Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena/Královna sněhu/Šestá povídka. Na severu

Královna sněhu Hans Christian Andersen
Pátá povídka. Malá loupežnice	Šestá povídka. Na severu	Sedmá povídka. Zámek královny sněhu a jak se vše v něm událo

Údaje o textu
Titulek:	Královna sněhu Šestá povídka. Na severu
Autor:	Hans Christian Andersen
Zdroj:	Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 83–86.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Bohuš Kober
Licence překlad:	PD old 70
Související:	J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její/Sněhová královna/Příběh šestý. O dvou stařenách – Peškův/Mikuláše Boleslavského překlad

Zastavili u malého chatrného domku, jehož střecha dosahovala skoro až na zemi, tak že každý, který se chtěl do jeho vnitřku dostati, musel tam po břiše lézti. Tam seděla stará žena, vařící ryby u lampy z rybího tuku, té vypravoval sob svůj životopis, pak Jerda, neb tato byla zimou tak zkřehlá, že nemohla ani mluviti.

„Ubozí, toť vám ještě daleko běžeti, neb odtud leží zámek královny sněhu ještě přes sto mil, avšak poznáte hned krajinu, v které bydlí, neb každého večera svítí tam bengálský oheň. Napíšu několik řádků, které můžete mé staré známé ve Finsku odevzdati, ty vám budou raziti cestu dál.“

A když se občerstvila Jerda a sob, dala jim žena Lapská ještě potravy na cestu, a sob vesel a posílen uháněl dále. Brzo dorazili do Finska a přišli k přítelkyni Lapce. Vstoupili do nízké světničky, zde bylo ohromné horko! Finka šla sama skoro polosvlečena, byla špinavá a škaredá, a jakmile přečetla psaní Lapky, vítala radostně Jerdu a soba, svléknouc Jerdě teplé rukavice, boty a čepec, aby jí nebylo tak horko. Pak položivši sobovi sníh a led na tělo, což ho příjemně chladilo, pravila, by sob vypravoval nejdříve život Jerdin a pak svůj. Sob tak učinil a skončil slovy: „Ty jsi velmi moudrá, umíš všechny čtyry větry vázati v jeden uzel, rozváže-li loďař jeden — věje ten vítr, rozváže-li druhý, věje onen, brzo pouštíš dobrý teplý, brzo nebezpečný studený vítr. Nechtěla bys proto malé Jerdě dáti nápoje, který by jí dal sílu dvanácti mužů, aby tím byla královnou sněhu?“

„Ba, máš pravdu,“ přisvědčovala Finka, „síla dvanácti mužů by pomohla.“

Pak vzala v koutě ležící kůži, četla stojící na ní písmena — dlouho trvalo čtení, až se skoro potila, a sob byl pořád netrpělivějším. Prosil tedy Jerdu, aby pomohla, a sob se tak rozpálil, že Finka mu opět dávala sníh a led na tělo, Jerdě a jemu pravíc: „Malý Kaj jest posavad v zámku královny sněhu, všechno se mu tam líbí, vším jest spokojen, a domnívá se býti na nejhezčím místé na světě, ale tím vším vinen jen onen odštěpek ďábelského zrcadla, jež mu vězí v oku a v srdci, toho nám jest odstraniti, sice podrží královna sněhu nad ním svou moc.“

„Což nemůžeš malé Jerdě dáti věčší sílu?“ tázal se sob.

„Věčší síly jí dáti nomohu, než již má, což sama se nedostala tak daleko, bosa chodila tak dlouho, že by to nikdo nevydržel, ale nejvěčší sílu má v srdci, totiž ona má nejvěčší poklad — nevinnosť! Nemůže-li sama ku královně sněhu, a nevytáhne-li sama tříšku z oka Kajova — já jí nemohu pomoci. Dvě míle odtud počíná zámek královny sněhu, tam můžeš malou Jerdu donésti a posaď ji ku keři, na němž rostou červené jahody ve sněhu — pospěš a nemeškej.“

Tu vyskočila malá Jerda na soba, a tento uháněl k zahradě královny sněhu.

„Zapomněla jsem své teplé střevíce, rukavice a čepec,“ sténala mrznoucí Jerda, ale sob se nezastavil, nébrž ujížděl tím rychleji. Konečně dorazili ku keři, na němž jahody ve sněhu rostly, zde posadil sob Jerdu, a políbiv ji na uslzené oči, uháněl domů. Zde seděla nyní ubohá Jerda opuštěná a zkřehlá. —

Běžela ku předu, seč byla; tu se náhle objevily sněženky, nepadajíce ale s nebe, nébrž vystupujíce ze země. A čím dále běžela, tím se zvěčšovaly a množily.

Jerda si vzpomínala na časy, když doma pozorovala sněženky, ale nyní byly živé, pouze předchůdcové královny sněhu, vypadajíce buď jako ptáci, zvířata čtvernohá a t. d. Tu se modlila malá Jerda „otče náš“ v zimě tak tuhé, že viděla vlastní dech, a dech ten se vždy hustil, zvěčšoval a z něho vystupovali andělé, odění krunýři, štíty, přilbicemi a zbraněmi, kteří umí bodati a ničili sněženky, tak že tyto brzo zmizely. —

Pak ji andělé líbali, a Jerda na novo posilněna pospíchala k zámku. —

Nyní uvidíme opět Kaje, který nemyslel už na malou Jerdu, tím méně se domníval, že dlí věrná jeho družka před zámkem. —