Krátká příručka hornolužické srbštiny/Souhlásky — Sobuzynki
| Krátká příručka hornolužické srbštiny | ||
| Samohlásky — Samozynki | Souhlásky – Sobuzynki | Dělení slov |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Souhlásky — Sobuzynki |
| Autor: | Josef Páta |
| Zdroj: | PÁTA, Josef, Dr. Krátká příručka hornolužické srbštiny. Praha: Českolužický spolek, 1920 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 1920 |
| Licence: |  PD old 70 |
1. Souhlásky b, c, č, d, j, k, m, n, p, r, s, š, t, z, ž mají shodnou výslovnost s češtinou. Na př. baseń (vyslov báseň), čes. báseň, bajka, bitwa (bitva), blido (stůl), bóle (bu°le), čes. více; cuzy (cizí), cyle (zcela), cyrkej (kostel);
- čakać (čekati), čas (čas, doba), čorny (černý);
- dać (dáti), debić (zdobiti), derje (dobře), dobytk (zisk);
- jadro (jádro), jara (velmi), jazyk (jazyk; ve smyslu řeč užívají Hornolužičané jen slova rěč);
- kabat (kabát), kermuša (posvícení), klětka (klec, kazatelna);
- mač (matka), měsac (měsíc), měsačk (měsíc na nebi), mrowja (mravenec);
- najprjedy (nejdříve), naležnosc (záležitost), namjet (návrh), nimale (téměř),
- paduch (zloděj), pacholo (hoch, šohaj), pocpula (křepelka), protyka (kalendář);
- rada (rada), reja (tanec), runje (právě, zrovna), rěčnik (řečník, advokát);
- sad (ovoce), Serb (Srb, Lužičan), sněh (vyslov snie, čes. sníh), sobustaw (člen);
- šija (šíje, krk), škit (ochrana), škra, škrička (jiskra, jiskřička), štwórtk (čtvrtek);
- tajki (takový), tež (vyslov tejž), čes. též, tola (přece, tedy), tunjo (lacině);
- zabawa (zábava), zahe (záhy, časně), zahroda (vyslov zaroda) čes. zahrada, zastojnik (úředník), zatrašny (strašný);
- žaba (žába), žarowanje (smutek), žehliwy (vyslov želivy), čes. žhavý, řeřavý, žiwjenje (život), žort (žert).
Poznámka. Před ž vyslovujeme v několika případech tež (také, též) jako tejž, kaž (jako) — kajž, kóždy (každý) — kujždy. Podobně i před ń slyšíme j: dań (daň) zní jako dajn, ale 2. pád danje (daně).
2. Souhlásky plynné r, l jsou v lužické srbštině na konci nehlasné; píšeme tedy sice mysl jako české mysl, ale vyslovujeme mys’; tak i wětr (vyslov wiet’) za čes. vítr. Podstatné jméno kreẃ (vyslov krej), čes. krev, má v 2. pádě krwě i krwje, ale vyslovuje se kvje, kreje; tak i přídavné jméno krwawy (vyslov krvavý). Uvnitř slova bývá v lužické srbštině za české samohláskové r, l = er, el: serbski (srbský), serp (srp), keŕk (krk), mjeŕwić (mrviti), pjeršć (prsť; ale porst = prst!), pjeršćeń (prsten), smjerć (smrt), wjeŕba (vrba), swjeŕbjeć (svrběti), mjerzać so (mrzeti se), ćerń (vyslov tšerň, čes. trn), mjelčeć (mlčeti), pjelnić (plnili), wjelk (vlk).
3. Souhláska h jest na konci slov a před jinou souhláskou obyčejně nehlasná: bóh (= bu°, bůh), hdy (vyslov dy), čes. kdy, hdźe (dže), čes. kde, hładki (= vadki), hladký, hłód (— vu°d) čes. hlad, hłodać (vodatš), čes. hlodati, hłós (= vu°s), čes. hlas, hłowa (= vova), čes. hlava, hłowny (= vouny), čes. hlavní, hłupy (= vupy), čes. hloupý, hladać (= ladatš), čes. hleděti, hněw (= nieu), čes. hněv, hnězdo (== niezdo), čes. hnízdo, hród (ru°d), čes. hrad, hra (= ra), hra, hrajki (= rajky), hračky, hrimot (= rymot), čes. hřímání, hwězda (= viezda), čes. hvězda.
Jen v několika případech se vyslovuje toto h před jinou souhláskou jako ch: lohki (= lochki), čes. lehký, mjehki (= mjechki), čes. měkký, łohć (— vochtš), čes. loket. Také ve slově bahno (čes. bahno) lze slyšeli ch: bachno.
Jinak zní lužické h před samohláskami jako české h: had (had), haj (ano), hakle (teprve), hanić (haněti), hara (křik, lomoz), heja (kyj), hela (peklo), herc (hudebník), hewak (jinak, mimo to), hola (pustina), hólc (= hu°lc, chlapec), holca (dívka), hora (vrch), huba (ret, ústa), hubjeny (špatný, ubohý).
Za české ch má horní lužičtina na začátku slova kh: kheža (chýše, dům), khilenje (náchylnost), khlěb (chléb), khód (chod), khorhoj (korouhev, prapor), khory (chorý), khować (chovati), khromy (chromý), khwalić (chváliti), khwat (chvat), khwatać (chvátati), khwila (chvíle). Ch vyskytuje se na začátku jen ve slově : chcyć (chtíti); jinak v cizích slovech: chemiski (chemický), chinski (čínský), chor i khor (kůr).. — Uvnitř slov je rovněž ch jako v češtině; na př. duch, kruch (kus), duchowny a j.
Také f a g se vyskytují výhradně v cizích nebo onomatopoických slovích: fabrika (továrna), falować (chyběti: „fehlen“), falš (faleš, klam),funčeć (bzučeti), fyrać (frčeti); gmejna (osada, Gemeinde), gigotać (štěbetati).
Lužická srbština má dvojí l, jaké bývalo dříve i v češtině a dosud je v některých československých nářečích, a to: tvrdé ł a měkké (střední) 1.
Měkké l zní jako české l: lakom(n)y (lakomý), law (lev), lědom, lědy (sotva, ledva), lěpje (lépe), lěs (les), lubosć (láska), lud (lid), lutować (šetřiti);
tvrdé ł je hrdelná souhláska tvrdá, kterou vyslovujeme jako v (u) úplně podobně výslovnosti v českém slově kořauka (kořalka): dał (vyslov dau), čes. dal, połny (vyslov pouny), čes. plný, ławka (vyslov, vavka), lávka, lavice, łopjeno (vopjeno), list, łuka (louka), łža (vyslov vža), lež.
Lužické w na konci slov a před jinou souhláskou se vyslovuje rovněž jako u podobně českému dialektickému křeu (byl tady leu, brk’ (= klopýtl) přes koneu, tekla mu kreu); law tedy vyslovujeme nikoliv laf (jako české lev = lef), nýbrž lau; tak i prawda (vyslov prauda jako v českých nářečích), čes. pravda, row (vyslov rou), čes. hrob; 2. pád množ. čísla: Serbow (vyslov Serbou), čes. Srbů (lužických); jinak zní toto w před samohláskami podobně českému v, ač i to Lužičané vyslovují s náběhem k u: wabić (vábiti, tedy spíše jako uabič) warić (vařiti), wěrny (pravdivý, skutečný), wěsty (jistý), wjacy (více), wjele (mnoho), wobskoržić (obžalovati), wokomik (okamžik).
Poznámka. Horní lužičtina klade před každé o a u na začátku slova toto w (jako české lidové vokno, voko, vokolo); na př. wótc (čes. otec), wostać (ostati), worjoł (orel), wowca (ovce), wows (oves), wučić (učiti), wutroba (útroba, srdce), wuhasnyć (uhasiti), wuhlo (uhlí).
Zcela neznámý v češtině jest způsob označování měkkosti souhlásek ć, dź, ń, ŕ; b, ṕ, ḿ, ẃ;
ć zní měkčeji než č (asi jako tš); vyskýtá se většinou za české t: ćah (vyslov tśa), čes. vlak, ćahać, ćahnyć (tśahatś, tśhanyć), čes. tahati, táhnouti, ćelo (vyslov tśievo), čes. tělo, ćeta (tśeta), čes. teta, ćiše (tśiše), čes. tiše.
dź zní měkčeji než dž: dźak (dík), nadźija (naděje), radźic (raditi), dźećel (jetel), dźěd (děd), dźěłač (dělati, pracovati), dźensa (dnes), dźiw (div), dźiwny (podivný, zvláštní), dźowka (dcera).
ń zní skoro jako české ň, neboť před samohláskou se píše pak nj: dźeń, dnja (den, dne), dań, danje (danje), kóń, konja (kůň, koně).
Výslovnost b, ṕ, ḿ, ŕ se ničím neliší od obyčejného b, p, m, r; vyskýtají se jen na konci slabik nebo slov a jen ve vedlejších tvarech je znatelná měkkost v připojovaném j; jinak je zbytečné: slubće (slibte), hołb (holub, 2. pád hołbja), wokleṕ (2. pád woklepje, otep slámy), kuṕ (kup!), zleḿ! (zlom!), faraŕ (farář); toto ŕ se vyskytuje za české ř na konci slov: kowaŕ (kovář), lěkaŕ (lékař), 2. pád fararja, kowarja, lěkarja.
Místo ẃ píše se na konci slov teď většinou j: kreẃ (krej), čes. krev, ale v 2. pádě a dalších krwje; cyrkeẃ (cyrkej), 2. pád cyrkwje.
Ř vyskytuje se v horní lužičtině jen ve skupinách souhláskových kř, př, tř. Kř, př vyslovujeme odchylně od češtiny jako kš, pš : křud (kšud), čes. bič, křidło (kšidvo), čes. křídlo, křik (kšik),čes. křik, přec, přeco (pšec[o]), čes. vždycky, přećel (pšetśel), čes. přítel, překupc (obchodník), předać (prodati), přepodać (odevzdati), přisaha (přísaha), přichodny (budoucí), tř zní jako ts: tři (vyslov tsi), čes. tři, bratřik (bratsik), třihać (tsihatś), stříhati, třěcha (tsiecha), čes. střecha, třělba (puška), třepotać (chvěti se, třepetati se).