Kteří jsou?

Údaje o textu
Titulek:	Kteří jsou?
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 349–356. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
1835

I byl pěkný, letní večer. Slunéčko, jako uzarděná panna na den svatební, ukládalo se na lůžko a na smíření s truchlící po něm krajinou rozsýpalo nejkrásnějších růží po lukách i háji. V líbezném vzdechu večerního větérku radovalo se tisícero mušek, pod hustou bezinou zpíval slavík o své lásce, a ze vzdálené vesničky vznášelo se utichlou krajinou pobožné klekání. Byl pěkný, letní večer.

U rozlehlé obory, před hezkou myslivnou, pod kvetoucí lípou seděl Jeník a v rukou držel knihu. Přicházel Jeník k letům, kdežto se rozvinovati počíná v člověku nejkrásnější nebes dar — onen dar, jímž jediný Bůh člověka podle obrazu svého k časnému i věčnému blahoslavenství stvořil, a jejž v člověku potlačovati hanebné jest vražednictví na člověčenstvu a hříšné zpouzení se proti vůli boží. Přicházel Jeník k rozumu a prospíval před očima starostlivého otce i milující matky.

A byl pacholík pod šírým nebem v knize četl, kniha však byla nad stáří a schopnosti jeho, a protož ani všemu nerozuměl. Naveden pak moudrým otcem, každou věc i příčinu a prospěch její ohledávati, pozastavil se a tak, jak síla postačovala, na mysli věc přemítati začal. Brzo však z přemítání toho v pouhé pohlížení na krásnou krajinu se zabral. Tu se z obory otec navracel.

I byl tě polesný muž rozumu zdravého, ducha vzdělaného a srdce šlechetného. Po světě se byl ohlídnul, i byl poznal jeho noc a den, jeho žalost i radost, ale srdce jeho nezkamenilo v mnohotvárném lopotování vezdejšího života, alebrž svět milovalo jako domov jednoho otce a jedné lásky. Stav a zaměstnání jeho v chrámě vznešené přírody nedaly mu zpyšněti uměním lidským, jelikož před očima jeho denně se díla rozprostírala, před nimiž obrovské počínání lidské zmizí jako hrouda mravenčí. Tichý a blažený vedl život ve své myslivně, uprostřed milované rodiny.

A tato rodina byla mu oddána celým srdcem; v něm zakládala život svůj i blaho své. Když ráno do lesů odcházel, loučila se s ním manželka, jakoby se na dalekou cestu ubíral, a když se k večeru navracel, skákali hošíci okolo něho radostí, jakoby dlouhý, dlouhý čas nebyli poslouchali moudrých tatínkových rozprávek.

Dnes o něco časněji z obory přicházel. Přinášel mladinkou veverku pro radost hošíkům; ale hošíkové mu nepřicházeli dnes v ústrety. Mladší zalíval ještě své záhonky zelenin pod okny kolem a kolem obrostlé myslivny, starší pak seděl s knihou pod kvetoucí lípou, a byl se tak v pohledu krásného večera zahloubal, že otce, již několik okamžení za ním stojícího, ani nespozoroval.

Usmál se otec nad filosůfkem a na rameno mu poklepal.

„I tatínku, tatínku!“ zvolal hošík uleknutý ze svého sedátka vyskočiv, a vinul se k otci a ruku mu líbal. Ze zahrádky pak už i mladší přibíhal, neboť mu byla štíhlá Diana říkajíc kropící konévku z ruky vyrazila, dlouhými skoky přinášejíc zprávu, že se šťastně domů navrací. A hošík, odstaviv konévku, s věrným psem o závod běžel naproti otci.

„Byli poslušni?“ tázal se polesný s přívětivou tváří přicházející manželky; a když tato, políbivši drahého manžela, dobré dala o hoších svědectví, doručil jí outlé a mrštné zvířátko, aby je uvázala na tenký řetízek. Sedmiletý Vojtíšek radostí nad veverkou zatleskal rukama a zavěsiv si otcovu brašnu přes ramena, že se mu až pod lýtkama houpala, běžel za matinkou, jež odcházela přípravy dělat k večeři.

„Nu, a což pak tys tady zpytoval, mudrci?“ ptal se dále přívětivý otec Jeníka, když se byl z kabátu vysvlékl, brokovnici odstavil a k odpočinutí pod lípu se posadil, kdež lupením zahrávali chladící větříkové, skvostnou roznášejíce vůni. „Jakou to máš knihu?“

„Ležela na matinčině stole,“ odpověděl Jeník poněkud váhavě, neboť věděl, že otec nerad vidívá čítati knihy, kteréž nebyl sám dal do ruky. „Když jsem byl s počty hotov, které jsi mně uložil, nahlédnul jsem do ní, a zdálo se mi, že tam hezkých věcí naleznu. Matinka mi také čísti dovolila.“

Usmál se otec a toliko prstem pohrozil; neboť znal poslušného Jeníka, i dosti jej soudil pokáraného, an pacholík s bázní a studem cítil, že neprávě byl učinil. Jsoutě stud a bázeň důtklivější metly na věk dětinský, nežli hrubá slova a břízové pruty. — Vzal knihu chlapci z ruky.

Byl to svazeček jednoho v Čechách vycházejícího časopisu. Jeník v něm mnoho o vlastenectví a o vlastencích zaznamenáno shledal, smysl toho však pojmouti nemohl. Tolik jedině z veršů i prostomluvy poznal, že se o věc velmi důležitou jedná, a protož se i svým zrůstajícím rozoumkem nad ní tak hluboce — v krajinu zahleděl.

I posteskl si otci, neboť nevěděl, co jest, před otcem míti tajemství.

„Již se mi, tatínku, nehněvej,“ pravil, „že jsem k té knize zabloudil. Zlá věc to vlastenectví zajisté není, sice by se o tom tak pěknými slovy ani psáti nedalo, a ty bys ani knihu byl nekoupil, a maminka by mi ji čísti nedovolila. Nu, a je-li dobrá: jednou mi o tom zajisté sám něco budeš chtíti povědít; i prosím, učiň tak hned, a pověz mi, co jest vlastenectví, a kteří jsou ti vlastenci?“

A polesný se opět usmál, ale tentokráte hochu nepohrozil, alebrž k srdci ho přivinul.

„Arci že je vlastenectví věc dobrá,“ řekl, „ano, nejlepší a nejspasitelnější na světě. Onoť jest prvopočátek blaženosti jednotlivců i celých národů; a pro ně byl tě Bůh obdařil nesmrtelnou i všelikými schopnostmi nadanou duší.“

„Aj,“ podivil se Jeník; „a proč pak jsi mi to již dříve neřekl? O jiných prostředcích, jak bychom se blaženými stali, často jsi mi povídal.“

„Jediné jméno jsem ti zamlčel, o věci jsem s tebou často rozprávěl,“ odpověděl otec. „O jméno tu také neběží, jen aby v tobě duch vlastenecký přebýval, neboť i ty musíš býti vlastencem.“

Jeník sebou trhnul.

„Já — já vlastencem?“ vypravil ze sebe a ve tváři se zarděl; „takovým, jakž tu o nich v knize zaznamenáno?“

„Pravdivý vlastenec nečinívá o sobě hluku,“ poučil jej otec, „a protož tě nemohu ubezpečiti, jestli kdy svět o tobě zví, aneb zachce-li se mu, v knihách o tobě něco zaznamenati. Ale ty sám budeš nositi písmo v srdci svém rukou boží napsané, a to tě bude těšiti více, nežli písma celého světa, ač bude jen kratičké a slouti bude: Konal jsi povinnost!“

„Ach, tedy mne jen už tomu vlastenectví nauč!“ prosil pacholík, „anebo pověz, kde se mu naučím. Kde a kteří jsou ti vlastenci?“

A otec moudrý uznav býti prospěšné, srozumitelným způsobem promluviti se synáčkem o věci, kterážto se vštěpovati má věku nejútlejšímu, a zahaliv naučení svá v roucho příjemné, vypravoval mu, kterak by ty poznal, ježto jsou vlastenci.

I.

Putoval krajinou člověk z cizí končiny.

Pálilo denní slunce, a s hrdlem vyprahlým zastavil se poutník před prahem nejbližšího domu. I chtěl občerstviti oudy zemdlené a vešel přes práh do domu, i prosil hospodáře o pokrm a nápoj.

Hospodář ale zamračil se ve tváři a vece:

„Nemám pokrmu ani nápoje!“

Domníval se spravedlivě činiti, když neobčerství člověka z cizí končiny: neboť byli jsou otcové jeho otcům hospodářovým učinili bezpráví.

A poutník prahnoucí hněvem zapálil se v bolestech svých a žalostně zvolal:

„Proklatá střecha, kdežto nenapájejí žíznivých a nenasycují hladových, i proklatá země, kteráž je nosí na hřbetě svém!“

A hospodář svolal čeleď svou; čeleď pak rozsápaná chopila se poutníka, i mnohými ranami ho ubyvši, vyhodila ubitého před dům, kdež co mrtvý ležeti zůstal u cesty.

Tou cestou bral se i vlastenec, člověk spravedlivý. A vida poutníka z cizí končiny ležícího podle cesty ve smrtelných mdlobách, zvolal na hospodáře, aby přispěl k pomoci.

Hospodář ale zamračil se ve tváři a vece:

„Proklínal střechu mou, i zemi, po které kráčí.“

A zavřel dvéře domu svého.

Vlastenec ale vzdychna bolestně, naložil poutníka na vůz, ač byl proklínal střechu a zemi, i dovezl jej pod střechu svou, i vedl péči, až se poutník opět zdráv postavil na nohy.

A když přišla doba loučení, zplakali jsou oba, vlastenec i poutník z cizí končiny, slíbili sobě, nezpomínati na bezpráví, jakéž si byli učinili otcové; alebrž milovati se vespolek láskou, z nížto vychází blaženost.

II.

Vyšli jsou mudrcové, aby lidu pověděli o cestách k blaženému životu.

Lid pak se shromáždil okolo mudrců, aby poslechnul, jakž by choditi měl, aby došel blaženého života, neboť přebývá v každém člověku po blaženosti touha.

I otevřeli mudrcové ústa a mluvili k shromážděnému lidu, lid ale nerozuměl jim, neboť jsou mluvili nesrozumitelně, jelikož byli mudrcové nepraví. A lid odcházel domů.

Přišli však dnové, kdež měla vydati ovoce slova mudrcův; ale slova jejich byla padla jako neplatné símě na půdu nepřipravenou a nemohla ovoce vydati.

A mezi lidem zrostl místo hojnosti nedostatek a místo radosti pláč.

Mudrcové pak za příkladem nerozumných, že slova zatemnělá žák pochopiti nemohl, tupým a lenivým jej nazvali a zarputile o cestách k životu blaženému nepověděli.

I pronikl nářek lidu ucho člověka spravedlivého. Nebyl sice povolán za mudrce, měl ale sílu, jakéž je mudrci potřeba, a protož vešel mezi lid a jazykem srozumitelným začal povídati o cestách k blaženému životu.

A lid radostně poslouchal, i učinil podle slov srozumitelných, a místo nedostatku přicházela hojnost, a místo pláče rodila se radost.

Člověk spravedlivý ale prosil, činiti synům a dcerám, jakž byl sám učinil otcům a matkám, a uváděti je upřímně, kdež bydlí blaženost.

III.

Slepý a hluchý vydal se na cestu.

I přišli do krajů cizích, a slepý jal se volati:

„Ó země nepožehnaná, lide ošklivý a živote nuzný!“

A hluchý zavolal: „Ó slova hrubá, pověsti bezbožné a učení bludné!“

Oba pak jedním hrdlem doložili:

„Jinak je to u nás!“

A mimojdoucí počali se domnívati, že jsou cizincové z krajů zaslíbených proroci, a zastyděli se nad vlastním domovem.

Šel ale člověk spravedlivý za falešnými proroky, i poslouchal řeči jejich. A vyvedl je na vrch hory, odkudž viděti bylo požehnání krajin a lesů a měst i vesnic, jakž je byla ruka věčné milosti nejštědřeji vysypala; a hluchý zvolal: „Ó zemský ráji!“

Začal pak člověk vypravovati slovy pěknými, moudrými a spravedlivými, co se bylo dálo a co se děje v požehnané krajině, a slepý zvolal: „Ó, hudbo nebeská!“

Oba pak jedním hrdlem doložili: „Jinak je to u nás!“

A mimojdoucí zastyděli se opět, ale sami nad sebou, a z falešných proroků strhli si posměch.

Zahořeli nyní studem i hněvem cizinci, a přivedli sbory sobě podobných, aby, poplenivše požehnané kraje, vítězně zvolati mohli: „Jinak je to u nás!“

Člověk spravedlivý ale ne slovy, alebrž rukou udeřil ve sbory jich, i rozprášil je do všech větrů.

A mimojdoucí zvolali: „Vlastencem, člověkem spravedlivým přišla k nám blaženost!“

* * *

Tiše poslouchal ještě Jeník, an byl již chvilku otec povídati přestal.

„Nu, jak se ti líbí?“

„Ó, pěkně, pěkně!“ vece synáček pomalu, jakoby z vytržení k sobě přicházel. Nebyl arci všemu porozuměl, dobře však seznal, že s ním otec již dříve o těch věcech byl rozmlouval, an ho byl učil milovati bližního, pečovati o jeho, jakož o svou blaženost, a hájiti pravdu i všeliký jiný blaženosti pramen.

„Uložím ti tedy na zejtřek,“ řekl opět otec s úsměvem, „abys slova moje hezky pozorně na papír uvedl. Já ti pak práci opravím, důkladně teprv vyložím, a kdykoli se příležitost udá, na mysl ti uvedu, jak jedná vlastenec, to jest: Člověk spravedlivý, ovšemť jestli jinak i chuti máš, býti spravedlivým člověkem.“

„Ó hned, hned, milý tatínku!“ zvolal Jeník a k otci se přivinul. „Vždyť pak jsem ještě o ničem neslyšel, co by tak šlechetné, a spolu i tak lehké bylo, jako býti člověkem spravedlivým.“

„Šťastný pacholík, jemužto se o těžkostech ještě ani nezdá, s jakými se potýkati jest lidským křehkostem!“ Takto po tichu vzdychl polesný a políbil synáčka.

Zde onde rozsvěcovaly se už hvězdy, a Vojtíšek přiběhl s novinou, že je večeře hotova. Všickni se tedy do myslivny vraceli.

Jeník nad obyčej vážně si vyšlapoval a pochytiv matku, kteráž na příchozí již mezi dveřmi čekala, vypnul se k ní vzhůru a zašeptal velmi důležitě:

„Já budu spravedlivým člověkem!“

Ráno pak, sotva že se mu svítáníčko oknem prodralo, seděl hošík u stolku a spisoval velmi pozorlivě slova otcova, která po celou noc ještě byl slyšel ve snách.