Koprník a soustava světová/Smrt Koprníkova
| Koprník a soustava světová Camille Flammarion | ||
| Co náleží Koprníkovi ze založení pravé soustavy světové | Smrt Koprníkova | Nástupnictví a nástupnictvo Koprníkovo |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Smrt Koprníkova |
| Autor: | Camille Flammarion |
| Zdroj: | Koprník a soustava světová od Kamilla Flammariona. Praha : Tiskem a nákladem J. Otty, [1900]. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Čeněk Ibl |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Kapitola devátá. Smrt Koprníkova.
Hrob jeho. — Jeho pozůstatky. — Památka jeho.
Vydání díla ceny a důležitosti díla Koprníkova mohlo míti závažné následky pro poklid jeho původce. Nekácejí se beztrestně staré modly. Všichni, kdož z přesvědčení jsou oddáni klasické víře necítíce pokroku lidstva; všichni, kdo z prospěchu se bojí novoty a převratu, jsou náchylni potírati, prvější hrdě, druzí pokrytecky, pokusy učiněné na prospěch pokroku a svobody. Oficielní kathedry musily nevyhnutelně nejprve pokládati dílo Koprníkovo za román, potom zapovídati jeho čtení, kdyby pronikaví duchové zdáli se přikládati mu váhy, a spojiti své úsilí, aby se postavily na odpor zavedení nového učení, které je musilo povaliti. Ctihodný zakladatel novověké astronomie neměl se dožiti této fáse.
Jak dobře napsal Fontenelle, nová soustava byla pokořující. „Takéť, dokládá, Koprník sám nedůvěřoval velice úspěchu svého mínění. Velmi dlouho nechtěl ho uveřejniti. Konečně se k tomu odhodlal ku prosbě lidí velmi vážených; ale také prvního dne, když mu přinesli první výtisk jeho knihy, víte, co udělal? Zemřel! Nechtěl zakusiti všech odporů, jež předvídal, a obratně se z toho vytočil.“
Odebrati se na onen svět v okamžiku, kdy vezdejší posunul s místa a skácel jej s odvěkého základu, byl vskutku originální způsob ujíti všech rozpaků, které mohly povstati z tohoto převratu. Možná, že ve svém nejvnitřnějším citu naschvál odložil uveřejnění svého díla až na poslední chvíli. Avšak nezdá se, že by Koprník byl se strachoval nebo měl tušení překážek, jež sbory duchovní, stojící tehdy v čele vyučování, měly klásti šíření pravdy. Ostatně po celé století, které spatřilo objevení se theorie Koprníkovské, nebylo žádné závady, i prošla takořka nepovšimnuta: zůstávala tehdy ve stavu hypothésy a neučilo se jí. Jen někteří hvězdáři si jí všímali, ji zkoumali a přijímali: byla ještě tajnou naukou. Teprve na počátku následujícího století, když Galilei uče sice soustavě Ptolemaiově znenáhla se rozehřál pro novou a chtěl ji postaviti na místo staré, prohlašuje, že se nepříčí Písmu, tehdy teprve církevní rady zakročily a jí se opřely.
Prvni tištěný výtisk byl donesen slovutnému sedmdesátníkovi, když již, ochromen na těle i na duchu, chystal se k smrti. Spatřil svazek, mohl ještě se ho dotknouti, ale mysl jeho nebyla již u věcí časných. Zemřel po několika dnech 24. května r. 1543.[1]
O dvě leta dříve důležitá část jeho nauky byla již rozšířena v obecenstvu tištěným dopisem jednoho z jeho nejhorlivějších žáků, Jáchyma Rhaetica, k Janu Schonerovi, profesoru norimberskému. Nicméně ani úspěch soustavy Koprníkovy, ani obnovená theorie o ústředním slunci a dvojitém pohybu země, nevedly po padesáti a několika letech ke skvělým těm objevům hvězdářským, jimiž se otvírá XVII. století. Objevy, které doplnily a zvětšily soustavu Koprníkovu, mají příčinu v náhodném vynalezení dalekohledu.
Ale sesíleny a rozšířeny byvše výsledky astronomie fysikální, jako pozorováním vykonaným o soustavě družic Jupiterových a proměn Venušiných, základy Koprníkovy razily theoretické astronomii cesty, které měly vésti k jistějšímu cíli a vyvolati badání o záhadách, jejichž rozřešení vymáhalo zdokonalení počítání analytického.
Jako Jiří Purbach a Regiomontanus měli šťastný vliv na Koprníka a jeho žáky Rhaetica, Reinholda a Maestlina, tito zase působili na práce Keplerovy, Galileiovy a Newtonovy, ačkoli jsou od nich odděleni delší mezerou časovou. Tak duševní pouto víže století XVII. k XVIII., i nebylo by lze vyznačiti povznesení, jakým pozorování světa bylo ve století XVII. povinno astronomii, kdybychom nevyhledali popudu, jehož se dostalo této době od předešlé.
Ctihodný hvěždář, pravíme, sotva že se dočkal toho štěstí, aby spatřil dílo své vytištěno. Jakmile bylo dotištěno, Rhaeticus poslal první výtisk jeho původci. Byl čas. Pokročilý věk, námahy, protivenství byly podlomily tělo slovutného mathematika. Ztráta krve spojená s ochrnutím pravé strany přivedla jej na lůžko a učinila jej neschopným všeliké práce duševní. Pamět mu slábla vůčihledě, brzo jej síly opustily úplně. Když mu přátelé přinesli vytištěný výtisk jeho díla, poslední okamžiky jeho se blížily. Filosof uviděl je okem spokojeným, dotkl se ho sesláblýma rukama, ale brzo kněz cítě, že jest mu v brzku stanouti před svrchovaným soudcem, pustil knihu a zabýval se jen spásou své duše.
Vypustil ducha ve stáří 70 let,[2] oplakáván obyvateli obce, jež byl zahrnul dobrodiními, želen přátely, nedoceněn vrstevníky svými. Jenom skrovný počet povznesených mužů uznával v Koprníkovi objevitele souladu hvězdného. Ustavičné války, jež bylo Polsku vésti, nedopřávaly mu času, aby vzdalo Koprníkovi čest jeho důstojnou. Evropa, zaujatá zápasy náboženskýmí, vzbuzenými odbojem Lutherovým, nevšimla si skonu muže, jehož důmysl vtiskl tak veliký podnět rozumu lidskému.
Tělo Koprníkovo uloženo v kostele Warmínském. Skromný náhrobek s podobným nápisem oznamoval mimojdoucím, že na tom místě odpočívá spíše pokorný hříšník než učenec, jenž proslavil svou vlast a byl vědě ke cti. Nápis ten zní:
Non parem Paulo veniam requiro,
Gratiam Petri neque posco, sed quam
In crucis ligno dederis latroni
Sedulus oro.[3]
Náhrobní tento nápis nemá nic astronomického. Vyličuje pokoru zbožného katolíka, který mnoho vytrpěl a odvrhuje daleko od sebe všelikou marnivou domýšlivost. Vyplniv život svůj milosrdnými skutky, prokázav nesmírné služby vědě, žádá si jen přízně udělené hříšníku na milost vzatému. Nápis jest bez pochyby odleskem posledních slov kanovníka Toruňského.
Třicet let po smrti Koprníkově Martin Kromer, historik polský, byl povolán na místo biskupa Warmínského. Nechtěl se ujíti kapituly, aby nevzdal slavnostní pocty památce slovutného hvězdáře.
Dal nahraditi starý kámen mramorem, na němž vytesán tento nápis:
D. O. M.
R. D. Nicolao Copernico
Tornenti,[4] artium
Et medicinae
Doctori,
Canonico Warmiensie[5]
Praestanti astronomiae[6]
Instauratori:
Martinus Cromerus,
Episcopus Warmiensis
Honoris et ad posteritatem
Memoriae causa posuit.
MDLXXI.[7]
Kanovník hvězdář zůstal klidně spáti ve své hrobce nejsa rušen ani poctami pohrobní slávy ani bouřlivým křikem revolucionářů. Galilei (narozen 1564, zemřel 1642) počal samojediný skvěle a zřejmě dokazovati pravděpodobnost theorie Koprníkovské. Ale Koprníkovi nedostalo se ani v první polovici XVII. století pozdního holdu, neboť theorie jeho byla odsouzena učitelskými sbory, jakmile byla ohlášena.
V prvním století, které následovalo po smrti Koprníkově, nenacházíme ani v Polsku aniž ve které jiné zemi svědomitého ocenění jeho života a děl.
Sto let po jeho smrti francouzský učenec Gassendi píše životopisy slovutných mathematiků měl za svou povinnost sebrati poznámky o životě Koprníkově. Ale sláva Koprníkova nebyla tehdy ještě založena, ani objev jeho dosti oceněn. Ortel kongregace indexové zalekal nejsmělejší duchy, a tak Gassendi dopřává jen podružného místa ve svém díle obnoviteli hvězdářství; dějiny jeho života vsunují se jako doplněk do života Tycho Braheova mezi životopis Purbachův a Regiomontanův.[8]
Na počátku našeho století, 12. srpna 1802, dva krajané Koprníkovi, vřelí obdivovatelé jeho genia, navštívili Warmín a hleděli seznati poslední stopy, jež asi čas zanechal z observatoře ctihodného astronoma.
Byli to historik Tadeáš Czacki a básník Martin Molski.
Lutheránský pastor obýval v domě Koprníkově. Bylo ještě viděti nad krbem verše psané rukou kanovníkovou. Okrouhlý otvor nade dveřmi na svedení paprsků slunečních do určitého bodu ve druhém pokoji byl ucpán teprv od 15 let, zůstav po půltřetího století ve stavu slunečních hodin. Sousední věž, kde Koprník trávil noci, byla přeměněna ve vězení.
Z Warmína návštěvníci se odebrali do Frauenburku. „Ubírajíce se ke kostelu, kde odpočíval popel Koprníkův, měli jsme, praví, jeho jméno v ústech. Staří mladí, zvyklí od dětství vyslovovati jméno to s něhou, ponechávajíce obdivu učenců vznešené plody ducha hvězdářova, připomínali jeho památky při pohledu na to, co je blíže zajímá, při spatření studnice nesoucí jeho jméno.
Vešli jsme do kostela. Poblíž oltáře spojeného s kanovnictvím Koprníkovým byl náhrobní kámen, z části zastřený mramorovou mřížkou ohrazující hlavní oltář. Hrubě vytesané kruhy a písmena NICOL… označovaly místo, kde odpočívaly drahocenné ostatky velikého muže. Kapitula dovolila souhlasně prozkoumati hrobku. Po omytí kamene podařilo se rozeznati písmena NICOL… COP…US, a ve druhém řádku: OBIIT ET N. M…, ostatní písmena byla setřena. Když byl vyzdvižen kámen, hrabáno při otvoru; neboť do 18ého století kanovníci Warmínští neměli zvláštních hrobek. Objeveno jenom několik hnátů zpola zetlelých. Kapitula si podržela šestinu smrtelných pozůstatků Koprníkových a my si odnesli ostatek s řádným potvrzením, opatřeným podpisy předních prelátů kapitulních; do kostela Pulavského poslali jsme třetinu těchto relikvií a druhé dvě třetiny jsme si podrželi pro Společnost.
Nešetřili jsme ničeho, abychom objevili nějaká písma Koprníkova…, jeho podpisy se nalézají na listinách kapitulních. Obyvatelé Frauenburští nás ujišťovali, že se dlouho zachovaly některé nástroje pracované Koprníkem samým. Známo, že Tycho se chlubil, že má parallaktická pravítka udělaná ze dřeva vlastní rukou tohoto, jak jej nazývá, nevyrovnatelného muže. Dostal je darem od Hannova, kanovníka Warmínského. Všecky ty památky zmizely. Samy osoby, které nám říkaly, že viděly ještě některé z těchto nástrojů, neshodovaly se ve svých výpovědech ani o počtu, ani o povaze a tvaru jejich. Rukopisy Koprníkovy nejspíše zasáhl týž osud.[9]
Arago oznamuje, že r. 1807 císař Napoleon jda Toruní přál si osobně sebrati vše, co podání zachovalo o Mikuláši Koprníkoví. Zvěděl, že dům slovutného hvězdáře jest zabrán tkalcem. Dal se tam dovésti. Obydlí to skrovníčkého vzhledu skládalo se z přízemku a dvou pater. Všecko tu bylo zachováno v prvotním stavu. Podobizna velikého hvězdáře byla zavěšena nad postelí, jejížto šerkové záslony pocházely z dob života Koprníkova; jeho stůl, skříň, dvě židle, veškerý nábytek učencův tu byl! Císař tázal se tkalce, zdali by mu chtěl prodati podobiznu velikého muže, kterou by byl dal přenésti do musea Napoleonova v Louvru; ale řemeslník nesvolil, neboť pokládal tu podobiznu za posvátnou relikvii, která přináší štěstí. Císař nenaléhal maje úctu k této tklivé pověře.[10]
Odcházeje z domu Koprníkova Napoleon šel do kostela sv. Jana navštívit hrobu autora díla „O obratech“. Dal jej pečlivě opraviti a přenésti vedle hlavního oltáře, aby naň bylo viděti v kostele odevšad. Práce ty se vykonaly na útraty Napoleonovy.
Staszye, předseda Společnosti Přátel Nauk ve Varšavě, pojal r. 1820 myšlenku postaviti Koprníkovi sochu. Zahájil v té příčině národní subskripci a zároveň svěřil nejdovednějšímu sochaři evropskému provedení mramorové sochy, určené, aby zdobila hlavní náměstí hlavního města Polského.
Vyzvání jeho poslechli jak celé Polsko tak slavný Thorvaldsen. Příspěvky se sešly ze všech tříd varšavské společnosti a ze všech končin starého Polska. Staszye se vyznamenal svou štědrostí. Sebrané peníze se spojily. Thorvaldsen cítil se povolaným, aby napravil bezpráví tří set let a vytvořil dílo, jež by bylo hodno svědčiti o vděčnosti celého národa. Socha Koprníkova jest z jeho nejkrásnějších výtvorů. Hvězdář polský jest zobrazen sedě, v ruce drží planetarium a pozoruje nebesa.
Pomník byl dokonán v dílnách římských a pečlivě dopraven do Varšavy. Staszye již nebylo, když dílo Thorvaldsenovo došlo na půdu polskou. Julian Ursin Niemaviec, jmenovaný po něm předsedou Společnosti Přátel Nauk, byl pozván, aby předsedal zasvěcení pomníku. Den 5. května 1829 byl naznačen k této národní slavnosti. Zpěvácké sbory, provázené výborným orchestrem, měly zahlaholiti chvalozpěvy na počest obnovitele hvězdářství. Společnost Přátel Věd, měla se odebrati v plné slávě ze svého paláce do kostela sv. Kříže na zádušní mši a odtamtud ku pomníku. Niemaviec měl za úkol prosloviti řeč, po níž konečně mělo býti odhaleno dílo Thorvaldsenovo zrakům lidu. Takový byl prostý program této slavnosti. Polsko bylo tehdy spravováno cařem či spíše velikým knížetem Konstantinem, starším bratrem caře Mikuláše.
Příliš horliví politikové polekali knížete upozorňujíce jej, že slavnost ta jest jen záminkou a povstání skutečným účelem.
Novosilcov, senátor říše ruské, nesmířitelný nepřítel jména polského, přichvátal ke knížeti a měl jej k tomu, aby odepřel svého svolení. „Lid, pravil, zúčastní se tohoto projevu. Kdo že předsedá této slavnosti? Muž známý obecně svým vlastenectvím, jemuž jest jen slovo pronésti, aby veškeré té spoustě lidu, přišlé na uctění památky astronomovy, vtiskl do rukou zbraň jménem neodvislosti a národnosti, atd.“
Nedůvěřivý princ povolal k sobě předsedu Společnosti Přátel Nauk, dal si ukázati jeho řeč, vzdychnul, hrozil, žádal změn v jeho oslovení a posléze svolil nechati slaviti odhalení pomníku, učiniv náležitá opatření a čině jej osobně zodpovědným za to, co by se snad událo.
Odhalení se konalo za mračné oblohy. Hlavní ulice, kudy měla jíti Společnost Přátel Nauk, jakož i náměstí určené za místo pomníku, byly zaplaveny davem. Muži, ženy, starci, děti, bohatí, chudí se tlačili se stejnou dychtivostí, aby projevili svou radost, aby se súčasthili obřadu, který byl zároveň holdem i napravením, daní splacenou geniovi a výrazem vděčnosti potomstva. Všechna okna byla otevřena a kvítím ověnčena. Celičká Varšava, rozmnožená obyvatelstvem okolním, byla vzhůru, jsouc svědkem tohoto slavnostního aktu. Hudba, zpěvy a hymny zaznívaly. Brzo průvod Společnosti se ubírá ke kostelu sv. Kříže, rozsáhlému, velebnému chrámu, jehož gothické věže čnějí nad hlavním městem. Kostel jest plný lidstva, ale oltář jest opuštěn. Hodina míjí a ani jediný kněz se neukáže, aby sloužil slavnou mši.
Tu se zví, že se odpírají náboženské obřady muži, jehož dílo bylo odsouzeno kongregací Indexovou. Dav zaražený musil opustiti kostel!
Ale zdálo se, že nebe samo vzalo na sebe napraviti toto opominutí nejsvětější povinnosti. Sotva že Niemaviec domluvil svou řeč, sotva že odhalena socha Koprníkova, zatažená obloha začíná se jasniti, a první paprslek sluneční padá na čelo polského hvězdáře, který oživnul uprostřed Polska dlátem Thorvaldsenovým. Lid propukl v nadšené volání smíšené se slzami. Přítomnost vojsk ruských, zamlklost a nedůvěra moci vládní, podezřívavý dozor náhončích velikého knížete dodávaly tomuto památnému dni nádechu zádumčivého. Dnes každý člověk, ukláněje se geniu Koprníkovu, když jde hlavním městem Polským, zastaví se před dílem Thorvaldsenovým a může pozorovati tento pomník připomínající tolik služeb a tolik nevděku. Mysl zalétá ke dlouhérnu průvodu mučenníků, kteří byli trestáni za to, že se byli povznesli nad své vrstevníky: Krištof Kolumbus uvržený v okovy, Galilei uvězněný, Kepler umírající hlady. Koprník v posměch uváděný a zůstavený od kněží sv. Kříže bez obřadu v XIX. století. Připomínáme si, že observatoř jeho byla Prusy změněna v šatlavu, a že rozptýlené jeho pozůstatky tělesné nemají posud útulku.
Tento čin duchovenstva Varšavského, provedený v plném devatenáctém století, nemůže nevzbuditi, praví Arago, nejtrapnějších citů ve všech slušných srdcích.
Jsou lidé, kteří, zdá se, berou si za úkol jíti vždy proti proudu svého věku a ukazovati se přívrženci pověr, jimiž bylo lidstvu tolik trpěti. Uspěšme veškerým úsilím rozšíření osvěty; toť jediný prostředek zmenšiti počet fanatiků, kteří dle slov básníkových, jsou „k vozu rozumu zapřaženi ze zadu“.
Čtyřstá ročnice narozenin nesmrtelného hvězdáře byla slavena r. 1873 i v Toruni s velikou slávou. Šovinistický a vojenský živel vlády pruské nestavěl se tomu příliš na odpor, i mohli učenci volně slaviti slávu hrdiny práce a myšlenky, který nikdy netasil meče z pochvy a žil jen pro konání dobrého a osvobození svědomí.
Tato čtyřstoletá památka narození Koprníkova měla za ohlas v Italii, v Padui a Římě jakési jubileum, provázené zasvěcením „musea Koprníkova“ v samém Římě a vydáním nalezených autografů.[11] Sláva Koprníkova přináleží veškerému lidstvu.
- ↑ Čteme v životě Koprníkově od Gassendiho, připojeném k jeho životopisu Tychonovu: »Eodem die et horis non multis priusquam animam efflaret.« Ale Schubert ve své Astronomii (I. díl str. 115) a Robert Small v učeném díle nadepsaném Account of the astronomical discoveries of Kepler (1804, str. 92) dokázali, že Koprník zemřel několik dní a ne několik hodin po vydání jeho díla. Ředitel Královeckého archivu Voigt uveřejnil dopis psaný králi pruskému po smrti Koprníkově od kanovníka Ermelandského Jiřího Donnera, kde se praví, že »důstojný a ctihodný doktor Mikuláš Koprník nechal proklouznouti své dílo několik dní před tím, než opustil tuto zemi, jako labuť zpívá před smrtí.« Podle obecného podání byla kniha začata r. 1507 a r. 1530 tak pokročila, že spisovatel se spokojil přidati později některé řídké opravy. Kardinál Schonberg již naléhal na její uveřejnění v dopise psaném ze Říma v listopadu r. 1536; chtěl si ji dáti opsati Theodorem Redenem a dáti si ji poslati. Koprník praví sám ve svém věnování papeži Pavlu III., že celé dokončení díla zabralo čtvrté devítiletí (quartum novennium). Povážíme-li, co času bylo třeba na vytištění spisu o 400 stranách, jest pravděpodobno, že dedikace nebyla napsána v roce jeho úmrtí, nastalého r. 1543, z čehož lze zavírati, odečteme li od toho data 36 let, že Koprník se dal do práce ne po r. 1507, nýbrž před ním. (Al. Humboldt.)
- ↑ Flammarion praví mylně 73 let »à l’âge de soixante-treize ans«. Pozn. překl.
- ↑ »Nevyhledávám odpuštění takového, jakého došel Pavel, ani Petrovy milosti nežádám, nýbrž o tu, kterou jsi dal na dřevě kříže lotrovi, snažně prosím.«
- ↑ Dr. F. J. Studnička v jubilejním životopise Koprníkově 1873 uvádí správně nápis: Torunensi,
- ↑ Warmiensi,
- ↑ Praestanti astrologo, et ejus disciplinae Instauratori. Pozn. překl.
- ↑ B(oha) V(šemohoucího) S(lužebníku) V(eledůstojnému) P(ánu) Mikuláši Koperníkovi Toruňskému, (svobodných) umění a lékařství doktoru, kanovníkovi Warmínskému, výtečnému (hvězdopravci a) hvězdářství oprávci: Martin Kromer, biskup Warmínský na počest a pamět potomstva postaviti dal 1571. Pozn. překl.
- ↑
Poznámka ta obsahuje 81 stran kvartových a v záhlaví se nalézá podobizna Koprníkova s tímto nápisem: »Nicolaus Copernicus, Tornaeus, Borussus, Mathemat., nat. anno 1473. Ob. 1543.« Dole se čtou tyto dva verše:
»Non docet instabilis Copernicus aetheris orbes,
Sed terrae instabiles arguit ille vices.«
Od okamžiku narození Koprníkova až do poslední jeho hodinky všecky nejdůležitější události jeho života jsou tu vypravovány co nejpřesněji. Koprník jest narozen v Toruni, jest žákem university Krakovské. Odchází do Italie, učí mathematice v Římě a vrací se do vlasti. Byv jmenován kanovníkem Warmínským vypracuje své nesmrtelné dílo de Revolutionibus. Jsa povolán zastávati kapitulu brání ji před útoky rytířů německých. Na sněmu Grudziąnském snaží se povznésti obchod a průmysl novým ražením a opravou mince. Jsa milosrdný, velikodušný, pomáhá chudým svým váčkem a svými radami. Konečně zemře ctěn od některých přátel a v posměch uváděn od komediantů. Všecky tyto podrobnosti jakož i krátký rozbor jeho knihy nacházejí se u Gassendiho, taktéž i některé básně Tychonovy a jiných spisovatelů. - ↑ Některé zlomky byly nalezeny a uveřejněny ve snímku. Podle těchto zlomků mohli jsme předvésti obrazec na str. 28. (O rukopise díla Koprníkova v Nostitzovské knihovně na Malé Straně v Praze neměl svědomitý Koprníkův životopisec francouzský r. 1872 patrně tušení. Pozn. překl.) Toto pátrání po relikviích ctihodného hvězdáře uvádí na paměť podivnou okolnost, kteréž děkujeme, že se našla část rukopisů Galileiových. Z jara roku 1739 dva vlaští učenci Lami a Nelli, šli na snídani do krčmy ve Florencii, mající štít: Hospoda u mostu; cestou zašli ke známému uzenáři a koupili si tam boloňský salám, který jím byl dán zabalený v papíře. Když přišli do hospody, Nelli zpozoroval, že obal byl dopis Galileiův, očistil jej jak nejlépe mohl ubrouskem a vstrčil jej do kapsy neřeknuv slova Lamiovi o svém nálezu. Vrátiv se do města Nelli zašel k uzenáři, který mu řekl, že kupuje často na váhy takové papíry od sloužícího, jehož nezná. Nelli dostal vše, co papírů uzenář měl, a číhav po několik dní na příchod neznámého sluhy, skoupil za nějakou částku vše, co ještě zbývalo ze vzácných pokladů, které Viviani, žák a přítel Galileiův, z opatrnosti byl uschoval před 90 lety ve velikém kufru.
- ↑ Na observatoři pařížské jest veliká podobizna Koprníkova, malovaná r. 1735 podle původní podobizny zachované v knihovně toruňské, pod níž se čte prvotní hrobní nápis skrovného náhrobku kanovníkova, námi výše uvedený.
- ↑ Na oslavu 400leté památky narození Koprníkova sepsal prof. Dr. Studnička stručný životopis (56 str.) »Mikuláš Koprník«, vydaný českému vzdělanějšímu čtenářstvu nákladem Jednoty českých mathematiků r. 1873. Pozn. překl.