Kostel sv. Pankracia před Vyšehradem
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kostel sv. Pankracia před Vyšehradem |
| Autor: | Josef Vávra |
| Zdroj: | Blahověst. roč. XXXVII., čís. 35, s. 571–574 |
| Vydáno: | 1887 |
| Licence: |  PD old 70 |
Z časů Kosmových nás docházejí první listinné doklady k dějinám Nůselsko-Pankracským. Původně zde byly dvě vesnické osady; jedna v dolině potoka Botiče, a ta psána byla r. 1088 Nostuly, r. 1130 Neosvětely, v. 13. století Nostly a Nusle, v 14. století Neosly, v 16. století vždy Nůsly neb Nůsle. Druhá bývala na planině před Vyšehradskou branou, nejspíše na pravo od hlavní cesty do poledních Čech, a nazývala se Krušina, r. 1380 i Roščina (Roscina). Zde byl farní kostel sv. Pankracia, původu prý z konce 11. století[1].
Ves Nůsly s dvorem poplužním za starovádna příslušela ke statkům zeměpanským, a knížata i králové ji propůjčovali k požitku svým úřadníkům stolním či truksasům. První král český Vratislav II., založiv na Vyšehradě chrám svatých Petra i Pavla, při něm kapitulu kanovníků s proboštem a děkanem, r. 1088 té kapitule dal hojné statky zemské různo po Čechách, i mnoho pozemků v okolí Vyšehradském, mezi jinými i v Nůslích (Nostuleh).
O osadě Krušině s kostelem sv. Pankracia se dovídáme z listiny krále Přemysla Otakara I., dané 17. ledna 1205, kdež král potvrzoval benediktinům kláštera Ostrovského (stával na ostrově Vltavském u Davlí) držbu jeho statků. V tom listu dí: „Jakýs rytíř, jménem Osel, syn Hozův, dal klášteru sv. Jana na Ostrově kostel v místě, jež slove Krušina, i pozemky na popluží blíže toho kostela, též ves Přistúpin (u Č. Brodu) a v Počátcích pozemky na jedno popluží.“ Dle pořadu uvedených statků se dá souditi, že ono darování se stalo v druhé polovici 12. století. Odtud Benediktini Ostrovští dosazovali vždy některého člena svého sboru ke kostelu sv. Pankráce za faráře, kterýž své opatření měl z farního dvora blíže kostela.
Podrobnější zprávy o kostele sv. Pankrací v Krušině jdou z druhé polovice 14. století, kdy panovali císař Karel VI. a král Václav IV. Benediktini Ostrovští zatím vzdali se patronátu onoho kostela, kteréhož pak se ujala kapitula Vyšehradská, dosazujíc k němu své kněží za plebány či duchovní správce. Tak shledáváme poprve dne 14. dubna 1371, kde úřad arcibiskupský po návrhu kapituly, jež prokázala právo své patronátní, ke kostelu sv. Pankracia potvrdil za plebána kněze Jakuba z Blatné. Ke správě té fary tehdáž náležely vsi Krušina, Horní Nůsly, Michle a obojí Krč. Fara byla nadána dobrým důchodem z pozemků kostelních a byla výnosnější, nežli všecky fary ve vůkolí. Jakož na ony časy každé obročí kněžské povinno bylo občasným desátkem ke komoře papežské, a sice dle toho, co každé obročí vynášelo: vyměřeno bylo faráři sv. Pankráce 42 grošů celoročního desátku (fara Hostivařská platila 36, Záběhlická 30, Vršovská 6, Psářská 4, Podolská 3 groše takového desátku).
Výše jmenovaný farář kněz Jakub z Blatné zemřel r. 1379, a nástupcem jeho byl kněz Vavřinec. Z té doby se zachovala nám zpráva o arcijáhenské visitaci kostela, kterouž dne 8. dubna 1380 vykonal arcijáhen dr. Pavel, kanovník Vyšehradský z rodu pánů z Janovic. Týž shledal při kostele dva ornáty s příslušenstvím, třetí bez příslušenství, kalich stříbrný, dobrý missál a knihu graduale. Jiný kalich dobrý a kniha matutinale nacházely se tehdáž mimo kostel. Potom vyslýcháni byli povolaní osadníci, z Krušiny (de Roscin), Antochi a Mikuláš, z Michle Tomáš, Mauric a Maník mlynář, z Horních Nůsel Pavel, z Krče Mikuláš, aby pod přísahou pověděli, mají-li do svého faráře nějaké stížnosti; leč výroky jejich nedaly příčiny k výtkám.
Kněz Vavřinec nebyl dlouho při správě kostela sv. Pankracia; již r. 1384 byl zde farářem kněz Tomáš kanovník Vyšehradský, a přebýval tu ještě r. 1407. Týž uznávaje, že jeho farní role, jež přiléhala ke zdi hřbitova na straně polední, nehodí se k setbě obilní, obrátil ji na vinici, na jejíž sdělání a vysazení se vydlužil u jistého kněze Ondřeje a bratra jeho Jakuba 21 kop grošů. Potom ale pro těžkosť splacení dluhu postoupil té nové vinice oběma svým věřitelům a jejich dědicům na budoucí časy, tak aby faráři a kostelu z ní platili na každý rok po kopě úroku a vždy 14 dní po sv. Havle bečku dobrého bílého vína. Tento postup (vlastně emfytheutický prodej) ztvrzen byl od arcibiskupského úřadu dne 8. dubna 1407. Potom byl zde farářem kněz Ondřej, kterýž r. 1414 svou farní roli nad úpadem k Podolí zadal devíti lidem (na díle to byli Pražané) na sdělání devíti vinic; leč již r. 1415 směnil svou faru s knězem Janem, farářem v Pálči.
Ona proměna orných strání na vinice jeví se nám jako pozdní provedení zákona císaře Karla IV., otce vlasti požehnané paměti. Týž založením Nového města roku 1348 pošinul město Prahu až k výšinám Větrníku, odkudž pak nové hradby a věže, jakož i hrdá báň slavného Karlova shlížely do tichého údolí Nuselského. O vinicích v okolí Vyšehradském zmiňuje se královská listina již k r. 1222. Císař Karel pak r. 1358 nařídil, aby všecky stráně příhodné v okolí Pražském osazeny byly vinnou révou; držitelé pozemků, jestliže sami nechtěli podniknouti tuto práci, měli své stráně rozděliti na viničné strychy (po půl jitru aneb 29 arech) a v těch dílcích pod úrok je dávati lidem k tomu ochotným, a ti aby tam založili vinice. Dle toho se zachovali v údolí Nuselském kanovníci Vyšehradští a rytíři němečtí, později též faráři u sv. Pankráce, a tak v těch končinách vznikly vinice tou měrou hojné, že potom všemu údolí potoka Botiče od Michle dolů obecně říkali údolí viničné (vallis vinearum). Z těch vinic pak vycházel původním držitelům hojný desátek vína. Pod Karlovem sdělal tehdáž velkou vinici Jakub Folman z Prahy, jmenovaný k roku 1353, po němž ona vinice podnes Folmankou se jmenuje. Mezi silnicí pod Karlovem až po nynější schody Nuselské vznikla velká vinice kanovníků Svatovítských a dále na stráních k Vršovicům byly četné vinice ve dvou řadách, podobně i za potokem na druhé stráni.
Když nadešly bouře Husitské, tu král Sigmund přivedl r. 1420 v měsíci červnu nesčíslné vojsko křižácké ku Praze, jež zde poleželo do konce července, dobývajíc města s úsilím. Leč ono vojsko přiléhalo k městu toliko na levém břehu Vltavském, a záhuba okolí Pražského, kterou tehdáž spůsobili křižáci, potkala hlavně osady ležící na oné straně. Úplné sevření města od východu překazil táborský hejtman Jan Žižka z Trocnova osazením a výtečnou obranou vrchu Vítkova, po něm Žižkov nazvaného. Od jihovýchodu ku Praze tehdáž táhl toliko kníže Albrecht V. rakouský s četným vojem, a 9. července stanul u Kunratic. Tam přišel jemu vstříc sám král Sigmund, a provázel ho pak na druhý břeh Vltavský. Podobá se, že ho vedl po silnici ke kostelu sv. Pankrace k Podolu, kdež to vojsko pod ochranou těžkých pušek Vyšehradských se převezlo přes Vltavu. Bylať na Vyšehradě tehdáž silná posádka krále Sigmunda, čítajíc tisíce žolndéřů českých, moravských a uherských. Jest také pravděpodobno, že do toho času padá záhuba vsi Krušiny u kostela svat. Pankráce a to nejspíše od zloby válečné. Aspoň v napotomní velké bitvě u svatého Pankráce již není zmínky o té osadě.
Po marném úsilí o dobytí Prahy ustoupili křižáci od města a vyšli ze země; král Sigmund s vojskem svým pak obrátil se ke Kutné Hoře. Pražané odpočinuvše po těžké práci válečné, dne 15. září podnikli dobývání Vyšehradu, aby i s této strany zjednali sobě úplné bezpečí. Ve velkém počtu se položili na Slovanech a ve Slupích a odtud stříleli z pušek velkých do hradu; jiní sborové Pražanů se položili vojenským táborem u kostela sv. Pankracia, sdělavše tam stany a boudy. Tam dobře se ohradili náspy a příkopy. Poněvadž tu šlo o věc vší země se týkající, přispělil jim na pomoc voje od Žatce a Loun, někteří páni čeští s lidem svým, a 4. října přišlo vojsko bratří Orebským z kraje Hradeckého, později též nemnoho bojovníků od Tábora. Tak shrnula se velká moc vojenská okolo Vyšehradu, a za vrchního vůdce přijat pan Hynek Krušina z Lichtenburka, pán na Kumburce u Jičína. Obranu Vyšehradu řídil pan Jan Všembera z Boskovic, a vedl si tam statečně, střelbou sdělávaje oblehatelům značné škody. Leč záhy strádala hradní posádka nedostatkem potrav; Pražané zajisté obehnali hrad příkopem a náspy od svat. Pankracia dolů jednak do Nuselského údolí, jednak směrem k Podolí, a ty náspy tak dobře osadili a hlídali, že přestala všecka doprava spíže do hradu. K podobnému účelu položili oddíl vojska na ostrov u Podolí, odkudž zatáhli Vltavu na příč silným řetězem. Záleželo tudíž na králi Sigmundovi, aby přitáhna s mocí vojenskou, velkou bitvou vybavil hrad z obležení. K tomu také se chystal král, ale svými pochody od Kutné Hory k Boleslavi, k Žatci, Litoměřicům, Berounu, Praze a zase k Čáslavi, sbíraje branný lid, proměškal mnoho času, až bylo téměř již pozdě. Posádka Vyšehradská, nemajíc jiné potravy než maso svých koní, jichž snědli již do 130, sklíčená takovým nedostatkem, dne 28. října smluvila s oblehateli příměří, a dále slíbila, jestliže do skonání dne 31. října nepřišla by jim pomoc, že pokojně odejdou a hrad Pražanům vzdají; za to jim dána z Prahy hojná spíže. A ten stanovený čas král zmeškal. Přitáhl sice od Kutné Hory dne 31. října do Kunratic, ale odtud se hnul teprv ráno 1. listopadu r. 1420, když mu přišel na pomoc válečný sbor moravský pod panem Jindřichem z Kravař a Plumlova. S návrší u Michle při východu slunce máchal mečem, aby dal Vyšehradské posádce znamení k výpadu na Pražany. Pan Jan Všembera sice porozuměl tomu znamení, ale podlé úmluvy nesměl se súčastniti boje, a proto neodpovídal králi nižádným znamením. I nastaly odtud rozpaky ve vojště krále Sigmunda, a zvláště páni moravští a čeští netušili nic dobrého, ježto znali výhodné postavení Pražanů a spojenců jejich, a nebyli zvyklí bojovati proti okovaným jejich cepům; leč když král na tom stál, aby dnes byla bitva, ochotně se podjali těžkého úkolu, a sstoupivše s lidem svým dolů ke Braníku, šli podél Vltavy k Podolí a odtud slézali příkré stráně ke kostelu sv. Pankrace, tam kde tehdáž byly malé rybníčky či močidla. Pozůstatky těchto močidel někdejších jsou četné zahrádky zelené na svahu k Podolí. Král Sigmund pak ostatní vojsko vedl po rovině od Michel dolů k zákopům Pražanů. Tak počala se bitva. Pražané zprvu se zalekli velké síly vojska královského a sběhli na zad ke kostelu sv. Pankracia. Ale hejtman jejich pan Krušina velikým hlasem napomenul je ke zmužilosti, a jiný užil válečné lsti, volaje: „Běží nepřátelé!“ Tu obrátili se Pražané a jejich spojenci k náspům a příkopům zpět, nastal tam hrozný boj. Královské vojsko brzy se znavilo útokem na náspy, za studeného dne bojovníci skřehli pod těžkým oděním ze železa, a neodolali pádné zbrani selského lidu. Nejhůře bylo na stráni u močidel, kde zahynul květ panstva českého a moravského. Král Sigmund s výšiny pohlížeje na boj, s úžasem znamenal porážku svého lidu, a z hněvu a lítosti vylily se mu slzy z očí. Nemoha opraviti boj, ustoupil z pole ke Kunraticům a dále na východ, a pak opustil zemi. Na bojišti zůstavil množství svých mrtvých, kteříž tu leželi obnaženi až do modrých košil, že bylo jich Pražanům žel. „Kdoby,“ tak píše letopisec, „lečby pohana lítější byl, jenžby jda po polích a vinicích, přesilná těla vidělby a neželel? Který nemúdré mysli Čech tak vybrané a udatné muže bojovné, tak múdré, kadeřavé, krásné viděti mohl bez velikého lkání srdce svého? A zvláště že mnozí po vinicích a po poli ležali nepochovaní, aby byli psuom, vlkuom a ptákuom ku pokrmu, a vidúcím ke strachu; kteréžto však věrní a milostiví někteří nočním časem pochovávali v příkopech.“
Hned po bitvě vzdal pan Všembera Vyšehrad Pražanům a odešel s lidem svým o svobodě. Potom následovalo úplné spustošení slavného toho hradu, z jehož někdejší slávy zbyly skrovné památky. Potom dne 3. listopadu vedli kněží s velebnou svátostí pod nebesy valnou processí pražského lidu do kostela sv. Pankracia, aby tam děkovali za vítězství. Od té doby asi vznikla pověsť o zázračném zvonu na věži onoho kostela sv. Pankracia. Jeden letopisec dí, že kdykoli Pražanům nastávalo nějaké neštěstí od ohně neb povodně a jinak, vždy prý ten zvon sám sebou se hnul a ozýval. To prý trvalo do r. 1624, kdež kněží jesuité dostavše kostel do své správy, ten zvon sňali a zavěsili ho na věži své kolleje u sv. Klimenta a tak ten div přestal.
R. 1421 zaujali Pražané všecky statky kněžské v dalekém vůkolí Pražském, tudíž i také Nusly obojí, Vršovice, Podolí, Dvorce i Krč, kteréž připadly obci Nového města Pražského; konšelé novoměstští pak dosazovali k osamělému kostelu sv. Pankracia vždy kněze strany podobojí, a to trvalo až do roku 1622. Leč neumíme z těchto utrakvistických farářů u sv. Pankrací jmenovati než kněze Jana Černého, kterýž králem Ferdinandem I. byl r. 1562 jmenován členem konsistoře podobojí.
Roku 1624 odevzdán jest kostel sv. Pankrace do správy kolleje řádu jesuitů u sv. Klimenta v Praze; témuž řádu odevzdána byla i Karolinská universita se všemi statky jejími, tudíž i se statkem Michelským, kdež potom vždy sídlívali jesuité; odtud přicházeli ke kostelu sv. Pankrace a konali tam služby Boží. Od těch dob náleží ten kostel pod patronat universitního statku Michelského, a nynější podoba kostela dává na rozum, že ho na novo stavěli jesuité Michelští as ve druhé polovici 17. století.
Jak malá byla lidnatosť té části okolí Pražského, vidíme ze součtu obyvatel farní osady sv. Pankrace (Nůsly, Michle a obojí Krč) s přivtělenými farami Podolskou (Podolí, Dvorce a Bráník) a Vršovskou, v nichž r. 1730 bylo toliko 1821 duší (roku 1880 bylo 19.007 duší).
Za panování císařovny Marie Terezie (1740–80) a Josefa II. (1780–90) znamenáme silné přibývání obyvatelstva v zemi české. Kdežto se roku 1730 sečtlo v zemi toliko 1,177.000 obyvatel, do r. 1785 vzrostl ten počet již na 2,745.000 duší, ačkoli za války sedmileté neštovicemi a tyfem, a v létech 1771–72 hladomorem pomřeli statisíce lidí. Takové hojnosti lidí nestačil již skrovný rozsah a počet budov městských a vesnických, a tím se rozpoutal čilý ruch stavební zvláště ve vesnicích položených blíže větších měst. Byly tehdáž stavěny hojné domky pro řemeslníky a pro lid dělnický.
Zatím schystaly se kostelu sv. Pankrace veliké změny. Roku 1773 zrušen byl řád jesuitů, universitní statek Michelský přišel pod administraci královské komory, kteráž pak dosazovala ke kostelu sv. Pankrace duchovní správce odjinud. Bylo tehdáž také uvažováno, že ten kostel není uprostřed farnosti své; z té příčiny jest duchovní správa té farnosti převedena do Michle, kdež postaven byl kostel nový. Opuštěný chrám sv. Pankrace potom z rozkazu císaře Josefa II. byl roku 1786 posvěcení svého zbaven a obrácen na skladiště střelného prachu. V tom stavu trval do r. 1818, kdež k prosbě vůkolních osadníků sklad prachu tam byl zrušen a kostel zase otevřen občasným službám Božím. Stavební ruch u toho kostela se počal r. 1790; magistrátní rada Pražský, Jan Ignác rytíř Eisner z Eisenšteina, zbudoval tam velkou zájezdní hospodu a při ní kovárnu. Praví se, že na stavbu té hospody přiváženo bylo stavivo ze sbořeného chrámu Božího těla, který prve stával uprostřed Karlova náměstí.
V Nůslích přibývalo domů, a starší budovy byly obnovovány. Od r. 1822 přibývalo i domů u kostela sv. Pankráce, a sice jen po jedné straně silnice, tam kde kostel; odkudž vzniklo žertovné rčení, že „na Pankrací pekou husy toliko po jedné straně.“ Domů se čítalo r. 1843 v Nůslích 116, na Pankrací 88, a to na mnoze domů velkých, po městsku vystavěných k úhlednému vzezření, v to zahrnujíc i některé villy se zahradami. Toutéž měrou zmáhal se i počet obyvatel. Roku 1843 bylo v Nůslích 381, na Pankrací 132 duší, r. 1857 v obou částech, v jedinou obec spojených, 882 duší, r. 1869 již 1669, r. 1880 pak 5655 duší. Z počtu dítek školou povinných dá se obyvatelstvo k r. 1885 páčiti na téměř 7000 duší.
- ↑ Schaller tak tvrdí, odvolávaje se k Dobnerovi V. p. 547