Krejčí hrdina
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Krejčí hrdina |
| Autor: | Václav Tille (jako Václav Říha) |
| Zdroj: | ŘÍHA, Václav. Knížka pohádek Václava Říhy. Praha : Albatros, 1987. s. 165–179. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
V naší vsi býval krejčí, měl dětí jako kuželek, ale dílo žádné. Mohl se dobře obživit, jenže místo práce vysedával celý den nad knížkami, četl o hrdinech, jak bojovali s draky, obry, loupežníky, vysvobozovali princezny, až se z nich stali princové a králové. Tak se do těch kronik začetl, že se z toho všecek pomátl. Když nebylo doma kousek chleba a žena bouřila, chodil krejčí po kraji, po statcích, po mlýnech, spravoval staré háby, přešíval na děti, šil za trochu brambor, jáhel, mouky a nosil to ženě domů. Po kraji všude ho znali, rádi ho vítali, byl laciný, při práci vykládal celý den hrdinské historie, a tak se při tom rozohňoval, jak kdyby byl sám všechny ty obry — draky přemohl. Děti poslouchaly, ani nedutaly, starší se smáli, říkali mu krejčí hrdina.
Jednou šil v šalandě na Vicmanovském mlýně, vykládal chase o Červeném vítězovi, nikdo se mu nemohl postavit. Měl takový meč, jak se rozzlobil, tasil, a sotva řekl „všem hlava dolů“, celé vojsko popadalo, jednou ranou jich na sta pobil, na sta zranil, těch vojáků. V šalandě bzučelo much až černo, lezly krejčímu po tváři, po rukou, na stole se jich hemžilo po loužičkách mléka jako mravenců. Krejčí je odháněl, ale mouchy tím víc lezly, sály, štípaly, bzučely, až se krejčí dopálil, plácl rukou po stole a zaklel: „Potvory škaredé, do zubů by člověku vlezly.“
Chasa se smála, prášek počítal zabité mouchy po stole — bylo jich jako hrozinek — a najednou vykřikl: „Ať žije krejčí hrdina, sotva se rozzlobil, jednou ranou padesát zabil, padesát poranil.“
Krejčí se škaredil, ale pan otec dal práškovi záhlavek, aby byla spravedlnost, a žádal, jak to bylo dál s tím rekem a s tou princeznou.
Krejčí byl smírný, těšila ho ta pocta, tak povídal dál až do noci.
Na druhý den, když šel ze mlýna, nesl si mouku i peníze, prášek se k němu na dvoře přitočil a připíchl mu na záda ceduli:
„Sotva se rozzlobil, jednou ranou padesát zabil,
padesát poranil.“
Krejčí nevěděl nic, vykračoval si vesele pěšinkou, až došel na silnici. Slunce stoupalo, bylo horko, krejčí byl po práci nevyspalý, tak si lehl pod třešni u příkopu, dal si ranec pod hlavu, natáhl se tváří k zemi a chrupal.
Ale ta cesta vedla do knížecího zámku a po poledni kníže pán si vyjel na procházku. Jede, tu vidí u silnice ležet ošumělého chlapa, jak chrápe. Kázal zastavit, poslal lokaje, ať toho chlapa vzbudí a vyžene, jaký je to pořádek. Lokaj se rozběhl k třešni, ale hned se vrátil zpátky, povídá vyděšený: „Knížecí Milosti, s tím chlapem je zle, chrápe, až listí padá ze stromu, a na zádech má nápis: Sotva se rozzlobil, jednou ranou padesát zabil, padesát poranil! Aby se nestalo nějaké neštěstí.“
Ale kníže pán měl radost, takového siláka prý dávno potřebujeme, poručil kočímu zapráskat. Kočí práskl, jako když střelí, krejčí vylétl, mnul si oči — tu stojí lokaj, klaní se, vede ho k zlatému kočáru, otvírá malovaná dvířka. Než se krejčí vzpamatoval, seděl v kočáře na hedvábném polštáři, a kočár ujížděl k zámku jako vítr. Krejčímu se zdálo, že sní, že snad vlezl opravdu do nějaké té své pohádky. Proti němu seděl stařeček v bílé paruce, kabát vyšívaný stříbrem a hedvábím, stehy drobounké jako perličky a látka vzácná, loket aspoň za deset tolarů. Prohlížel si krejčího zlatými brejlemi, smál se a klepal mu na ramena žilnatou rukou, plnou prstenů.
Když dojeli, zavedl lokaj krejčího do kuchyně, kuchař mu dal jíst a pít doboha, všichni se sběhli, uctivě ho ohledali, na noc ho uložili do pěkné komory na prachové podušky, vzali jen nápis ze šatů a donesli ho knížeti pánu. Krejčí byl v sedmém nebi, nevěděl, co se s ním děje, proč ho tak uctívají, ale těšil se, že se mu jeho čtení vyjevuje.
Na druhý den ho po dobré snídani zavolali ke knížeti pánu, tam už bylo opravdu jako v pohádce, podlahy jako zrcadlo, všude zlato, stříbro, koberce, obrazy, a kníže pán vyšel nastrojený, pravil: „Můj milý, já dobře vím: sotva se rozzlobil, jednou ranou padesát zabil, padesát poranil. Budeš bývat na zámku, dobře se mít, nic dělat, jen zabiješ divokého kance, co nám tropí tolik škody po lese.“
A než se krejčí vzpamatoval, stál na dvoře, v ranci měl dost jídla a pití, v ruce kopí jako kládu, za pasem tesák, dva myslivci ho vzali mezi sebe, vedli ho do lesa.
Šli dlouho, cestou necestou, přes rokle, houštiny až k velikému močálu, nad tím močálem stála stará kaplička. Tam ti myslivci krejčího nechali, práh mu dobré pořízení, že na druhý den se vrátí, jen ho litovali, co s ním bude, když ten kanec zabil už tolik lidí.
Když odešli, bylo krejčímu smutno v té pustotině. Utéci se bál, však cestu neznal, byl by v tom lese bídně zahynul hlady. Tak se v zármutku dobře najedl, a když se smrákalo, lezl dolů k tomu močálu, podívat se, kudy ten kanec chodí — aby se mu včas vyhnul. Sotva slezl, tu to zapraská v roští, blýsknou se kly, zachruní rypák, a už se tu řítí černý kňour s krvavýma očima, rovnou na krejčího. Krejčí praštil pikou, tesákem, metl do vrchu jako zajíc, přímo ke kapličce, ale kňour za ním, vzteky jen ryčel. Krejčí vletí do kapličky, skočí na lavici, a kňour už tu je také, ryje a čmuchá. Krejčí skočil do okénka, protáhl se jako úhoř, seskočil; kanec vrazil na oltář, chrochtal a hledal. Ale krejčí nebyl hloupý, dvěma skoky oběhl kapličku, zapráskl dveře a otočil klíčem. Kanec řádil v kapličce jako pominutý, tesal kly do dveří, dobýval se ven, ale dveře byly pevné, dubové, bité plechem — nepovolily. Krejčí si sedl na práh, rozvázal ranec, vytáhl uzené, víno, pořádně se posilňoval po té práci, pak si položil ranec na práh a usnul, jako když ho do vody hodí — však byla teplá noc, hvězdy svítily, jen jiskřily.
Ráno se probudil, dřív než spadla rosa, bylo chladno, kanec se zatím ztišil. Krejčí se nasnídal, zapálil si dýmčičku a šel se procházet po lese. Když si to všecko rozmyslil, poznal: vždyť ty jsi opravdu hrdina, kance jsi přemohl! Vzpomínal, jak to všechno bylo, usoudil, že se zachoval jako pravý rytíř. K polednímu tu jdou myslivci, hledí, krejčí nikde. Ale kanec v kapličce ucítil lidi, zařval a vyváděl jako divý. Myslivci se lekli, že už je krejčí nebožtík a kanec jde na ně, dali se do běhu. Tu vidí krejčího sedět na pařezu, dýmku v zubech, dává jim dobrýtro a směje se: „Kampak, páni, vždyť už na vás čekám, abyste si vzali toho kňoura, zavřel jsem vám ho do kapličky živého. Tu máte klíč.“
Myslivci nevěřili sluchu, ke kanci se jim nechtělo, že prý půjdou na zámek pro posilu. Tak krejčí se s nimi vrátil do zámku, vypravoval cestou, jaký to byl ukrutný boj, tak se mu samo sebou do toho povídání připlétalo, co všechno věděl z kronik o takových bojích rytířů s draky, šarkány a saněmi. Když došli, byl celý zámek vzhůru, myslivci sháněli zbraň, sítě, provazy, vůz, vyprávěli divy o tom silákovi, odjeli pro kance. Krejčí zatím seděl v kuchyni u večeře, všechna čeládka se sběhla poslouchat, a když myslivci dovezli kance, sám kníže pán k večeru se nezdržel, přišel v županu a v trepkách do kuchyně, poslechnout si, co ten jeho hrdina všechno vykonal. A krejčí povídal, jako když básní, tak se rozohnil, že sám tomu všemu uvěřil.
Po všech dědinách se rozneslo jako oheň, že na zámku mají hrdinu, jak se rozzlobil, jednou ranou padesát zabil, padesát zranil, a teď ještě živého kance chytil. Krejčí se nechal oslavovat, jen jedl a pil, se veselil, žil jako v pohádce.
Ale jednou zrána přišli sedláci z vesnice v horách prosit knížete pána, aby jim půjčil toho hrdinu. Že tam u nich ve skalách na Kramolně sedí dva zbojníci, hubí celý kraj, nikdo se jim nemůže postavit. Knížete to těšilo, to prý je pro mého hrdinu maličkost. Hned kázal zavolat krejčího, dal mu šavli, těžkou pušku, míšek s kulemi a růžek na prach, vypravil ho s těmi sedláky na ty loupežníky.
Krejčí byl všecek zarmoucený, však se mu na ty zbojníky nechtělo, ale co dělat, když byl hrdina, musil jít. Byl by rád se ztratil, ale sedláci si ho hleděli, hluboce se mu klaněli, jenže na krok se ho nespustili, až došli před večerem do divokých skal, vylezli s ním na vrch, ukázali mu z dálky Kramolnu, kde měli zbojníci svůj pelech, a pospíchali do vsi, aby došli za světla.
Krejčí si pomyslil, však já se té Kramolně vyhnu, dobře že vím, kde je. Když sedláci zašli, lezl z vrchu, pustil se do skal, hledal si cestu. Chodí, drápe se žleby, úvaly, přes potoky, skrz roští, ale cesty nikde, les stále divočejší a tma se hrne valem. Smutkem div neplakal, zahodil pušku, šavli, prach i koule, však beztak nevěděl, co s tím, slabostí už sotva lezl.
Konečně našel chodníček, jde po něm, stoupá, přijde na pěknou loučku, na loučce stojí starý vysoký smrk a za ním zvětralá skála, ve skále dvířka — Kramolna. Krejčí lekem div se neskácel, chtěl utíkat, tu slyší v temnu za sebou hovořit — zbojníci se vracejí. Mrskl sebou a hupky po smrku nahoru, lezl hbitě jak veverka, posadil se rozkročmo u kmenu na větev, ani nedýchal.
Zbojníci došli, vlezli do Kramolny, vynesli si houni, že pospí pod smrkem. Pak rozdělali oheň, ten jeden chtěl na druhém šunku, co ukradl na statku, že ji opeče. Ale ten druhý přisáhl, že tu šunku nemá, že ji ztratil, jak lezli přes plot. Byli hladoví, mrzutí, raub se jim nepodařil, tak se hádali, až konečně usnuli.
Krejčí na smrku div se neudusil, kouř se táhl větvemi, štípal ho do nosu a do očí, ale nesměl ani kýchnout, sic by bylo po něm. Když konečně zbojníci usnuli, sáhl do rance — však nejedl celý den — tahal z něho šunku. Ale jak se tak drží jednou rukou kmene, druhou rozvazuje ranec, šunka vypadla a bác! Rovnou prvnímu zbojníkovi na hlavu. Zbojník vyskočil, chytil nůž, kdo tu je, ale nic se nehýbe; hmatá kolem sebe, nahmatá šunku. Tak se rozvzteklil, zařval na svého kamaráda: „Tak ty tak, ve dne šunku zapírat, a v noci ji sám požírat?“
Krejčí seděl jako přilepený, ani nedutal, slyšel jen křik, rámus, dupot, rány, viděl lítat jiskry ze žhavého uhlí, až najednou všechno ztichlo. Tma byla, že mohl na ni sekyru zavěsit, oheň dohasínal, nebylo vidět ani na prsty. Tak se třásl hrůzou, objímal kmen rukama, modlil se ke všem svatým a děsil se, co bude, až se ráno zbojníci probudí, uvidí ho na sněti. Konečně se rozednilo, slunce vylezlo nad Kramolno, zalilo loučku září. Pod stromem rozházené uhlí, mezi ním dvě těla; zbojníci leželi ve vlastní krvi, jeden uškrcený, druhý s nožem v krku. Krejčí hleděl na ně chvíli, ale když se nehýbali, sklouzl po kmeni jako had a utíkal do lesa. Letěl, až se octl ve vysokém lese pod vrchem. V první chvíli myslil, kam uteče, aby ho kníže pán nenašel, ale pak si to rozmýšlel: vždyť ti zbojníci jsou mrtví, a ty jsi hrdina! Jak tak jde lesní cestou, vzpomíná, co kde četl ve svých kronikách o takových bojích s loupežníky — a opravdu, všechno bylo právě tak, jak si to myslil, sám sobě se podivil.
Tak došel konečně lesem až do polí, uviděl ves a hnal se rovnou na náves, do hospody, posilnit se po té těžké práci. Sedláci vybíhali z chalup, kdo se té žene, poznali toho hrdinu, nevěděli, co se stalo. Krejčí zatím už v hospodě poroučel hospodskému donést klobásy, víno, sýr, chystal se na hody. Tu vejde fojt, za ním se tlačí do dveří celá ves, dává uctivé pozdravení, prosí, co se stalo s těmi zbojníky. Krejčí se jen zabavoval klobásou, po chvíli se napil a povídá na půl úst: „Dojděte si pro ně na Kramolnu, leží tam pod smrkem zabití.“
Sedláci nevěřili sluchu, ale ať se ptali, jak ptali, víc z krejčího nedostali. Tak ti nejsilnější se vypravili na Kramolnu na zvědy. A krejčí ještě v hospodě pil a kouřil, když tu najednou zazní zvony, muzika vyhrává, děti křičí, celá ves jedno pozdvižení, všichni obléhají hospodu, jásají: už je vezou, už je vezou, ať žije krejčí hrdina! Pili, zpívali, všichni krejčího objímali, navečer dojel zlatý kočár, sám kníže pán si přijel pro svého hrdinu a sedláci nestačili mu vyprávět, jaký to byl strašný zápas, co všechno viděli na Kramolně, rozdupanou půdu, rozházený oheň, zbojníky plné krve, zabité nadobro. A krejčí sám se tak z toho těšil, že tomu i sám věřil.
Na zámku chovali krejčího jako v bavlnce, kníže pán si ho brával sám ke stolu, dával si vyprávět jeho příběhy, ukazoval ho všem svým hostům. A všichni říkali, že takového hrdinu ještě svět neviděl — tak dobře uměl krejčí povídat — na všech zámcích kolem dokola záviděli knížeti takového siláka.
Ale v jednom zámku bydlel hrabě, ten měl obra tak strašného, že se mu dotud nemohl nikdo postavit. S kým šel ten obr za pasy, nikdo nevyváži živý. Hrabě se tím obrem rád vynášel svým hostům, a tu slyší, soused kníže má hrdinu, tomu prý obr ani vody nepodá. Hraběte to mrzelo, napsal knížeti pánu psaní, nabízel mu sázku o třicet tisíc dukátů. Ať se ti jejich dva siláci změří, kdo je silnější, a čí silák prohraje, ten zaplatí sázku.
Kníže pán seděl s krejčím u snídaně a krejčí vyprávěl strašný příběh o mohutném rekovi, který v souboji přemohl dvanáct obrů za sebou jako nic. Tak se rozohňoval, jak kdyby byl sám těch dvanáct obrů přemohl, a kníže sám tomu tak věřil. A tu nese sluha psaní. Kníže pán přečetl psaní, zasmál se a pravil: „Můj milý, to je radost, hleď, tady máš obra, když ho porazíš, dostaneš hračkou třicet tisíc dukátů.“ Hned dal zapřahat, kázal krejčímu vydat skvostné šaty, jako rytíři, aby se jím u hraběte pyšnil.
Ale krejčí zbledl, však to nebyl žádný žert, prát se s obrem všem lidem na očích. Prosil, až prý zítra, aby se připravil, ale kníže pán spěchal, jen žertoval, co prý je jeden obr na takového hrdinu. Krejčímu bylo zle, ale když viděl, že jinak není, prosil, aby směl zůstat, jak je, že by mu ty rytířské šaty překážely, že na ně není zvyklý. Vzal jen svou halenu, širák a kabelu, zamýšlel, že snad cestou z kočáru uskočí, až budou krmit. Kníže pán se spokojil, jen honem, ať už jedou. Ale utéci cestou nebylo ani pomyšlení, kníže pán spěchal, že ani nevypřahal na hospodě, ani se nehnul z kočáru.
Tak dojeli do hraběcího zámku, hrabě stál u schodů a vedle něho obr, vyšší o dvě hlavy, ruce, nohy jak ze železa šíny, na hlavě klobouk se pštrosím peřím, na těle šaty samé hedvábí, zlatem krumplované, pás bitý stříbrnými knoflíky — už se nemohl dočkat, kde je ten jeho sok. Tu přiletí kočár, stane u podjezdu, z kočáru vystoupí kníže a za ním leze sporý Valach, v širáku, v haleně, krpce na nohou, rezavé vousky na bradě. Pánové se objali, ale obr se smál, až řinčela okna, sehnul se pro oblázek, rozdrtil ho v prstech a povídá: „Pěkně vítám, takhle tě zítra rozdrtím.“
Krejčí byl mírný, ale vzteklá krev, když ho to chytlo. Hmátl do kabely, měl v ní staré homolky, vytáhl jednu a tak ji zmáčkl, až mu stříkala mezi prsty, povídá: „A já tě rozmáčknu jako homolku.“
Obr se lekl, o homolkách neznal nic, jen vidí, to chlapisko mačká z kamene vodu, s tím nejsou žerty. Ale krejčímu také nebylo volno, když šli za pány do síně k večeři, však sahal obrovi sotva do prsou. Páni se u večeře smáli, veselili, však tam bylo nazvaných hostů až hrůza na ty zítřejší zápasy. Jen oba hrdinové seděli na konci stolu zamlklí, dívali se po očku na sebe, druh druha měřil, až konečně šli časně spát, aby se na zítřek posilnili.
Krejčího zavedli do krásného pokoje, postel s hedvábnými nebesy, všudy zrcadla, divany, radost si poležet, jen kdyby zítřka nebylo. Když sluha odešel, pomyslil si krejčí: teď je s tebou, synku, konec, nezbývá, než utéci oknem. Věděl, že je v přízemku a okna hledí na zahradu. Ani se nesvlékl, jen zhasil světlo, čekal potmě, až všechno na zámku utichlo, pak šel tiše k oknu. Ale když otevřel — v oknu jsou mříže, tlusté železné pruty, na útěk ani pomyšlení. A v tu chvíli slyšel, jak kdosi tlape po chodbě, hmatá po jeho dveřích. Jen se mihl a už byl pod postelí, ani se nehýbal. Slyší, jak skříply dveře, kdosi tápe pokojem až k posteli — tu se krejčí lekl, jako když do něj uhodí hrom. Postel se zatřásla, div se nerozsypala, ten host mlátil po posteli železnou holí a vrčel: „Já ti dám mačkat vodu z kamení, rád se podívám, jestli půjdeš zítra na pasy.“
A zas bije jako cepem - kdyby byl krejčí ležel v posteli, kost v něm nemohla zůstat celá.
Na druhý den časně ráno otevřeli dokořán zámeckou bránu, na dvůr se nahrnulo lidí jako o pouti do kostela, vprostřed dvora stály šraňky, kolem šraňků krásné stolice pro hosty a kníže s hrabětem seděli na zámecké pavlači, už se nemohli dočkat toho zápasu.
Tu zahřmí bubny, zazní trouby a do šraňků vchází obr, vystrojený jako rytíř, klaní se pánům, vykračuje si jako páv, a lid volá slávu. Kníže pán už byl nepokojný, co ten jeho hrdina nejde — tu zas zahřmí bubny, zazní trouby a ze dveří leze pomalu Valach v širáku, v haleně, dává všem křesťanské pozdravem. Lidé jak ho uviděli, dali se do smíchu, ale obr zbledl, myslil, že je to duch toho, kterého v posteli zabil. Zařval hrůzou, přeskočil šraňky a pryč branou do polí. Hrabě nevěděl, co se děje, křičel, ať ho chytí, ale kde už byl obr — zmizel, jako by se po něm slehla země. Tak slavně zatroubili a vyhlásili krejčího vítězem, kníže k němu sběhl z pavlače, objal ho přede všemi a vezl si ho se slávou domů.
Krejčímu bylo v knížecím zámku blaze, ale měl už té slávy dost, tesknil po ženě, po dětech. Umínil si, jak dostane těch třicet tisíc dukátů, že půjde domů. Ale hrabě se rozlítil, ze ztratil svého obra, dukáty neposlal, vypověděl vojnu a strojil se s vojskem do boje. Krejčí nevěděl o ničem, těšil se, že už je jeho hrdinských skutků konec, tu najednou se doví, že je vojna, a kníže pán ho jmenoval nejvyšším jenerálem nad celým svým vojskem. Pomyslil si s hrůzou: tentokrát je se mnou nadobro konec. Utéci nebylo ani pomyšlení, před zámkem už stály řady, prapory vlály, hudby hrály, všecko čekalo na jenerála a kníže pán se díval z okna, jak mu to bude slušet.
Krejčí div neumřel strachy, když mu zapínali kyrys, nasadili helmu, opásali ho mečem a oblékali mu vysoké škorně se zlatými ostruhami — vždyť jakživ neseděl na koni, meč neuměl ani vzít do ruky.
Když ho vedli po dvoře před zámek, byl strachem bledý, koulel očima, zuby mu cvakaly a všecek se třásl. Dvořané uctivě ustupovali, ho obdivovali, dámy si šeptaly: „Hle, jak koulí očima, skřípe zuby, všecek se třese na nepřítele — jen bít, jen bít! Pánbůh buď tomu nepříteli milostiv.“
Bubny zahřměly, trubky zazněly, vojsko provolalo slávu, štolbové pomohli krejčímu na koně a kůň se dal hned do klusu, vojsko za ním. Krejčí se chytil oběma rukama hřívy, tiskl koně, aby nespadl. Kůň, jak ucítil ostruhy, dal se do běhu, letěl po cestě, nechal vojsko daleko za sebou. Krejčí křičel úzkostí, ale kůň letěl tím rychleji. Na křižovatce zavadil o kůl s tabulkou, krejčí se zachytil kůlu rukou, ale kůl byl uhnilý, zůstal mu v ruce, letěli dál, kůň s krejčím, rovnou na tábor těch nepřátel.
Krejčí se už modlil: toto je má poslední hodina. Ale nepřátelé, jak se šikovali, najednou vidí, jezdec letí na ně jako divý, kládu v ruce, koulí očima, tvář všecka ztrhaná. Dali se do křiku: „To je on! To je on! Už na nás letí, spaste duši, kde jste kdo!“
Rozběhli se na všechny strany, sám hrabě po předku, kůň proletěl prázdným táborem, shodil nakonec krejčího do roští u potoka a šel se pást na louku. Krejčí vylezl z roští všecek podrápaný a zkrvavený, sedl si na kámen a div neplakal: už je po slávě, po penězích, teď jen kam utéci, aby mne nikdo neviděl.
Jak tak sedí smutný a přemítá, slyší od tábora křik, vojsko se hrne k němu. Nemyslil, než že je posílá hrabě ho zabít, se pomstít. Ale slabostí sotva stál na nohou, kdežpak aby utekl. Vojáci se hnali rovnou k němu, klekali, jásali, provolávali slávu. Krejčí nevěděl, co se to s ním děje, až poznal: vždyť to jsou moji vojáci, slaví vítězství. Vojáci běželi cestou za ním, než přišli do tábora, byl už nepřítel pryč; všeho dobyli, ani muže neztratili, celý tábor vyloupili, krejčího hrdinu jako vítěze slavili.
Tak krejčí se s tím smířil, nechal se vést v slavném průvodu domů. Než došli do zámku, už tam byl hrabě, přišel se pokořit, knížete usmířit, přinesl třicet tisíc dukátů. Kníže pán sám vyšel krejčímu vstříc, velebil svého hrdinu, odevzdal mu dukáty a prosil ho, aby tam u něho zůstal na zámku až do smrti.
Ale krejčí byl rád, že tak šťastně vyvázl, už se mu nechtělo pokoušet osud, peněz měl dost, tak prosil, že půjde dál do světa, konat rekovské kousky, když tady už to všechno spořádal.
Kníže pán se s ním loučil nerad, ale kdežpak zdržovat takového hrdinu! Nabízel mu kočár, koně, lokaje, krásné šaty, ale krejčí že ne, oblékl se zas za Valacha, chtěl odejít, jak přišel. Všichni ho chválili, jak je skromný, plakali na rozloučenou, kníže pán sám ho vyprovázel až ke křížku, ještě z dálky točil šátečkem.
Krejčí byl z té slávy ještě omámený, ale sotva zašel do úvozu, ztratil zámek z očí, jako by mu odlehlo. Mnul si oči, díval se kolem sebe, na obláčky, jak plují po nebi, na obilí, na chrpy, máky, na bělásky na bodlácích, na vesničky v kraji, a bylo mu, jako by se probouzel ze sna, jako by se mu to všecko bylo zdálo. Ale v mošně měl dukátů, až ho bolelo rameno, a na zádech v ranci tolik peněz a takových krásných věcí, že se neodvážil na ně ani pomyslit — už bylo po hladu, po bídě. Teď jen aby byl doma. Tak se v duchu radoval, jak ho žena přivítá, jak budou sousedé hledět na krejčího hrdinu, uctivě smekat.
Šel několik dní cizím krajem, spal jen ve stodolách, jako chudý tovaryš, aby si na něj někdo nepočíhal, ho neobral. Konečně přišel na Hůrku u Habrů, tu je Vicmanský mlýn, tam pod Babkou Vrážská myslivna a tam za Klíčavou naše vesnice. Díval se jako zapomenutý, tak se mu to zdálo všecko krásné — tisíckrát krásnější než celý zámek se všemi svými poklady. Zpíval si písničku a div neběžel, jen aby už byl doma. Cestou každý topol, každý pes, každá samota, všecko jako by ho vítalo z cesty. Ale když došel do vsi, kluci se sbíhali, křičeli: „Krejčí hrdina, krejčí hrdina se vrací z vandru!“
Krejčího to mrzelo, to neuctivé mluvení, nepomyslil, že ženu, děti opustil, zmizel, ani se s nikým nerozloučil. Tak šel dál, sousedé ani se s ním nezdravili, jen se po něm ohlídali. Když došel ke své chalupě na stráni, byla roztrhaná, půl krytu pryč, žena stála před vrátky u necek, prala. A jak ho uviděla, hned spustila: „Ani mi sem nechoď, zůstaň si, kdes byl, tuláku nezdárný! Běhá si světem, a já abych tu mřela s dětmi hlady. A kdyby aspoň něco donesl, ale žebrák odešel a žebrák se vrací!“
Krejčí neříkal nic, však byl takové řeči zvyklý, vešel do stavení, složil ranec, kabelu, širák, halenu, sháněl se po jídle — však se mu už stýskalo po černém chlebu, po kyšce, měl už dost těch mlsot ze zámku. Ale žena, kdepak, ani slyšet, kde prý jsi pracoval, tam jez, a řeč šla dál, až teskno poslouchat.
A tu jde fojt, beranici na uchu, dýmku v zubech, ani nesmekl, sotva pozdravil na půl úst, když vešel do dveří, sedne a povídá: „Martine, tomu musí být konec, kam by se nedělo, toulat se světem, nechat ženu s dětmi celé vsi na krku. Náš starý pán hrabě zemřel, dědici nemají peněz, panství se prodává a ten nový pán už s tebou zatočí. Teď hybaj se mnou na zámek, tam ti dají co proto.“
Krejčího to mrzelo, ale že věděl, co věděl, neříkal nic, sebral se, že půjde s fojtem. Žena začala naříkat, co se s nimi stane, jaká pohroma na ně přijde, ale co platno, šli, až došli.
Na zámku plno lidí, páni od úřadu, kupci, židé, kdekdo, všichni sháněli, prohlíželi, nabízeli, hádali se, zač to panství stojí, co nabízet, zač koupit. Na milého fojta s krejčím nikdo nedbal, však ani nikdo nevěděl, kdo bude pánem.
Ti došli jedněch dveří, klepou, otvírají, dávají pozdravení, tam sedí páni za stolem, písaři, sluhové, jeden vyvolává, kdo dá víc, páni nabízejí patnáct, šestnáct tisíc. Až jeden mocný žid v krásných šatech, se zlatým řetězem u hodinek, zavolal: „A já dám dvacet tisíc, ať je po všem!“
Všichni ztichli, tolik peněz neměl žádný. Ten starý pán s parukou, co seděl v čele stolu, ptal se všech: „Nikdo nedá víc?“ a všichni mlčeli, div se už novému pánu neklaněli. Tu zezadu z kouta kdosi zavolá: „Pětadvacet tisíc!“
Po všech jako když šlehne bičem, ohlédli se dozadu, tu leze Valach v širáku, fojt za ním chytá ho za halenu, jestli se nezbláznil, ale Valach jako by nic, tlačí se ke stolu. Žid zablýskal očima, křikl: „Šestadvacet tisíc!“ Valach na to: „Třicet tisíc, a ať už je konec!“
Pokojem zašumělo, ve dveřích se mačkali lidé, kdekdo se sbíhal, co se to děje, hledí, vždyť to je krejčí hrdina. Dali se do smíchu, myslili, že to dělá jen potvoru. Starý pán v paruce mu přísně povídá: „Hybaj, sic tě dám zavřít. Zde smí mluvit, jen kdo má peníze a hned platí.“
Krejčí sundal kabelu, hodil ji na stůl, povídá: „Tu jsou peníze, a panství je moje.“
Měli jste vidět, lidé zlatí, jak je to všechny proměnilo. Žid se ztratil, kupci za ním, starý pán se ohýbal jako proutek, fojt ukousl leknutím špičku od dýmky, lokajové, úředníci, myslivci i komorníci jen se předháněli, jak se klanět vzácnému pánu, když vyšel na dvůr; všecek lid jásal, volal slávu, radovali se, že mají svého pána, jak jim bude pod ním blaze.
A jak tak jásají, křičí, volají, tu se žene krejčová, všecka uplakaná, táhne za sebou děti, volá: „Proboha, pusťte mi mého Martina, co já si nebohá bez něho počnu, vždyť je to náš živitel“ — nemyslela jinak, než že jí Martina vedou do šatlavy.
Ale Martin jde k ní, s ním slavný úřad, klobouky v ruce, lokaji odhánějí lid — letěla k němu, chytila ho kolem krku — a už zahrály muziky, váleli sudy, nalévali víno, chystali stoly, pili, jedli, tančili do rána, slavili nového pána, krejčího hrdinu.