Máj (almanach 1859)/Krásná Lejla
Máj (almanach 1859) | ||
Hlasy sirotka | Krásná Lejla | Sudice |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Krásná Lejla |
Autor: | Vítězslav Hálek |
Zdroj: | Máj : Jarní almanah na rok 1859. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1859. s. 263–272. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Tak pyšnou mysl Alfons v hlavě nosí,
tak pyšnou, že až k hvězdám smělá brojí;
leč také zdarem nikdo víc se nehonosí:
co odvážlivé — na tom svoji touhu kojí.
A tak i povznes’ hrdou mysl svoji
to proti králi — hlavě pomazané;
on vyzval národ ku lítému boji,
a nebi přisáhal, že válčit neustane.
Leč tenkrát všecky tajné vyšší moci
tak jakby usnešením proti němu stály;
on spoután, čas má — aby probděl noci,
teď v moci těch, kdo dříve se ho báli.
A doma po něm krásná dívka stůně —
to mladá Lejla, spanilejší duhy,
a jemná jako kvítka ranní vůně
a svěží jako mladé jarní luhy.
Teď osamělá, jak hrdlička v hájí;
však nezpívá, leč hořké slzy roní,
divokou bolesť v outlém srdci tají
a hlavu smutnou k sirým ňadrům kloní.
Jí láska rozťala nebohou duši —
ta samá láska, která sílu vlívá,
že člověk v cestu urovná si zbujné moře;[1]
jež srdce k velkým zpěvům rozehřívá,
že jako jarem na vysoké hoře
z něj pučí písní přespanilá růže,
jejížto pohled oko, srdce blaží
a člověk veliké z ní činy váží;
ta samá — slyšte dál co láska může.
Pro Lejlu nejsou více noci krásné,
jen blízká smrť jí v mladé mysli tane;
hasnoucí hvězda její oko jasné,
z nějž zpomínka co horká slza kane.
Již nedbá hvězd, co na nebi se lesknou,
již nedbá modra, jímž se nebe šatí,
jen bolesti otvírá duši tesknou
a v bolesti jí den se za dnem tratí.
Vše, co je kolem a co život dýše,
vše pro ni zemřelo jak sirým dětem;
a Lejla sama nad sebou krvácí tiše,
jak větev nalomená nad svým květem.
Byl večer právě, jakých v roce málo;
nad Lejlou nebe v plné kráse stálo,
a svět se lesknul, že až srdci milo —
leč srdce nešťastné to necítilo.
Svět utichlý, nad ním se hvězda třpytí
a měsíc ubledlý s tajemným šerem vchází,
a luhům šeptá háj, co v duši cítí
a sladkou touhu v krásnou píseň sází.
Tu počal slavík smutné žalmy svoje,
že zněly jako z duše rozedrané,
a světu hlásaly, jak veliké jsou boje,
v kterých se zmítá srdce oklamané.
Nemožná odolat, kdo píseň slyší.
A Lejle zbudily se dávné chvíle,
jež dřímaly jak klásky, když se větry ztiší;
teď zvukem zbuzeny a žijou v nové síle.
A dávná touha duši její chvátí —
ta samá touha jak před časem dávným,
kdy večer přicházel s hvězd sborem slavným,
a s nimi chvíle, jež se sotva více vrátí.
Vše jako tenkrát — měsíc, hvězdy, nebe,
i slavík dávné písně znovu zpívá —
jen srdce na nich více neokřívá,
že dlouhá bolesť vřelou krev mu střebe.
Teď v srdci pusto — tenkrát jaro lásky;
zpomíná na ty tance v kole divém,
hned divoké a v kvapu náruživém —
hned přítulné jak z jara sedmihlásky.
Zpomíná, co jí tenkrát srdcem vřelo,
když tancem zatáčela svůdná kola,
tak svůdná, že jim nikdo neodolá —
že srdce Alfonsovo jim se otevřelo.
Aj stará vášeň nové jímá síly —
co bylo mrtvé, k životu se křísí,
k vadnoucím květům nový ruch se mísí:
ocháblá síla k novým činům pílí.
Teď teprv ví, jak nikdy před tím dříve,
že tancem svým i hrdé srdce schvátí,
že duší hne a pevnosť mysle zvrátí —
a silou nezlomnou v ní rozhodnutí žive.
Teď pevně ví, že krásou svou je silná,
že silnější je, nežli králův moci,
že zvítězí jak den nad šerou nocí —
a naděje v ní kotví neomylná.
Již mysl klidná dávné štěstí vnímá
již smutku vazba s duše jí se kácí —
již s novou silou láska jí se vrací
a němou bázeň se srdce jí snímá.
Jinak než u nás plynou dnové králi.
Nač my jen myslit troufáme si z dáli —
tam všecko z blízka, tam je všeho dosti,
tam také postaráno o starosti,
Avšak teď není, co by poutalo ho blíže,
neb Alfons neulehčí okovů si tíže —
a ten byl v zemi nejnebezpečnější.
A proto čas, že radost duši ukonejší.
Však nechce král naň zpomenout si ani,
a běda tomu, kdo by o něm hlesnul —
ten jistě by co trup hned k zemi klesnul,
a proto o něm promluvit se každý chrání. —
Král k radovánkám řadí radovánky,
a kamkoliv se noha jeho šine,
jen radosť rozbijí si pestré stánky,
a po dnech uprchlých se krásněj zrodí jiné.
Ba člověk zmladne, jenž v radosti žije,
a král — ten radosť plným douškem pije.
Podivná věsť od kraje k kraji běží:
že Lejla v kráse nemá sobě rovné,
že její tanec krásy nevýslovné —
kdo uvidí, že odolá mu stěží.
A divy divné o ní pověsť šíří:
kdo vidí tančit ji, že slzy pláče,
že mluví tancem, jako písní ptáče —
že tancem nenávisť i hněvy smíří.
Jak povodeň se věsť ta rozvodnila —
ba již i králi doletěla k sluchu,
a zvědavosť mu roznítila v duchu;
král pokynul, a Lejla předstoupila.
Aj div! Jak anděl, který k zemi šinul nohu,
tak její krása úctu sobě tvoří —
sám král se Lejle s výše trůnu koří:
těm patří úcta, kdo jsou v přízni bohů.
A Lejla tančila — možná-li tancem zváti,
kdy tanec mysl, duši naši schvátí,
kdy mluví ohnivěj než dovedou to slova,
kdy mluví vroucně jako píseň milencova,
že člověk rozumí a srdce cítí
a v člověku se sladká milosť zníti.
Ba možná číst v něm, jak se v knize čítá —
teď jemná touha jejím srdcem zmítá,
do dálky bílé rámě rozprostírá,
jak někoho když na své srdce volá
a jemu celou duši rozevírá:
kdo sladkému vyzvání lásky zdolá?
Však šedá dálka chová jenom stíny —
bol teskně svírá srdce roztoužené,
a němé lesy lnou se horám v klíny
a nikdo nespěchá na srdce otevřené.
Však přec — hle tamto stín se zdvihá,
a jako stín se šerou nocí mihá,
a stále blíž — a stín se stává tělem —
ó, však to cítí v celém srdci vřelém —
toť Alfons, Alfons… radostí až šílí
a letí vstříc mu jako mladé ptáče
a líbá ústa ze vší lásky síly
a v lásky objetí radosti slzy pláče.
Však žel! Netrvá věčně lásky chvíle.
Jak sen přichází — leč jak sen zas mine;
s večerní hvězdou k nám se mile plaví —
však s červánkem už trapnou smrtí hyne. —
Alfons jí přišel na věky dát s bohem,
dát s bohem, by ji nikdy nezřel více,
by od ní daleký a v smutku mnohém
jen slzy zůstavil jí v bledé líce.
Však ještě nepouští ho — ještě jednou,
než mezi oběma se šeré hory zvednou,
ba ještě jednou, ale s celou duší —
ó, kýžby zahynula v tomto obejmutí,
kýž nic ji k životu víc nevyruší,
by žila, aby žila k zahynutí. —
Již Alfons z dálky naposled jí kývá,
již za ním zavřely se šedé hory —
vzkřik — — Lejla sklesla. Na ni hrob jen zívá,
a duše pustá jako zimní bory.
Tím tanec skončen. Leč tak opravdivý,
že úžas mocí všechněch duši chvátí,
že každému na celém těle znáti,
že cítil s sebou Lejlin zápas divý.
A ticho hrobové a ani dechu hnutí —
aj slavná daň, která se platí duchu —
leč v ňadrech bouřka svědčí o velikém ruchu,
jenž každým dechem bližší vypuknutí.
Hle král, jak s Lejlou trpěl bolesť její —
hle jemu slza s lesklých očí kane
a soucit jako jarní dech mu srdcem vane —
a s jeho úst pohnutá slova znějí:
„O díky — leč které zde díky stačí,
kdo srdcem umí pohnout v lidské hrudi
a milosť, blahou touhu v srdci zbudí —
a jemným činem velebný svůj původ značí?
Co k srdci mluví a co pohne duší,
to srdcem jen a duší možná zplatit;
neb radosť jemnou, kterou člověk tuší —
co může člověk opět za ni vrátit?
Ne každý pozná vyšších darů cenu,
leč zná ji ten, kdo skvělým darem vládne.
Mluv ty, a neodepru odměny ti žádné,
a království byť’s půli chtěla za odměnu.“
Král domluvil a ticho vládlo v síni.
Tu Lejle zaplanulo oko jasné
tak jako večír jarní nebe krásné —
z nějž ona mluví slovy líbeznými:
„Ty, pane, mocí vládneš v zemi mnohou,
ty plýtvat můžeš všeho druhu darem;
ba dary králů takové být mohou,
že jedni životem a druzí kynou zmarem.
Kolébkou darů různých srdce jedno —
však třikrát blahé, je-li milostivé.
Ba třikrát blahé, jako jarní nebe,
z něhož se rodí večír noci snivé,
z něhož slavíků sladké písně tlukou,
v němž na horách večerní kvetou růže,
v němž hvězdy vzejdou a mrou sladkou mukou —
jež zapomíná, že též zahřmít může.
A srdce milostivé slunci podobá se,
pod jehož dechem rostou jarní kvítky,
a haluz v mladé roucho odívá se
a ptáček zpívat učí svoje dítky. —
Tvá milosť-li se mi teď rozevírá,
vím, pane, že mi budeš milostivý;
neváhám žádat. Duše moje sirá
jak dítko, jemuž otec umřel přívětivý.
Má duše nebohá — jí štěstí schází
a žal ji na všech cestách doprovází.
Co jaro je, když nemá nocí krásných?
co ptáček, když mu písně leknou v hrudi?
co jarní nebe beze světel jasných?
Však co je láska, když se v duši zbudí,
a srdce odervou jí milované,
po němžto touha nikdy neustane?
Hle, a mně život vzešel plný krásy,
tak jako růži, již kolíbá vůně;
mou duši blahá láska rozvírá si
s tajemnou slastí ve svém božském lůně.
Mně láska vzešla s veškerými světy,
jež otevrou se před mladistvou duší —
tak jemná, jako liliové květy,
tak opravdivá, jak ji mladé srdce tuší,
tak tajemná, jak světlo luny právě —
tak velebná, jak květů královna v své slávě.
Já na ní visela, jak plné lásce sluší,
mně byla životem a srdcem, duší,
mou touhou jedinou, mé všecko — všecko,
já bez ní to, co teď jsem — siré děcko.
Ty krásné chvíle netrvaly dlouze;
ty uprchlý jak vůně s větru váním,
tak jako bolesť s prvním celováním —
a pustá noc mé zahrozila touze.
Mně bylo teskno, jak v žaláři vězni,
jehožto celo strach rozrývá vráskou;
můj život prchl s uprchlou mi láskou —
já byla mrtvá; neb co život bez ní?
Já byla mrtvá, ač mi paměť dána,
bych poznala celou tu bolesť svoji,
bych změřila, jak hluboká je rána,
již celá věčnosť lékem nezahojí.
Já světem bloudila jak laňka lesem štvána,
kolem níž lovci úzké kruhy táhnou;
však lovci moji — moje byla rána,
jež v duši vězela s bolestí dráhnou.
Já světem bloudila, bych lásku našla,
s níž útěcha mi, radosť v světě zašla,
bez níž sem stála, jako lípa v poli,
jak v zimě nad potokem javor holý.
Však neměl vyschnout života mi pramen.
Má touha plamenná dochází cíle,
mně ráj svou otevírá náruč mile —
v něm zřídlo čisté ukojí můj plamen.
Já došla cíle. Milostí tvou, pane,
zas nová rosa do mé duše kane
a kořen polo zprahlý ujímá se,
z něj štěstí vzchází v obnovené kráse,
a předtucha ovívá moji duši,
že milosť tvá mou naděj nerozruší,
že nesvrhneš mne nazpět k trapné muce,
v níž zoufalosť rozvírá vyschlé ruce:
že zpět nevezmeš život, jejž mi vracíš nový —
že nazpět vrátíš život — — Alfonsovi.“
A její slova duší, srdcem hnuly,
že všechněm z očí jasná milosť line,
že překonává všecko — ba i vůli:
že králi z oka jasná slza plyne.
Král nechápe, zda pravdě podobá se,
že v Lejle láska tyto divy tvoří,
že z duše hněv jim s úctou uhýbá se
a srdce pohnuté jim s obdivem se koří.
Všakť pohnut sám — to svědectví je pravé,
a hněv a nenávisť mu z duše mizí —
že vášeň zkrotla, jako dítě hravé,
jemužto z duše poklid nikdo neodcizí.
Král pokynul — a již se pouta kácí,
a Alfons předveden — aj úžas jeho líce!
Král slovu dostál. Zpět ho Lejle vrací —
kdo může říc, že láska nekráluje více? —
- ↑ Myslím zde Leandra.