Krakatit/L.

Krakatit Karel Čapek
XLIX.	L.	LI.

Údaje o textu
Titulek:	Krakatit
Podtitulek:	L.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Utopistický román o objevu třaskaviny nepředstavitelné síly, vydaný poprvé v r. 1924.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit. Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
časop. Lidové noviny, 25. 12. 1923 – 15. 4. 1924, O. Štorch-Marien 1924

Vůz zastavil v černém, lesnatém údolí. Prokop rozeznal potmě těžné věže a haldy. „Tak, tady jsme,“ zabručel Daimon. „To je můj rudný důl a hamr; nestojí to za nic. Nu, vystupte!“

„Mám ji tady nechat?“ ptal se Prokop tiše.

„Koho? Aha, vaši krasavici. Probuďte ji, zůstaneme tady.“

Prokop opatrně vystoupil nesa ji v náručí. „Kam ji mám položit?“

Daimon odemykal ponurý dům. „Co? Počkejte, já tu mám několik pokojů. Můžete ji položit… já vás tam dovedu.“

Rozsvítil a vedl ho studenými kancelářskými chodbami; konečně vešel do jedněch dveří a otočil kontakt. Byl to ošklivý nevyvětraný pokoj se zválenou postelí a spuštěnou žaluzií. „Aha,“ bručel Daimon, „nocoval tu asi… jeden známý. Moc pěkné to tu není, že? Nu, jako u mládence. Položte ji sem na postel.“

Prokop opatrně složil tiše oddychující balík. Daimon přecházel a mnul si ruce. „Půjdeme teď do naší stanice. Je nahoře, na kopci, deset minut odtud. Nebo chcete zůstat tady?“ Přistoupil k spící dívce, rozhodil cíp kožichu a odkryl její nohy až nad kolena. „Je krásná, viďte? Škoda že jsem tak starý.“

Prokop se zamračil a zahalil jí nohy. „Ukažte mi vaši stanici,“ řekl suše. Ústy Daimonovými trhl úsměšek. „Pojďte.“

Vedl ho dvorem. Ve strojovně se svítí, mašiny supají, po dvoře se potlouká topič s rukávy vyhrnutými a kouří dýmčičku. Nahoru do stráně vede lanová dráha na rudné vozíky a její konstrukce se rýsuje mrtvě jako ještěří žebra. „Musel jsem zavřít tři jámy,“ vykládá Daimon. „Nevyplácí se to. Už bych to dávno prodal, nebýt stanice. Pojďte tudy.“ Pustil se po příkré pěšině lesem a do kopce; Prokop jej sledoval jen po zvuku; byla černá tma a časem skanula ze smrků těžká krůpěj. Daimon se zastavil a s námahou oddechoval. „Jsem stár,“ řekl, „už nemám dechu jako dřív. Musím víc a více spoléhat na lidi… Dnes nikdo na stanici není; kamarád telegrafista zůstal tam, s nimi… To je jedno; pojďte!“

Temeno kopce bylo rozryté jako bojiště: opuštěné těžné věže, drátěná lana, ohromné pusté haldy; a na největší haldě nahoře dřevěný baráček s anténami. „To je… stanice,“ supěl udýchaný Daimon. „Stojí… na čtyřiceti tisících tunách magnetitu. Přirozený kondenzátor, rozumíte? Celý kopec… je ohromná síť drátů. Někdy vám to vyložím podrobně. Pomozte mi nahoru.“ Vydrápali se po sypké haldě; těžký štěrk se jim s rachotem svážel pod nohama; ale konečně tady, tady je stanice –

Prokop ustrnul nevěře svým očím: vždyť je to jeho laboratorní barák, tam doma, v polích nad Hybšmonkou! tady ty nenatřené dvéře, pár světlejších prken od poslední správky, suky podobné očím – Jako vyjevený hmátl na veřeje: ovšem, tuhle je ten rezavý ohnutý hřebík, který sám kdysi zatloukl! „Kde se to tu vzalo?“ vyhrkl bezdeše.

„Co?“

„Ten barák.“

„Ten už tu stojí léta,“ řekl Daimon lhostejně. „Co na něm máte?“

„Nic.“ Prokop oběhl celý domek hmataje po stěnách a oknech. Ano, tady je ta štěrbina, prasklé dřevo, vyražená tabulka v okně; vypadlý suk, pravdaže, a z nitra zalepený papírem. Třesoucí se rukou přejížděl známé ubohé podrobnosti; všecko je, jak to bylo, všecko…

„Nu tak,“ ozval se Daimon, „už jste si to prohlédl? Otevřte, vy máte klíč.“

Prokop jel rukou do kapsy. Nu ovšem, měl s sebou klíč od své staré laboratoře… tam doma; vstrčil jej do visacího zámku, odemkl a vešel dovnitř; a – jako tam doma – hmátl mechanicky vlevo a otočil kontaktem, který měl místo knoflíku hřebík – jako tam doma. Daimon vešel za ním. Bože, tady je můj kavalec dosud neustlaný; mé umyvadlo, džbán s okrajem potlučeným, houba, ručník, vše – Otočil se do rohu; a to jsou ta stará železná kamínka s rourou spravovanou drátem, bednička s uhelným mourem, a tam je rozbitá lenoška s nohama pokleslýma, a čouhá z ní koudel a stočený drát; tady je ten cvoček v podlaze, a tu je to propálené prkno, a skříň, skříň na šaty – Otevřel ji; klátily se tam nějaké zvadlé kalhoty.

„Skvělé to tu není,“ poznamenal Daimon. „Náš telegrafista je takový – nu, podivín. Co říkáte aparátům?“

Prokop se obrátil ke stolu jako v snách. Ne, to tu nebylo, nenene, to sem nepatří: místo nářadí chemikova je na jednom konci pultu tuctová lodní radiostanice s položeným sluchátkem, přijímací aparát, kondenzátory, variometr, regulátor, pod stolem obyčejný transformační agregát; a na druhém konci –

„Tamto je normální stanice,“ vysvětloval Daimon, „na obyčejné hovory. To druhé je naše extinkční stanice. Tou posíláme ty antivlny, protiproudy, umělé magnetické bouře nebo jak to chcete jmenovat. To je celé naše tajemství. Vyznáte se v tom?“

„Ne.“ Prokop zběžně přehlédl aparáty zcela nepodobné všemu, co znal. Mělo to spoustu odporů, jakousi drátěnou mřížku, cosi podobného katodové trubici, nějaké izolované bubny či co a podivný koherer, relé a tastr s kontakty; nevěděl, co to vůbec je. Nechal aparátu a koukal na strop, je-li na něm také ta divná kresba dřeva, která mu tam doma vždycky připomínala hlavu starce. Ano, je je je tam. A tamhle je to zrcátko s uraženým rohem –

„Co říkáte aparátu?“ ptal se Daimon.

„Je – eh – to je první konstrukce, že? Je to ještě příliš složité.“ Padl očima na fotografii, jež byla opřena o jakousi indukční cívku. Vzal ji do rukou; byla to opojně krásná dívčí hlava. „Kdo je to?“ ptal se chraptivě.

Daimon mu nahlédl přes rameno. „Copak ji nepoznáváte? To je ta vaše krasavice, co jste si ji sem přivezl v náručí. Skvostná holka, že?“

„Jak se sem dostala?“

Daimon se ušklíbl. „Nu, asi ji zbožňuje náš telegrafista. Nechtěl byste zapnout tamten veliký kontakt? Ten pákový. – Je to ten scvrklý človíček, nevšiml jste si ho? Seděl v první lavici.“

Prokop hodil fotografii na stůl a zapnul kontakt. Po drátěné mřížce přeběhla modrá jiskra. Daimon si pohrál prsty na tastru; tu začal celý aparát světélkovat krátkými modrými zášlehy. „Tak,“ vydechl Daimon spokojeně a zadíval se bez hnutí do sršících jisker.

Prokop popadl fotografii horečnýma rukama. Nu ovšem, rozumí se, to je to děvče dole; o tom nemůže býti pochyby. Ale kdyby… kdyby snad měla závoj, a kožišinku, zrosenou kožišinku až po ústa… a rukavičky – Prokop zaťal zuby. To není možno, že by jí byla tak podobna! Nachmuřil oči stíhaje unikající vidinu: zas viděl dívku v závoji, tiskne k prsoum zapečetěnou obálku a teď, teď k němu obrací čistý a zoufalý pohled –

Bez sebe rozechvěním srovnával obrázek s uniklou podobou. Bože na nebi, jak vlastně vypadala? Vždyť já to nevím, lekl se; vím jen, že byla zastřená a krásná. Krásná byla a zastřená, a nic víc, nic víc jsem neviděl. A tohle, ten obrázek tady, veliké oči a ústa vážná a jemná, to že je ta – ta – ta spící dole? Ta má přec ústa rozevřená, hříšná a rozevřená ústa a vlasy rozpoutané, a nedívá se tak – nedívá se tak – Zrosený závoj mu zastřel oči. Ne, to je nesmysl; toto vůbec není to děvče dole, a není jí ani podobna. Toto je tvář té zastřené, jež přišla v hoři a úzkosti; její čelo je klidné a oči jsou zastíněny bolestí; a ke rtům se jí lepí závoj, hustý závoj s rosičkou dechu – Proč tehdy jej nezvedla, abych ji poznal!

„Pojďte, něco vám ukážu,“ ozval se Daimon a táhl Prokopa ven. Stáli na vrcholu haldy; pod jejich nohama temná a spící země do nedozírna. „Dívejte se tamhle,“ řekl Daimon a ukazoval rukou k obzoru. „Nevidíte nic?“

„Nic. Ne, je tam světélko. Slabá záře.“

„Víte, co to je?“

Tu zahučelo slabě, jako by zaryl vítr v noční tišině. „Hotovo,“ děl Daimon slavnostně a smekl čepici. „Good night, kamarádi.“

Prokop se k němu tázavě obrátil.

„Nerozumíte?“ povídal Daimon. „Teď teprve k nám doletěl výbuch. Padesát kilometrů vzdušné čáry. Přesně dvě a půl minuty.“

„Jaký výbuch?“

„Krakatit. Ti pitomci si to cpali do sirkových škatulek. Myslím, že už budeme mít od nich pokoj. Svoláme nový sjezd – bude nový výbor –“

„Vy – jste je –“

Daimon přikývl. „S nimi se nedalo pracovat. Jistě že se hádali do poslední chvíle o taktiku. Nejspíš tam hoří.“

Na obzoru bylo vidět jen slaboučkou červenou záři.

„Zůstal tam i vynálezce naší stanice. Zůstali tam všichni. Teď tedy to vezmete do ruky sám – Hleďte, poslouchejte, jak je ticho. A přece odtud, tady z těch drátů, šlehá do prostoru němá a přesná kanonáda. Teď jsme zastavili všechny bezdrátové spoje, a telegrafistům to práská do uší, krach, krach! Ať se vztekají. Zatím se pan Tomeš někde v Grottup pachtí dodělat Krakatit – Nenajde to nikdy. A kdyby, kdyby! v tom okamžiku, jak by se mu to pod rukou sloučilo, byl by konec – Tak jen pracuj, staničko, jiskři potichu a bombarduj celý vesmír; nikdo, nikdo kromě vás nebude pánem Krakatitu. Teď jste jen vy, vy sám, vy jediný –“ Položil mu ruku na rameno a ukázal mlčky kolem dokola: celý svět. Byla tma bezhvězdná a pustá; jen na obzoru žířila nízká ohnivá záplava.

„Ah, jsem unaven,“ zívl Daimon. „Byl to slušný den. Pojďme dolů.“