Kytice (almanach)/Čtyřidcet hodin na Rujaně

Kytice (almanach)
Poutník	Čtyřidcet hodin na Rujaně	Příroda

Údaje o textu
Titulek:	Čtyřidcet hodin na Rujaně
Autor:	Jan Palacký
Zdroj:	Kytice. Almanach. Praha: Kat. Jeřábková, 1859. s. 38–47. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Z neobsáhlých písčitých borovin severoněmeckých sklání se dráha pomalu do oudolí Odry, veselejšího, ne-li malebnějšího. Na pravo vidět palouky u řeky a na protějších kopcích, teď vynikají stěžně korábů mořských, velké zásobárny — a ve mžiku stojíme před Štětínskou pevností.

Není vidět řeky, zde velmi úzké, neb jest celá krytá loděmi, které zde berou ruské zboží, železnicí z Kralovce a Poznaně přivezené, nejkrásnější třístěžnové lodě, jakoby v pravém mořském přístavu, upomínají na přístavy v Terstu neb Massilii; ale tu přestává i celá podobnost. Není těch cizích, pestrých krojů, hlučného, cizojazyčného hemžení se lidu, bílých, vápenitých kopců s olivovými, šedými lesy, bílých, tarassových domů — zde starodávné střechy valbové (Walmdächer), němé, šedé, zdlouhavé všecko jako na starých hollandských obrazech, k nimž ničeho neschází, ani gotického dómu z červených cihel, ani větrových mlýnů, ani úzké stezičky přes řeku, ani topolů a lip, ani neobsáhlé roviny rákosím zelené v severu, jíž plují jednotlivé loďky s bílými plachtami co labutě v zeleném moři, ani nebe šedého neb deštivého. Dva parníky jedou asi za 2 tolary do Rujany a Střely (Stralsund), Merkur v sobotu, Stralsund v outerý a pátek; mně dostal se nehodou druhý. Dlouho vine se řečiště úzké rovinou rákosím a trávou pokrytou; v levo kopce, villami, zahradami i polmi poseté, na nichž sem tam nějaké vsi, v pravo kopce čím dál jedem tím více ve vzdálenosti se modrající, a nepotkáváme než lodě ranním větrem po řece vystupující neb parník ze Švédska neb Kodaně; na některých místech stojí parník odbahnující (baggered).

Čím dále tím více se šíří řečiště, až jsme vpluli do velkého Haffu jakoby jezera míli širokého, jehož nízké břehy borovím porostlé nic malebného neukazují. Brzy se řečiště zas úží, a nad paloukem rákosím vidíme více staveb a stěžní, je to Svinemünda; ještě několik minut úzkým úžlabím, jehož šířku tyčky značí, a čekáme před řadou jednopatrových nepatrných domečků beze vší zvláštnosti v lese stěžnů a plachet netrpělivě na výjezd do šírého moře. Přečkavše nesnesitelný hrkot a pískání stroje pluli jsme dál mezi písčitými břehy, topoly a domečky, okolo malé tvrze stavěné podle ruského způsobu (Montalembertské věže s reduitem) z cihel červených beze hranů s více řadami děl, jaké nám obrazy Kronštadtské ukazují, u níž počat stavěti most přes úzkou řeku, a teď mezi úzkým mysem, na němž stojí známka, lodím přístav věštící s lucernou — maják en miniature —, a nízkým břehem Usedomským mizí zem — jsme v šírém moři — na pravo kopčiny, z nichž se čeří Misdroj, na levo písčiny chvojí porostlé k Häringsdorfu se táhnoucí.

Břehu toho se držíme, až trochu ustoupí, tak že lze v dálce k západu vidět věže Střely (Stralsundu) ; pak se berem k severu. Před námi leží nízký břeh, jenž jen na pravém kraji tvoří menší kopce, polostrov Mönchgut, chvojí porostlé, mezi nimiž lze vidět bílou nahou zemi — toť Rujana — před ní ostrůvky, z nichž nejbližší Gudden je nízká duna písková, na níž jen několik domů lze vidět, a kde pro mělkost moře tyčky a boje cestu nám ukazují. Není vidět než letohrad Putbusský v lesích a bílé městečko na kopci — ostatně nic zrovna překvapujícího neb zajímavého.

Mimoděk upamatoval jsem se, že jsem v loni navštívil ostrovy Kvarnerské a břeh z Rjeky do Zadru. Jaký to jiný, velkolepý ráz krajiny, pohled s výšky nad Rjekou, na př. na Lěš a Ozero co bílé velryby v moři, roztomilá vyhlídka s Trsadu, úžina mořská mezi ostrovem Pagem a Welebitem, jehož křídové, holé skály tak podivné tvary ukazují, že na př. Jablanac téměř od nich nelze rozeznati, utěšené vždy zelené ostrovy Rab, Selve, Lussin piccolo s živým přístavem, malebný Bukar, Jader s byzantickými svými stavbami. Kolikátý asi jen o nich slyšel! Zpomněl jsem si, jak z rána v růžové mze ranní vidět bylo svítilnu Promontorskou co hvězdu na zem spadlou — na utěšené istrianské kraje — a že téměř nikdo, kromě několika cestovníků ex professo, je nenavštěvuje, kdežto sem do Rujany tolik lidí se všech končin světa putuje — a myslil jsem si, že také při mnohých krajinách mocný bůžek je „humbug“, jemuž by vděční obyvatelé měli stavět kapličky.

Přistáli jsme v Lauterbachu — přístavu Putbusském — na mnoho set kroků dlouhém můstku, v dosti příjemném zálivu, jejž jižně ostrůvek lesnatý zavírá. Na východě skvěla se v lese dubovém jonická Kolonnáda, lazební stavení; na severu asi půl hodinky leží na kopci povlovném městečko Putbus, jehož bílé stavby mezi topoly a lípami sadů sotvy se ukazují. Den se skláněl a marné bylo mé pátrání po společníku, který by se mnou do Stupnice na noc odjel. Němec není přítel výprav trochu odvážnějších, a poněvadž pršelo, hodlala většina spolupřišlých cestovníků v Putbusu nocovati — já odejel však, jak mile koně přišli — a s lepším prospěchem, nežli jsem sám očekával.

Není nic štrašnějšího než turista pedantický, který nedaruje posluchačům ani jediné vesničky; popisuje všecky staré kameny a půlsáhové kopce a pije ze všech řek na všelijaké dobré účely — ale ještě hůře to, když čas tak obmezen, jakož jest na Rujaně parníkem, jenž se za 40 hodin vrací — kdo se opozdí, musí pak tři dny na jiný čekat, aneb po poště do Střely se odebrat, cestovat však ve voze — mimo případy nouze — nezdá se mi býti výletem, nýbrž deportací. Zkušenost je řada hloupostí, dí Francouz a stojí tě vždy víc než zač stojí. Ostatně nesmím svým následovníkům tajiti, že nelze mnoho očekávati od Rujanských vozů; jsou to sprosté najtyčanky s plachtou za šest tolarů za den, ale koně výborné, ohnivé a silnice ne tak špatné jak rozkřičené; jsou totiž sice z části dlážděné dle Pražského způsobu, ale lze jeti vedle nich.

Krajina Lauterbachu až k Jasmundskému Wieku je obyčejná severoněmecká — v levo lze vidět město Bergen na kopci Rugard, jejž okolní větrné mlýny převyšují, v pravo zůstává park Putbusský.

Jasmundský Wiek je záliv mořský tak tichý a ouzký jako jezero — nízké kopce borovím porostlé, pole zelená střídající se s lukami — není zrovna nic znamenitého tak málo jako na Prorvě — malém lesíku na kopci, jímž vede silnice v prorvě křovím porostlé.

Teď jsme na tak zvaném ouzkém vřesovišti (Schmale Heide) mezi Jasmundským Wiekem a Boddenem, nízké to úžině písčité, porostlé břízami, vřesem, mateřídouškou a netřeskem, kde přestává silnice, a brodili jsme se trochu v písku. Pak nastávají zas kopce obilím kryté, až jsem k večeru dojel do Sagardu — malé, dosti veselé vesničky, a dále nahoru po kopcích až již zouplna za tmy dostali jsme se do lesů velkých a v jedenáct hodin po čtyrhodinné jízdě do Stupnice.

Chtěl jsem viděti východ slunce na moři — neviděný od osmi let — tehdáž mezi Terstem a Benátkami na Jaderském moři — ale déšť a mha ranní to zkazily. Avšak asi čtvrt hodiny pak se vše vyjasnilo a mohl jsem užiti krásné vyhlídky. V bujném lese buků májozelených stojí domeček švýcarský, ouhledně stavená královská hospoda Stupnická. K východu bělá se nad paloukem a mezi ratolestmi ona zvláštní světlost, která zkušenému oku neomylně moře ukazuje. Jen několik kroků a asi 400 střevíců pode mnou modrá se nepřehledná hladina. Nelze nic vymysliti, co by bylo více překvapující, než náhlý ten přechod z tichého lesa k moři, jež slabý větřík východní přelétá. — Ruka lidská nezhanobila jako obyčejně krásného toho místečka nějakými sloupečky, obelisky, tabulemi na nějakou Amalii, Luisu atd. jen nápisy všech Angličanů, commisvoyageurů a študentů, kteří tu špatné vtipy dělali — dřevěná sedadla a několik zakrnělých borovic a javorů, toť celá její stopa; ani v pravo ani v levo nelze vidět než moře a zelený bukový les, z něhož bílé křídové skály vykukují a jejž zpěvy tisícerých ptáků naplňovaly.

Stupnice tak zvané nejsou leč dvě takové křídové skály nad mořem, na jednéž stojím — jakýchž, ač menších, celý východní břeh od Jasmundského polostrova v té čáře až za Sasnice poskytuje; a však, kdežto druhé skály již více se sesuly a lesem zarostly, zůstaly Stupnice sněhobílou stěnou, již u moře zarostlo něco buků k úzké pásce lesní. Do té bílé stěny vryly bouřky hluboké jizvy a trhají vždy kousky s hořeního kraje a rozšiřují násep dolejší; tak lze předvídat čas, kde i Stupnice pozbudou své znamenitosti a velebnosti — ale teď dosud jest pohled ten mnohem znamenitější, nežli obrazy slibují.

Mezi oběma Stupnicemi vede stezička lesem k moři. Bujný růst orchideí krásných (4. července), pstroček (majanthemum), houštičky (Pyrola), kapradí atd. upomínalo mne zde ponejprv na sever a že stojím na jiné půdě než v severních Němcích. V celku však nelišila se vegetace ani co do tvaru ani co do jakosti od horního lesa našinského. Škoda, že nebylo mi najít některých z nejhezčích orchideí, O. fusca kpř., zvláště střevíčník (Cypripedium calceolus), nejkrásnější kytku celé střední Evropy —jež na jedinkém krytém místě zde a jen zde v celém severním Německu roste; ale lezení po těch skalách beze průvodce nevede než k hodnému potopení se v rozmočené křídě, jak jsem zkusil; neb malé potůčky v skále vznikající ztrácí se v násepu pod hebkou křídou, buky, malinami atd. porostlém.

U moře utvořily balvany žuly, syence atd. ze Skandinavska mořem a ledem sem přišlé hrázi podél břehu, na níž řasy od moře vyhozené celé polštáře tvoří. Písek z nich utvořený schází se s křídou splavenou ze skal, v níž leží oblásek (pazourek, Feuerstein) na způsob konkrecí neb chřestavce; i nabral jsem dle chvalného způsobu turistů některé kusy černé a ještě křídou polokryté. Mezi skalami těmi některé traviny (Scirpus atd.) a mezi nimi naše mochna husí (potentilla anserina) malé, ale utěšené trávníky tvoří — někde bouří zavodněné.

Se skal těch je obyčejný pohled na Stupnici vzat — zelený les bukový, v němž se otvírají sněhobílé, 400 střevíců vysoké stěny — jakoby čarovné brány do tajemné říše hor — okolo moře neobsáhlé — k severu vidět v moři bílé skály — jako kus křídy z tabule vesnické školy — na nichž bílé stavení — věži podobné: toť Arkóna (Orekonda) a svítilna její — vlast severních bájek a dějů ještě nad bájky čarovnější. Pohled tento hodí se dobře k trudným obrazům minulosti — vyhubeného, z paměti i dějinstva ztraceného národu a němého utiskování — a lze pochopit, proč pověst národní — jakoby svědomí světodějinstva — sem do těch krajů klade město v moři utopené, Vinétu, co lítostnou upomínku na zavražděné Rujance!

Deset minut od milé Stupnické hospody jdem v bukovém lese k starému krásnému buku, okolo něhož zábradlí a trávník, by bylo lze jej obdivovat — o několik kroků zatím vystupuje žulový hřbet buky porostlý — tak zvaná Herthaburg, po níž stezka v lese asi sto kroků, pak vystupuje, a na nejvyšším místě jest vyhlídka na les bukový, jehož rovné vrcholy jakoby zelené moře tvoří, ničímž nerušené. Sejdeš několik kroků a na levo od onoho buku přijdeš k malému, kulatému jezírku, odevšad bukovým lesem obklopenému — pod starým bukem je roztomilý lesní obraz míru a přirozené velebnosti — tím zajímavější tomu, jenž přichází z písčin severoněmeckých, ač kpř. naše jezero pod Plöklsteinem na panství Krumlovském zcela jiný velikánský, více alpínský ráz má.

Lesem ujížděl jsem ještě čtvrt hodiny, pak skláněla se cesta po pahrbcích vzdělaných s větrnými mlýny a vesnicemi, z nichž jest krásný pohled na polostrov plochý Arkonský, až do Sagardu. Zdejší poštmistr je jakoby náhrada za Rujanské museum. Sbírá všecko pilně, co se na Rujáně nachází, a ukazuje to s pravou radostí sběratele ex professo. Zlaté kroužky, od moře vyhozený jantar, v němž brouci tkví, ammonity, belemnity, mince, celty — cokoli se v okolí najde, neb kdekoli otevřen tak zvaný Hünengrab — všecko se dostane do jeho skříní do nejkrásnějšího nepořádku. Některé věci, jako zbraně z oblásku — tak ostré, že nejhrubší papír řezají, runské nápisy, meandry na měděných srpech, pak nápis podivný na oblásce, jehož první písmeny se zdají lidskou rukou utvořené, kdežto poslední jsou přírodou povstalé atd. — naplňovaly by srdce každého starožitnostkáře tím větší radostí, čím méně vlastně lze určit původu jich na ostrově tom od všelijakých národů severních navštěvovaném. Zpomněl jsem si na slovo francouzského spisovatele: Le beau moment académique pour reconstruire une nationalité perdue, c’est celui quand il ne’n reste plus que des inscriptions indéchiffrables sur des pots cassés. Půl třetí knihy tvoří rekomandace a návštěvy, jež jsem u poštmistra viděl (připomínám jen Kollára), a mohu jej i co hospodského velmi odporoučeti. Od Sagardu sklání se cesta až k úzkému, již zmíněnému vřesovišti — kde se držíme břehu, moře již tak povlovně nastává, že lze při jasném slunci rozeznávat mnohobarevné vrstvy řas. Po břehu leží vyhozené řasy, v nichž jantar se nachází a jimiž se pole hnojí, lastury, ryby, a ujíždíme za odlivu tichou vodou, jakoby mělkým potokem. Zajímavý je pohled na duny vedle. Nic netvoří půdu než nejčistší písek, jehož by mohl každý zedník ihned upotřebit. Jen několik střevíců dál, kam jen příliv zasahuje, hnije množství řas teď na suchu, z nichž zrůstají tučné byliny přímořské (Honkeneya peploides kpř.) v množství malých tučných exemplářů. Za nimi nahromadily vlny a bouře kopce hebkého písku až mnohosáhového, v nichž noha napolo zapadá. Ječmenka písková (elymus arenarius) sem tam pojedinilá své kořeny tak hluboce a široce rozesýlá, že se mi nepodařilo je vytáhnouti, ač kořeny v prvních 6 coulech žádných mrcásů neměly, až do vlhké pevnější hloubky se dostaly. S ním, jenž zem váže a zúrodňuje, počíná bodláčí (eryngium, máčka), Jasione (pavinec) — za kopcemi tím ustálenými v nižinách hippophae rhamnoides (žlutozob) a jiné keříčky živoří, s nimiž mateřídouška i netřesk malé kupy tvoří. Kde keře zhouštnou, nastane pak vřeso, a borovice zakrnělá, pak bříza — les — a tak pokračuje příroda pomalu, ale neustále od smrti k životu, kde jí ruka lidská neruší.

Dvě hodiny toulal jsem se v dunách beze vší starosti, spokojen s krásným nebem, vyhlídkou na křídové skály v lesnatém břehu k Sasnicím, na lesy Mönchgutské atd., až mne hrozící bouřka přinutila ukrýti se do parku Putbusského. Sotvy dostal jsem se po dlážděné silnici k letohradu Putbusskému, vylil se náramný příval přes celý ostrov. Zámek ten na výšině panující nad celým ostrovem poskytuje výborný obraz její, ale v dešti viděl jsem jen východní částku, západní kryl černý závoj. Zámek obsahuje některé starožitnosti zdejší, ač méně než pošta Sagardská, nějaké obrazy z dějin Rujanských a komín z kararského mramoru v hlavní síni dosti ozdobné. Liší se v tom výborně od většiny zámků, kpř. jisté šlechty, kde národního obrazu a předmětu neuvidíš, nic než bavorské zavalité Almerinnen, anglické psy, porýnské krajiny a francouzské, více méně neoblečené litografie. Neúcta k domácím dějům, domácím věcem nikdež teď horší než u jisté šlechty, která chce být Bůh ví jak německou, francouzskou, maďarskou třebas, jen ne národní, zapomínajíc, že základ každé aristokratie je úcta k minulosti, láska k předkům.

Tacitus mezi jinými portenty klesající římské říše uvádí, že slyšeli na pustém ostrově v zbořeném chrámě plavci v dálném moři nadlidský hlas zvolat: Excedere Deos. Zmizení ouplné každého sebevědomí, každého poznání svých vlastních živlů a prospěchů značí teď snad v celé Evropě pád slavné někdy středověké aristokratie hlasem neméně jasným, nežli tamto bůh Pan smrt řeckých bohů.