Krakatit/XXXVI.

Krakatit Karel Čapek
XXXV.	XXXVI.	XXXVII.

Údaje o textu
Titulek:	Krakatit
Podtitulek:	XXXVI.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Utopistický román o objevu třaskaviny nepředstavitelné síly, vydaný poprvé v r. 1924.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit. Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
časop. Lidové noviny, 25. 12. 1923 – 15. 4. 1924, O. Štorch-Marien 1924

Lépe by byl učinil, kdyby byl toho večera nepřišel; ale přihnal se právě proto, že mu to zakazovala. Oncle Charles byl k němu velmi, velmi přívětivý; naneštěstí viděl, jak si ti dva při docela nevhodné a okaté příležitosti tisknou ruce, vzal si na to dokonce monokl, aby to lépe viděl; pak teprve princezna utrhla ruku a začervenala se jako školačka. Oncle k ní přistoupil a něco jí pošeptal odváděje ji pryč. Pak se již nevrátila; jen Rohn přišel a tvářil se jakoby nic a mluvil s Prokopem, velmi diskrétně sonduje po citlivých místech. Prokop se držel neobyčejně hrdinně, nevyzradil nic, což milého strýčka uspokojilo, i když ne co do věci, tedy aspoň co do formy. „Ve společnosti je nutno být velice, velice obezřelý,“ řekl posléze, udíleje takto zároveň důtku i radu; a Prokopovi se velmi ulevilo, když ho hned potom opustil a nechal přemýšlet o dosahu posledních slov.

Horší ještě bylo, že se podle všech známek něco vařilo pod pokličkou; zejména starší příbuzné zrovna pukaly důležitostí.

Když pak ráno Prokop obíhal kolem zámku, přišla k němu komorná a udýchaně vyřizovala, že prý má pán jít do březového hájku. Pustil se tam a čekal předlouho. Konečně běží princezna dlouhými, krásnými skoky Diany. „Schovej se,“ šeptá rychle, „oncle jde za mnou.“ Uhánějí držíce se za ruce a zmizí v hustém lupení černého bezu; pan Holz, marně se ohlížeje po jiné houštině, se položí obětavě do kopřiv. A tu již je vidět světlý klobouk oncle Rohna; jde bystře a kouká napravo nalevo. Princezně jiskří oči radostí jako mladé faunce; v keři to voní vlhkostí a ztuchlinou, tajemný hmyzí život opřádá větvičky a kořání, jsou jako v džungli; a nečekajíc ani, až nebezpečí přejde, táhne k sobě princezna Prokopovu hlavu. Ochutnává mezi zuby polibky, jako by to byly bobulky jeřabin či dřínu, ovoce trpké a milé; je to vábení, hra, uhýbání, rozkoš tak nová a překvapující, že jim je, jako by se viděli poprvé.

A toho dne k němu nepřišla; bez sebe všemožným podezřením pustil se k zámku; čekala na něho, vodíc se s Egonkem kolem krku. Sotva ho uviděla, nechala Egona stát a šla k němu, bledá, zaražená, přemáhající nějaké zoufalství. „Oncle už ví, že jsem byla u tebe,“ řekla. „Bože, co se stane! Myslím, že tě odtud odvezou. Nehýbej se teď, dívá se na nás z okna. Mluvil odpoledne s tím… s tím…“ Zachvěla se. „S ředitelem, víš? Hádali se… Oncle chtěl, aby tě prostě pustili, aby tě nechali utéci či co. Ředitel zuřil, nechce o tom slyšet. Prý tě odvezou někam jinam… Milý, buď tady v noci; přijdu ven, uteču, uteču –“

Přišla skutečně; přiběhla bez dechu, vzlykajíc se suchýma a rozzelýma očima. „Zítra, zítra,“ chtěla ze sebe něco vypravit, ale tu se jí položila na rameno silná a laskavá ruka. Byl to oncle Rohn. „Jdi domů, Minko,“ kázal neodmluvně. „A vy tu počkáte,“ obrátil se k Prokopovi, a ovinuv jí ruku kolem ramen vedl ji mocí domů. Po chvíli vyšel a vzal Prokopa pod paží. „Můj milý,“ řekl bez hněvu, překusuje jakýsi smutek, „chápu až příliš dobře vás mladé lidi; a… cítím s vámi.“ Mávl nad tím beznadějně rukou. „Stalo se, co se stát nemělo. Nechci ovšem a… ani nemohu vás kárat. Naopak uznávám, že… samozřejmě…“ Samozřejmě to byl špatný začátek, a le bon prince tápal po jiném. „Milý příteli, vážím si vás a… mám vás opravdu… velice rád. Jste člověk čestný… a geniální, což se zřídka najde spojeno. K málokomu jsem pojal takové sympatie – Vím, že to přivedete nesmírně daleko,“ vyhrkl s úlevou. „Věříte, že to s vámi dobře myslím?“

„Naprosto ne,“ mínil Prokop mírně, střeha se sednout na nějakou vějičku.

Le bon oncle se zmátl. „To je mi líto, neobyčejně líto,“ koktal. „K tomu, co jsem vám chtěl říci, by bylo třeba – ano – plné vzájemné důvěry –“

„Mon prince,“ přerušil ho Prokop uctivě, „jak víte, nejsem tu v záviděníhodné situaci volného člověka. Myslím, že za těch okolností nemám důvodů tak příliš důvěřovat –“

„Aáno,“ oddychl si oncle Rohn potěšen tímto obratem. „Máte zcela pravdu. Narážíte na své – eh, na trapný fakt, že jste tady střežen? Vidíte, právě o tom jsem chtěl s vámi mluvit. Milý příteli, co mne se týče… Prostě od začátku… a rozhořčeně… jsem odsuzoval tento způsob… vás držet v závodě. Je to nezákonné, brutální a… vzhledem k vašemu významu přímo neslýchané. Podnikl jsem řadu kroků… Rozumíte, už dříve,“ dodával rychle. „Intervenoval jsem dokonce na vyšších místech, ale… úřady jsou vzhledem k jistému mezinárodnímu napětí… v panice. Jste tu… konfinován pod inkulpací špionáže. Nedá se nic dělat, leda,“ a mon prince se naklonil k Prokopovu uchu, „leda že by se vám podařilo utéci. Svěřte se mi, já vám opatřím prostředky. Čestné slovo.“

„Jaké prostředky?“ nadhodil Prokop nezávazně.

„Prostě… udělám to sám. Vezmu vás na své auto a – mne tady nemohou zadržet, rozumíte? Ostatní později. Kdy chcete?“

„Odpusťte, já vůbec nechci,“ odpověděl Prokop určitě.

„Proč?“ vyhrkl oncle Charles.

„Předně… nechci, abyste vy, mon prince, něco takového riskoval. Osobnost jako vy –“

„A za druhé?“

„Za druhé se mi tu začíná líbit.“

„A dál, dál?“

„Nic dál,“ usmál se Prokop, a snesl pátravý, vážný pohled princův.

„Poslyšte,“ ozval se oncle Rohn po chvíli, „nechtěl jsem vám to říci. Jde o to, že za den, za dva dny máte být převezen jinam, do pevnosti. Stále pod obviněním ze špionáže. Nemůžete si představit – Milý příteli, uprchněte, uprchněte rychle, pokud je čas!“

„Je to pravda?“

„Čestné slovo.“

„Pak… pak vám děkuju, že jste mne včas upozornil.“

„Co uděláte?“

„Nu, připravím se na to,“ prohlásil Prokop krvelačně. „Mon prince, mohl byste JE upozornit, že to… tak lehko… nepůjde.“

„Co – co – jak to, prosím?“ koktal oncle Charles.

Prokop zatočil rukou ve vzduchu, až to svištělo, a vrhl něco imaginárně před sebe. „Bum,“ udělal.

Oncle Rohn ustrnul. „Vy se chcete bránit?“

Prokop neřekl nic; stál s rukama v kapsách, mračil se hrozně a uvažoval.

Oncle Charles, celý světloučký a vetchý v noční tmě, k němu přistoupil. „Vy… vy ji tak milujete?“ řekl skoro se zajíkaje dojetím nebo obdivem.

Prokop neodpověděl. „Milujete ji,“ opakoval Rohn a objal ho. „Buďte silný. Opusťte ji, odjeďte! Nemůže to takhle zůstat, pochopte to, pochopte to přece! Kam by to vedlo? Prosím vás proboha, mějte s ní slitování; uchraňte ji skandálu; což si myslíte, že by mohla být vaší ženou? Snad vás miluje, ale – je příliš pyšná; kdyby se měla zříci titulu princezny… Oh, to je nemožno, nemožno! Nechci vědět, co mezi vámi bylo; ale odjeďte, máte-li ji rád! odjeďte rychle, odjeďte ještě této noci! Ve jménu lásky odjeď, příteli; zapřísahám tě, prosím tě na jejím místě; učinils ji ženou nejnešťastnější, – nemáš dost na tom? Chraň ji, nedovede-li už ona sebe chránit! Ty ji miluješ? Tedy se obětuj!“

Prokop stál nehnutě, s čelem skloněným jako beran; ale bon prince cítil, jak se tenhle černý, hrubý špalek v nitru štípe a praská bolestí. Soucit mu škrtil srdce, ale ještě měl v záloze jednu zbraň; nedalo mu to, musel s ní vyrukovat.

„Je pyšná, fantastická, šíleně ctižádostivá; od dětství byla taková. Nyní nám byly doručeny doklady nesmírné ceny; je kněžnou rovnorodou kterékoliv panovnické rodině. Ty nechápeš, co to pro ni je. Pro ni i pro nás. Snad to jsou předsudky, ale… my v nich žijeme. Prokope, princezna se provdá. Vezme si velkovévodu bez trůnu; je to hodný a pasívní člověk, ale ona, ona bude bojovat o korunu; neboť bojovat, to je její povaha, její poslání, její pýcha – Teď se před ní otvírá, o čem snila. Ještě ty se stavíš mezi ni a… její budoucnost; ale již se rozhodla, už jenom se trápí výčitkami –“

„Ahaha,“ rozkřikl se Prokop, „tohle tedy? A – a ty si myslíš, že teď, teď ustoupím? Tak si jen počkej!“

A nežli se oncle Rohn vzpamatoval, zmizel mu ve tmě uháněje k laboratoři. Pan Holz mlčky za ním.