Krakatit/XVIII.

Krakatit Karel Čapek
XVII.	XVIII.	XIX.

Údaje o textu
Titulek:	Krakatit
Podtitulek:	XVIII.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Utopistický román o objevu třaskaviny nepředstavitelné síly, vydaný poprvé v r. 1924.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit. Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
časop. Lidové noviny, 25. 12. 1923 – 15. 4. 1924, O. Štorch-Marien 1924

Pan Carson si sedl a zapálil si velmi tlusté cigáro, načež usilovně přemítal. „Tjaja,“ řekl po chvíli. „Tak vám to taky vybuchlo. Kdy to bylo? Datum.“

„… Nevím už.“

„Den v týdnu?“

„… Nevím. “Myslím… dva dny po neděli.„

“Tedy v úterý. A v kolik hodin?„

“Asi… po desáté večer.„

“Správně.„ Pan Carson zamyšleně vyfukoval kouř. “Mám to poprvé vybuchlo… jak vy se račte vyjadřovat, ‚samo od sebe‘… v úterý v deset třicet pět. Viděl jste přitom něco?„

“Ne. Já jsem spal.„

“Aha. Taky to vybuchuje v pátek, kolem půl jedenácté. V úterý a v pátek. My jsme to zkoušeli,„ vysvětloval na Prokopův vyjevený pohled. “Nechali jsme volně ležet miligram Krakatitu a hlídali jsme to ve dne v noci. Vybuchlo to v úterý a v pátek, o půl jedenácté. Sedmkrát. Jednou taky v pondělí, v deset dvacet devět. Tak.„

Prokop se omezil na to, že tiše žasnul.

“To proběhne Krakatitem taková modrá jiskra,„ dodával pan Carson zahloubaně, “a pak to exploduje.

Bylo tak ticho, že Prokop se omezil na to, že tiše žasnul.

„To proběhne Krakatitem taková modrá jiskra,“ dodával pan Carson zahloubaně, „a pak to exploduje.“

Bylo tak ticho, že Prokop slyšel tikání Carsonových hodinek.

„Tjaja,“ vzdychl pan Carson a projel si zoufale zrzavý kartáč vlasů.

„Co to znamená,“ vyrazil Prokop.

Pan Carson jen trhl rameny. „A co vy,“ řekl, „co vy jste si vlastně myslel, když vám to…, ‚samo od sebe‘… vybuchlo? Nu?“

„Nic,“ uhýbal Prokop. „Nepřemýšlel jsem o tom… tak dalece.“

Pan Carson zabručel něco urážlivého.

„Totiž,“ opravoval se Prokop, „tehdy mě napadlo, že to dělají… třeba… elektromagnetické vlny.“

„Aha. Eletromagnetické vlny. My jsme si to taky mysleli. Výborná myšlenka, jenže pitomá. Bohužel docela pitomá. Tak.“

Nyní si Prokop opravdu nevěděl rady.

„Předně,“ uvažoval pan Carson, „bezdrátové vlny neběhají po světě jenom v úterý a v pátek o půl jedenácté, že? A za druhé, člověče, to si můžete myslet, že jsme to s nimi hned vyzkoušeli. S krátkými, s dlouhými, se všemi možnými. A váš Krakatit si z nich nedělal tohle,“ ukazoval na nehtu něco mizivě nepatrného. „Ale v úterý a v pátek… o půl jedenácté… si umane, ‚sám od sebe‘explodovat. A víte co ještě?“

Prokop to ovšem nevěděl.

„Ještě tohle. Od nějaké doby… asi půl roku nebo tak… mají evropské bezdrátové stanice děsný dopal. Víte, něco jim ruší hovory. Docela pravidelně. Náhodou… vždycky v úterý a v pátek od půl jedenácté v noci. Pravíte?“

Prokop nepravil nic, jen si mnul čelo.

„Nu ano, v úterý a v pátek. Říkají tomu smazané hovory. začne to telegrafistům práskat do uší, a tu to máme; hoši se z toho mohou zbláznit. Trapné co?“ Pan Carson si sundal brejle a jal se je čistit s velkými okolky. „Nejdřív… nejdřív mysleli, že to jsou nějaké magnetické bouře či co. Ale když viděli, že to úřaduje… pravidelně… v úterý a v pátek… Zkrátka Marconi, TSF, Transradio a nějaká ministerstva pošt a maríny, obchodu, vnitra a já nevím čeho všeho vyplatí dvacet tisíc liber chytrákovi, který tomu přijde na kobylku.“ Pan Carson si nasadil zas brejle a vesele vykoukl. „Myslí se, že existuje nějaká nezákonná stanice, která se baví tím, že v úterý a v pátek smazává hovory. Konina, že? Soukromá stanice, která by jen tak pro švandu posílala nejmíň sto kilowattů do vzduchu! Fi!“ Pan Carson si odplivl.

„V úterý a v pátek,“ ozval se Prokop, „tedy současně… zároveň…“

„Divné, že?“ šklebil se pan Carson. „Já to mám, panečku, napsáno: V úterý dne toho a toho v deset třicet pět a několik vteřin porucha na všech stanicích od Revalu a tak dále. A nám v tu samou vteřinu, ‚sama od sebe‘, jak vy račte říkat, exploduje jistá část vašeho Krakatitu. Eh? Co? Detto příští pátek v deset dvacet sedm a několik vteřin porucha a výbuch. Item příští úterý v deset třicet výbuch a porucha. A tak dále. Výjimečně jaksi proti programu, taky jednou porucha v pondělí v deset dvacet devět třicet sekund. Detto výbuch. Klape to na vteřinu. Osmkrát v osmi případech. Špás, že? Co o tom soudíte?“

„N… nevím,“ mumlal si Prokop.

„Tak teda ještě něco,“ spustil pan Carson po delším hloubání. „Pan Tomeš u nás pracoval. Neumí nic, ale něco ví. Pan Tomeš si dal do laboratoře postavit vysokofrekvenční generátor a zamlkl nám dveře před nosem. Lump. Jakživ jsem neslyšel, že by se v obyčejné chemii pracovalo s vysokofrekvenčními mašinami, co? Co byste řekl?“

„Nu… ovšem,“ uhýbal Prokop s neklidným pohledem na svůj vlastní zánovní agregát postavený v koutě.

Pan Carson chytil čile tento pohled. „Hm,“ řekl, „taky tu máte takovou hračku, že? Pěkný transfomátorek. Co vás stál.“

Prokop se zamračil, ale pan Carson počal tiše zářit. „Tak si myslím,“ povídal s rostoucí blažeností, „že by to byla báječná věc, kdyby se povedlo v nějaké hmotě… dejme tomu pomocí vysoké frekvence… v jiskrovém poli nebo jak… rozkmitat, rozviklat, uvolnit vnitřní strukturu tak, že by stačilo ťuknout z dálky… nějakými vlnami… výboj… oscilacemi nebo čertví čím, aby se ta hmota rozpadla, co? Bum! Na dálku! Co tomu říkáte?“

Prokop neřekl nic, a pan Carson cucaje s rozkoší cigáro se na něm jen pásl.

„Já nejsem elektrikář, víte?“ začal po chvíli. „mně to vysvětloval jeden učenec, ale ať se propadnu, jestli jsem to pochopil. Ten chlap šel ne mne s elektrony, ionty, elementárními kvanty a já ani nevím, jak to jmenoval; a nakonec to katedrové světlo prohlásilo, že to zkrátka a dobře vůbec není možno. Člověče, vy jste si dal! Udělal jste něco, co podle světové autority není možno…“

„Tak já jsem si to vyložil sám,“ pokračoval, „jen tak ševcovsky. Někdo si dejme tomu vezme do hlavy… udělat vratkou sloučeninu… z jisté olovnaté soli. Dotyčná sůl je neřád; ne a ne se slučovat, že? Tak ten chemik zkouší všechno možné… jako blázen; a tu si dejme tomu vzpomene, že v lednovém čísle The Chemist bylo povídání o tom, že dotyčná flegmatická sůl je báječný koherer… detektor pro elektrické vlny. Dostane nápad. Pitomý a geniální nápad, že by snad mohl tu zatracenou sůl přivést elektrickými vlnami do lepší nálady, ne? Povzbudit ji, roztancovat ji, natřást ji jako peřinu, že? Tja, nejlepší nápady dostane člověk z blbosti. Tak tedy sežene takový komický transformátorek a dá se do toho; co prováděl, to je zatím jeho tajemství, ale koneckonců… dostane hledanou sloučeninu. Ať mne čert, dostane ji. Nejspíš to nějak slepil tou oscilací. Člověče, já se budu muset na stará kolena učit fyzice; říkám boty, že?“

Prokop zabručel něco docela nesrozumitelného.

„To nevadí,“ prohlásil pan Carson spokojeně. „Jen když to zatím drží dohromady; já jsem pitomec, já si představuju, že to dostalo nějakou elektromagnetickou strukturu nebo co. Kdyby se nějak porušila, tak… se to rozpadne, že? Naštěstí asi deset tisíc řádných radiostanic a několik set nezákonných udržuje v naší pozemské atmosféře takové elektromagnetické klima, takovou eh eh oscilační lázeň, která jde zrovna k duchu té struktuře. A tak to drží dohromady…“

Pan Carson se maličko zamyslil. „A teď,“ začal zase, „teď si představte, že nějaký ďábel může dokonale rušit elektrické vlny. Prostě je smazat či co. Představte si, že to — bůhsámví proč — tropí pravidelně v úterý a v pátek o půl jedenácté v noci. V tu minutu a vteřinu se poruší na tomto světě bezdrátové spojení; ale v tu minutu a vteřinu se nejspíš něco stane taky v té… labilní sloučenině, pokud není zrovna izolována… dejme tomu v… v porcelánové krabici; něco se v ní poruší… jaksi v ní lupne, a ona se… ona se…“

„… rozpadne,“ vyhrkl Prokop.

„Ano, rozpadne se. Exploduje. Zajímavé, co? Jeden učený pán mně to vysvětloval — hrome, jak to říkal? Že prý —“

Prokop vyskočil a popadl pana Carsona za kabát. „Poslyšte,“ koktal hrozně rozčilen. „kdyby se tedy… Krakatit… roztrousil dejme tomu tady… nebo kdekoliv… prostě po zemi…“

„… tedy to nejbližšího úterku nebo pátku o půl jedenácté vyletí do povětří. Tja. Člověče, neuškrťte mne.“

Prokop pustil pana Carsona a přebíhal po světnici hryže si hrůzou prsty. „To je jasné,“ mručel, „to je jasné! Nikdo nesmí Krakatit vy-vyrá—“

„Krom pana Tomše,“ namítl Carson skepticky.

„Dejte mi pokoj,“ utrhl se Prokop. „Ten na to nepřijde!“

„Nu,“ mínil pan Carson s pochybami, „já nevím, kolik jste mu toho řekl.“

Prokop se zastavil jako vražen do země. „Představte si,“ kázal horečně, „představte si dejme tomu… válku! Kdo má v rukou Krakatit, může… může… kdykoli chce…“

„Zatím jen v úterý a v pátek.“

„… vyhodit do povětří… celá města… celé armády… a všecko! Stačí… stačí jen roz-trousit — Dovedete si to představit?“

„Dovedu. Báječně.“

„A proto… v zájmu světa… nikdy… nedám nikdy!“

„V zájmu světa,“ bručel pan Carson, „Víte, v zájmu světa by hlavně bylo přijít na kloub té — té —“

„Čemu?“

„Té zatracené stanici anarchistů.“