Krakatit/XXIII.

Krakatit Karel Čapek
XXII.	XXIII.	XXIV.

Údaje o textu
Titulek:	Krakatit
Podtitulek:	XXIII.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Utopistický román o objevu třaskaviny nepředstavitelné síly, vydaný poprvé v r. 1924.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit. Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
časop. Lidové noviny, 25. 12. 1923 – 15. 4. 1924, O. Štorch-Marien 1924

Rozhodlo se to bohužel jinak, než mínil.

Měl totiž plán vyhledat v Balttinu toho jistého, co se mu vydával za Carsona, a říci mu asi tolik: něco za něco, já vám kašlu na peníze; vy mne dovedete ihned k Jiřímu Tomši, se kterým mám co jednat, a za to dostanete dobru třaskavinu, dejme tomu fulminát jodu se zaručenou detonací nějakých jedenácti tisíc sekundometrů, nebo pro mne a za mne ten jistý azid s celými třinácti tisíci, pane, a dělejte si s tím, co chcete. – Byli by ovšem blázni, kdyby na takových obchod nepřistoupili.

Továrna Balttinu se mu zdála zvenčí nehrubě veliká; trochu v něm hrklo, když místo na portýra narazil na vojenskou hlídku. Ptal se jí na pana Carsona (- u čerta, vždyť se ten člověk tak nejmenuje!); ale vojáček neřekl a ani b a s bajonetem ho vedl šikovateli. Ten neřekl o mnoho víc a dovedl Prokopa k důstojníkovi. Inženýr Carson je tu neznám, řekl důstojník, a co prý s ním pán chce? Prokop prohlásil, že chce vlastně mluvit s panem Tomšem. To na důstojníka mělo tak dalece účinek, že poslal pro pana obrsta. Pan obrst, velmi tlustý astmatický člověk, jal se Prokopa důtklivě vyslýchat, kdo je a co tu chce; to už bylo v kanceláři asi pět vojenských pánů a prohlíželi si Prokopa tak, až se potil. Bylo zřejmo, že čekají na někoho, pro koho zatím telefonovali. Když se ten něco přihnal jako vítr, ukázalo se, že je to pan Carson; titulovali ho direktorem, ale jeho skutečné jméno Prokop nezvěděl nikdy. Křičel radostí, když spatřil Prokopa, a tvrdil, že na něho už čekali a kdesi cosi; hned nařídil telefonovat „do zámku“, aby připravili „kavalírské“ hostinské pokoje, chytil Prokopa pod paží a vedl jej balttinským závodem. Ukázalo se, že to, co Prokop považoval za továrnu, je jenom vojenská a hasičská ubikace u vchodu; odtud vede dlouhá cahussée tunelem v porostlé, asi deset metrů vysoké hrázi. Pan Carson uvedl Prokopa nahoru, a teprve nyní si Prokop jakžtakž uvědomil, co to jsou balttinské závody: celé město muničních baráků označených číslicemi a písmenami, kopečky pokryté trávou, což prý jsou skaldy, o kus dál nádražní park s rampami a jeřáby a za ním nějaké docela černé budovy a prkenné boudy. „Vidíte tamten les?“ ukazoval pan Carson k obzoru. „Za ním jsou teprve ty pokusné laboratoře, víte? A tamhle, co jsou ty pískové vršky, je střelnice. Tak. A tadyhle v parku je zámek. Budete mrkat, až vám ukážu laboratoře. Ef ef, to nejmodernější. A teď půjdeme do zámku.“

Pan Carson vesele žvanil, ale nic o tom, co bylo nebo má být; šli zrovna parkem, i ukazoval mu tuhle vzácný druh Amorphophallus a tamhle jakousi japonskou varietu třešničky; a tady už je balttinský zámek, celý zarostlý břečťanem. U vchodu čeká tichý a jemňoučký stařík v bílých rukavicích, jménem Paul, a vede Prokopa rovnou do „kavalírského pokoje“. Jakživ nebyl Prokop v něčem podobném; vykládané parkety, anglický empir, vše staroučké a drahocenné, že se bál na to sednout. A než se mohl opláchnout, už je tu Paul s vajíčky, láhví vína a třesoucí se sklenicí a staví vše na stůl tak něžně, jako by posluhoval princezničce. Pod okny je dvůr vysypaný plavým pískem; štolba v ohrnutých holinkách tam na dlouhé oprati lonžíruje vysokého grošovaného koně; vedle něho stojí hubená hnědá dívka, přimhouřenýma očima sleduje koňův cval a dává krátce jakési rozkazy, načež přiklekne a ohmatává koňovy kotníky.

Pan Carson se přižene zase jako vítr, a že prý teď Prokopa musí představit generálnímu řediteli. Vede ho dlouhou bílou chodbou ověšenou samými parohy a vroubenou černými vyřezávanými židlemi. Růžový panák s bílými rukavicemi otevře před nimi dveře, pan Carson všoupne. Prokopa dovnitř, do jakéhosi rytířského sálu, a dveře se zavrou. U psacího stolu stojí vysoký stařec, podivně vzpřímen, jako by ho právě vytáhli ze skříně a připravili k uvítání.

„Pan inženýr Prokop, Jasnosti,“ řekl pan Carson. „Kníže Hagen-Balttin.“

Prokop se zamračil a trhl zlobně hlavou; patrně tento pohyb považoval za poklonu.

„Buďte – nám – vítán,“ pronesl kníže Hagen a podal mu předlouhou ruku. Prokop znovu trhl hlavou.

„Doufám, že – budete u nás – spokojen,“ pokračoval kníže, a Prokop si všiml, že je na půli těla ochrnut.

„Račte – nás poctít – u stolu,“ mluvil kníže s patrnou úzkostí, aby mu nevypadl umělý chrup.

Prokop nervózně přešlapoval. „Račte dopustit, kníže,“ začal konečně, „ale já se tu nemohu zdržet; já – já musím ještě dnes –“

„Nemožno, naprosto nemožno,“ vyhrkl pan Carson vzadu.

„Ještě dnes se musím poroučet,“ opakoval Prokop tvrdohlavě. „Chtěl jsem jenom… poprosit, abyste mi řekli, kde je Tomeš. Byl bych… eventuelně ochoten poskytnout za to… eventuelně…“

„Jak?“ zvolal kníže a vytřeštil na pana Carsona oči v absolutní nechápavosti. „Co – chce?“

„Nechte to zatím,“ zahučel pan Carson Prokopovi do ucha. „Pan Prokop jenom míní, Jasnosti, že nebyl na vaše pozvání připraven. To nevadí,“ obrátil se čile k Prokopovi. „Já jsem to zařídil. Dnes bude déjeuner na trávníku, tedy… žádné černé šaty; můžete jít, jak jste. Telegrafoval jsem pro krejčího; žádné starosti, pane. Zítra. Je to v pořádku. Tak.“

Nyní zas Prokop vytřeštil oči. „Jaký krejčí? Co to znamená?“

„Bude – nám – zvláštní ctí,“ zakončil kníže a podal Prokopovi umrlčí prsty.

„Co to znamená?“ zuřil Prokop na chodbě a chytil Carsona za rameno. „Člověče, teď mluvte, nebo –“

Pan Carson se rozřehtal a vysmekl se mu jako uličník. „Nebo, jaképak nebo?“ smál se a poskakuje jako míč. „Jestli mne chytíte, řeknu vám všeho. Na mou čest.“

„Vy kašpare,“ zahromoval Prokop rozzuřen a pustil se za ním. Pan Carson řehtaje se letěl po schodech a vyklouzl podle plechových rytířů do parku; tam panáčkoval na trávníku dělaje si zřejmě z Prokopa tatrmany. „Tak co,“ křičel, „co mně uděláte?“

„Zmlátím vás,“ soptil Prokop řítě se na něho celou svou těžkou vahou. Carson kvičel radostí a skákal po trávníku kličkuje jako zajíc. „Honem,“ jásal, „tady jsem,“ a už zase uklouzl Prokopovi pod rukou a dělal na něho kukuč za pněm stromu.

Prokop mlčky uháněl za ním s pěstmi zaťatými, vážný a hrozný jako Aias. Supěl už bez dechu, když najednou zahlédl, že ze zámeckých schodů přimhouřenýma očima sleduje jejich běh hnědá amazonka. Zastyděl se nesmírně, stanul a jaksi se lekl, že teď snad dívka mu přijde ochmatat kotníky.

Pan Carson, najednou zase docela vážný, coural se k němu s rukama v kapsách a povídal přátelsky: „Málo tréninku. Nesmíte pořád sedět. Cvičit srdce. Tak. Aá,“ zahlaholil rozzářen, „naše velitelka, haholihooo! Dcera starého,“ dodával tiše. „Princezna Wille, totiž Wilhelmina Adelhaida Maud a tak dále. Zajímavá holka, osmadvacet let, ohromná jezdkyně. Musím vás představit,“ řekl nahlas a vlekl vzpourajícího se Prokopa k dívce. „Nejjasnější princezno,“ volal zdálky, „tady vám – do jisté míry proti jeho vůli – představuji našeho hosta. Inženýr Prokop. Strašně zuřivý člověk. Chce mne zabít.“

„Dobrý den,“ řekla princezna a obrátila se k panu Carsonovi: „Víte, že Whirwind má zpuchlý kotník?“

„I proboha,“ děsil se pan Carson. „Ubohá princezno!“

„Hrajete tenis?“

Prokop se mračil a nevěděl ani, že tohle platilo jemu.

„Nehraje,“ odpověděl Carson za něho a šťouchl ho do žeber.

„To musíte hrát. Princezna prohrála s Lenglenovou jen o jeden set, že?“

„Protože jsem hrála proti slunci,“ namítla princezna poněkud dotčena. „Co hrajete?“

Prokop zas nevěděl, že to patřilo jemu.

„Pan inženýr je učenec,“ spustil Carson horlivě. „Našel atomové výbuchy a takové věci. Ohromný duch, vážně. My jsme proti němu kuchyňské ficky. Takhle strouhat brambory a podobně. Ale tuhle on,“ a pan Carson podivem hvízdl. „Jednoduše kouzelník. Jestli chcete, vyrazí z vizmitu vodík. Tak, panečku.“

Šedivé oči štěrbinou sklouzly po Prokopovi, jenž tu stál zrovna uzavřen v rozpacích a vztekaje se na Carsona.

„Velmi zajímavé,“ řekla princezna a už zas se dívala jinam.

„Řekněte mu, aby mne někdy poučil. Tedy v poledne na shledanou, že ano?“

Prokop se uklonil téměř včas, a pan Carson jej vlekl do parku. „Rasa,“ povídal uznale. „Ta ženská má rasu. Pyšná, co? Počkejte, až ji poznáte blíž.“

Prokop se zastavil. „Poslyšte, Carsona, abyste si to nepletl. Nikoho nemíním poznat blíž. Dnes nebo zítra odjedu, rozumíte?“

Pan Carson kousal nějaký list, jakoby nic. „Škoda,“ řekl. „Tady je moc pěkně. Nu co dělat.“

„Zkrátka mi povězte, kde je Tomeš –“

„Až pojedete odtud. Jak se vám líbil starý?“

„Co mi je po něm,“ hučel Prokop.

„Nu ano. Antikní kus, pro reprezentaci. Bohužel ho pravidelně jednou týdně ranní mrtvice. Ale Wille je báječné děvče. Pak je to Egon, klacek, osmnáct let. Oba sirotci. Potom hosti, nějaký bratránek princ Suwalski, všelijací oficíři, Rohlauf, von Graun, víte, Jockey Club, a doktor Krafft, vychovatel, a taková společnost. Dnes večer musíte přijít mezi nás. Pivní večer, žádná šlechta, naši inženýři a podobně, víte? Tahle v mé vile. Je to na vaši počest.“

„Carsone,“ řekl Prokop přísně. „Chci s vámi vážně mluvit, než odjedu.“

„To nespěchá. Odpočiňte si, a je to. Nu, já musím po své práci. Můžete dělat, co vám je libo. Žádné formality. Chcete-li se vykoupat, tak tamhle je rybník. Nic nic, až později. Udělejte si pohodlí. Tak.“

A byl pryč.