Království světa/Kolo vzpomínky

Království světa Otokar Fischer
Černá jízda	Kolo vzpomínky	Smrt aristokrata

Údaje o textu
Titulek:	Kolo vzpomínky
Autor:	Otokar Fischer
Zdroj:	Fischer, Otokar. Království světa. V Praze: nákladem Grosmana a Svobody, 1911. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Index stran

Kolo vzpomínky.

Já hrdý vyznavač radostné vědy
a velkých slibů povrhovatel,
přec jednou rád bych a též naposledy
hustému davu prorokovat šel.
Až spitého mne zvukem slov i leskem,
lid oklamaný zvedne na svůj štít,
pak srdce pukne v hrudi mé; chci bleskem
nad vřavou vln jak stožár sžehnut být.

Tak by to bylo nejkrásnější: k sledu
ni tuchy nemít, že se blíží zmar;
za ruku nikoho se nepovedu,
až půjdu v kraje sešeřených jar;
bez vážné zpovědi a bez vzpomínek
a bez výčitky chci jít v temnotu,
bez doprovodu vil a lesních žínek,
bez pláče, bez faunského chechtotu.

Neb v onu nikým nepřežitou chvíli
já vkládám peklo nejčernějších muk:
nad chorým skloněn lékař uslyší-li
dech bezdechý, neslyšný srdce tluk.
Poslední atom toho okamžení,
než duch se zjasní novou svobodou,
ďábelským kouzlem ve věčnost se mění,
ve věčnost věků.

Já kdys pod vodou
žil za vteřinu hrůzyplnou sudbu
a delší, než se může vřítit v sen.
Kdo umírá, neslyší rajskou hudbu,
neslyší z pekla zatracenců sten,
však slyší, cítí, chutná, hmatá, vnímá
své živobytí v jeden okamžik,
v sloup očima se obracejícíma
zří nazpět, co se mezi hrob a vznik
příběhů hluchých střemhlav slepě vrhlo,
zří na sta možností a tisíc vin,
vše, od čeho se srdce neodtrhlo,
zří vědomý a nepříčetný čin.

Čas zastaví se. Promění se scena.
Již na loži se chorý nevidí,
kolkolem bařina je rozestřena
bez kněze, bez kvilu a bez lidí,
sám stojí po kotníky v rašelině
a padá, padá, padá hloub a hloub,
nadarmo pátrá po pomocné třtině,
by pevnou nohou v pevnou půdu stoup.
Tu náhle — kde se vzaly tu se vzaly —
pláň celá hrůzami je pokryta:

Medusy slizké, trpasličí svaly,
bezkrevné zjevy z hlubin Cocyta.
A kolem tonoucího tančí kolo
běsové odevšad, jen z Lethe ne,
a polo strhují a vábí polo
údy a prsty horce slepené.

Nad ložem kdosi zoufale se sklání,
že někdo jiný došel hodinky,
a pláče: ó, jak tiché umírání…
Já jmenuji to: kolo vzpomínky.
Ne, nechci vzpomínat a propadat se
v tůň bezhlesnou tak pomalu a tup,
nechci, by bratru, milence ni matce
kles do náručí bezvládný můj trup,
však pro idoly, které jsou mi ničím,
a v hodinu, jíž napřed nechci znát,
kéž slávy lhané horečkou se zničím!

Do lidu prorokovat půjdu rád.