Krakatit/XLIII.

Krakatit Karel Čapek
XLII.	XLIII.	XLIV.

Údaje o textu
Titulek:	Krakatit
Podtitulek:	XLIII.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Utopistický román o objevu třaskaviny nepředstavitelné síly, vydaný poprvé v r. 1924.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit. Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
časop. Lidové noviny, 25. 12. 1923 – 15. 4. 1924, O. Štorch-Marien 1924

Neviděl princeznu od té doby, co ulehla; jen mu psala několikrát denně kratičké a horoucí dopisy, jež víc tajily než povídaly. Od Paula slyšel, že polehává a opět přechází po pokojích; nemohl pochopit, že k němu nepřijde, sám již vstával z postele a čekal, že ho aspoň na minutku zavolá. Nevěděl, že ona zatím plivá krev z tuberkulózní kaverny, která se v ní akutně otevřela; nenapsala mu to, patrně se děsila, že by se mu jaksi ošklivěla, že by ho pálily na rtech stopy jejích někdejších polibků nebo co; a hlavně, hlavně se hrozila toho, že by se nezdržela a i nyní ho pocelovala horečnými rty. Neměl tušení, že v jeho vlastních chrchlech našli doktoři stopy infekce, což uvádělo princeznu v zoufalství sebeobviňování a úzkosti; nevěděl prostě nic, vztekal se, že s ním dělají takové okolky, když už se cítí skoro zdráv, a trnul studeným děsem, když opět uplynul den, aniž princezna projevila přání vidět ho. Omrzel jsem se jí, napadlo ho; nikdy jsem pro ni nebyl víc než chvilkový rozmar. Podezříval ji ze všeho možného; nechtěl se ponížit k tomu, aby sám naléhal na schůzku, nepsal jí skorem a jen čekal v lenošce s rukama a nohama ledovějícíma, že ona přijde, že vzkáže, že se něco vůbec stane.

Za slunečných dnů smí už ven do podzimního parku, smí posedět na výsluní obalen plédy; chtěl by je shodit a potloukat se někde u rybníka se svými černými myšlenkami, ale vždycky je tu Krafft, Paul nebo Holz nebo i sám Rohn, vlídný a zamyšlený poeta Charles, který má pořád něco na jazyku, ale nikdy to neřekne; místo toho rozjímá o vědě, osobní zdatnosti, úspěchu a hrdinství a já nevím o čem ještě. Prokop poslouchá jedním uchem; má dojem, že le bon prince se neobyčejně namáhá zainteresovat jej bůhvíproč na vysoké ctižádosti. Zničehonic dostal od princezny zmatenou bumagu, aby se držel a nebyl ostýchavý; a hned nato k němu Rohn přivedl úsečného starého pána, na kterém vše prozrazovalo oficíra převlečeného do civilu. Úsečný pán se vyptával Prokopa, co hodlá podnikat v budoucnosti. Prokop, trochu dopálen jeho tónem, odpovídal bryskně a velkopansky, že hodlá vytěžit své vynálezy.

„Vojenské vynálezy?“

„Nejsem voják.“

„Váš věk?“

„Třicet osm.“

„Služba?“

„Žádná. A vaše?“

Úsečný pán se trochu zmátl. „Míníte své vynálezy prodat?“

„Ne.“ Cítil, že je vyslýchán a potěžkáván vysoce oficiálně; nudilo ho to, odrýval stručné odpovědi a jen tu a tam ráčil utrousit špetku své učenosti nebo hrst balistických čísel, vida, že tím dělá Rohnovi zvláštní radost. Skutečně, le bon prince zářil a pořád pokukoval na úsečného pána, jako by se ho ptal: Nu tak, co říkáte tomu zázraku? Úsečný pán však neřekl nic a konečně se vlídně poroučel.

Den nato přiletěl Carson hned ráno, mnul si nadšeně ruce a vypadal nesmírně důležitě. Tlachal páté přes deváté a pořád sondoval; nadhazoval neurčitá slovíčka, jako „budoucnost“ a „kariéra“ a „báječný úspěch“; víc nechtěl říci, zatímco Prokop se nechtěl vůbec ptát. A pak přišlo psaní od princezny, bylo velmi vážné a divné: „Prokope, dnes bude na Tobě učinit rozhodnutí. Já je učinila a nelituji toho. Prokope, v této poslední chvíli Ti pravím, že Tě miluji a budu na Tebe čekat, jak dlouho bude třeba. I kdybychom se museli načas odloučit – a musí to být, neboť Tvá žena nemůže být Tvou milenkou –, kdyby nás na léta rozloučili, budu Ti pokornou nevěstou; už to, už to mi je takovým štěstím, že Ti to nemohu říci; chodím po pokoji omámená a koktám Tvé jméno; milý, milý, nedovedeš si představit, jak jsem byla nešťastna od té chvíle, co se to s námi stalo. A nyní učiň, abych se mohla opravdu jmenovati Tvou W.“

Prokop tomu dobře nerozuměl; četl to bezpočtukrát a nemohl prostě uvěřit, že princezna míní zkrátka a dobře… Chtěl se k ní rozběhnout, ale nevěděl kudy kam ukrutnými rozpaky. Snad je to jen nějaký ženský nebo citový výbuch, který se nesmí brát doslova a kterému vůbec nerozumím; což se v ní vyznáš? Zatímco takto rozjímal, přišel k němu oncle Charles provázený Carsonem. Oba vypadali tak… oficiálně a slavnostně, že v Prokopovi hrklo: Jdou mně říci, že teď mne odvezou na pevnost; princezna něco zavařila, a je zle. Hledal očima nějakou zbraň, kdyby snad došlo k násilí; vybral si mramorové těžítko a usedl přemáhaje tlučení srdce.

Oncle Rohn se podíval na Carsona a Carson na Rohna s němou otázkou, kdo má začít. Začal tedy oncle Rohn: „To, co vám jdeme říci, je… do jisté míry… nepochybně…“ Bylo to známé Rohnovo plavání; ale náhle se sebral a dal se do toho odvážněji: „Můj milý, co ti jdeme říci, je věc velmi vážná a… diskrétní. Není to jenom v tvém zájmu, abys učinil… nýbrž naopak… Zkrátka byla to nejprve její myšlenka a… co mne se týče, tu po zralé úvaze… Ostatně jí nelze klást mezí; je umíněná… a vášnivá. Mimoto vskutku, jak se zdá, si vzala do hlavy… Zkrátka je na všechny strany lépe najít slušné východisko,“ vyhrkl s úlevou. „Pan ředitel ti to vysvětlí.“

Carson, čili pan ředitel, si nasadil pomalu a důstojně brejle; vypadal až znepokojivě vážně, docela jinak než kdy dosud. „Je mi ctí,“ začal, „tlumočit vám přání… našich nejvyšších vojenských kruhů, abyste vstoupil do svazku naší armády. Totiž samozřejmě jen do vyšší technické služby, která leží ve směru vaší práce, a to hned v hodnosti abych tak řekl… Chci říci, že není sice naprosto zvykem vojensky aktivovati – krom případu války – civilní odborníky, ale v našem případě – vzhledem k tomu, že přítomná situace si nezadá mnoho s válkou – se zvláštním zřením k vašemu vskutku mimořádnému, přítomnými poměry ještě více pointovanému významu, a… se zcela ojedinělým ohledem k vašemu výjimečnému postavení, nebo přesněji řečeno k vašim… v nejvyšší míře soukromým závazkům –“

„K jakým závazkům?“ přerušil ho Prokop chraptivě.

„Nu,“ zabreptal Carson trochu zmaten, „myslím… váš zájem, váš poměr…“

„Já jsem se vám z žádného zájmu nezpovídal,“ odbyl ho Prokop příkře.

„Haha,“ spustil pan Carson jaksi osvěžen touto hrubostí, „to se ví že ne; nebylo taky třeby. Holenku, s tím jsme se taky tam nahoře neoháněli, co? To se rozumí že ne. Prostě osobní ohledy a tečka. Vlivná intervence, víte? Ke všemu jste dokonce cizozemec – Ostatně i to je vyřízeno,“ dodal honem. „Stačí, když podáte žádost o udělení našeho státního občanství.“

„Aha.“

„Chtěl jste říci?“

„Nic, jen aha.“

„Aha. Tak to je všecko, ne? Stačí tedy podat formální žádost a… mimoto… Nu, chápete přece, že… že je třeba jisté záruky, ne? Prostě si něčím vysloužíte hodnost, která se vám udělí… za mimořádné zásluhy, že ano? Předpokládá se, že… že vydáte armádní správě… rozumíte, že vydáte…“

Bylo hrozné ticho. Le bon prince se díval z okna, Carsonovy oči zmizely za blýskavými skly; a Prokopovi se svíralo srdce úzkostí.

„… že totiž vydáte… prostě vydáte…,“ koktal Carson stěží dýchaje napětím.

„Co?“

Carson napsal prstem do vzduchu veliké K. „Nic víc,“ vydechl odlehčen. „Den nato dostanete dekret… jmenován extra statum setníkem-inženýrem sapérů… přidělen do Balttinu. Hotovo. Tak.“

„Totiž jen prozatím setníkem,“ ozval se oncle Charles. „Víc jsme nedocílili. Ale dostalo se nám záruky, že jakmile dojde neočekávaně k válce –“

„Tedy do roka,“ vyhrkl Carson, „nanejvýš do roka.“

„– jakmile dojde k válce – ať je to kdy chce a s kým chce –, budeš jmenován generál-inženýrem zákopnictví… v hodnosti generála jízdy, a změní-li se snad – po výsledku války – vládní forma, bude s tím spojen titul Excelence a… zkrátka nejprve baronie. I v tom směru… se nám dostalo… nejvyššího ujištění,“ dokončil Rohn nehlasně.

„A kdo vám řekl, že bych to chtěl?“ ozval se Prokop ledově.

„Ale můj bože,“ vysypal Carson, „kdo by to nechtěl? Mně slíbili titul rytíře; já na to sic kašlu, ale není to pro mne, je to pro svět. Ostatně pro vás by to mělo docela zvláštní význam.“

„Tak vy tedy myslíte,“ děl Prokop pomalu, „že vám přece jen vydám Krakatit?“

Pan Carson chtěl vyletět, ale oncle Charles jej zadržel. „Máme za to,“ začal vážně, „že učiníš vše nebo že… případně… přineseš každou oběť, abys zachránil princeznu Hagenovou z jejího nelegálního a… nesnesitelného postavení. Za zvláštních okolností… může princezna podat ruku vojákovi. Jakmile budeš setníkem, upraví se váš poměr… přísně tajným zasnoubením; princezna ovšem odjede a vrátí se, až… až bude moci požádati člena panujícího domu, aby byl jejím svědkem při svatbě. Do té doby… do té doby je na tobě, aby sis vysloužil manželství, jakého jsi hoden a jakého je hodna princezna. Podej mi ruku. Nemusíš se ještě rozhodovat; rozvaž dobře, co činíš, co je tvá povinnost a co máš za ni dát. Mohl bych se dovolávat tvé ctižádosti; ale mluvím jen k tvému srdci. Prokope, ona trpí nad své síly a přinesla lásce větší oběť než kdy která žena. I ty jsi trpěl; Prokope, ty trpíš ve svém svědomí; ale nedělám na tebe nátlak, protože ti věřím. Važ dobře, a potom mně povíš…“

Pan Carson pokyvoval hlavou skutečně a hluboce dojat. „Je to tak,“ řekl. „Jsem sic sprostá kůže, taková stará hovězí juchta, ale musím říci, že… že… Já vám to říkal, ta ženská má rasu. Kristepane, to člověk teprve vidí…“ Uhodil se pěstí do srdeční krajiny a pohnutě mrkal. „Člověče, já bych vás zaškrtil, kdybyste… kdybyste nebyl hoden…“

Prokop už neposlouchal; vyskočil a pobíhal po pokoji s tváří svraštělou a rozlícenou. „Já… já tedy musím, že?“ drtil chraptivě. „Tak tedy já musím? Dobře, když musím… Vy jste mne zaskočili! Já přece nechtěl –“

Oncle Rohn vstal a položil mu mírně ruku na rameno. „Prokope,“ řekl, „rozhodneš se sám. Nepospícháme na tebe; poraď se s tím nejlepším, co v tobě je; dotaž se Boha, lásky nebo svědomí nebo cti nebo já nevím čeho. Jen pamatuj, že nejde jen o tebe, ale i o tu, která tě miluje tak, že je s to… učinit…“ Mávl bezmocně rukou. „Pojďme!“