Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena/Královna sněhu/Pátá povídka. Malá loupežnice

Královna sněhu Hans Christian Andersen
Čtvrtá povídka. Kníže a kněžna	Pátá povídka. Malá loupežnice	Šestá povídka. Na severu

Údaje o textu
Titulek:	Královna sněhu Pátá povídka. Malá loupežnice
Autor:	Hans Christian Andersen
Zdroj:	Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 79–83.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Bohuš Kober
Licence překlad:	PD old 70
Související:	J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její/Sněhová královna/Příběh pátý. O malé loupežnici – Peškův/Mikuláše Boleslavského překlad

Když jeli hustým, tmavým lesem, zářil kočár jak slunce, nebylo tedy divu, že loupežníci v houští skrytí přepadli vůz, volajíce: „Toť zlato!“ —

Pak popadali koně, zabili sluhy a vytáhli malou Jerdu. „Ta jest tlustá a hezká!“ zvolala stařena jedna z loupežnické té tlupy.

Měla roztrhané šaty, v pasu dlouhý nůž, vlasy rozcuchané visely jí přes vráskovitý obličej — oči šilhavé — nos byl ohnutý jako orličí zobák a aby nic nescházelo k její ohyzdě, visel jí ještě dolný pysk přes bradu. —

Toť byla hrůza pro ubohou Jerdu, a jak se ulekla, když stařena vytáhnouc velký nůž, se jí přiblížila slovy:

„No, ty mi budeš pochoutkou.“ — V okamžiku ale vykřiknouc vypustila nůž, neb ji kousla její dcera sedící jí na zádech.

„Tuto nesmíš zabiti,“ pravila dcera, „ta dívka si bude se mnou hráti, dá mi svůj náramnik a hezké své šaty, za to ale bude se mnou spáti.“ — Po těchto slovech opět kousla malá loupežnice svou matku tak, že tato plna zlosti se točila v kole, divoce skákajíc. —

„Hle, hle, jak stará tančí,“ volali loupežníci, smějíce se, „jakoby byla na posvícení.“ „Musím do vozu!“ volala malá loupežnice, a stalo se jí po vůli, neb byla rozmazlena, a každý poslouchal tvrdohlavou. —

Posadila Jerdu vedlé sebe, jely dále přes kameny a roští vždy hlouběji do tmavého lesa. Malá loupežnice byla tak velká, jako Jerda, jen že byla silnějšího těla, svalovitější a oči se jí jiskřily, až skoro vypadala truchlivě. Obejmnvši malou Jerdu, pravila: „Neboj se, nesmí ti bez mého svolení ničeho udělati — ty jsi jistě kněžna.“ — „Nikoliv,“ odvětila Jerda, vypravujíc pak vše, co se s ní udalo. — Malá loupežnice ji pozorně poslouchala vrtíc hlavou a pravila. „Oni tě neusmrtí; kdybych ti později nebyla nakloněna, pak se usmrtím sama.“ Pak utřela Jerdě oči, které nad takou upřímností opět byly počaly slzeti, a dadouc ruce do teplého náručíku, zvolala: „Hle, toť mé sídlo!“ —

Vskutku se kočár zastavil u prostřed jakéhos dvoru, náležejícího k zámku loupežnickému. Zámek sám byl pouhou zříceninou, v které mimo loupežníky též vrány a sovy sídlely. .Na dvoře běhali velcí divocí psi — a ti skákajíce k Jerdě, neštěkali, majíce to zapovězeno. Každý měl tak velkou tlamu, v které ostré zuby se ukazovaly, že Jerda si myslila — mnoho by asi nebylo potřebí, aby takový pes roztrhal silného člověka.

Ve velké na polo sesuté síni visel velký kotel nad ohněm, jehož kouř sám si východ vyhledal — v kotli byla polívka a na rošti byli celí zajíci, králíci a j. v.

„Dnes budeš sama se mnou a s mými zvířaty spáti,“ pravila loupežnice, přistupujíc ke koutu, v kterém byla sláma a hadi — tam měly spáti, a nad těmi byli na holech holubi a hrdličky; bylo jich více než sto — které vesměs se vzbudivše, počaly cukrovati, spatřivše malou loupežnici. „Ty všechny mně patří,“ pravila loupežnice, popadnouc jednu holubinku za nohy, tak že křídloma třepetala. „Polib ji,“ zvolala a hodila jí Jerdě v tvář, „hle, zde jsou divoké lesní potvory — ty hned ulítnou, nejsou-li dobře zavřeny.“ —

Těmito slovy ukázala na zamknutá malá dvířka, za nimiž bylo slyšeti zpívání a vřeštění ptáků.

„A zde jest můj miláček,“ pravila dále loupežnice, přitáhnouc mladého soba. — Každý jisté zná zvíře toto, podobající se jelenu. —

„Ten musí býti též uvázán,“ vysvětlovala ona, „hle, jak bude skákat, zalechtám-li ho tímto nožem.“ — Při těchto slovech vytáhla dýku a hladila ní soba, tak že ouzkostlivě semotamo poskakoval. Tomu se ale smála malá loupežnice a táhla Jerdu k sobě na postel.

„Což držíš nůž, když spíš?“ tázala se Jerda, ouzkostlivě se dívajíc na ostrou dýku. —

„Arci, člověk neví, co by se mohlo státi.“ Pak spolu ještě rozmlouvaly, až malá loupežnice usnula, a majíc jednu ruku kol krku Jerdy, držela v druhé dýku — Jerda ale nespala; jak by mohla také klidně spáti vedle takové loupežnice, a když loupežníci kol ohně sedící hlasitě zpívali a křičeli. —

Byla to krásná podívaná.

Tu pravili lesní holubi: „Kru, kru, viděli jsme malého Kaje, tři bílé slepice táhly saně, a on sedel ve voze u královny sněhu, jedoucí nad námi přes les — ona se na nás podívala ledovým zrakem, a všichni zemřeli kromě nás dvou.“

„Co pravíte tam nahoře?“ tázala se Jerda, „kam jela královna sněhu?“

„Bezpochyby jela do Lapska, ptej se soba, ten tam byl.“

„Tam jest věčný led a sníh, tam se mi líbilo,“ pravil sob, „tam jsem svobodně skákal a běhal, tam jest zámek královny sněhu ze samého ledu a sněhu, nejraději ale bydlí na severné točně.“ —

„O, ubohý Kaji!“ zvolala Jerda. —

„Buď ticha, sice tě probodnu,* pravila probuzená loupežnice. —

Druhého dne jí Jerda všechno vypravovala, a loupežnice kývajíc hlavou, tázala se soba, ví-li, kde je Lapsko?

„Jak bych to nevěděl,“ pravil sob radostně s jiskřícíma se očima, „lépe to nikdo neví, než já — tam jsem se narodil a byl jsem vychován na sněhových těch planinách.“ —

„Poslyš — nyní všickni naši mužové odešli, a jsme zde samy s matkou mojí, ta ale, jak vidíš, pilně pije a brzo usne, pak udělám něco pro tebe.“ Nato skočivši s postele, obejmula matku a tlačila, až tato skoro omdlévala; tak přála dobrého jitra. —

Když stará loupežnice usnula, pravila mladá k sobovi: „Já bych tě ještě ráda zalechtala, neb se těším tvému ouzkostlivému skákání, ale já ti to odpustím. Nyní poběhneš, seč jsi, s Jerdou k zámku královny sněhu — sprostím tě vazeb a můžes zůstati na svobodě.“

Sob radostně poskočil, a když mu byla pouta sejmuta, posadila se Jerda na něj, dostavši ještě od malé loupežnice polštář k sedění.

Malá loupežnice si nechala náručík, dala ale za to Jerdě kožené teplé rukavice, boty a čepec, čemu byla Jerda velice ráda, tak že poznovu slzela.

„Prosím tě, přestaň již plakati,“ pravila malá loupežnice, „nyní musíš naopak býti bodně veselou, zde máš chleba, dvě uzenky, nyní snad nezemřeš hlady.“ Pak otevřela vrata, a sob uháněl s Jerdou, tak že ho nemohli dohoniti psi, jež byla malá loupežnice pustila, by pohnali soba k rychlejšímu běhu. Dlouho tak ujížděli, vlci je přepadávali, ale sob jim vždy ujel, až pojednou uviděli červené nebe.

„Toť jest severná záře, jsme doma,“ zvolal radostně sob, a Jerda jedla s ním uzenky a chléb.

Byli v Lapsku.