Krakatit/XLI.

Krakatit Karel Čapek
XL.	XLI.	XLII.

Údaje o textu
Titulek:	Krakatit
Podtitulek:	XLI.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Utopistický román o objevu třaskaviny nepředstavitelné síly, vydaný poprvé v r. 1924.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit. Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
časop. Lidové noviny, 25. 12. 1923 – 15. 4. 1924, O. Štorch-Marien 1924

Ráno se Krafft probudil teprve Paulovým kukáním; chtěl vyskočit, ale byl úplně zdřevěnělý, neboť celou noc mrzl a spal stočen jako pes. Když se konečně jakžtakž sebral, shledal, že je Prokop pryč; a jedna lodička z jejich flotily se kolébala u břehu. Měl velikou úzkost o svého vůdce, byl by ho šel hledat, ale bál se opustit pevnost tak dobře vybudovanou. I zlepšoval na ní, co ještě mohl, a vyhlížel krátkozrakýma očima Prokopa.

Zatím Prokop, který se probudil jako rozlámaný a s blátivou chutí v ústech, zimomřivý a trochu omámený, byl už dávno v parku vysoko v koruně starého dubiska, odkud bylo vidět celou frontu zámku. Točila se mu hlava, držel se pevně větve, nesměl se podívat rovně dolů, nebo by se svalil závratí.

Tato strana parku už zřejmě platila za bezpečnou; i staré příbuzné se odvažovaly aspoň na zámecké schody, páni se procházeli po dvou nebo po třech, kavalkáda kavalírů se proháněla po hlavní cestě; u vrat zas se točí děda vrátný. Po desáté hodině vyšla sama princezna provázena následníkem trůnu a zamířila někam k japonskému pavilónu. V Prokopovi hrklo, zdálo se mu, že letí hlavou dolů; křečovitě se chytil větve a třásl se jako list. Nikdo nešel za nimi; naopak všichni honem vyklidili park a zdržovali se na prostranství před zámkem. Asi rozhodující rozmluva nebo co. Prokop se kousal do rtů, aby nevykřikl. Trvalo to nesmírně dlouho, snad hodinu nebo pět hodin. A teď běží odtamtud následník sám, je rudý a zatíná pěstě. Panstvo před zámkem se rozprsklo a počalo ustupovat, jako by mu dělalo místo. Následník nehledě napravo ani nalevo běží po schodech; tam mu jde vstříc prostovlasý oncle Rohn, chvilku spolu hovoří, le bon prince si přejede dlaní čelo a oba zajdou. Panstvo před zámkem se přeskupuje, strká k sobě hlavy a kouskovitě se vytrácí. Před zámek předjíždí pět automobilů.

Prokop chytaje se větví svezl se z koruny dubiska, až se zaryl do země; chtěl tryskem běžet k japonskému altánu, ale bylo mu až směšné, jak nevládl nohama; motal se, jako by šel mlhovým těstem, a nemohl jaksi nalézti ten altán, neboť věci se mu před očima mátly a prostupovaly. Konečně to našel: tady sedí princezna, šeptá něco před sebe přísnými rty a švihá do vzduchu proutkem. Sebral všechny své síly, aby k ní junácky došel. Vstala a pokročila mu vstříc: „Čekala jsem na tebe.“ Šel k ní a málem by do ní vrazil, neboť viděl ji pořád jaksi daleko. Položil jí ruku na rameno, divně a násilně napřímen a trochu se komihaje, a hýbal rtoma; myslel si, že mluví. Také ona něco povídá, ale není jí rozumět; všechno se odehrává jako pod vodou. Tu zazněly sirény a houkačky vyjíždějících aut.

Princezna sebou trhla, jako by jí kolena poklesla. Prokop vidí smazaný bledý obličej, v němž plavou dva temné otvory. „To je konec,“ slyší jasně a zblízka, „je konec. Milý, milý, já ho poslala pryč!“ Kdyby byl mocen smyslů, viděl by, že je jako vyřezána ze sloni, ztuhlá a mučednicky krásná ve svrchovanosti své oběti; ale jen mžikal přemáhaje mdlobný třas víček, a zdálo se mu, že se podlaha pod ním zvedá, aby se překlopila. Princezna si přitiskla ruce k čelu a zakolísala; právě se mu chtěla složit do loktů, aby ji nesl, aby ji podepřel vyčerpanou skutkem příliš velikým; ale předešel ji a složil se bez hlesu u jejích nohou; zhroutil se beztvaře, jako by byl jen z hader a provazů.

Neztratil vědomí; bloudil očima, naprosto nechápaje, kde vlastně je a co se s ním děje. Zdálo se mu, že ho někdo zvedá jíkaje úděsem; chtěl sám napomoci, ale nešlo to. „To je jen… entropie,“ řekl; zdálo se mu, že tím vystihuje situaci, a opakoval to několikrát. Pak se mu něco rozlilo v hlavě s hukotem jako jez; jeho hlava těžce vyklouzla z třesoucích se prstů princezniných a bouchla o zem. Princezna vyskočila jako šílená a běžela pro pomoc.

Věděl nejasně o všem, co se děje; cítil, že ho zvedají tři lidé a vlekou ho pomalu, jako by byl z olova; slyšel jejich těžké šoupavé kroky a rychlý dech, a divil se, že ho nemohou unést jen tak v prstech jako onučku. Někdo ho po tu celou dobu držel za ruku; obrátil se a poznal princeznu. „To jste hodný, Paul,“ řekl jí vděčně. Pak nastala nějaká zmatená, udýchaná strkanice; to ho nesli po schodech, ale Prokopovi se zdálo, že s ním padají kroužíce do propasti. „Netlačte se tak,“ bručel, a hlava se mu zatočila tak, že přestal vnímat.

Když otevřel oči, viděl, že leží zase v kavalírském pokoji a že ho Paul svléká rozčilenýma rukama. U hlav stojí princezna s takhle velkýma očima, jako kola. Prokop si všechno spletl. „Já jsem spadl s koně, že?“ breptal namáhavě. „Vy – vy jste – vy jste byla při tom, že? Bum, vy-výbuch. Litrogly – nitrogry – mikro – Cé há dvě o en o dvě. Kom-pli-kovaná fraktura. Kovaná, jako kůň.“ Umlkl, když pocítil na čele studenou úzkou ruku. Pak zahlédl toho řezníka doktora a zaťal nehty do něčích chladných prstů. „Já nechci,“ úpěl, neboť se bál, že to začne bolet; ale řezník jen položil hlavu na jeho prsa a dusil, dusil jako cent. V úzkostech našel nad sebou temné a rozzelé oči, jež ho fascinovaly. Řezník se zvedl a povídal někomu vzadu: „Chřipková pneumonie. Odveďte Její Jasnost, to je nakažlivé.“ Někdo mluví pod vodou, a doktor odpovídá: „Dojde-li k zpěnění plic, pak – pak –“ Prokop pochopil, že je ztracen a že umře; ale bylo mu to svrchovaně lhostejno: tak jednoduché si to nikdy nepředstavoval. „Čtyřicet celých sedm,“ povídá doktor. Prokop má jediné přání: aby ho nechali vyspat, dokud neumře; ale místo toho ho balili do něčeho studeného, ohoh! Konečně si tam šeptají; a Prokop zavřel oči a nevěděl dál o ničem.

Když se probudil, stáli nad ním dva staří černí páni. Bylo mu neobyčejně lehko. „Dobrý den,“ řekl a chtěl se pozvednout. „Nesmíte se hýbat,“ povídá jeden pán a mírně ho tlačí do podušek. Prokop tedy poslušně leží. „Ale je mi už lépe, že?“ ptá se spokojen. „To se rozumí,“ bručí druhý pán pochybovačně, „ale nesmíte se vrtět. Klid, rozumíte?“

„Kde je Holz?“ napadlo Prokopa najednou.

„Zde,“ ozvalo se z kouta, a u nohou postele stojí pan Holz s hrozným škrábancem a modřinou na tváři, ale jinak suchý a kožnatý jako vždy. A za ním, propána, to je Krafft, Krafft zapomenutý v plovárně; má oči zpuchlé a rudé, jako by tři dny brečel. Co se mu stalo? Prokop se na něho usmál, aby ho potěšil. Také pan Paul jde po špičkách k posteli a drží si ubrousek na ústech. Prokop má radost, že tu jsou všichni; bloudí očima po pokoji, a za zády obou černých pánů objeví princeznu. Je na smrt bledá a hledí na Prokopa ostrýma, zachmuřenýma očima, jež ho nepochopitelně děsí. „Mně už nic není,“ šeptá, jako by se omlouval. Optala se očima jednoho z pánů, který rezignovaně pokývl. Přistoupila tedy k posteli. „Je ti lépe?“ ptá se tiše. „Milý, milý, je ti skutečně lépe?“

„Ano,“ řekl nejistě, trochu tísněn zaraženým chováním všech. „Skoro docela dobře, jen – jen –“ Její upřené oči ho plnily zmatkem a téměř úzkostí; bylo mu nevolno a svěravě.

„Přál by sis něco?“ ptala se naklánějíc se nad ním.

Pocítil divou hrůzu z jejího pohledu. „Spát,“ zašeptal, aby mu unikl.

Pohlédla tázavě na oba pány. Jeden maličko pokývl a podíval se na ni tak – tak divně vážně. Pochopila a zesinala ještě víc. „Spi tedy,“ vypravila ze sebe seškrceně a obrátila se ke zdi. Prokop se s podivením rozhlédl. Pan Paul měl ubrousek nacpaný v ústech, Holz stál jako voják mrkaje očima a Krafft jednoduše brečel opřen čelem o skříň a hlučně posmrkával jako uřvané dítě.

„Ale copak –,“ vyhrkl Prokop a chtěl se zvednout; ale jeden pán mu položil na čelo ruku, jež byla tak měkká a dobrá, tak ujišťující a zrovna svatá na hmat, že se rázem uklidnil a blaženě vzdychl. Usnul téměř okamžitě.

Probudil se teninkou nitkou polovědomí. Svítí jen lampička na nočním stolku, a vedle postele sedí princezna v černých šatech a dívá se na něj lesklýma, uhrančivýma očima. Rychle zavřel víčka, aby je už neviděl; tak úzko mu z nich bylo.

„Drahý, jak je ti?“

„Kolik je hodin?“ zeptal se mátožně.

„Dvě.“

„Poledne?“

„V noci“

„Už,“ podivil se sám nevěda proč a snoval dál matnou nit spánku. Chvílemi pootevřel štěrbinkou oči a vyhlédl po princezně, aby zas usnul. Proč se tak pořád dívá? Někdy mu svlažila rty lžičkou vína; spolkl to a zamumlal něco. Posléze zapadl do tupého a nevědomého spánku.

Procitl teprve tím, že jeden z černých pánů opatrně poslouchal na jeho prsou. Pět jiných stálo kolem.

„Neuvěřitelno,“ bručel černý pán. „To je zrovna kovové srdce.“

„Musím zemřít?“ zeptal se Prokop znenadání. Černý pán málem vyskočil překvapením.

„Uvidíme,“ řekl. „Když jste přečkal tuhle noc – Jak dlouho jste s tím chodil?“

„S čím?“ divil se Prokop.

Černý pán mávl rukou. „Klid,“ řekl, „jenom klid.“ Prokop, třeba mu bylo nekonečně bídně, se ušklíbl; když si doktoři nevědí rady, vždycky předpisují klid. Ale ten s dobrýma rukama mu povídal: „Musíte věřit, že se uzdravíte. Víra dělá zázraky.“