Krvavá očista/V.

Krvavá očista Josef Braun
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Dvě historické povídky z literární pozůstalosti. Praha : nákladem Libuše, matice zábavy a vědění, 1894. s. 111–120. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na české království přišli nyní dnové, o jakých tu nečítali v nejstarších kronikách, o kterých neuměli vyprávěti ani nejšedivější pamětníci, o nichž nezazdálo se nikomu ani v nejtěžších snech.

Podobalo se, že v soudech božích již je rozsouzeno, aby země tato byla vyhlazena z paměti lidské, a lid její s povrchu zemského…

Ne jedna, ale všech sedm ran egyptských na ni uchystáno… Ovšem, nescházely ani zkázonosné kobylky. To byli vojáci císařští. Běda, kde zadupala kopyta jejich koní, kde zazvonily jejich palaše, kde uslyšeli jejich drsný, cizácký křik, jejich kletby a jejich nadávky…

Ale ve zdejší krajině nechali na sebe nějak dlouho čekati. Týden za týdnem zvolna míjel, a dosnd po císařských ani hlesu… Oficír arkebuzírský, s osmi svými lidmi, kteří onehdy zemana Drahobyla až ke dvorci vyprovodili, byli na ten čas první a poslední vojáci, kteří se v tom okrsku ukázali. A ani o těchto zdejší usedlíci ničeho nevěděli. Zakázalť zeman Drahobyl čeledínu i šafáři svému jakkoli a komukoli zmiňovati se o tom, co se onehdy, když z trhu z města jel, bylo sběhlo. A šafář i čeledín opravdu uměli mlčeti…

„Je jim to z ruky, a pak — ve zdejší bídě malá naděje kořisti.“

V ta slova zahovořil sedlák Harulík k ostatním usedlíkům, za pozdního večera v prostranné přízemní jizbě zemanova dvorce shromážděným.

Zeman Drahobyl, jako mnozí ze stavu jeho, neštítil se aniž pohrdal selskými mozoly — ni v časech dobrých a tím méně teď, kdy na celou českou zemi Bůh těžkými kříži vzpomněl.

Hned druhý den po tom, kdy z městského trhu se vrátil, zavolal Harulíka a některé starší sedláky z celé vsi.

„Víš-li, Harulíku, že doslechl jsem, kterak císařské soldaty budeme tu míti co nevidět.“

Harulík, zjizvený bradatý sedlák, jenž se zemanem tažení v Turcích byl prodělal, nachýliv hlavu, mlčel.

„Nuže, co počneme?“ ptal se nedočkavě zeman, jakoby sedláka zkoumati chtěl.

„Co bychom počali, pane zemane? Nedáme se!“ odvětil sedlák, a ostatní mu přisvědčili. „Přijde-li jen velitka, utlučeme je pěstěma, po našem-li sáhnou. Lepší smrť, než život bědný —“

„Tak rád tebe mluviti slyším — vojno stará!“

A zeman bezděky se usmál a v očích jeho zasvítilo.

V týž ještě den shledávali po zdejší dědině, kde jakou zbraň měli — bylo dosti starých mečů, sudlic, a těm, kteří rádi si zašli na zboží Koukolovské zapytlačit, ani panditky nescházely…

A od té doby večer co večer scházeli se dědiníci v zemanském dvorci. Zeman v jejich kruhu jakoby omládal. Alespoň zapomněl ubohý staroch ve chvílích těch na — syna…

„Budeme hájiti jen svého. Který oficír cti v těle má, dá nám za pravdu a poručí, aby nás nechali s pokojem. — A ženy a děti, kdyby opravdu na nejhorší přišlo, dosti budou míti času v lese se ukryti,“ těšil ostatní sedlák Harulík, načež dodal: „Proto říkám — stráže, mějtež oči sokolí!“

Od některého času, totiž k návrhu zemana Drahobyla, vycházeli sedláci střídavě konati stráž na všecka místa, odkudž možno že vojáci přiharcují. Bděli ve dne v noci — —

Dnešního večera byla opět jizba zemanova všecka plnička. Ze sedláků nescházel ani jeden. Maruše od jednoho k druhému podávala veliký pecen černého chleba.

„Nu, jak jsi pořídil?“ ptal se zeman netrpělivě, když sedlák Harulík vkročil do jizby. Zraky všech tázavě upjaly se na jeho tvář.

„Ne hrubě dobře. Však jsem to dobře věděl,“ odvětil Harulík trpce.

Usednuv dal se do hovoru: „V okolních samotách ovšem zastavil jsem se jen na slovo. Kde pak také — ti nemohou! Už skoro všichni sbírají věci, že se vystěhují. Tam již to došlo —“

A sedlák Harulík trpce se odmlčel.

„Ve vsi za řekou také mi odepřeli. Ale těm se nedivím. Je jich málo, samý stařec a neduživec, a dětí jako hmyzu.“

„A což na Koukolovském?“ nedočkavě vyjel zeman Drahobyl.

„To jsem si nechal až naposled. Jdu od stavení ke stavení a řku: Jste tu lidi jako hory, les blízko, ženy s dětmi snadno v čas se ukryjí, a vy nám pomáhejte. Bude nás více, a Bůh-li štěstí nám popřeje a odoláme-li, pak učiní ledakde po kraji po našem příkladě. Vzplane jeden, dva či tři kraje, vzplane celá země. A tolik vojáků naši vrazi nemají, aby všecky nás pak mohli podupati. Pomozme si sami, když král a přední jeho nás opustili. Bůh svých věrných neopustí.“

„Nu, a co dali za odvět?“ znělo z několika hrdel.

„Marné řeči. Krčili rameny. Že prý se to hezky řekne — ale což ženy a děti. — A že prý konečně by si dali říci, ale pán — pán Jeho Milosť. Kdyby prý on s nimi byl v tom za jedno, tu že by všichni rádi životů a hrdel svých nasadili.“

„Ó, pravda, jaký pán, tací poddaní,“ podotkl zeman, a obočí jeho se svraštilo.

„Mladý Koukol není prý doma,“ mluvil dále sedlák Harulík. „Bojoval prý ve vojště českého krále, ale přišed po té nešťastné bitvě u Prahy domů, zaříkal prý se, že do tábora vojanského ani k těm ani k oněm nikdy nevstoupí jediným třeba jen krokem. A tu máš — před nedávnem prý sebral se znova, dal se do rystunku a odejel znova na vojnu. Mezi selskými jeden hlas, že šel k císařským.“

„Těch Koukolů obojakých!“ zlobil se zeman. „Teď, když císař vyhrál, budou se ho držeti. Snad starý mladému sám dokonce poručil.“

„Možná, Koukolovští odjakživa jsou lakotní, lačen byl kořisti,“ mínil jiný sedlák, „a jakož —“

Leč nedomluvil. Zaznělyť venku prudké kroky, a panditkou ozbrojený sedlák vrazil do jizbice. Byl všecek uděšen, udýchán a s ruměného čela i zardělých tváří valily se mu bohaté krůpěje potu.

„Běda, bratří! Do zbraně!“ vzkřikl, jedva dechu popadaje. „Již táhnou od lesa!“

V první chvíli zavládlo vší jizbou ticho opravdu hrobové. Ale jen na okamžik — rázem byli opět všichni na nohou.

„Zachraňte ženy a děti!“ zvolal zeman. „A pak sem, do dvorce!“

V několika okamžicích byla prostranná jizba prázdna. Jenom zeman Drahobyl a Maruše tu zůstali. Dívka po všem těle se chvěla, vidouc an zeman těžkým mečem se opásá. Zeman pak pokročil k ní. Hlas se mu třásl, když promluvil: „Buďme připraveni na nejhorší. Rci mi, Maruško, pravdu svatosvatou před Bohem: přečkala-li bys zneuctění svého?“

Dívka zbledla. Ale odpověděla klidně: „Raději smrť než zneuctění —“

V tu chvíli kmitly jí před očima rysy Václavovy.

„Tedy pojď —“ bral ji za ruku zeman, „a raději zemři ve svém úkrytu, než abys komu jinému otevřela.“

„To přísahám —“ a bílá ruka Marušina bezděky pozvedla se ku přísaze.

Zeman s Maruší vyšli z jizby. Za chvíli vrátil se Drahobyl sám. Ale v jizbě se dlouho nezdržel. Na nádvoří ozýval se hluk sedláků, kteří ozbrojeni sem se sbíhali.

Zeman stavěl je do šiku. Potom promluvil: „Prostež Boha v duších svých. Z hlubokosti nitra svého volejtež k němu a on ochrání vás i dítky a ženy vaše. Teď uzavřeme vrata. Není pochyby, že nejprve vrazí žoldáci sem, do stavení krajního. Jestli však minou je, tož vypustím vás zadní brankou a tak jim nadejdeme.“

Sotva že domluvil, ozvaly se prudké rány na dubová, silná vrata.

„Otevřít, selská láje,“ volali drsní hlasové.

„Komu?“ vzkřikli zeman i Harulík zároveň.

„Vojákům Jeho Milosti Císařské. Nemeškejte, sic —“ hrozili zevnitř.

Mezi tím vyšplhal se sedlák Harulík rychle po řebříce. Opatrně hlavu povystrčiv svezl se ihned dolů.

„Díky Bohu, je jich hrstka. Snadno je odoláme.“

Sedláci nabyli odvahy a zmužilosti. Nové, ještě prudší rány se ozývaly.

„Čeho žádáte?“ ozval se Harulík mocným hlasem.

„Po tom ti, cháme selský, ničeho není! Otevři, nebo vám střechu nad hlavami zapálíme!“

„Počestného noclehu vám dáme.“

Leč místo odpovědi ozval se drsný, pustý smích, jemuž prudké rány sekerou do vrat následovaly.

„Pro řebříky!“ velel zeman stlumeným hlasem. „Dřív než vrata vypáčí, postřílíme je do jednoho!“

Leč ti, kteří do zadní části dvora pro připravené řebříky spěchali, vraceli se s výkřiky zděšení zpět.

„Zrada! Nejsou tu neznámi! Znají všecko položení —“

A v patách za nimi objevilo se několik žoldáků, na zádvoří nízkou zeď přelezších.

Nastal hrozný boj, vřava, do kteréž mísily se vždy silnější a účinnější rány sekerou. Patrně rozdělili se nepřátelé na dvé: jedni vrat vyvraceli a druzí lstně zadem zeď přelezli. Sedláci pevně odpírali. Harulík rozdával rány jako zběsilý. Ale marně ohlížel se po zemanovi — —

Ten před chvílí dobře si všiml, že jeden z vojákův od svých se odděliv, do stavení veběhl. Bez rozmýšlení pospíšil za ním. Voják byl už v jizbě, svitem kahance slabě osvětlené.

Staroch pohlédnuv mu do tváří užasl — toť mladý Koukol z Koukolí! A v okamžiku ťal těžkým svým mečem po císařském vojáku. Ten však zavčas uskočil.

Nastal zuřivý zápas. Starý pevně odolával náběhům útočníkovým. V tom zavrávoral a ruce jeho klesly, násilně chopeny byvše dvěma žoldnéři lstně v zad mu vpadnuvšími. Nenadálť se, že jsou s Koukolem umluveni, a že uprostřed nejlítějšího boje ostatní soudruhy své opustí, aby Koukolovi na pomoc přispěli. V několika okamžicích svázali zemana na rukou a nohou.

Nad ním, teď na zemi zuřivě se svíjejícím a sebou škubajícím, klonil se jen Koukol; druhové jeho vyběhli ven pomáhat ostatním. V líci mladého pojevil se ďábelský úsměšek. Onehdy v lese, když zemana již již v moci měl a cíli svému tak blízko byl, vyrván mu z rukou císařskými vojáky, jež vedl sám sok jeho konaje obhlídku a svitem pochodně byv přilákán. Ano, on musel tehdy ustoupiti — vojáku. Proto dal se k císařským. A nyní přece se mu podařilo — ó, nyní starého zemana nepustí, dokud tento nevydá mu holubičku…

Pronikavě upjal zrak na starého zemana, jehož líc s očima vytřeštěnýma co chvíli barvu měnila. Zdálo se, jakoby mladému rytíři rozkoší bylo pásti se na bezbranném starci, zoufale sebou trhajícím.

„Nuže, pane zemane, bránil jsi se, sedláky proti Jeho Milosti Císařské jsi poštval, a chycen, hrdlem propadáš. Ale já ti je daruji — ani vlasu skřiveno ti nebude, jestli vydáš mi schovanku svoji — Maruši — —“

„Nevydám, bídníče,“ odvětil stařec mocně oddychuje.

„Je ukryta, viď? Ale věz, že rozkopeme a převrátíme všecko stavení, neboť ji najíti musím. Pověz raději dobrovolně.“

Stařec zarputile mlčel.

„Nuž, odpovídej,“ netrpělivě ozval se Koukol, a v očích jeho živě zablesklo.

Staroch mlčel ještě.

„Pravím tobě: nechceš-li zhynouti touto zbraní, pověz —“ A vytáhnuv ze zápasí malou ruční panditku namířil chladně na čelo starcovo.

„Nepovím!“ tvrdošíjně odvětil Drahobyl. „Zahub mne —“

A hle, napřažená ruka Koukolova sklesla. Zastrkuje panditku zvolal s divokým smíchem: „Však, při sám Bůh, že ji najdu. Jen žij, jen žij, abys očima svýma spatřil, jak ji před tebou stisknu, zulíbám —“

A vybělil z jizby. Vše toto událo se v kratší chvíli, než bylo vypravováno.

Z nádvoří zalétala sem divoká vřava, volání divokých vojáků, kletby, smích i nářek, zvuky zbraně, a mezi tím hlas Harulíkův. Ale nebylo mu dobře rozuměti, ač zeman dobře v divé té směsici zvuků jej rozeznal. Chvěl se hněvem nad zpupností bídného Koukola, a strachem, jestli úkryt Marušin přece snad najde. Oh, o starý jeho život nejde, ale o ctnosť té dívčiny. Byl by věru hotov životem svým ji vyvážiti…

„Ó, Bože, že nesešleš blesky hněvu svého, a že nesežehneš tyto nepřátele naše!“ zvolal zeman zoufale.

Provazy, pevně utažené, hluboko do masa se mu zařezávaly…

V tom, slyš, jak na nádvoří vřava vzrostla. Jaké divné výkřiky hněvu, nevole a překvapení odtamtud zaznívají! Oh, Bože spravedlivý, toť jistě těm vrahům přibyla nečekaná posila. Ó, již nelze ani pomysliti, že by sedláci odolali. Budou páliti, drancovati — smrť, zkáza, zmar! — —

Zemanu Drahobylovi zatmělo se před očima. Zavřel je bezděky — —

Vřava venku roste víc a více. Ha, již prudké kroky venku se ozývají, již žoldáci znova do jizby vkročili. Ale podivno, to nejsou kyrysníci, jako chasa Koukolova. A hle, k zemanovi přiskočivše provazce na rukou i nohou mu rozvazují. Co se děje? Chtějí ho jinak trápiti?

Nežli zeman sám sobě byl s to zodpověděti tuto otázku, zaslechl zvenčí výkřik, jenž až hloubí duše jeho zachvěl. Byl to hlas Marušin. Zeman dobře jej poznal. A hle, již nějaký mladý voják objevil se ve stínu dveří, nesa v náručí omdlelou Maruši.

Z hrdla zemanova ozval se bezděčný výkřik.

„Vyrvali jsme mu ji ještě v pravý čas. Pan lejtnant vyběhl za nim —“

V téže chvíli ozýval se nádvořím jásavý křik sedlákův a mezi nimi hlas Harulíkův nejzřetelněji. Zeman nevěděl, má-li sluchu věřiti. Ale již přiskočil k Maruši — —

„Maruško má!“ zvolal, něžně dívka k prsoum přitisknuv. A hle, ona pomalu oči otevřela.

„Bídný padouch! Utekl za všemi svými!“

Maruše, právě vědomí nabyvší, i zeman Drahobyl pohlédli ke dveřím, odkud tento hlas zazněl. Byl jim tak známý…

Arkebuzíři, jakoby na dané znamení, vytratili se ze světnice a před zemanem i jeho schovankou stál — Václav.

„Otče můj!“ zvolal hlasem se chvějícím. „Řekneš-li, že syn tvůj vysvobodil vás?“

Na líci zemanově čísti bylo hrozný boj, jenž v hrudi jeho burácel. Ale jen na mžik. Svraštiv obočí řekl klidně: „Konal jsi, pane důstojníče, svou povinnosť. Ochránil jsi přepadené. Syna dosud nemám žádného —“

„Otče můj — odpusť — rci slovo jen, a já strhám se sebe tento bandalír.“

A mladý muž náručí své rozpřáhnul blíže se k zemanovi.

V tu chvíli klesla k jeho nohám i Maruše, jejíž všecka láska ve dvě slova se vtělila: „Tatíčku, odpusť!“

Leč zeman odmítavě vztáhl svou pravici. Jizva nad levým jeho okem byla do krvava zarudlá.

„Pozdě již, pane důstojníče! — S Bohem buď — —“

A odvrátil se od mladého muže, nedbaje, že dívka u nohou jeho klečící poznovu pozbyla vědomí — —