Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena/Královna sněhu/Čtvrtá povídka. Kníže a kněžna
Královna sněhu Hans Christian Andersen | ||
Třetí povídka. Zahrada z květin u ženy čarodějky | Čtvrtá povídka. Kníže a kněžna | Pátá povídka. Malá loupežnice |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Královna sněhu Čtvrtá povídka. Kníže a kněžna |
Autor: | Hans Christian Andersen |
Zdroj: | Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 72–79. |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Karel Bohuš Kober |
Licence překlad: | PD old 70 |
Související: | J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její/Sněhová královna/Příběh čtvrtý. O princi a princezně – Peškův/Mikuláše Boleslavského překlad |
Jerda potřebovala odpočinku, a právě když se posadila, přiletěla k ní do sněhu kavka; pohlédnuvši na Jerdu, pravila: „Kra, krá; dobré jitro, dobré jitro!“
Líp to nedovedla, ač to dobře mínila s malou Jerdou, tázajic se, kam jde tak samotna. Poslednímu slovu „samotna“ rozuměla velmi dobře Jerda, a pochopila, jak mnoho obsahuje; proto vypravovala všechno kavce, tázajíc se naposledy, neví-li, kde jest Kaj. —
Tu kývnula obezřele kavka hlavou, pravíc: „Mohl by býti —; inu snad se to dozvíme.“ —
„Myslíš?“ zvolala radostně dívka, a samým líbáním byla by skoro kavka udusila. —
„Jen rozumně a opatrně!“ napomínala kavka, „já myslím, že by to mohl býti malý Kaj, ale on po boka kněžny na tebe jistě zapomněl.“
„Což bydlí u nějaké kněžny?“ tázala se dívka.
„Ano — poslyš! ale jest mi obtížno, mluviti tvým jazykem; neznáš naši kavčí řeč?“
„Nikoliv, té jsem se neučila,“ odpověděla Jerda, „ale snad ji zná má babička.“ —
„Neškodí,“ odvětila kavka, „budu tedy mluviti tvou řečí, seč budu.“ Pak vypravovala: „V království tomto, kde dlíme, bydlí jakás kněžna nad míru moudrá — čemu ale nemusíš se diviti, nebo odebírá všechny noviny ve světě — ona čte vše, a co se jí nelíbí — zapomene, tak moudrá jest. Před krátkou dobou sedí na trůně, což jest velmi příjemné, a tu počne zpívati a právě to — a proč se mám vdáti? Tu si umínila, že se vdá, ona chtěla muže, který by na všechno věděl odpovědíti, nechtěla pouze vznešeného, ale moudrého. Proto svolala celý dvůr a vyjevila jemu přání své. — Dvorné dámy byly rády, neb již dávno měly týž nápad, a že mluvím pravdu, to mi věř! Mámť krotkého milence u dvoru a ten mi o všem podá zprávu. Milenec ten byl arci též kavkou, nebo kavka milujíc kavku — zůstane přece kavkou. —
Noviny hned vyšly druhého dne, obroubené srdcemi a jmenem kněžny, stálo tam, že každý může o její ruku žádat, a který umí na všechno odpovědít, toho pojme kněžna za muže. Ba věř mi — tu se sběhlo mladíků a mužů, to byla tlačenice, ale nikomu nepřálo štěstí ani prvého ani druhého dne. — Všickni uměli dobře mluviti, byli-li na ulici, jakmile se ale octli v zámku — a uviděli stříbro, zlato, drahokamy a služebníky, tu byli tak pomateni, že před trůnem kněžny nic nemluvili, a kněžna vidouc to, nechtěla žádného. Bylo to, jakoby měli v zámku ústa zacpána — jakoby spali — trvalo to tak dlouho, až se vrátili na ulici, pak opět mluvili. Celá řada jich byla od městské brány až k zámku. Sama jsem to viděla. Arci dostali hlad a žízeň, na zámku nedostali ale ani kapky vody. Někteří moudří vzali si chléb s máslem do kapsy, ale nedělili se se sousedy, myslíce jen na sebe.“ —
„Ale Kaj. Kaj?“ tázala se Jerda, „byl ten tam také?“
„Sečkej — sečkej! Nyní přijdeme k němu; třetího dne přišel malý hošík bez koně, bez vozu, vesele do města, mělť jasné oči, dlouhé, hezké vlasy, jako ty, šat ale měl obnošený a chudý.“ —
„Toť byl Kaj!“ radovala se Jerda. „O, pak jsem ho našla,“ volala, tleskajíc ručičkama. —
„Měl malý raneček na zádech,“ pravila dále kavka.
„Nikoliv, byly to saně, s těmi odešel,“ vysvětlovala malá Jerda radostně.
„Může býti,“ pravila kavka, „nekoukala jsem se tak dobře na to. To ale vím od svého milence, že když Kaj spatřil ty všechny služebníky v stříbro a zlato oblečené, poněkud se zarazil, pak ale pravil:
‚Toť asi nudné státi vždy na schodou, raději půjdu nahoru.‘ —
Zde v sále bylo až omamující světlo, celý dvůr byl zde shromážděn a vše bylo ticho, jen boty Kajovy vrzaly, on se ale ani trochu nad tím nepozastavil.“
„Toť dozajista Kaj,“ pravila Jerda, „neb vím, že měl nové boty, když odešel, ty také vrzaly.“
„Ano vrzaly,“ doložila kavka. „Šel ale vesele ku kněžně sedící na velké perli, okolo níž všechny dámy, páni, panny a mladíci stáli. Ano sluha samého služebníka stál tak pyšně u dveří, že každý se bál, na něj se podívati.“ —
„Toť bylo hrozné!“ pravila Jerda, „a Kaj přece obdržel kněžnu.“ —
„Kdybych nebyla kavkou, vzala bych si ji sama, ač jsem zasnoubena, on mluvil tak prostě, jako já, nebo vím, byl vesel a hezký, nepřišel na ohlášky, nébrž pouze proto, by uslyšel moudrosť kněžninu.
Kněžnu uznal za dobrou — a ona jeho též.“ —
„Ba to byl Kaj,“ pravila Jerda, „bylť tak moudrý, on uměl nazpaměť zlomky počítati. O chtěla bys mne vésti do toho zámku?“
„Snadno to říci,“ odpovídala kavka, „ale jak to učiníme? Promluvím o tom se svým krotkým milencem, nebo to ti říkám — takové pořádné malé děvče, jako ty, nesmí nikdy tam.“ —
„Ba přijdu tam,“ odvětila Jerda, „až se Kaj dozví, že jsem zde, přijde pro mne.“ —
„Očekávej mne u mříží,“ pravila kavka a odletěla, vrtíc hlavou.
Teprv pozdě k večeru vrátila se kavka a pozdravivši Jerdu voláním: „Krá, krá!“ pravila: „Milenec můj tě mnohokráte pozdravuje. Zde ti posýlá kus pečiva, jakého jest v kuchyni dosti — a ty máš jistě hlad. — Do zámku by ses nemohla dostati, neb jsi bosa, a stráže a služebnictvo by tě nepostily, ale neplač, však se tam přece dostaneš. Můj milenec zná malé skryté schůdky, těmi se projde do ložnice a klíče si opatří!“ Pak šly do zahrady, do velkého stromořadí, kde zlatožluté listy opadávaly, a po vyhasnutí světel v zámku vedla kavka malou netrpělivě čekající Jerdu k dvířkám k schůdkům. Dvířka byla jen přivřena, když malá Jerda tlukoucím srdcem je pootevřela. — V srdci Jerdině střídaly se úzkosť a radosť, bolesť a touha — bylo jí jakoby se měla něčeho zlého dopustit, a přece vše činila pro malého Kaje, který zde ještě dlel. Uváděla si řádně v paměť milý jeho obličej, dlouhé vlasy — o jak se tehdá smál, když seděl u ní pod růžemi. — Jistě by se radoval, kdyby ji uviděl, kdyby uslyšel, jak dalekou cestu s obtížemi spojenou sem k vůli němu podnikla, jak by truchlil, kdyby si vzpomněl na zármutek, v kterém zanechal rodiče a příbuzné své.
Nyní se nalézaly na schůdkách, — a na jedné skříni hořela svítilna, u této stála krotká kavka, dívající se na Jerdu, uctivě se klonící. Tomu ji naučila babička.
„Má nevěsta mi tak mnoho hezkého o vás povídala, dívčinko,“ pravila krotká kavka, „váš život byl ale také tak dojemný, velmi dojemný. Chcete-li vzíti svítilnu, půjdu napřed — přijdeme přímou cestou, nesetkáme se s nikým.“ —
„Podobá se, jakoby právě nyní za námi někdo běžel,“ prohodila Jerda, a okolo ní táhli jak divoká honba — lovčí, lovkyně, psi, hoši, koně, zvěř, vše v divoké směsi. —
„Toť jsou sny,“ vysvětlovala kavka, „ty navštěvují nyní dvůr, vyzývajíce ho na lov, toť se právě hodí, můžete je líp ve spánku viděti. — Doufám ale, že mi proukážete své díky — dosáhnete-li nejvyšších hodností a ctí.“ —
„Tot se rozumí,“ smála se malá Jerda.
„O tom ani nepotřebuješ mluviti,“ pravila lesná kavka.
„Nyní přišly do prvého sálu, mělť růžočervené stěny, na nichž umělé květiny upevněny byly, sny divoce ujížděly kolem Jerdy tak, že tato je ani nerozeznávala. Jedna síň byla krásnější druhé, ba člověk byl celý omámen krásou a světlem — a teprvé vstoupil-li do ložnice. — Tam teď Jerda s kavkami vstoupila. Strop se podobal palmovým listům, vesměs udělaným ze skla a v prostřed síně visely na zlaté lodyze dvě postele, podobajíce se každá lilii. — V jedné ležela kněžna — její postel byla bílá — druhá měla růžočervenou barvu, v té měl ležeti Kaj. Jerda přiskočivši k druhé posteli, odhrnula listy a spatřila opálený krk — toť byl asi on. Hlasitě zvolala jeho jmeno — naklonila svítilnu k němu — sny míjely a on probudiv se, podíval se na Jerdu, která nyní ale neviděla Kaje, nébrž zcela cizího člověka.
Kníže měl též opálený krk a byl též tak mlád a hezký jako Kaj — ale Kaj to přec nebyl. Tu se probuzená kněžna tázala, co to znamená — načež slzící Jerda všechno vypravovala, nevyjmouc ani to, co kavky byly pro ni učinily.
„Ubohé dítě,“ pravili kníže a kněžna, a obrátivše se ke kavkám, neplísnili, nébrž pochválili je, uloživše jim pouze, by to podruhé neučinily. Mimo to jim slíbili odměny.
„Chcete býti svobodny?“ tázala se kněžna kavek, „nebo chcete zůstati v službě mé co dvorné kavky — pak byste vše dostaly, co v kuchyni zbude.“ —
Tu se rozhodly kavky pro druhé, neb chtěly spokojeně a bezstarostně živy býti; a dvorná služba se jim zalíbila. —
Kníže ale povstav, pustil Jerdu do své prázdné postele — vždyť ji nemohl více učiniti — a ona byla tak omdlena. Tato ale položivši se na knížecí to lůžko, sepnula ruce, modlíc se za knížete, kněžnu a kavky. — Pak usnula, a tu se jí objevili andělé, táhnoucí saně, v nichž seděl Kaj na ni kývaje. To ale byl jen sen — neb když se probudila Jerda, byla opět samotna. — Druhého dne byla oděna celá, od hlavy až k patě v hedvábí a aksamit, bylo jí dovoleno, by zůstala na zámku a tam dobře a vesele žila. Ona ale jen prosila o malý vozík, dobrého koníka a střevíce, pak se chtěla opět vydati na cestu za Kajem.
Kněžna jí dala střevíce, náručník; a kníže ji obdaroval zlatým vozem, na němž se nalézal znak knížecí — na kozlíku seděl kočí — na voze vzadu stáli dva sluhové a před kočárem jeli dva služebníci. Všickni byli v zlato oblečeni. Kníže s kněžnou vyzdvihli Jerdu do vozu, kavka lesná jela tři míle s nimi, krotká kavka slzíc, dívala se ze zámku za nimi, neb jí bolela hlava a dostala mnoho jídla, proto nemohla s ostatními. —
„S Bohem! s Bohem!“ volali kníže a kněžna slzící Jerdě. — Když ujeli prvé tři míle, rozloučila se kavka a odlétajíc, volala ještě: „Krá, krá.“