Krysař/XI

Krysař Viktor Dyk
X	XI	XII

Údaje o textu
Titulek:	XI
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, VIktor. Spisy Viktora Dyka XI. Krysař; Příhody. Praha: Fr. Borový, 1939 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Také však krysař probděl noc.

Agnes usnula mezi láskou. Ale nevysvětlitelný neklid nedal spáti krysaři. Připadalo mu, že by ho někdo okradl, kdyby usnul. Ale kdo může okrásti krysaře?

Krysař přesto naslouchal, jako by slyšel něčí kroky. Neuslyšel nic než rytmický dech spící.

Ponenáhlu řídla tma; přicházel první úsvit, časný v květnu.

Krysař pozdravil tento úsvit; vracel mu Agnes.

Podepíraje se o pelest lože, díval se na ni.

Spala klidně, jak spí spravedliví; spala klidná a nevinná. Její tělo, útlé, křehké a čisté, leželo tu v jímavé bezmocnosti.

Krysař zahleděl se do obličeje spící, který mu odhaloval úsvit. Byl to skoro obličej dítěte. Něco plachého a něžného v něm bylo, jakmile se její oči zavřely. Jakým tajemstvím dovedla se tato žena přetvořovati v pannu? Krysař, vida tuto spící, zapomínal vše, co bylo. Bylo možno přísahati, že nikdy se jí nedotkl.

Nezvyklá něha, nikdy předtím nepocítěná, zalila tvrdé krysařovo srdce. Zatajil dech a seděl bez hnutí, boje se, že spící probudí a oloupí ji o toto ranní kouzlo. Snila. O čem asi snila? O loutce, o dětských hrách, o motýlech, kteří ulétají? A krysaře ranila úzkost.

Nikdy se mu Agnes nezdála tak krásnou; a nikdy necítil, jak lehko porušitelnou a mizivou je krása ženy. O něco více, o něco méně; a veta po kouzlu a po půvabu. Krysař může mnoho. Může vyvésti krysy a může vylidniti města. Nemůže však zadržeti čas.

Agnes spala; na okamžik zatoužil krysař probuditi ji polibky, aby se zbavil svého neklidu. Ale zalekl se vlastní myšlenky; olupoval by o něco spící. Podivná byla tato noc; podivné bylo ráno. Krysař nakláněl se nad křehkým tělem té, které se neodvažoval dotknouti v ranním úsvitu. Neklid rostl v tuláckém jeho srdci. Kdo přijde, aby ho oloupil? Kdy a kudy přijde?

Krysař prošel mnoha městy a mnoha zeměmi. Prošel jimi poutaje, ale nespoután.

Teprve dnešní noci pocítil něco jakoby pouta. Opustil města a opustil země, a touha ho nikdy neroztesknila; nehleděl nikdy zpět, ale kupředu. Bylo mu náhle jasno, že neopustí takto Hameln.

Myšlenka, že by mohl se dáti připoutati, zdála se mu směšnou a absurdní. Ale směšná a absurdní myšlenka se vracela. A posléze nezdála se směšnou ani absurdní. Divně bylo krysaři.

Srdce jeho stalo se těžkým, jako by nosilo hoře tisíců. A stalo se lehkým, jako by nosilo jejich radost. Otevřel široko oči.

Toto ráno přerodilo svět. Včerejšky měly svou radost a svou bolest. Ale včerejší radost byla stínem dnešní radosti a včerejší bol stínem dnešního bolu. Kdysi, když krysař hoch stál na dýně u moře, v dálce plula loď a její plachty se dmuly, hocha na břehu přepadla touha pozdraviti cestu, ať je jakákoli. Zdráva, lodi! Zdrávi, kteří plujete! Šťastní, kteří ztroskotáte!

Hoch volal tato slova vyzývající osudy. Muži nyní se vracela. Jak mohutnější byla však tato pozdní ozvěna!

Neklid krysařův se stával nesnesitelným. Krev prudce kolotala v jeho žilách. Tělo žádalo pohyb, ruch a činy. Lehounce svezl se z lože; ale jeho pohyb probudil přece spící. Procitla napolo; pootevřela oči, dotkla se rukou čela krysařova a řekla: „Zůstaň.“

Ale to bylo, co krysař nemohl. Posečkal na několik vteřin. Agnes usnula znova; přivřela oči a její ruce klesly bezvládně.

A krysař odcházel tiše, zcela tiše.

Krysař vyšel do zahrady. Jaká to byla zahrada! Keře byly nové a záhony nové; stromy sypaly tolik květů na cestu.

Krysař zahleděl se na nebe. Bylo čisté a jasné a větší než včera. Den, ale v prvých počátcích. Slunce, ale ještě jako červánek.

Krysař zahleděl se na zemi. Byla čistá a svěží ranní rosou. A také vlastní srdce bylo čisté a jasné.

Spoután? Proč ne! Jaký let v těchto poutech! Jak vysoko možno se vznésti!

Věž chrámu svaté Trojice je vysoko. Ale jak je nízká jeho letu!

Spoután? Ano. Ale mnoho poutaje; světy poutaje.

Ranní větřík osvěžuje horké skráně; jak lichotný to dotek!

A květy voní. Množství květů všech barev a všech vůní. A kterýkoli z nich možno utrhnouti. Všechny čekají na krysaře.

Lehkým a vítězným pohybem ruky sáhl krysař po kterémsi z nejkrásnějších květů. Vnitřní neklid zastavil jeho ruku.

Rozhlédl se…

Jak krásný byl svět!

Hle, za městem Hameln rýsuje se hora Koppel. Hora Koppel je vysoko, je mnohem vyšší než chrám svaté Trojice. Ale jeho letu také nestačí.

A jsou vyšší a vyšší hory. Mnohé viděl a mnohé uvidí.

Jeho letu nedostačí.

A krásný svět, a jak je krásno jej míti! Jak krásno míti kouzelný nástroj, který vše zmůže. Papež má moc; co je moc papežova proti moci krysařovy píšťaly? Císař má moc; co svede proti zvukům, které umí krysař vylouditi?

Tak chtěl krysař obelstíti neklid své duše. Nebylo však možno obelstíti se.

Zrak krysařův, rozlétlý do daleka, setkal se s jakýmsi temným bodem mezi tolika jasnými a čarovnými předměty. Temný bod byl pranepatrný; blížil se však a rostl.

Nebylo to nic podivného; byl to pouze muž, který se blížil.

V chůzi přicházejícího nebylo nic mimořádného. Nebyla ani příliš kvapná, ani příliš pomalá. Občané města nemilují kvapu; jsou však zvyklí přicházeti včas.

Rozhodně byl to občan z Hameln.

Tohoto muže krysař neviděl a neznal; tohoto muže nepřál si viděti a poznati. Nejméně přál si ho viděti a poznati zvláštního tohoto rána.

Ale muž se blížil určitým krokem člověka, který má cíl.

Srdce krysařovo bylo ještě tak těžké, jako by neslo hoře tisíců; ale lehkosti, která nosí radosti tisíců, nebylo už v něm.

Každé dítě v Hameln mohlo krysaři jmenovati muže zastavivšího se u plotu. Každé dítě znalo dlouhého Kristiána.