Krátká příručka hornolužické srbštiny/Úvod
| Krátká příručka hornolužické srbštiny | ||
| Úvod | Ródnej rěči | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Úvod |
| Autor: | Josef Páta |
| Zdroj: | PÁTA, Josef, Dr. Krátká příručka hornolužické srbštiny. Praha: Českolužický spolek, 1920 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 1920 |
| Licence: |  PD old 70 |
Lužická srbština náleží k západní skupině slovanských jazyků. Dělí se na dvě hlavní nářečí: hornolužické a dolnolužické, jež obě staly se samostatným spisovným jazykem a mají vlastní písemnictví. Poněvadž horní lužičtina je bližší češtině a dolní lužičtina polštině, tvoří obě lužická nářečí most od češtiny k polštině; od polštiny odchylují se tím, že neznají nosovek, od češtiny tím, že neznají tak zvaného slabikotvorného l, r (čes. vlk = luž. wjelk, čes. tvrdý = luž. twjerdy).
Horní lužičtina, kterou se mluví v Lužici Horní, dělí se ve tři dialekty: východní, budyšínský a západní, neboli kamenecký.
Dolní lužičtina, kterou se mluví v Lužici Dolní, dělí se ve dva dialekty: vlastní pomezný (od Slepého k Złemu Komorowu) a mužakowský.
Základem spisovné hornolužičtiny je dialekt budyšínský, základem spisovné dolnolužičtiny je dialekt chotěbuzsko-grodecký.
Nejstarší písemnou památkou jest hornolužická přísaha měšťanů budyšínských z 2. pol. XV. století, uložená v městském museu budyšínském.
První literární památkou lužickou jest Jakubicův dolnolužický překlad Nového zákona z r. 1548, chovaný ve státní knihovně berlínské.
První lužická kniha vyšla v Budyšíně r. 1574. Byl to dolnolužický zpěvník a katechismus Albina Mollera.
Prvním hornolužickým tiskem je Warichiův překlad Malého katechismu Lutherova z r. 1597.
Lužický pravopis není posud jednotný. Pod vlivem německé školy psali všichni Lužičané švabachem; teprve v novější době píší katoličtí Hornolužičané též latinkou. Jen hornolužické písemnictví tiskne se latinkou, evangeličtí Hornolužičané částečně a Dolnolužičané téměř úplně užívají švabachu. Zde je potřebí jednotnosti. Dojde k ní asi po nové úpravě lužického školství. V této knížce užívám je latinky; již z toho důvodu, že latinka je budoucím písmem celé lužické literatury. Jsem přesvědčen, že musí dojíti časem k splynutí obou nářečí v jeden spisovný jazyk.
Přítomná příručka jedná o lužičtině horní; o poměru horní lužičtiny k dolní mluvím v poznámce 3. na konci hláskosloví. Dolnolužické ukázky jsou otištěny v krátkém dodatku na konci Čítanky. Zevrubný výklad o lužickém jazyku, jeho dialektech a památkách podán je v znamenité knize Mukově: Historische und vergleichende Laut- und Formenlehre der niedersorbischen Sprache, vydané v Lipsku r. 1891, kterou doplňuje Libšova Syntax der wendischen Sprache in Oberlausitz z r. 1884.
Z praktických mluvnic nejlepší je Kralova „Grammatik der wendischen Sprache in der Oberlausitz“, vydaná po prvé r. 1895, po druhé r. 1919. První vydání má též slovník; v druhém vydání je slovník vypuštěn, ale je připojeno několik ukázek literárních. Zcela kratičkou příručkou je Šwjelova knížečka „Kurzes Lehrbuch der oberwendischen Sprache“, vydaná v Budyšíně r. 1913. Úplně lužické, t. j. lužicky psané mluvnice posud Lužičané nemají. Ani nové široce založené dílo, posud neukončený „Ausführliches Lehrbuch der obersorbischen (wendischen) Sprache“ učitel M. Nawky není lužické, nýbrž shodně s ostatními německé. Snad nová úprava lužického školství přinese též úplné lužické pomůcky školní a tedy i mluvnice.
Přítomná kniha je založena úplně samostatně; nicméně pro doklady užil jsem též jmenovaných knih lužických spisovatelů, zejména knihy Kralovy. Je to zároveň první hornolužická mluvnice, kterou dávám do rukou našim přátelům a pěstitelům českolužické vzájemnosti. Pokud jsme měli jen stručné poznámky, jež učinil M. Hórnik již r. 1856 jednak v Čas. Čes. Musea ve stati „Řeč a písemnictví luž. Srbů“, jednak v Kubově skvělé práci „Slovanstvo ve svých zpěvech“ v oddíle lužickém (III. díl, kn. V., 1885—1887), kde je v úvodě velmi jasně pojednáno o hlavních jevech lužické srbštiny. Také Ad. Černý stručně charakterisuje lužickou srbštinu ve své stati v Ottově Slovníku naučném r. 1905 a znova v upraveném otisku „Lužice a Lužičtí Srbové“ r. 1912. Ale jinak nic není. A přece již před sto lety pracoval o lužické mluvnici veliký přítel Lužických Srbů, jejich vůdce a rádce v pražském semináři, otec slovanské filologie — náš Josef Dobrovský. Bohužel, jeho práce byla zničena. Jistě že byla chystána pro povzbuzení Lužických Srbů, pro jejich uvědomění i národní posílení. Jistě že byla psána též pro posílení vzájemnosti českolužické — tehdy, na prahu obrození lužického. Přítomná kniha chce dnes na prahu nové doby našeho i lužického národa sloužiti stejnému účelu. Proto je pracována tak, aby nejen Čech lužicky, ale i Lužičan aspoň částečně česky se mohl přiučiti. Nepochybuji, že také školovaný Jihoslovan může s prospěchem knihy užíti. Proto jsem připojil aspoň stručnou poznámku pro Jihoslovany v kapitole o hláskosloví.
Pro úplnost poznamenávám, že přítomná kniha je vlastně první částí velké práce, v níž chci obsáhnouti nejen mluvnici, ale i čítanku se slovníkem. Tím chci dáti bezpečný základ pro všechny lužické práce tohoto druhu u nás i v Lužici. Potřeba takové příručky byla již dlouho citelná. Po převratu pak jsem přímo cítil povinnost dávno zamýšlenou práci podniknouti a také vykonati. A jakmile jsem napsal do sbírky „Za vzděláním“ (1919) svou populární knížku o „Lužici“, k níž odkazuji pro všeobecný přehled dějů a osudů lužických i vzájemnosti českolužické, hned jsem se dal do této práce.
Vděčně tu vzpomínám vlídného přispění p. min. rady Fr. Mlčocha a p. vyslance dra. B. Štěpánka, kteří umožnili mou školní dovolenou, které jsem mohl užíti pro své práce lužické, jihoslovanské a slovanské vůbec, pro práce dnes velmi důležité a nutné v zájmu naší republiky a jejího úkolu ve slovanském světě, dále děkuji p. J. Wićazovi za ochotnou spolupráci v lužickém textu rozhovorů a korespondence, a zejména p. prof. dru E. Mukovi za vykonání potřebných oprav a doplňků, jakož i za obětavé pročtení korektur.
V PRAZE dne 10. května 1920
Josef Páta.