Kytice (almanach)/Koledy Maloruské

Kytice (almanach)
Kozácká	Koledy Maloruské	Rybák

Údaje o textu
Titulek:	Koledy Maloruské
Autor:	Karel Jaromír Erben
Zdroj:	Kytice. Almanach. Praha: Kat. Jeřábková, 1859. s. 202–208. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Oj v poli, v poli, v políčku čistém
Stojí tam stojí nová zahrádka,
V tej zahradečce travka hedvábná,
Žala ji žala krásná panenka.
Podlé zahrádky dávná stezička,
Tou stezičkou šli tři sekáčkové.
„Tři sekáčkové, mládenečkové!
Zjednejte mi se travku skositi,
Travku skositi, v kupu snositi,
A já vám draze chci zaplatiti:
Jednomu bude pávový vínek,
Druhému bude zlatý prstýnek,
Třetímu budu já sama mladá,
Mladá děvečka jak jahodečka.“

II.

Oj při močidle, tam při stavidle,
     Kalino, hej kalino!
     Proč tebe voda podmyla?
Tam tudy leží z dávna pěšinka,
Podlé pěšinky tmavá kalinka,
A na kalince sokolík sivý.
Jde tou pěšinkou krásná panenka:
„Pomáhej pán Bůh, sivý sokolíku!“
„„Dej pan Bůh zdraví, krásná panenko!
Krásná panenko, vdej ty se za mne:
Oj mám ti mám já tři dvory bílé,
V jednom dvorečku sami budeme,
V druhém dvorečku jará pšenička,
V třetím dvorečku zelené víno!““
„Oj kdybys ty měl tři bílé dvory,
Neseděl bys ty zde na kalince,
Ale seděl bys v bílém dvorečku;
Oj kdybys ty měl tři bílé dvory,
Nezobal bys ty v močidle písku,
Ale zobal bys jarou pšeničku;
Oj kdybys ty měl tři bílé dvory,
Nepil by si ty z močidla vody,
Ale pil by si zelené vínko!

Poznamenání

Tyto dvě koledy, pocházejíce ze sbírky p. J. Holovackého, pokud mi povědomo, v původním jazyku svém ještě nikdež vytištěny nebyly. Přeloženy jsou věrně, téměř slovo od slova, i v témž rozměru, jako v maloruském jich originále. První jich zvláště proto důležitá jest, že netoliko rozměrem, ale i také svým obsahem podivně se shoduje s písní rukopisu Kralodvorského: „Věje větříček s kniežeckých lesóv.“ Jiný variant koledy této, k dotčené písni svým obsahem ještě bližší, uveřejnil Regota Pauli ve sbírce své „Piesni ludu ruskiego w Galicyi“, I, na str. 3, kterýž pro porovnání tuto v překladu také podávám:

Oj ve sádečku pávečky chodí,
Pávečky chodí, peříčka trousí.
Za nimi chodí krásná panenka,
Peříčka sbírá, v rukáv je klade;
Z rukávku béře, na stůl je klade;
Se stolu béře, věneček plete,
Pávový vínek, čistý barvínek,
Na hlavu staví, k matičce praví:
„Pohleď, matinko, zdali mi sluší? —“
I šla panenka ráno pro vodu;
Tu zbouřili se bujní větrové,
Bujní větrové, silní dešťové,
Zanesli vínek a břehu příkrého,
S břehu příkrého v hluboký Dunaj.
Plyne věneček krajem Dunajem,
A ona za ním po břehu stále.
Tuť se vyskytli tři rybářové,
Tři rybářové, sluhové panští:
„Pomáhej pán Bůh! tři rybářové,
Tři rybářové, sluhové panští!
Nespatřili ste, neulevili ste
Pavího vínku, čistého barvínku!“ —
„Oj my spatřili, my ulovili
Pávový vínek, čistý barvínek:
Však co budem mít za ulovenou?“ —
„Jeden mít bude zlatý prstýnek,
Zlatý prstýnek s bílého prstu;
Druhý bude mít hedvábný šátek,
Hedvábný šátek s bělounké šíje;
Třetí bude mít mne samu mladou,
Mladou děvečku jak jahodečku!“

Však netoliko píseň: „Věje větříček“, ale i jiné drobné písně rukopisu Kralodvorského mají své potud živoucí příbuzné mezi písněmi prostonárodními rozličných větví slovanských. Již Čelakovský ukázal na podivu hodnou shodu písně: „Ach ty róže, krásná róže“ s dvěma písněma velkoruskýma, jež i také pojal do svého výboru Slovanských písní národních d. I, str. 122 a d. III, str. 130 a 229. Nalézajíť se ve sbírce Sacharova: „Skazanija russkago národa“ d. I, kn. 3, str. 204 č. 12, a str. 212 č. 42.

V též sbírce čteme také v d. I, kn. 3, na str. 204 č. 10 píseň jednu velkoruskou, v kteréžto se zjevně ozývá zase píseň rukopisu Kralodvorského: „Ach vy lesi, tmaví lesi!“ Zní pak v obleku českém takto:

Tam u studánky u hrkotavé,
U pramene u studeného,
Dobrý jinoch koně si napájel,
Švárná dívčina vodu nabírala,
Nabravši vody, postavila,
Postavivši, se zamyslila,
A zamyslivši se, zaplakala,
A zaplakavši, promluvila:
Dobře je tomu na světě býti,
Kdo má otce i také matku,
Otce i matku, bratra i sestru,
Ach bratra i sestru, i příbuzenstvo.
Ale já ubohá švárná dívčina
Nemám ani otce, ani matky,
Ani bratra, ani rodné sestry,
Ani sestry, ani příbuzných,
Ach ani toho hocha milého,
Hocha milého, oblíbeného!

V písni rukopisu Kralodvorského: „Jde má milá na jahody“, zpívá sobě děvče:

Vezdy mi řiekáše máti:
chovaj sě junoší!
čemu sě junoší chovati,
kdaž sú dobří ludie?

Touž písničku, leč toliko rýmovanou, zpívají si po tu dobu děvčata v Čechách, a s malou proměnou i na Moravě a na Slovensku, takto:

Vždycky mně matička říkávala.
Abych se mládencům vyhýbala:
     A já předci mám je v srdci,
     Když jsou ti mládenci hodní chlapci.

Srov. Sušilovu sbírku Moravských písní národních, 1835, str. 37.

Jedna z nejstarších písní rukopisu Kralodvorského: „Běháše jelen“, vypravujíc o jinochovi v lesích úkladně zabitém, kterak teplá krev z něho teče a syrá země ji pije, lituje žalostné smrti jeho těmito slovy konečnými:

„i by v každej děvě po žalným srdéčce.“

A když jinoch byl pochován a na jeho hrobě časem vyrostl dub, tu prý sletovaly se tlupy krahujců na ten dub, kteří pokrakujíce zvěstovali jinochovu smrť; při čemž opět na závěrek doloženo, že

„junoše plakáchu vsě děvy.“

Týž závěrek i nyní ještě nacházíme v nejedné písni národní českoslovanské, kdež se líčí žalostivá smrť některé milé osoby. Nejkratší a vůbec také nejznámější taková píseň jest: „Hořela lípa, hořela“, kdež pro upálenou pannu nápodobně

„Všickni mládenci plakali.“

Jedna píseň polounárodní česká asi z počátku předešlého století (v mé sbírce sv. III, str. 516), vypravujíc, kterak panna, nalezši milého svého v zahradě kordem probodeného, kord z něho vytrhla a jím sama sebe probodla, zavírá se touto slohou:

Uřežte chvojku zelenou,
Přikrejte tu krev nevinnou,
     Ať vrány nekváčou,
     Panenky nepláčou.

Píseň pak národní o krásné Dorničce (v též sbírce sv. II, str. 34), kteráž zabivši své nemanželské zrozeňátko, potom odpravena byla mečem, končí se slohami téhož obsahu, totiž :

Lámejte chvojku zelenou,
Přikrejte tu krev červenou,
Aby vrány nekvákaly
A mládenci neplakali.
Jedna vrána zakvákala,
Sto mládenců rozplakala!

Z toho ze všeho, co tu povědíno, spatřuje se zjevně, že písně národní rukopisu Kralodvorského, ježto se před šesti sty lety zpívaly v Čechách, po tu dobu ještě v ústech lidu slovanského dokonce nevyhynuly, ale že vždy ještě v nynějších písních národních více méně patrné stopy jejich v té míře se objevují, jak která větev velikého kmene slovanského přese všecka ta století potud sobě dochovala více méně prvotního svého rázu. Přitom však i to pozorovateli se namítá, že vzájemnost písní národních jistým a neomylným bývá měřidlem skutečné vzájemnosti v obecném životě národů příbuzných. Nynější národní píseň česká nezdomácní leda jen v sousední Moravě a řidčeji na Slovensku, a tak zase píseň slovenská i moravská v Čechách, protože tyto větve slovanské v nynějších potřebách obecného života nejvíce spolu obcují; ale když písně rukopisu Kralodvorského ještě z úst prostého lidu plynuly, vztahovala se říše vzájemnosti slovanské od Šumavy a Černých hor (Fichtelgebirge) až k horám Uralským a k Černému moři, kdež i nyní ještě slyšeti jest jejich ohlas.