Kutb/V Kairvanu
| Kutb | ||
| Kairo | V Kairvanu | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | V Kairvanu |
| Autor: | Karl May |
| Zdroj: | MAY, Karl. Krevní msta. Kutb. Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | Alois Hynek, Praha, 1920 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Josef Ladislav Turnovský |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Mnoho, mnoho vody uplynulo od oněch událostí.
Byl jsem v Tunisu. Navštívil jsem svého přítele Aliho en Nurabi, šejka Uelad-Sebirských beduinů, byl jsem u něho čtrnáct dní hostem a vracel jsem se k přímoří, nikoli však směrem k hlavnímu městu, Tunisu.
Dal jsem totiž přednost jízdě na východ, k Hammametu, abych poznal osady Testur a Saguan.
Až do Testuru provázel mne Ali en Nurabi s několika svými beduiny, dále však mne provázeti nemohl, poněvadž bylo mně ubírati se územím některých kmenů, s nimiž Uelad-Sebirové žili v nepřátelství; byl by tudíž odvažoval se života.
Jel jsem tedy sám a to především od Testuru na jih, kde jsem byl ve vadi silianském dosti vlídně přijat kmenem Uelad-Riách. Na to jsem se ubíral západně k jezeru el Kursia, jež se prostírá v území kmene Uelad-Trabersi. Odsud pak směřoval jsem k vadi Melach, odkud jest Saguan již jen dvacet kilometrů na východ.
Do té chvíle dařilo se mně na cestě, takže jsem byl spokojen; ale než jsem ještě dorazil k vadi Melach, odvrátilo se náhle ode mne štěstí, provázející mne tak daleko.
Za rovinou, v níž jest rozlito jezero el Kursia, rozkládá se krajina hornatá. Jest nutno jezditi tam po příkrých svazích a dosáhneš-li hřebenů horských, uzříš mírný sestup vyvýšenin směrem východním. Jest zde několik řečišť a proto také slušná vegetace. Nalezl jsem lesík korkových dubů, u něhož jsem se zastavil, abych koni svému odpočinku popřál. Sám pak ulehl jsem do trávy, natáhl údy a zamknul oči, které mne žárem vzduchu a palčivým světlem slunečním bolely.
V tom jsem zaslechl pronikavý vzkřek supí a rozhlédl se. Skřehoce-li sup jako tento, naskytá se mu vítaná kořist.
Uzřel jsem dva takové ptáky; vznášeli se nad lesem ne zrovna vysoko a kroužili, nejevíce dosud chuti snésti se k zemi. Jejich kořist nebyla tedy dosud mrtva, anebo byla takového druhu, že se na ni neodvažovali.
Vztýčiv se, prošel jsem lesíkem, abych se podíval, co se děje. Na druhém okraji lesa uzřel jsem předmět, poutající pozornost supů. Nebylo to zvíře, nýbrž člověk — beduin. Ležel na hřbetě v kalužině krvavé a měl několik hlubokých bodných ran v hrudi — nůž mu vězel v těle.
Byla zde spáchána vražda, nikoli však loupežná, nýbrž vražda ze msty, patrně ze msty krevní, jinak nebyl by vrah nechával nůž na místě zločinu.
Zločin byl spáchán před nedávnem, neboť kalužina nemohla se dosud do půdy vsáknouti. Vytáhnuv nůž z rány, otřel jsem jej o trávu a zastrčil do opasku, abych jej obyvatelům ve vadi zároveň s oznamem o nalezení mrtvoly odevzdal.
Pohled na ni odňal mně všecku chuť k odpočinku; vrátiv se ke svému koni, vysedl jsem na něho a ujížděl, počítaje bezpečně, že asi za hodinu sestoupím do vadi Melach a zastihnu lidi.
Uraziv asi polovinu cesty této, zaslechl jsem za sebou dupot koní. Obrátiv se, uzřel jsem tlupu snad asi dvaceti jezdců, kteří za mnou ujížděli ostrým klusem. Podle zvyku zastavil jsem se a koně obrátil, abych příjezdu jejich vyčkal.
Dostihnuvše mne, obklopili mne hned; poněvadž to jest zvykem všech beduinů, nestaral jsem se o to příliš a pozdravoval je vlídně:
„Sallam aalejikum! Můžete mně říci mužové, který kmen bydlí tamto dole při vadi Melach?“
„Dovíš se toho velmi záhy, pse!“ odpověděl mně jejich vůdce, „chopte se ho a nepusťte!“
Čtyřicet paží vztáhlo se po mně. Byl bych se mohl brániti, neboť jsem byl výtečně ozbrojen a nebál jsem se jich; ale býval bych nucen prolíti jejich krev a tomu jsem nechtěl. Chopili se mne, odňali zbraně a přivázali mne ke koni.
„Co vám vstoupilo na mysl?“ volal jsem, „neublížil jsem vám nikterak! Jsem mírumilovným poutníkem.“
„Nám jsi ublížiti nemohl, pse, ale jiným lidem ublížil jsi“ odpovídal jejich vůdce podrobiv mé zbraně prohlídce, při čemž také vzal! do ruky nůž, jímž byl mrtvý pobodán.
„Ano! Zde ještě lpí krev,“ doložil „on to byl. Chytili jsme vraha. Ed d’em, b’ed d’em (krev za krev)! Zemře za to. Pověz nám, pse, kterému kmeni náležíš?“
„Žádnému. Jsem cizincem a náležím velikému lidu Almani (Němci).
„Nelži! Jsme Uelad-Siminša a ten, jehož jsi zavraždil, byl naším bratrem.“
„Což tě Allah neobdařil zrakem? Nevidíš, že mám u sebe dva nože? Kdo však nosí dva nože? Jen jeden z nich mně náleží; druhý jsem vytáhl z prsou mrtvého, abych jej ve vadi ukázal. Umíte-li čísti, dokáži vám, že jsem Almani.“
„Umlkni! Nepotřebujeme čísti, abychom poznali, jsi-li vrahem čili nic. Hle! Tamto jest již přinášena tvá oběť. Viděli jsme tvé sledy a popojeli jsme rychleji, abychom tě dostihli.“
„Bylo mou vůlí, abyste mne dostihli. Byl bych se dal dostihnouti a byl bych vás očekával, kdybych byl vrahem?“
„Učinil’s tak, abys nás oklamal.“
„Ale nahlédněte přece, že se jedná o krevní mstu, neboť nůž vězel ještě v ráně.“
„Nevězel v žádné ráně, nýbrž v tvém opasku.“
„Kde táboří váš kmen?“
„Dole ve vadi.“
„A kam jsem jel? Jezdí snad vrah k těm, kdož mohou býti bratry zavražděného?“
„Neodpovíme ti hned, nýbrž dole v tábořišti, až tam s tebou dojedeme a svoláme džema (sbor starších), abys byl souzen. Hej, lidé, ku předu! Nechť někdo pustí koně v cval, aby našincům řekl, že již jedeme.“
To se také stalo a lze sobě pomysleti, jak jsme byli po příjezdu uvítání. Strhnul se řev, hluk, křik, jekot, jakého jsem sotva kdy zaslechl. Kdyby mne bojovníci nebyli měli ve svém kruhu, býval bych nejspíš na kusy rozsápán —— ženami.
Duar (stanová osada) byl silně opevněným táborem; stálo tam více než šedesát stanů; venku se páslo mnoho koní, velbloudů a bravu.
Sňali mne s koně a: přivázali s rozpjatýma rukama a nohama křížem ke čtyřem kolíkům stanovým, což mně ovšem bolesti nezpůsobilo. Tři bojovníci stáli při mně na stráži, nikoliv proto snad, že by se obávali mého útěku, nýbrž aby zabránili davu žen a dětí vykonání rozsudku nade mnou dříve, než by se sešel soud.
Ustalo veškeré obvyklé denní Zaměstnání v tábořišti. Mluvilo se jen o vraždě, vrahovi a pomstě. „Starší“ se sešli, viděl jsem, když se sesedli, aby nade mnou soudili. Žádal jsem, abych byl k soudu dopraven a mohl se hájiti vyprávěním, kterak se věc přihodila, ale strážcové se mně vysmáli.
.jpg)
Na neštěstí byl otec zavražděného zámožným a tudíž velmi vlivným mužem. Jak jsem později slyšel, snažil se všemožně, aby trest — jenž mohl ovšem jen mou smrtí skončiti — byl pokud možno krutý. Mnoho bylo mluveno a křičeno, řečnili dlouho a přerušovali se, ale nikdo mne neobhajoval a konečně, když již porada trvala déle dvou hodin, nastalo rozhodnutí.
Účastníci džemy povstali a přišli ke mně. Utvořili kruh vůkol mne a šejk, jenž předsedal poradě, oznámil mně rozsudek:
„Zákon pouště zní: Krev za krev, život za život. Zničil’s lidský život a proto vezmeš za své. Bude ti také život odňat. Vykope se hrob a jakmile bude skončena večerní modlitba, budeš současně s mrtvým vložen do hrobu a zahrabán.“
„Za živa?“ tázal jsem se.
„Za živa.“
„Vyžaduji na vás, abyste vyslechli mé obhajování.“
„Není, čeho bys mohl vyžadovati. Mlč raději a připravuj se tiše na to, co tě očekává, neboť tobě zbývají jen asi dvě hodiny, než vstoupíš na most smrti a sjedeš po něm do pekel“
„Vždyť ani nevíte vůbec, kdo jsem. Nelze přece odsouditi člověka k smrti, jehož jméno není známo, a jehož skutky jsou rovněž nepovědomy.“
„Nechceme věděti o tobě pranic. Víme jen, že’s vrahem a to nám stačí.“
Hlas lidu, hlas boží — ale ne vždy! Šejk mluvil velmi srozumitelně a při tom zůstalo, Nechť jsem namítal cokoli, vysmáli se mně. Každé slovo, které jsem slyšel, bylo jedem, každý pohled šípem nenávisti a pomsty. „Starší“ se rozešli, zůstavivše mne v jistotě, že jsem nezachranitelně ztracen.
Teprv nyní sželelo se mi velice, že jsem se nebránil. Se svými dvacetipěti náboji, jež vězely v opakovačce Henryově, byl bych udržel jiné chlapy v uctivé vzdálenosti, než takové hloupé Uelad Siminša!
Viděl jsem, že venku, před stany, vykopává se hluboký hrob — pro dva lidi, mrtvého a živého!
Dalo se ještě pomýšleti na záchranu? Mhm! Jak často již býval jsem v situacích vskutku zoufalých a dovedl jsem se osvoboditi! Proč tedy ne také zde? Přemýšlel jsem usilovně, ale bez úspěchu — nenalézal jsem cesty k záchraně.
Ano — kdyby mne byli vyslechli! Takto však zbýval mi pouhý pokus s praskrovnou nadějí: nemohli mne přece zahrabati do země tak, jak jsem právě byl, totiž s nohama i rukama rozpjatýma. Byli nucení odvázati mne od kolíků stanových a zajisté by mně aspoň na okamžik uvolnili údy. A tohoto okamžiku bylo třeba použíti, vzepnouti se, vyrvati se jim, ale jak, nevěděl jsem — a co dále? Nebylo mi rovněž známo. Vše záleželo na onom okamžiku.
Ještě jsem přemítal o této věci, když jsem zpozoroval, že beduinové dívají se kamsi mimo okruh stanový. Pak jsem zaslechl výkřiky: el bja, el bja (bija — kramář). Nejspíš přicházel k nim obchodník nějaký.
Beduin však není obchodníkem a necestuje po kramářsku. Příchozí mohl býti tedy jen buď Maurem, spíše však židem a nejspíše Levantincem.
Přišlo mně na mysl: Jestliže Uelad Siminša dovolí, aby se mnou pohovořil, snad by je přiměl k tomu, aby vyslechli mé obhajování a kdyby tak učinili, tedy nebylo by ještě všecko ztraceno.
O něco později spatřil jsem ho přicházeti se dvěma pomocníky, kteří měli na starosti jeho nákladní koně. Příchod jeho zajisté byl beduinům po chuti a vhod — to jsem viděl a slyšel z toho, jak ho vítali.
Sestoupiv s koně, potřásl si ruce se šejkem, načež spolu hovořili. Šejk ho vedl k mrtvole zavražděného a znovu se tam s ním rozhovořil, načež mával rukou směrem ke mně. Kramář se obrátil, postřehl mne a přiblížil se. Šejk ho doprovázel.
„Co říkáš? Jakému lidu či národu náleží?“ tázal se ho obchodník.
„Nazval se Almani, ale patrně lže a chce nás podvésti. Kdybych rozuměl řeči Almanské, vyptával bych se ho, zdali by dovedl odpovídati.“
„Nerozumím rovněž řeči almanské, ale je-li vskutku Almani, tedy zajisté rozuměti bude aspoň několika slovům Fransaviji (Francouzů). Chceš-li, promluvím s ním.“
„Učiň tak, ale myslím, že to nespomůže.“
Kramář se na mne soucitně zadíval a promluvil plynnou, lahodnou frančinou:
„Vydáváte se za Němce, pane! Rozumíte mi?“
„Velmi dobře, monsieur“, odpověděl jsem hbitě, „jste obchodníkem? Odkud?“
„Mon dieu! Byl byste vskutku Evropanem, Němcem i Neněmcem?“
„Jsem Němcem.“
„Odkud, probůh?“
„Jsem Sasíkem. Zcela nezaviněně byl jsem odsouzen na smrt a tito hlupci mne ani nevyslechli. Odsoudili mne k pohřbení za živa.“
„Oh! To se nestane! Jsem Francouzem, můj pane, ale z určitých důvodů rád se vydávám za tuzemce. Neprozraďte toho! Budete ihned osvobozen.“
Na to se obrátil a pronesl vážně k šejkovi:
„Tento muž jest vskutku Almani a neobelhal tě.“
„Ne? Ale vrahem jest přece.“
„Není“
„Tvrdí to?“
„Ano. Almani nemůže býti vrahem ze msty.“
„Nůž, jímž byla vražda spáchána, náleží jemu.“
„Není pravda!“ přerušil jsem ho, „nůž ten jsem vytáhl mrtvému z prsou.“
„Mlč, pse! Odvážíš-li se ještě slovo — — —“
Kramář ho přerušil prudkým pohybem ruky a pravil:
„Až dosud jsem si dal jen vyprávěti a sám jsem nemohl říci nic; teď ale budu vyprávěti sám a začnu tím, že vím, kdo jest vrahem.“
„Kdo tedy? Tento cizinec nikoli?“
„Tento cizinec vrahem není. Přicházím od jihu, od bah Saguan, a setkal jsem se nedaleko odsud s jediným jezdcem, jenž se mne tázal, kam se ubírám. Pověděl jsem mu a on se zasmál a pravil:
„Až přijdeš k beni Uelad Siminša, řekni jim, že nad vadi Melach u lesa korkového leží mrtvola, v jejímž srdci trčí nůž — — —“
„Allah!“ vykřikl šejk, „kdo byl onen muž?“
„Jest mezi vámi a beni Uelad Sélas krevní msta?“
„Ano.“
„Tedy to souhlasí. Mluvil jsem s vrahem.“
Na to pověděl jméno vražedlného beduina z kmene Uelad Sélas, s nímž se setkal a sotvaže to šejk vyslechl, schýlil se ke mně a proříznul mou vazbu.
„Jsi nevinen!“ pravil, „a svoboden! Vstaň!“
Pobízeti jsem se nedal. Vyskočil jsem okamžitě.
„Vyslov díky Allahovi, že přišel k nám tento bija,“ pokračoval šejk, „o málo byli bychom tě pohřbili zároveň s mrtvým.“
„A ty poděkuj Allahovi rovněž, že jsi se nestal vrahem, mým vrahem“ pravil jsem. „Neviděl jsem dosud nikdy a nikde beni Arab, kteří by byli nad životem lidským tak lehkomyslně rozsuzovali, jako ty a tvoji kmenovci. Ano, Allahovi hodlám děkovati, ale vám jsem kromě toho ještě něčím jiným, než díkem povinen.“
„Odpustíš nám a pobudeš hostem mezi námi tak dlouho, dokud se ti zlíbí.“
„Ani o hodinu déle, než nevyhnutelně třeba. Byl jsem urážen a tupen. Vraťte ihned, co jste mi vzali, načež odjedu a minu území vašich pastev.“
„Bylo by to hanbou pro celý náš kmen. Vyčkej malou chvíli a přesvědčíš se, že tě přece pohneme ke smíru a pobytu mezi námi.“
Dal znovu svolati všecku stařešinu a vykládal živě drahnou chvíli za prudkých posuňků. Shromáždění bylo pohnuto a pak přišli veškeří předáci kmenoví ke mně, kteří mne dříve odsoudili, než vyslechli a prosili za odpuštění.
Co dělat? Drahou byla dobrá rada.
Francouz prosil rovněž, abych pobyl. Bylo mně i koni mému třeba oddechu, takže jsem prohlásil posléz, povzdorovav si, že přijímám pohostinství kmenové, načež vydal šejk rozkaz, aby na usmířenou zařízlo se několik beránků.
Především nastala mužům starost o stihání pravého vraha. Po krátké době osedláno několik nejlepších koní a vybráni k nim nejlepší jezdci, jimž bylo aspoň pokusiti se o dostižení vraha. Byl jsem naprosto přesvědčen, že se jim to nepodaří, soudě nejinak, než že si Francouz řádně zaprášil, aby mně z bryndy pomohl.
Zatím, co byli beránci odpravování a pečeni, kázal Francouz svým pomocníkům vybaliti zboží přinesené. Jak jsem zvěděl, vyměňoval je pouze za koberce, které beduinky velmi dovedně zhotovují. Pomocníkům svým ponechav úplně všecko vyjednávání obchodní, usedl vedle mne a dal si vyprávěti, proč a kterak jsem do Tunisu přišel.
„Jakže?“ tázal se pak, „byl jste návštěvou u šejka Aliho en Nurabi? U sebirských beduinů? Býval jste již dříve u něho?“
„Ano.“
„Súčastnil jste se též výpravy, která stihala druhdy pověstného Khumira?“
„Ano.“
„Pak jste jistě Kara ben Nemsi effendi.“
„Nazývají mne tak.“
„Blahořečím hodině, která mne s vámi svedla! Jste mužem, jakého potřebuji a zajisté mně dobře poradíte.“
„Zachránil jste mi život, monsieur! Spoléhejte netoliko na mou radu, ale též přispění, bude-li vám ho třeba.“
„Oh! Život zachránil! Pouhá náhoda bez mého přičinění. Děkujte za to bohu, nikoli mně, Ale dle toho, čeho jsem se již o vás doslechl, jste snad jediným, kdož může těžký a hluboký můj zármutek zmírniti, zármutek, jenž hlodá již dva roky na mém srdci. Zovu se Girard a stal jsem se kramářem nikoli pro výdělek, ale abych obchodu použil jako pláštíku pro své tajné pátrání. Byl mně totiž ukraden hošík, jediné mé dítě.“
„Probůh! Dítě vám bylo uloupeno?“
„Ano. Můj jediný synek, čtyřletý.“
„Kdy?“
„Přede dvěma roky.“
„Kde?“
„Ve Sfaksu, je-li vám povědomo toto město.
„Znám ho — třikrát jsem v něm byl. Chtěl byste mi říci, jakým způsobem byl únos spáchán?“
„Pamatujete zajisté, že byl Sfaks francouzským loďstvem bombardován a dobyt?“
„Ano.“
„Tehdy všichni Evropané, kteří tam bydleli, vytáhli z města na venek do vnitrozemí a já s nimi, se ženou a synkem, mým malým Armandem. Šli jsme až k Bach feitun Lakderi, kde jsme měli za to, že jsme v bezpečnosti a chtěli jsme tam přečkati obléhání města.
Beni Uelad Metelit a Salejit, kteří tam bydleli, neznepokojovali nás. Spatřili jsme jen jediného beduina, který k nám přijel náhodou a žádal o vodu. Bylo již k večeru a on i jeho kůň byli znaveni. Požádal nás, abychom mu dovolili poblíž nás u vody až do úsvitu přespati, proti čemuž jsme nenamítali ničeho.
Mohl nám jediný beduin ublížiti? Byl ještě mlád a vyhlížel nevinně. Utábořil se velmi skromně pokud možno daleko od nás. Usnuli jsme bezstarostně, ale procitnuvše, zděsili jsme se, neboť náš Armand chyběl.“
„Jak jste dospěli k poznání, že byl hošík unesen?“
„Beduin zmizel také a viděli jsme, že byl náš stan vzadu rozříznut. Tudy se vloudil v noci a dítě ukradl, načež ujel. Nevěděl jsem však, co tím chtěl dokázati. Dítě mu mohlo býti jen na překážku. O cikánech se proslýchalo, že kradou děti, o beduinech nikoli.
Můžete si pomysleti naše zděšení! Vynasnažili jsme se všemožně zlosyna dostihnouti, ale marně. Když jsem za účelem pátrání vyzkoušel již všecko, přišlo mi na mysl, abych po celé zemi bloudil v úloze kramáře a pátral znovu, ale do té chvíle nic mi to nepomohlo.“
„Protože vám nikdo, nenáviděnému Frankovi, nechtěl dáti řádnou zprávu.“
„Oh! Považují mne za tuzemce. Znám mnoho nářečí beduinských a neprozrazuji nikde, že jsem evropského původu. Jezdím již dva roky ode kmene ku kmeni, od tábora k táboru, od pastviska k pastvisku, ale neshledal jsem po dítěti a jeho lupičovi ani památky.“
„A vaše manželka?“
„Žije zatím u svého bratra, kupce v Tunisu. Se stísněnými nadějemi vidí mne vždy odjížděti a vítá mne při návratu se slzou zklamání. Kdy to přestane, kdy to skončí?“
Girard, umlknuv, zastřel si tvář. Posečkav chvíli, vyptával jsem se ho:
„Nemáte ani potuchy, ku kterému kmeni by lupič náleže!?“
„K Uelad Mahad.“
„Hrome!“ zvolal jsem ukvapeně, „pověděl své jméno?“
„Ano. Nazývá se ben Nefad.“
„Oh! Vždyť jsem to tušil!“
„Jakže? Co jste tušil? Mluvte, monsieur!“
„Především mně povězte, víte-li, co znamená slovo Mahad.“
„Nevím.“
„A Nefad?“
„Také ne. Jsou to jména, při nichž nelze míti pomyslů nějakého.“
„Ovšem! Tato slova nemají významu. Mahad znamená „nikdo“ a nefad znamená „zdar“.
„Pokud vím, „nikdo“ znamená „la ahad“, a „zdar“ se jmenuje „negad“.
„Ale provincialismus, hantýrka, monsieur! Lidé tito v podobných případech volí ze dvou výrazů stejného významu obyčejně toho méně užívaného. Uelad Mahad znamená „kmen nikdo“, tedy kmen, jehož není. Muž vás tedy oklamal.
A ben Nefad znamená „syn zdaru“. Tím jest řečeno mnoho. Zamlčel svůj kmen a jméno, neboť vyjel na zvláštní podnik, jehož výsledek, jakého si přál, označoval právě podle zdejších zvyků a mravů přijatým svým jménem.“
„Ah tak! Konečně aspoň nějaká skrovná stopa, aspoň stín možnosti k dalšímu pátrání! Proto se lidé tak divně usmívali, když jsem se tázal po bydlišti kmene Mahad.“
„Není to pouhým stínem možnosti, monsieur. Mohu vám o tom říci daleko více. Mohu vám náležitě osvětliti tuto temnou záhadu.“
„Můžete?“ tázal se rychle v radostném překvapení.
„Ano!“
„Můj bože! Kéž by bylo možno! Ale vám je to zajisté možno, neboť jste Kara ben Nemsi effendi a když jsem před chvílí zvěděl, kdo jste, pomyslel jsem si ihned, že jsem se setkal s pravým mužem. Co tedy myslíte, monsieur, co jest vám známo?“
„Váš hošík Armand nejspíš jest v Kairvanu.“
„Probůh! Myslíte?“
„Nejen myslím, ale skoro bych přísahal, že tam byl zavlečen.“
„Ale proč a zač zrovna do Kairvanu?“
„Aby svému lupičovi dopomohl k věčné blaženosti v ráji.“
„Nerozumím tomu!“
„Znám to náhodou. Byl jsem totiž v Kairvanu, kam nesmí žádný jinověrec a zvláště křesťan ani nohou páchnouti, nechce-li života pozbýti. A také jsem tehdy jen tak tak vyváznul se zdravou kožešinou.
Velitel posádky kairvanské považoval mne za mohamedána a důstojníka a hovořil se mnou mnoho o poměrech kairvanských. Město jest vlastně posvátnou osadou poutnickou, velmi vzdálenou od Mekky, kam každý moslemín má aspoň jednou v životě putovati.
Kdo tak učiniti nemůže, vykoupí sobě věčnou blaženost v ráji Muhamadově také tím, že získá pro islam duši dítěte nevěřících rodičů. Neslyšel jste nikdy, mnoho-li hochů židovských zmizí do roka v Marokku, Alžíru a Tunisu a mnoho-li dětí jest unášeno obyvatelstvu severní Sahary?“
„Nikoli.“
„Tito chlapci uloupení přijdou do školy slavné mečety Okba, kde jsou vyučování v islamu a cvičí se jednak pro službu při mečetě anebo pro imamství (misionářství). Kdo přivede do školy takového hocha, zachraňuje Allahovi lidskou duši, čímž sobě zjednává odpuštění hříchů a zabezpečuje si ráj.“
„Aby do toho — — —! A vy myslíte, že byl můj Armand dopraven do takové duševní přelejvárny?“
„Skoro jsem o tom přesvědčen.“
„Máte nějaký důvod pro tuto domněnku?“
„Ano. V celé oblasti severní Afriky zakořenil se zvyk, že každý, kdo vychází na loupež nevěřících dětí, zamlčuje své vlasní jméno a kmen a označuje sebe jako ben Nefad z kmene Mahad. Protože se tak stalo i ve vašem případě, tedy tvrdím, že byl váš synek zavlečen do mečety Okba v Kairvanu.“
Francouz mne uchopil za obě ruce.
„Monsieur, děkuji vám, děkuji vám z celého srdce!“ zvolal, „toto již ovšem není pouhým stínem, nýbrž jasným sluncem! Ano! Věděl jsem, že jste pravým mužem! Půjdu do Kairvanu, okamžitě se vypravím do Kairvanu!“
„Zvolna, monsieur! Není to tak snadné, jak se domníváte. Nemáte ani potuchy, v jaké nebezpečenství byste se vydal.“
„Oh! Vím, že se odvažuji života, ale rád to učiním pro svého syna!“
„Kterému tím nepomůžete.“
„Proč bych — — –“
„Dovolte! Znáte město a jeho poměry?“
„Ne!“
„Byl byste tedy ztracen, jakmile byste do brány vešel. Nestačí odvaha, nýbrž řádná dávka lstivosti a úskočnosti k tomu, co chcete podniknouti.“
„Mon dieu! A myslíte, že bych toho nedokázal?“
„Sám a sám jistě ne.“
„Koho bych mohl — —? Kdo by mi pomohl?“
„Já.“
„Vy, monsieur? Chtěl byste jíti se mnou?“
„Ano.“
„Jest to možno? Mluvíte vážně?“
„Zcela vážně. Půjdu s vámi rád. Zachránil jste mi život — za to vám vrátím syna.“
„Nemohu — tomu — uvěřiti! Nemohu toho na vás vyžadovati.“
„Považte, že jsem jediným křesťanem, který se v Kairvanu vyzná a tudíž jediným člověkem, který vám přispěti může ke zdaru nesnadného tohoto podniku.“
„Ale proto právě, že jste tam již byl, odvažujete se dvojnásob! Tehdy jste byl poznán. Kdyby vás poznali zase, byl byste — — —“
„Čím více odvážnosti, tím více bezpečnosti, monsieur. Přijmete mne za průvodce a rádce?“
„Oh! Rád, ze srdce rád! Půjdete-li se mnou, zdá se mi býti zdar zabezpečen.“
„Smluvili jsme se tedy“
„Ale — máte času dost?“
„Až nazbyt, zvláště k takovému dobrodružství. Můžete klidně stisknouti mou ruku.“
Učinil tak a tázal se:
„Kdy se odsud vypravíme? Nedáte se přece těmi hlupci častovati. Mohli bychom ještě dnes —“
„Nikoli. Až zítra.“
„Teprv zítra.“
„Netřeba se ukvapovati. Dopřejte koním i sobě klidu. Mohl-li jste čekati dva roky, přečkáte snadno ještě několik hodin.“
„Kterak dokážeme, abychom byli vpuštěni do města i mečety?“
„Převlečeme se za poutníky. Jsou vám vaši zřízenci věrně oddáni?“
„Ano.“
„Nechť tedy jeden z nich sečká zde při vašem zboží a druhý pojede s námi. Poblíž Kairvanu odevzdáme mu koně a zbraně. Bude povinen vyčkávati našeho návratu, kdežto my půjdeme pěšky a beze zbraně do města po způsobu chudých a zbožných poutníků.“
„Beze zbraně?“
„Aspoň zdánlivě. Revolvery si ponecháme —— nikdo jich nepostřehne. Jste srozuměn s mým návrhem?“
„Zajisté. Co bych mohl namítati, neznám-li poměrů, kdežto vy jste osvědčil tolik zkušenosti a obratnosti nejen v tomto případě, nýbrž i v jiných dobrodružných podnicích?“
„Dobrá! Zítra časně na úsvitu vypravíme se odsud. Ale nikomu neříkejte ani slova o našem záměru, ani sluhovi, jehož zde zůstavíte. Lidé tito jsou mohamedány, jimž jest Kairvan nedotknutelnou svátostí. Snadno by nám mohli všecko pokaziti.“
O čtyři dni později, právě v době polední, stanuli jsme poblíž karavanové cesty, spojující Kairvan s pohořím Džebel el Fadelnu. Zde zůstavili jsme služebníka, svěřivše mu vše, co jsme měli; jen revolvery a něco peněz ukryl jsem v oděvu.
Ukázavše mu místo, kde by mu bylo vyčkati do našeho návratu, putovali jsme k městu s posvátnou přelejvárnou duší nevěřících na věřící.
Zda-li jen šťastně zase město opustíme?
Tuto velmi vážnou otázku jsem si ovšem předložil.
Obyvatelů Kairvanu, kteří mne poznali při mé první návštěvě, nepotřeboval jsem se obávati. Tehdy jsem měl hustý plnovous, nyní jen krátce střižený knír a také jsem byl jinak oděn. Nebyli by mne poznali, ale onen uprchnuvší voják z Kaira, jemuž jsem dal peníze u bab Zuvailech a který byl služebníkem mečety, pletl mé rozpočty.
Snad byl také cizím uloupeným dítětem, ale ve škole ho jistě převrátili na fanatika náboženského. Byl sice mnou obdarován, ale sám pravil zarputile, že jsme vyrovnáni.
A nám bylo odebrati se do mečety, kde byl služebníkem! Jak se zachovati, aby mne nepoznal, ba raději vůbec neviděl?
Kromě toho tanula mi na mysli pochybnost, vyhledáme-li a poznáme-li vůbec malého Armanda. Nejlépe ovšem bývalo by navštíviti školu, bylo-li to jen dovoleno. Ale, konečně — to by se již bylo dalo nějak vykličkovati; vždyť nám bylo spoléhati jedině na přízeň okamžiku ve všem všudy.
Francouz jevil zamlklost až přílišnou. Věděl, že spěchá do vážného nebezpečenství a neznal jeho dosahu úplně. Patrně mu svírala srdce úzkostlivost o život vlastní a ještě více o život hochův.
Konečně jsme uzřeli před sebou severní městský okrslek a vmísivše se mezi několik poutníků, vešli jsme branou do města a kráčeli ulicemi, jimiž jsem druhdy procházel. Starost o ubytování jsme odložili na poždějšek a raději jsme se ubírali přímo do mečety, velmi četně navštívené.
Pokleknuvše jako druzí, zahloubali jsme se zdánlivě v modlitby; rozhlížel jsem se však bystře a skrytě po lidech, kteří nás obklopovali, abych se orientoval. Girard se mi přiznal později, že se vskutku modlil za zdar smělého záměru našeho.
Na to jsme šli v davu jiných poutníků dlouhými chodbami ve sloupořadí, abychom se obdivovali nádherné architektuře. Setkav se tam s jakýmsi služebníkem mečety, tázal jsem se po škole chlapecké a služebník se nám ochotně nabídnul za průvodce.
Škola byla již z daleka slyšitelnou po dětských hlasech, které švitořily koránové verše. Do školy byl přístup a bylo tam již hojně diváků. Spatřili jsme však vesměs hochy starší; mladší měli vyučování až později. Odešli jsme tedy, pozeptavše se, kdy začne vyučování mladších.
Právě když jsme ze dveří vystupovali, chtěl kdosi vkročiti. Srazil jsem se s ním — byl to voják-prosebník z bab Zuvajlech. Poznal mne, uskočil a vytřeštil zrak.
„Mašallah!“ zasípěl, „effendi! Ty zde! Již po druhé!“
Kráčel jsem klidně dál, jakoby se mne jeho výkřik netýkal. Služebník onen popošel však za mnou a chopiv se mého ramene, šeptal:
„Effendi! Čeho jsi se odvážil? Jest přece — —“
„Čeho se ti zachtělo ode mne, bratře?“ přerušil jsem ho přísně v nářečí západní Sahary.
„Kdo jsi, pane?“ tázal se, zmaten mou výslovností.
„Jsem beni Šugara od břehu Hamambského.“
Hlas zúmyslně zastřený a cizí přízvuk zmýlily ho docela.
„Odpusť, pane, zmýlil jsem se v tobě,“ zakoktal a šel po svém, ale zpozoroval jsem, že nás tajně sleduje.
„Kdo jest tento muž?“ tázal se Francouz.
Pověděl jsem mu.
„Jsme tedy ztraceni!“ zašeptal zoufale.
„Nejsme dosud.“
„Odejděmež rychle!
„Také ne! Posilnili bychom svým odchodem jeho podezření. Právě proto zůstaneme.“
K večeru zažehnuta byla četná světla a vnitřek mečety zazářil báječně ve světelné záplavě. Vyučování malých hochů bylo zahájeno a ve škole záhy bylo asi sto dospělých posluchačů, k nimž jsme se přidružili.
Chlapci přišli a posadivše se, čekali na učitele, jehož dosud v síni nebylo. U vchodů stálo po několika služebníků mečetových.
Vůkol bylo úplné ticho. V tom se rozlehl jasný, dětský hlas:
„Můj otec, o, Allah! Můj otec!“
Hezký hoch šestiletý vztýčil se prudce ze řady a s rozpjatou náručí hnal se k nám.
„Armande! Mé dítě, jež mně bylo ukradeno!“ vykřikl Francouz neprozřetelně a shýbnuv se, přivinul chlapce k prsoum.
Byl bych mohl uskočiti ještě včas, ale nechtěl jsem Girarda opustiti. Několik okamžiků bylo ještě ticho, pak ale vykřikl kterýs služebník:
„Křesťané jsou v mečetě! Dva křesťané! Usmrťte je!“
Byli jsme ihned obklopeni. Chtěli nás strhnouti k zemi. Kdybych byl nechal na to dojíti, bývali bychom všichni tři na kusy roztrháni. Opřel jsem se tedy pevně o sloup, strhnul Girarda a Armanda k sobě, rozdal jsem vůkol několik ran pěstí, a volal jsem:
„El adala, el adala (spravedlnost, spravedlnost)! Budiž nejprve vyšetřeno, jsme-li vskutku křesťany, čili nic!“
„Ano!“ ozvalo se mocně blízko nás, „ve jménu této posvátné mečety, ve jménu svatého stánku Akba ben Nafi! Pusťte je, věřící! Neposkvrňte tuto síň jejich krví! Soud medžed je vyslechne! Ustupte!“
Uprchlík z egyptského vojska provolal toto a dobýval se k nám mocně s osmi či deseti svými soudruhy, kteří uvolnili tíseň vůkolní. Obklopivše nás, zamířili, protlačujíce se diváky rozčilenými, k pobočnímu východu a vyšli s námi do úzké chodby, kde nás nikdo neobtěžoval. Po krátké cestě klikatinou několika chodeb, dovedli nás do klenuté místnosti, ve které nás zamkli.
Girard měl ustrašeného synka svého v náruči. Nikomu nepřišlo na mysl, aby mu ho odňal.
„Všecko ztraceno!“ naříkal, „konečně po dlouhém pátrání nalezl jsem své dítě, ale pozbudu ho ihned, zahynu a syn můj osiří v cizím zajetí“
„Ticho!“ napomenul jsem ho, „mám naději.“
„Naději? Ještě nyní?“
„Ano.“
„Odkud byste ji čerpal?“
„Doufám v pomoc onoho strážce mečety, který nás uvěznil.“
„Jest horším, než jeho soudruzi! Nebyl by nás zatknul, kdyby — —“
„Mýlíte se! Zatknul nás jen proto, aby nás vyrval z drápů zfanatisovaného davu, který nás chtěl zničiti. Co by mu bylo na tom záleželo, kdyby byla prolita naše krev na dlažbu mečety? Rozumějte tomu! Chtěl nás jen zachrániti. Oklamal své spoluvěřící.“
„Oh, monsieur! Jste vskutku člověkem podivuhodným. Myslím, že někdy vstanete ještě z hrobu a řeknete, že jste živ!
„Člověk se nesmí nikdy považovati za ztracena. Máte svého Armanda. Buďte zatím spokojen s tímto darem nebes a nezoufejte! V nejhorším případě mám dva revolvery a své pěstě. Dvanáct drahocenných výstřelů a dvacet ran pěstí, padnou-li v pravém okamžiku, na pravém místě, do pravého terče, také něco znamená.“
Francouz usedl a tisknul stále k srdci svému hošíka, který ho po dvou letech ještě poznal. Hovořili spolu něžně.
Za hodnou dobu otevřely se dveře. Ten, v nějž jsem naději svou skládal, stál na prahu a byl — sám.
„Pojďte!“ pravil.
„Kam?“ opáčil jsem.
„Dovíš se toho ihned! Rychle! Škoda každé vteřiny.“
Vyšli jsme z místnosti. Služebník zastrčil těžkou závoru za námi a vedl nás rychle několika prázdnými, neosvětlenými chodbami, až konečně stanul před malými dveřmi. Otevřel je, vystoupil a my za ním.
Byli jsme mimo mečetu. Vůkol nebylo človíčka ani jediného.
„Effendi, kde budeš noclehovati?“
„Nehledali jsme noclehu. Přišli jsme do mečety přímo od brány.“
„Kde jsou vaše koně, velbloudi či co —?“
„Venku, mimo město.“
„Odejděte! Neutíkejte však jako prchající lidé, nýbrž jděte zvolna, jako pokojní občané, kteří spoléhají na svou bezpečnost. Času máte dost. Nejvyššího imana mečety nemohli jsme nalézti, což bylo vaším štěstím. Ale neodvažuj se do třetice k návštěvě Kairvanu, nebo bych tě nemohl tak snadno zachrániti jako dnes.“
„Proč jsi nás dnes vůbec propustil na svobodu?“
„Z vděčnosti, effendi!“
„Řekl’s mi přece v Kairo, že jsme navzájem vyrovnání.“
„Řekl jsem, protože jsem tak smýšlel. Ale změnil jsem své smýšlení. Četl jsem ve svaté knize křesťanů, kterou jsi mně daroval a čím více jsem četl, tím více jsem uznával, že my dva vyrovnání nejsme a že ti budu navždy dlužníkem. Dar tvůj byl daleko nade všecko, co nazývám svým, jest drahocennějším než — — než — — tato velká, nádherná mečeta svatého Okba ben Nafi, kterou jsi dvakráte již zhanobil.“
Položil jsem mu ruku na rameno.
„Nehanobíš ji rovněž,“ tázal jsem se ho důrazně, „každého dne, každou hodinu?“
„Já? Kterak to? Nerozumím — —“ šeptal udiveně.
Jest ti méně drahocennou než kniha, kterou jsem ti daroval. Věříš-li v to, co jest v knize psáno, tedy jsi v srdci svém nevěřícím giaurem a vcházíš do posvátné mečety islamské každého dne svatokrádežně.“
Zadíval se do země na drahnou chvíli. Pozvednuv konečně zrak, díval se mi dlouho do očí, načež mi podal ruku a pravil:
„Effendi! Mlčím, ale děkuji ti!“
„Nalezli jsi rodinu při svém návratu zdrávu a šťastnu?“
„Ano, effendi! Vyprávěl jsem jim o tobě a tvé dobrotě; podotknul jsem, že by mne byli bez tvého přičinění nikdy již nespatřili. Čítám jim denně hlasitě z tvé svaté knihy a jest jim zrovna jako mně Ježíš Kristus, syn boží, daleko milejším, tisíckrát milejším Muhamada, jenž jest synem lidským. Ale jdi již, jdi a nevrať se již nikdy!“
„Poslyš!“ pousmál jsem se, „ale mluv upřímně, zda-li bys mne i pak zachránil, kdybych se vrátil do třetice?“
„Effendi! Jsi mým dobrodincem a křesťanem. Ano — zachránil bych tě, neboť — — — nejsme daleko ještě vyrovnání a tobě nemohu vůbec dluhu svého oplatiti. Žij blaze a pokoj s tebou, cizinče!“
Obrátiv se rychle, zmizel za nízkými dveřmi, jež se za ním rychle zavřely. Kráčeli jsme bystře, aniž jsme kvapili ulicemi ku bráně a z města ven. Dorazili jsme šťastně a bez úrazu ke svým koním.
Jak neočekávaně vše to se odehrálo! A s jakými pocity ujížděl Girard s malým svým Armandem k severu! Jaký rozdíl mezi jízdou ke Kairvanu a od něho!
V Hammamatě zastihli jsme loď, na které jsme se dali doplaviti až do Tunisu.
Radost matčinu při spatření šťastně se vrátivšího manžela a syna vylíčiti neumím — — —!