Kritika slov/XXXVIII. Náš
| Kritika slov Karel Čapek | ||
| XXXVII. Půda | XXXVIII. Náš | XXXIX. Boj, zápas |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XXXVIII. Náš |
| Autor: | Karel Čapek |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Kritika slov. Praha : Aventinum, 1927. s. 54–55. |
| Licence: |  PD old 70 |
Slovo „náš“ označuje hlavně velmi slavné a výtečné osoby: náš Hus, náš Žižka, náš Palacký, náš Aleš a Smetana, náš Svatopluk Čech a mnoho jiných. Naproti tomu nikdy se neříká „náš Milota z Dědic“, „náš Koniáš“, „náš Dedera“ — abych nejmenoval nikoho živého. Je sice pravda, že Žižka „je náš“, ale bohužel je také pravda, že Milota z Dědic či jiný zrádce, přeběhlík, zbabělec nebo špatný chlap je neméně „náš“; nejen proto, že je z nás, ale hlavně proto, že je příkladem a typem něčeho v naší povaze, něčeho, k čemu se nechceme hlásit, ale čeho se, dejme tomu, nemůžeme docela zbavit. A ty, člověče mizerná, který nejsi ani Žižka, ani Koniáš, ale nějaké budižkničemu, které se dere za svým maličkým ziskem, ty, líný Míchale, ty, hloupý Honzo, ty, bázlivý Vašku, a ty vpravo a ty vlevo, každý z vás je také „náš“ se všemi svými chybami. K čemu náš Hus mluvil pravdu, lže-li náš Vašek? Co tu pomůže náš udatný Žižka, je-li náš Franta zbabělý jako králík? Pro nás je náš národ zobrazen naším Žižkou, naším Komenským, naším Smetanou a tak dále; pro přespolní, sousedy a cizince je však náš národ zobrazen naším Vaškem, naším Honzou, naším ministrem, naším kýmkoliv; a nejsmutnější je, že se ty dva obrazy sobě naprosto nepodobají. Možná, že náš Hus vrhá trochu světla na našeho Frantu; horší je, vrhá-li náš Franta trochu stínu na našeho Husa. Každé pořádné a rozumné vlastnictví zavazuje; musí se, jak se říká, „nechat vidět“ nejenom slovy, nýbrž i okázalými skutky. Jsme-li tak bohati na „naše“, pak by to měl každý z nás ukázat celým svým jednáním, svou statečností i uměním, svou vzdělaností i jarostí; nemůže-li to aspoň trochu ukázat na sobě, tu se věru nemá čím chlubit. Ale i když se tedy nemůže chlubit, není to žádné neštěstí; neštěstí se začíná tehdy, když nám není k ničemu, praničemu dobrému to, že on sám je „náš“.