Údaje o textu
Titulek: Krakatit
Podtitulek: X.
Autor: Karel Čapek
Krátký popis: Utopistický román o objevu třaskaviny nepředstavitelné síly, vydaný poprvé v r. 1924.
Zdroj: ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit.
Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence: PD old 70
časop. Lidové noviny,
25. 12. 1923 – 15. 4. 1924,
O. Štorch-Marien 1924

Nuže, bylo lépe; den za dnem se Prokopovi vracel život drobnými krůčky. Cítil jen malátnost hlavy, bylo mu stále trochu jako ve snách. Nezbývalo než poděkovat doktorovi a jeti po svém. Chtěl to ohlásit jednou po večeři, ale zrovna všichni mlčeli jako zařezaní. A pak vzal starý doktor Prokopa pod paží a dovedl si ho do ordinace: po nějakém okolkování vyhrkl s rozpačitou hrubostí, že jako Prokop nemusí odjíždět, ať raději odpočívá, že nemá ještě vyhráno, a vůbec ať si tu zůstane a dost. Prokop se matně bránil; faktum ovšem bylo, že se ještě necítil v sedle a že se poněkud rozmazlil. Zkrátka o odjezdu nebylo zatím řeči.

Vždy odpoledne se doktor zavíral v ordinaci. „Přijďte si někdy ke mně sednou, co?“ řekl Prokopovi mimochodem. Tak tedy ho Prokop zastihl u všelijakých lahviček a kelímků a prášků. „Víte, tady v místě není hapatyka,“ vysvětloval doktor, „já musím sám dělat léky.“ A třesoucími se tlustými prsty dozoval nějaký prášek na ručních vážkách. Měl nejistou ruku, váhy se mu houpaly a točily; starý pán se rozčiloval, funěl a potil se na nose drobnými krůpějkami. „Když na to pořádně nevidím,“ zamlouval stáří svých prstů. Prokop se chvíli díval, pak neřekl nic a vzal vážky z ruky. Klep, klep, a prášek byl na miligram odvážen. A druhý, třetí prášek. Citlivé vážky jen tančily v Prokopových prstech. „Ale koukejme, koukejme,“ divil se doktor a s úžasem sledoval Prokopovy ruce, rozbité, uzlovité, s netvárnými klouby, ulámanými nehty a krátkými pahýly místo několika prstů. „Človíčku, vy máte šikovnost v těch rukou!“ Za chvíli už Prokop roztíral nějakou masť, odměřoval kapky a nahříval zkumavky. Doktor zářil a nalepoval viněty. Za půl hodiny byl hotov s celou lékárnou, a ještě tu byla hromada prášků do zásoby. A po několika dnech Prokop už zběžně četl doktorovy recepty a bez řečí mu dělal magistra. Bon.

Kdysi k večeru se dloubal doktor na zahradě v kyprém záhonku. Najednou strašná rána v domě, a hned nato se s řinkotem sypalo sklo. Doktor se vrhl do domu a na chodbě se srazil s uděšenou Anči. „Co se stalo?“ volal. „Já nevím,“ vypravilo ze sebe děvče. „To v ordinaci…“ Doktor běžel do ordinace viděl Prokopa, jak na všech čtyřech sbírá na podlaze střepy a papíry.

„Co jste tu dělal?“ rozkřikl se doktor.

„Nic,“ řekl Prokop a provinile vstával. „Praskla mně zkumavka.“

„Ale co u všech všudy,“ hromoval doktor a zarazil se: Z Prokopovy levice čurkem stékala krev. „Copak vám to utrhlo prst?“

„Jen škrábnutí,“ protestoval Prokop a schovával levičku za zády.„Ukažte,“ křikl starý doktor a táhl Prokopa k oknu. Půl prstu viselo jen na kůži. Doktor se hnal ke skříni pro nůžky, a v otevřených dveřích zahlédl Anči na smrt bledou. „Co tu chceš?“ spustil. „Marš odtud!“ Anči se nehnula; tiskla ruce k prsoum a vypadala co nejslibněji na omdlení.

Doktor se vrátil k Prokopovi; nejdřív dělal něco s vatičkou a pak cvakly nůžky. „Světlo,“ křikl na Anči. Anči se vrhla k vypínači a rozsvítila. „A nestůj tady,“ hřmotil starý pán a koupal jehlu v benzínu. „Co tu máš co dělat? Podej sem nitě!“ Anči skočila ke skříni a podala mu ampulku s nitěmi. „A teď jdi!“

Anči se podívala na Prokopova záda a udělala něco jiného; přistoupila blíž, chopila oběma dlaněma tu poraněnou ruku a podržela ji. Doktor si zrovna myl ruce; obrátil se k Anči a chtěl vybuchnout; místo toho zabručel: „Tak, teď drž pevně! A víc u světla!“

Anči zamhouřila oči a držela. Když nebylo slyšet nic než doktorovo supění, odvážila se zvednout oči. Dole, kde pracoval otec, to bylo krvavé a ošklivé. Pohlédla honem na Prokopa; měl odvrácenou tvář, a jeho víčkem cukala bolest. Anči trnula a polykala slzy a dělalo se jí nanic.

Zatím Prokopova ruka narůstala: spousta vaty, Billrothův batist a snad kilometr fáče pořád navíjeného; konečně z toho bylo něco ohromného bílého. Anči držela, kolena se jí třásla, zdálo se jí, že ta strašná operace nikdy nebude u konce. Najednou se jí zatočila hlava, a pak slyšela, jak otec povídá: „Na, vypij to honem!“ Otevřela oči a shledala, že sedí v ordinační sesli, že tati jí podává skleničku s něčím, za ním že stojí Prokop, usmívá se a chová na prsou zavázanou ruku vypadají jako obrovské poupě. „Tak to vypij,“ naléhal doktor a jen cenil zuby. Spolkla to tedy a rozkuckala se; byl to vražedný koňak.

„A teď vy,“ řekl doktor a podal skleničku Prokopovi. Prokop byl trochu bledý a statečně čekal, že dostane vynadáno. Nakonec se napil doktor, odchrchlal a spustil: „Tak co jste tu vlastně prováděl?“

„Pokus,“ řekl Prokop s křivým úsměvem provinilce.

„Co? Jaký pokus? S čím pokus?“

„Jen tak. Jen — jen — jde-li něco udělat z chloridu draselnatého.“

„Co udělat?“

„Třaskavina,“ šeptal Prokop v pokoře hříšníka.

Doktor se svezl očima na jeho ofáčovanou ruku. „A to se vám vyplatilo, člověče! Ruku vám to mohlo utrhnout, co? Bolí? Ale dobře na vás, patří vám to,“ prohlašoval krvelačně.

„Ale tati,“ ozvala se Anči, „nech ho teď!“

„A co ty tu máš co dělat,“ zavrčel doktor a pohladil ji rukou páchnoucí karbolem a jodoformem.

Nyní doktor nosil klíč od ordinace v kapse. Prokop si objednal balík učených svazků, chodil s rukou na pásku a studoval po celé dny. Už kvetou třešně, lepkavé mladé listí se třpytí ve slunci, zlaté lilie rozvírají těžká poupata. Po zahrádce chodí Anči s obtloustlou kamarádkou, obě se drží kolem pasu a smějí se; teď sestrčily k sobě růžové čumáčky, něco si šeptají, zrudnou ve smíchu a začnou se líbat.

Po létech zase cítí Prokop tělesné blaho. Živočišně se oddává slunci a mhouří oči, aby naslouchal šumění svého těla. Vzdychne a sedá k práci; ale chce se mu běhat, toulá se daleko po kraji a věnuje se náruživé radosti dýchat. Někdy potká Anči v domě či v zahradě a pokouší se něco povídat; Anči se na něj dívá po očku a neví co mluvit; ale ani Prokop neví, a proto upadá do bručivého tónu. Zkrátka je mu lépe nebo se aspoň cítí jistější, je-li sám.

Při studiu pozoroval, že mnoho zanedbal; věda byla už v mnohém dále a jinde, leckdy se musel nově orientovat; a hlavně se bál vzpomínat na svou vlastní práci, neboť tam, to cítil, se mu nejvíc potrhala souvislost. Pracoval jako mezek nebo snil; o nových laboratorních metodách, ale zároveň ho lákal jemný a odvážný kalkul teoretika; a vztekal se sám na sebe, když jako hrubý mozek nebyl s to rozštípnout teninký vlas problému. Byl si vědom, že jeho laboratorní „destruktivní chemie“ otvírá nejpodivnější průhledy do teorie hmoty; narážel na nečekané souvislosti, ale hned zas je rozšlapal svým příliš těžkým uvažováním. Rozmrzen praštil vším, aby se ponořil do nějakého hloupého románu; ale i tam ho pronásledovala laboratorní posedlost: místo slov četl samé chemické symboly; byly to bláznivé vzorce plné prvků dosud neznámých, jež ho znepokojovaly i ve snách.