slepá toužiti by mohla po tom, co ji blaží. A jiní také domnívají se, že slepci marností a pošetilostí jest, co ostatnímu světu platí za věc přirozenou.

V Skalici oslepla žena a Apolonie slyší, jak ji lidé litují. To srdce její naplňuje potěchou, neboť útrpnost jejich i na ni se vztahuje. Ale oni ještě více litují muže jejího a dítky její, za ubohé je majíce. „Budou jako bez matky,“ řkou, „nemůže na ně dohlížeti a jináč leč pouhým slovem jim neprospěje. A manžel s ní bude míti velké soužení. Nic mu v domě neobstará, neuvaří, nevypere, neuklidí. Musí vše svěřiti cizím. Ona sama mu bude břemenem. Ó kdyby to byl předzvídal, nebyl by s ní vstoupil do manželství!“

Apolonie cítí v duši žel a bolest, zlobila, hněvala by se na ty, co tak mluví, kdyby — nemluvili pravdu. Bože, kam ji láska k Robertovi přivede! Co učiní, aby si pomohla? Ach, kýž nabude zraku! Ještě nikdy nestarala se o to sama, ale nyní prosí, zapřisahá rodiče, aby ji vysvobodili ze slepoty.

„Dítě,“ odpoví jí otec, „učinili jsme již, co se patřilo a seč jsme byli; ty o tom ani nevíš, neboť jsi ještě byla malá, ale propustili nás bez naděje.“

„Tak mi tedy není pomoci?“ děsí se zarmoucená dcera a ještě jednou žádá, aby se smilovali.

Neradi jí zvěstují, že by bylo marné dělati si nové útraty, ale matka předce jí to řekne a radí, aby se oddala do vůle nejvyššího Pána.

Nic to není platné, ona se odříká všeho jmění, co by po nich mohla děditi, a obětuje podíl svůj na léčení očí slepých.

I nevědí, co dceru až posud tak tichoučkou a trpělivou pobouřilo a rozdráždilo, a sami počínají býti nepokojní. Což, kdyby předce bylo možná zbaviti jí sleposti? Nedoufají toho, ale aby si ničehož nemuseli vytýkati a ona neměla je v podezření, že ji snad zanedbali, uzavrou, že se s ní na poradu odeberou do Prahy.

Apolonie děkuje jim, objímá je a hned se chystá na osudnou cestu. Podstoupí ji za několik dní. Jsou dlouhé a noci ještě delší, neboť nemůže spáti. Modlí se, spíná ruce, kleká na zem, vzývá Boha, aby se podařil krok, co učiní. Závisí od něho blaženost její a jede do Prahy s otcem a matkou, jakoby ji k soudu nad životem a smrtí vezli.

Běda, lékaři si prohlédnou oči a pak souhlasně se vyjádřejí: ona že nikdy světla Božího nespatří. Klesne do mdlob, když to slyší, probudí se a již — nenaříká. Nabyla síly, duše její se odhodlala, má úmysl, přišla k předsevzetí, nic jí nezbývá než vyvesti je. Robert ji miluje, to ví; on jí bude věrný, třebas i poznával, že je to k jeho záhubě. Kdyby on byl slepý, ó neopustila by ho, byť jí i bránil celý svět, a Robert ji také neopustí!

Přijme jeho oběť? Brání, zapovídá jí to — láska. Že ho miluje, nesmí chtíti jeho zkázy a tedy neváhá odříci se ho. Zůstane slepou pannou vědouc, že povinností svých zastati nemůže slepá manželka a slepá matka.

Dovedou ji nahoru na Hradčany do chrámu svatého Víta a tam před hrobem svatého Jana Nepomuckého slíbí, že nebude překážeti štěstí Robertovu, nýbrž přispěje k němu, dá-li Pánbůh.