Kubánek

Údaje o textu
Titulek:	Kubánek
Podtitulek:	Fotografie
Autor:	Františka Stránecká
Zdroj:	STRÁNECKÁ, Františka. Sebrané spisy. Díl I., svazek I. Velké Meziříčí : J. F. Šašek, 1891. s. 255–263. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Obzor 1878
Licence:	PD old 70

Sedí od rána do večera u silnice a tluče kámen, kámen požloutlý.

Požloutlý prach silniční hustým kotoučem nad ním se vznáší, vrstvou se klade na požloutlé nohavice, na kazajku Kubánkovu.

Tvář jeho se neliší od kazaje, od silnice, od kamene, ani vlasy jeho, jen košile jaksi na šíji se temní.

Dostal ji kdysi od chuďasa vandrovního, když mu v hrozné bouři poskytl útulku ve svém bytě.

Ve svém bytě!

Kde nad silnicí žito žlutne po rovině, mez nevysoká jako zelená proužka ji vroubí, a v té mezi jáma několik stop zšíří, tak vysoká, že by pes nějaký pohodlně tam státi mohl, ale i člověk čtvermo by tam vlezl.

V koutě trochu slámy, kladivo a baňka bezuchá, také malá sekyrka bez topůrka, kus cihly, na ní křesadlo a hubka, toť vše; — malý otvor, založený dvěma kousky odkorků, jediným hřebem sbitých a proto základem i velký kámen na něm.

To Kubánkův byt v zimě, v létě!

Kubánek ženy nemá, dětí nemá a přece něco miluje — a jak náruživě miluje. Nedbá, má-li chleba, je-li syt, jen když pod plátěnou kazajkou na srdci mu spočívá — láhvička s pálenou.

Ten bídný krejcar, co kladivem vytluče, mlčky béře, mlčky jej šenkýřce podá, mlčky u silnice na kámen usedá a mlčky popíjí, když síly slábnou.

Jaký bol, jakou bídu Kubánek zapíjí, žáden se nedozví, vždyť sám na pozdravení mimojdoucích: „Pochválen buď Ježíš Kristus“ sotva: „Na věk’ Amen“ odpoví, a to ne vždy, takhle někdy z jara, když kladivo do ruky béře a na kámen usedá.

Žně se blíží. Kubánkovi šedé, zádumčivé oči se oživují, kladivo někdy spočívá, a Kubánek pátravě hledí přes zlatolesklé žito.

Těší se snad, že ve žních více vydělá než při kameni na silnici? Kubánek na žito nepohlédl, upjal zrak na tmavomodré pásmo lesů, jež v pozadí vystupuje.

Častěji tam pohledá i kladivo odkládá a leze do svého bytu. Ne snad proto, že první vlhká mlha se klade na strnisko; béře sekyrku, pod slámou topůrko hledá.

Na druhý den skoro ráno Kubánkův byt zdobí chvojí, ale Kubánek dnes kamení netluče. Ani dnes, ani zítra, ani pozejtří.

Jakmile kohout po druhé zakokrhá, Kubánek ze svého bytu vylízá. Starý měch plný záplat (Kubánkova přikrývka v zimě) má na rameně, sekyrku v ruce, provaz sukovitý u lahvičky v kapse; stará čepice vojenská bez stínítka kryje mu hlavu, rozedraná kolena prosvitují mu plátěnicemi, taktéž lokte kazajkou: a takto vypraven, odměřeným, pádným krokem s nahnutými prsy blíží se Kubánek lesům. Hlavu má svěšenu, hledí na pěšinku.

Ale v lese Kubánek se vztýčí, hledí do vrcholů jedlí a sosen, suché kmeny láme, seká, do provazu váže, ssaje do sebe vůni travin, květů, millionů jehlic smolných.

Počne prolízati houštím, hrabe ve zvlhlém mechu, hledá hub.

Zarosené jehličí stírá prach silniční s Kubánkových vlasů, s kazaje i s plátenic. Kubánkův měch se plní, jednotlivé hnědohlavé hřiby, tvrdého masa mlíčného, sbírá po různu pod vysokými sosnami, v měkkém, černém chmouru v houšti vyhrabuje celá hnízda něžných hřibů bělohlavův a zase vychází za palouček, kamenáčky, máselníky i hřiby ohromné velikosti sbírá hbitě na kraji lesa.

Měch je plný, spočívá na vonném loži z mateřídoušky, noška s roždím podle něho, a Kubánek usedne na starý, mechem obrostlý peň.

Slunce jasno prosvituje lesem, všude svit, lesk, vůně, krása, ptactva prozpěvání.

Kubánek se zadumal, hledí před se v hebký mech, avšak nic nevidí, ani brouka ani mravenečka.

Ztuhlé tahy se rozehřály, bledá ústa se pousmála. Jaká blahá upomínka jím ovládá? Však to bylo jako blesk. Sahá k srdci po lahvičce, povzdechne a juž klade na sebe měch i roždí.

Odkorky u Kubánkova bytu jsou odstrčeny, mezi dvěma kameny plaje ohínek z roždí, na nízkém, plochém kaménku stojí bezuchá baňka Kubánkova, nad ní se valí dým.

Kubánek vaří. — Houbová polévka zavání, Kubánkovy hody jsou hotovy. Vezme do hrsti několik hub a jde „za ně“ vypůjčit někde do chalupy lžíce.

Rozloží pak chvoji na zem, vysype houby z měchu na ně a rozděluje na hromádky.

Snímá čepici s hlavy a roznáší v ní houby po chalupách. Tu dostane kůrku chleba, tu vajíčko, tu hlt mléka nebo podmáslí, tu několik zemáků, tu pekáč; co která hospodyně dá neb má. A vše to béře mlčky.

To je Kubánkova nejblaženější doba v roce.

V ten čas vymění za houby od mimojdoucího hadrníka i latu na kazaju, klubičko režných nití a tlustou jehlu s ohromným uchem.

Kazajku zalátá, taktéž plátenice; aby košile zbělela, o to se Pán Bůh stará, neb již častěji prší.

Nastávají husté mlhy, nastávají mrazy, přestaly houby růsti, přestal i Kubánek vařiti. — Roždí v ráz má urovnané v zásobě na zimu. Chodí vždy ještě po polích se zalátaným měchem, s vypůjčenou motykou a klidí zemáky, jež lidé v poli byli přehlédli.

Vykope jámu podle svého bytu a uschová je. Pak opatří byt proti mrazu a uklidí pro zimní čas; líčiti mu netřeba. Poklade zemi mechem, nasype do kouta čerstvé slámy, postaví bezuchou baňku do druhého kouta a ukryje v ní kus chleba, nebo co jiného; vždyť jí beztoho dlouho potřebovati nebude; moc vody uběhne, než Kubánek opět houbovou polévku bude vařiti! Kdo by v zimě vařil; v zimě jen se peče.

Když si Kubánek zavleče do bytu trochu jablek z jamy a otep roždí z rázu, netřeba mu ani ven vycházeti.

Před otvorem postaví si v podzim boudu ze chvojí; přikryt jsa zalátaným měchem a leže rozdmychá na svém ohništi ohínek a peče zemáky.

Aby lahvička na srdci prázdná nezůstala, postarají se dobří lidé. Nač by byla ve vsi vinopalna, a nač by dostávali páleníci pálenku? Všecko nevypijou, něco pro Kubánka vždycky zbude. Tak i ten bídný zimní čas Kubánek přežije trpělivě, spokojeně. Ale jedno ho přece tíží.

Po žních, když houby sbíral v lese a pak dle obyčeje svého usedl a naslouchal zpěvu ptactva, usedla jsem také na peň a hovořila k němu, a tu mi svěřil, ačkoliv prý jest s bytem svým úplně spokojen, že by si přál, kdyby ho Pán Bůh povolati chtěl, aby se to stalo času letního, aby pak na chvojí před jeho bytem kněz mohl Pána Boha uložiti a jemu odtud podati.

„Jak pak by se ke mně skrze boudu z chvojí a přes ohnisko dostal času zimního, odkud by mi „podával“, když ani stolu ani židle nemám?“

A to jediné Kubánka trápí, to jej souží.