Krakatit/XXXII.

Krakatit Karel Čapek
XXXI.	XXXII.	XXXIII.

Údaje o textu
Titulek:	Krakatit
Podtitulek:	XXXII.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Utopistický román o objevu třaskaviny nepředstavitelné síly, vydaný poprvé v r. 1924.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit. Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
časop. Lidové noviny, 25. 12. 1923 – 15. 4. 1924, O. Štorch-Marien 1924

Konec všemu: byla to skoro úleva, nebo alespoň něco jistého a bez pochyb; a Prokop se do toho zahryzl s buldočí houževnatostí. Dobrá, je konec, není se již tedy čeho bát. Nepřišla schválně; stačí, tenhle políček stačí; je tedy konec. Seděl v lenošce neschopen vstát, znovu a znovu se opíjeje svým ponížením. Odkopnutý sluha. Nestoudná, nadutá, bez citu. Jistě mne dávala k lepšímu svým galánům. Nuže, dohráno; tím lépe.

Při každém kroku na chodbě zvedl Prokop hlavu v nepřiznaném a horečném očekávání: snad nesou dopis – Ne, nic. Ani za to jí nestojím, aby se omluvila. Je konec.

Pan Paul se desetkrát přišourá s ustaranou otázkou v bledých očích: Poroučí pán něco? Ne, Paule, docela nic. „Počkat, nemáte pro mne nějaký dopis?“ Pan Paul vrtí hlavou. „Dobře, můžete jít.“

Ledový hrot kamení v Prokopových prsou. Tahle prázdnota, to je konec. I kdyby dveře se otevřely a stála v nich ona sama, řekl bych: konec. „Milý, milý,“ slyší ji Prokop šeptati, a tu propuká v zoufalství: „Proč jste mne tak ponížila? Kdybyste byla komorná, odpustil bych vám vaši zpupnost; ale princezně se neodpouští. Slyšíte? Je konec, konec!“

Pan Paul vrazil do dveří: „Poroučí pán něco?“

Prokop se zarazil; poslední slova opravdu křičel nahlas. „Ne, Paule. Nemáte pro mne nějaký dopis?“

Pan Paul vrtí hlavou.

Den houstne jako ošklivá pavučina, je už večer. Tu šeptají na chodbě nějaké hlasy, a pan Paul se přišoupe v radostném spěchu: „Dopis, tady je dopis,“ šeptá vítězně, „mám rozsvítit?“

„Ne.“ Prokop mačká v prstech tenkou obálku a čichá její známou pronikavou vůni: jako by chtěl poznat čichem, co je uvnitř. Ledový hrot v jeho srdci se zaryl hlouběji. Proč píše až večer? Protože mi jen poroučí: nesmíte k nám přijít, a je to. Dobrá, princezno, staniž se; když konec, tedy konec. Prokop vyskočil, našel potmě čistou obálku a zalepil do ní její dopis neotevřený. „Paul, Paul! doneste to ihned Její Jasnosti.“

Sotva se Paul vytratil, chtěl ho zavolat zpátky; ale bylo již pozdě; a Prokop si zdrcen uvědomil, že to, co právě učinil, je bez návratu Konec Všemu. Tu vrhl se na postel duse v poduškách cosi, co se mu nezvládnutelně dralo z úst.

Přišel pan Krafft, nejspíše zalarmován Paulem, a namáhal se čímkoliv utěšit nebo rozptýlit palčivě rozrytého člověka. Prokop kázal přinést whisky, pil a násilně se rozjařil; Krafft cucal sodovku a přisvědčoval mu ke všemu, ačkoliv to byly věci naprosto nesrovnatelné s jeho zrzavým idealismem. Prokop klnul, rouhal se, válel se v surových a nejnižších výrazech; jako by mu dělalo dobře pokálet vše, poplivat a pošlapat a zneuctít. Vyvrhoval ze sebe celé balvany kleteb a ohavností; překypoval oplzlostmi, tahal z žen zrovna vnitřnosti a častoval je nejstrašnějšími věcmi, jaké lze vůbec vyslovit. Pan Krafft potě se hrůzou mlčky přisvědčoval rozlícenému géniu; ale i Prokop se vydal ze své vehemence, umlkl, chmuřil se a pil, až toho bylo dost; pak ulehl oblečen do postele hourající se jako loď a hleděl vytřeštěně do vířící tmy.

Ráno vstal rozklížený a zhnusený a odstěhoval se nadobro do laboratoře. Nedělal nic, jen coural po světnici a kopal před sebou mycí houbu. Pak ho něco napadlo: namíchal strašnou a labilní třaskavinu a poslal ji na ředitelství, doufaje, že z toho povstane nějaká lepší katastrofa. Nestalo se nic; Prokop se vrhl na kavalec a spal nepřetržitě třicet šest hodin.

Probudil se jako jiný člověk: ledový, střízlivý, ztuhlý; bylo mu jaksi na smrt jedno, co se dálo předtím. Začal zas pracovat tvrdošíjně a metodicky na explozívních rozpadech atomů; teoreticky docházel k tak strašlivým vyčísleným brizancím, že mu vstávaly vlasy nad úžasností sil, mezi nimiž žijeme.

Jednou uprostřed počítání jej stísnil letmý nepokoj. Jsem asi unaven, řekl si, a šel bez klobouku trochu na vzduch. Ani o tom nevěda zamířil k zámku; mechanicky vyběhl po schodech a putoval chodbou k svému bývalému „kavalírskému“ pokoji. Paul nebyl na své obvyklé židli. Prokop vešel dovnitř. Vše bylo, jak to opustil; ale ve vzduchu vála známá, silná vůně princezny. Nesmysl, mínil Prokop, nějaká sugesce či co; čichal jsem příliš dlouho ostré zápachy laboratoře. A přece ho to trýznivě rozčilovalo.

Usedl na chvíli a divil se: jak už je to vše daleko. Bylo ticho, odpolední ticho v zámku; zdalipak se tu něco změnilo? Slyšel tlumené kroky na chodbě, snad je to Paul; i vyšel ven. Byla to princezna.

Překvapení a skoro hrůza ji vrhly ke stěně; teď tu stojí zsinalá, oči takhle široké, a rty se jí křiví jako v bolesti, až je vidět korálové maso jejích dásní. Co hledá v hostinském křídle? Jde asi k Suwalskému, napadlo Prokopa zčistajasna, a něco se v něm utrhlo; udělal krok, jako by se na ni chtěl vrhnout, ale vydal jen hrdelní zařičení a ubíhal ven. Byly to ruce, co se za ním vztáhlo? Nesmíš se ohlédnout! A pryč, pryč odtud!

Až daleko za zámkem, na úhorové půdě střelnice, zaryl Prokop tvář do hlíny a kamení. Neboť jediné jest horší než bolest ponížení: muka nenávisti.

Deset kroků stranou seděl vážný a soustředěný pan Holz.

Noc, která nastala, byla dusná a tíživá, neobyčejně černá; chýlilo se k bouři. V takové chvíli jsou lidé divně podrážděni a nemají se nijak rozhodovat o svém osudu; neboť nedobrý je to čas.

K jedenácté vyrazil Prokop ze dveří laboratoře a omráčil židlí dřímajícího pana Holze natolik, že mu unikl a zmizel v noční tmě. Chvíli nato padly dva výstřely u závodního nádraží. Nízko na horizontě se ošklivě blýskalo; pak bylo tím černěji. Ale z vysoké hráze u vchodu vyletěl ostrý pruh siného světla a posunoval se kolem nádraží; zachycoval vagóny, rampy, hromady uhlí, a nyní popadl černou postavu, která uhání, kličkuje, padá k zemi a opět mizí ve stínu. Nyní utíká mezi baráky k parku; několik postav se vrhá za ní. Reflektor se otáčí k zámku; opět dva poplašné výstřely, a běžící postava se zarývá do houští.

Krátce nato zadrnčelo okno ložnice princezniny; princezna vyskočila a otevřela, a tu vletěl dovnitř zmuchlaný list papíru zatížený kamínkem. Na jedné straně bylo něco naprosto nečitelně naškrabáno přelomenou tužkou; na druhé straně byly hustě a drobně psané výpočty. Princezna na sebe házela šaty, ale tu již padl výstřel za rybníkem; podle zvuku to bylo naostro. Ztuhlými prsty princezna zadrhovala háčky šatů, zatímco komorná, potřeštěná koza, se třásla pod peřinou strachy ze střílení. Ale než mohla princezna vyjít, viděla oknem, jak dva vojáci vlekou někoho černého; burácel jako lev a hleděl je setřást; nebyl tedy raněn.

Jen na obzoru se blýská širokými žlutými plameny; ale ulevující bouře se ještě nespustila.

Vystřízlivělý Prokop se vrhl střemhlav do laboratorní práce, nebo aspoň se k tomu nutil. Před chvílí odešel od něho Carson; byl studeně popuzen a prohlásil zřetelně, že podle všeho bude pan Prokop co nejdříve transferován jinam, na místo bezpečnější; když prý to nejde po dobrém, tedy to půjde po zlém. Nu, vše jedno; na ničem už nezáleží. Zkumavka praskla Prokopovi v prstech.

V předsíni odpočívá pan Holz s hlavou ofáčovanou. Prokop mu strkal pár tisíc bolestného, nevzal je. Ach co, ať dělá, co chce. Být transferován jinam – Staniž se. Zlořečené zkumavky! praská jedna po druhé –

V předsíni šramot, jako když někdo vyletí z dřímoty. Zas asi návštěva, Krafft či kdo; Prokop se ani neobrátil od kahanu, když zaskřípěly dveře. „Milý, milý,“ zašeptalo to ode dveří. Prokop zavrávoral, zachytil se stolu a otočil se jako v snách. Princezna stála opřena o veřeje, bledá, s očima temně utkvělýma, a tiskla pěstě k prsoum, snad aby přemohla tlučení srdce.

Šel k ní chvěje se na celém těle, a dotkl se prsty jejích lící a ramen, jako by nemohl uvěřit, že je to ona. Položila mu studené, třesoucí se prsty na ústa. Tu vytrhl dveře a nahlédl do předsíně. Pan Holz zmizel.