Krakatit/LIII.

Krakatit Karel Čapek
LII.	LIII.	LIV.

Údaje o textu
Titulek:	Krakatit
Podtitulek:	LIII.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Utopistický román o objevu třaskaviny nepředstavitelné síly, vydaný poprvé v r. 1924.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit. Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
časop. Lidové noviny, 25. 12. 1923 – 15. 4. 1924, O. Štorch-Marien 1924

Běžel po silnici těžce sípaje; přeběhl vršek kopce a utíkal do údolu; ohnivá záplava za ním mizela. Mizely věci a stíny zality plynoucí mlhou; bylo to, jako by vše nehmotně, mátožně odplývalo a bylo unášeno bezbřehou řekou, kde nezašplouná vlna a racek nezakřičí. Děsil ho vlastní dupot v tichém a nesmírném odtékání všeho; tu zpomalil, zdusil kroky a putoval nezvučně do mléčné tmy.

Na silnici před ním se zatřpytilo světélko; chtěl se mu vyhnout, stanul a váhal. Lampa nad stolem, ohýnek v kamnech, lucerna cestu hledající; nějaká zmořená můrka v něm třásla křídly po blikajícím světélku. Blížil se loudavě, jako by si netroufal; postál, hřál se zdálky na vrtivém ohníčku, šel blíž a bál se, že ho zas vyženou. Zastavil se opodál; je to vůz s plachtovou střechou, na oji visí rozžatá lucerna a vrhá chvějivé hrstičky světla na bílého koně, bílé kameny a bílé pně břízek u cesty; a koník má na hubě režný pytlík a se skloněnou hlavou chroustá oves, má dlouhou stříbrnou hřívu a ocas nikdy nezastřižený; a u hlav mu stojí drobný stařík, má bílé vousy a stříbrné vlásky a je také tak režně světlý jako ta plachta na voze; přešlapuje, přemýšlí, něco si povídá a protahuje mezi prsty běloučkou hřívu koníkovu.

Nyní se obrátil, dívá se nevidomě do tmy a ptá se vratkým hláskem: „To jsi ty, Prokope? Tak pojď, já už na tebe čekám.“

Prokop se nepodivil, jen se mu bezmezně ulevilo. „Už jdu,“ vydechl, „vždyť jsem tak běžel!“

Dědeček k němu přistoupil a sáhl mu na kabát. „Jsi celý mokrý,“ řekl káravě. „Ještě se nastydneš.“

„Dědečku,“ vyhrkl Prokop, „víte, že vyletěl Grottup?“

Stařeček potřásl lítostivě hlavou. „A co lidu to tenkrát zabilo! Uhnal jsi se, viď? Sedni si na kozlík, já tě dovezu.“ Cupal ke koníkovi a pomalu mu odvazoval pytlík s ovsem. „Hý, hý, tak už dost,“ šišlal. „Pojedeme, dostali jsme hosta.“

„Co to vezete pod tou plachtou?“ ptal se Prokop.

Dědeček se k němu obrátil a zasmál se. „Svět,“ řekl. „Tys ještě neviděl svět?“

„Neviděl.“

„Tak ti to ukážu, počkej.“ Uložil pytlík s ovsem do vozu a jal se po jedné straně odepínat plachtu naprosto nespěchaje. Odhrnul ji, a pod ní byla bedna se zaskleným kukátkem. „Počkej,“ opakoval a hledal něco na zemi; sebral větévku, sedl na bobek k svítilně a zapálil snítku, vše pomaličku a důkladně. „Tak hoř pěkně, hoř,“ domlouval větvičce a chráně ji dlaněmi cupital k bedně, zvedl víko a rozsvěcoval uvnitř nějakou lampičku. „Já to mám na olej,“ vysvětloval. „Někteří už svítí karbidem, ale… on karbid tuze pálí do očí. A taky je to taková věc, vybuchne to, a máš to; ještě to může někomu ublížit. A olej, to je jako v kostele.“ Naklonil se k okénku a mrkal bledýma očkama dovnitř. „Dost je vidět. To ti je krásné,“ šeptal nadšeně. „Pojď se podívat. Ale musíš se ohnout, abys byl… maličký… jako děti. Tak.“

Prokop se schýlil ke kukátku. „To je řecký chrám Páně v Girgenti,“ začal stařík vážně odříkavat, „na ostrově Sicílii; je zasvěcen Bohu čili Junoně Lacinii. Podívej se na ty sloupy. Ty jsou udělány z tak velkých kusů, že na každém kameni může jíst celá rodina. Považ si, jaká je to práce. Mám otočit dál? – Pohled z hory Penegal v Alpách, když zapadá slunce. To ti pak zahoří sníh takovým krásným a divným světlem, jak je tu uděláno. To je alpské světlo a ta hora se jmenuje Latemar. Dál? – To je svaté město Benares v Indii; ta řeka je posvátná a očišťuje hříchy. Tisíce lidí tu našly, co hledaly.“

Byly to důtklivé, pečlivě narýsované obrázky ručně kolorované; barvy trochu vybledly, papír zažloutl, a přece jim zůstala milá, potěšující pestrost modří, zelení a žlutí a červené kabátce lidí a čistá blankytnost nebes; a každá travička byla vykreslena s láskou a pozorností.

„Ta svatá řeka je Ganges,“ dodal starý s úctou a otočil klikou. „A to je Zahur, nejkrásnější zámek na světě.“

Prokop se zrovna přisál k okénku. Viděl skvostný zámek s lehkými kupolemi, vysoké palmy a modrý vodotrysk; malinká postavička s pérem na turbanu, v nachovém kabátci, žlutých plundrách a s tatarskou šavlí zdraví až po zem dámu v bílých šatech, jež vede na uzdě tančícího koně. „Kde… kde je Zahur?“ šeptá Prokop.

Dědeček pokrčil rameny. „Tam někde,“ řekl nejistě, „kde je nejkrásněji. Někdo to najde a někdo ne. Mám otočit?“

„Ještě ne.“

Starý se odklidil dál a hladil koně po kýtě. „Čekej, nonono čekej,“ vykládal tiše. „Musíme mu ukázat, víš? Ať má radost.“

„Otočte, dědečku,“ prosil Prokop trna. Následoval hamburský přístav, Kreml, polární krajina se severní září, sopka Krakatau, Brooklynský most, Notre-Dame, vesnice domorodců z Bornea; Darwinův domek v Downu, bezdrátová stanice v Poldhu, ulice v Šanghaji, vodopády Viktoriiny, hrad Pernštýn, petrolejové věže v Baku. „A to je ten výbuch v Grottup,“ vysvětloval stařík; na obrázku se válely kotouče růžového dýmu vržené až do nadhlavníku sírově žlutým plamenem; v dýmu i plamenech nemožně visela roztrhaná lidská těla. „Zahynulo při něm přes pět tisíc lidí. Bylo to veliké neštěstí,“ vzdychl dědeček. „A to je poslední obrázek. Tak co, viděl jsi svět?“

„Neviděl,“ bručel Prokop omámen.

Starý pokýval zklamaně hlavou. „Ty chceš vidět příliš mnoho. Musíš být dlouho živ.“ Sfoukl lampičku v kukátku a brumlaje pomalu stahoval plachtu. „Sedni si na kozlík, pojedeme.“ Sejmul pytel, kterým byl přikryt koník, a položil jej Prokopovi na ramena. „Aby ti nebyla zima,“ povídal sedaje k němu, vzal do ruky opratě a tichounce hvízdl. Koník se dal v mírný klus. „Hý! Nono va-lášku,“ zazpíval děda.

Míjela alej bříz a jeřabin, chalupy přikryté duchnou mlhy, kraj spící a pokojný. „Dědečku,“ vydralo se z Prokopa, „proč se mi to vše stalo?“

„Cože?“

„Proč mne potkalo tolik věcí?“

Starý přemýšlel. „To se jen zdá,“ povídal konečně. „Co člověka potkává, vychází z něho. To se jen tak z tebe odmotává jako z klubka.“

„To není pravda,“ protestoval Prokop. „Proč jsem potkal princeznu? Dědečku, vy… vy mne možná znáte. Vždyť já jsem hledal… tu jinou, že? A přece to přišlo – proč? Tak řekněte!“

Stařík přemítal žmoulaje měkkými rty. „To byla tvá pýcha,“ řekl pomalu. „To tak někdy na člověka přijde, ani neví jak, ale bylo to v něm. A začne kolem sebe máchat –“ Ukazoval to bičem, až se koník polekal a začal uhánět. „Prr, copak? copak?“ zavolal tenkým hláskem na koně. „Vidíš, zrovna tak to je, když sebou mladý člověk hází; všechno se s ním splaší. A ono není potřeba dělat velké kousky. Seď a dávej pozor na cestu; taky dojedeš.“

„Dědečku,“ žaloval Prokop mhouře bolestí oči, „jednal jsem špatně?“

„Špatně nešpatně,“ děl starý rozvážně. „Lidem jsi ublížil. S rozumem bys to nedělal, musí být rozum; a člověk musí myslet, k čemu je každá věc. Třeba… můžeš stovkou zapálit, nebo zaplatit, co jsi dlužen; když zapálíš, je to jako větší na pohled, ale… Stejně to máš se ženskými,“ dodal neočekávaně.

„Jednal jsem špatně?“

„Cože?“

„Byl jsem zlý?“

„… Nebylo v tobě čisto. Člověk… má víc myslet nežli cítit. A ty jsi se hrnul do všeho jako střelený.“

„Dědečku, to dělal Krakatit.“

„Cože?“

„Já… jsem udělal vynález – a z toho –“

„Kdyby to nebylo v tobě, nebylo by to v tvém vynálezu. Všecko dělá člověk sám ze sebe. Počkej, teď přemýšlej; teď mysli a vzpomeň si, z čeho je ten tvůj vynález a jak se dělá. Dobře si to rozvaž a pak teprve řekni, co víš. Hý, nonono pšš!“

Vozík drkotal po chatrné silnici; bílý valášek horlivě pletl nohama natřásaným a starožitným klusem; světlo tančilo po zemi, po stromech, po kamení, dědeček poskakoval na kozlíku a tichounce si pozpěvoval. Prokop si tvrdě přemnul čelo.

„Dědečku,“ zašeptal.

„Nu?“

„Já už to nevím!“

„Copak?“

„Já… já už nevím,… jak… se má… dělat… Krakatit!“

„Tak vidíš,“ děl starý spokojeně. „Přece jen jsi něco našel.“