Koprník a soustava světová/Dodatek
| Koprník a soustava světová Camille Flammarion | ||
| Nástupnictví a nástupnictvo Koprníkovo | Dodatek | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dodatek |
| Podtitulek: | Stručný překlad základních míst díla Koprníkova |
| Autor: | Camille Flammarion |
| Zdroj: | Koprník a soustava světová od Kamilla Flammariona. Praha : Tiskem a nákladem J. Otty, [1900]. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Čeněk Ibl |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Dodatek. Stručný překlad základních míst díla Koprníkova.
Když jsme se seznámili s velikým hvězdářem a jeho dílem, jest zajímavo a poučno pro nás vzíti do rukou jeho knihu samu a pročísti ji pozorně, abychom si vydali počet ze základních stránek jeho methody a jeho dovozování. Viděli jsme, že toto nesmrtelné dílo, které měníc tvářnost astronomie přivodilo v duchu lidském nesmírný pokrok, vyšlo poprvé r. 1543 v Norimberce s tímto názvem: Nicolai Copernici Torinensis de Revolutionibus orbium coelestium libri VI.
Na samé stránce titulní tiskař nebo vydavatel připojil toto jakési oznámení:
„Máš v tomto novém díle, snaživý čtenáři, pohyby hvězd, stálic tak jako oběžnic, založené na pozorováních starodávných tak jako nedávných, a mimo to vyložených novými hypothésami nanejvýš zajímavými. Najdeš tu také velmi pospěšné tabulky, jimiž budeš si moci vypočítati velice snadno pro kteroukoli dobu tytéž pohyby. Tudíž kup, čti, pouč se.“
Dílo začíná zlověstným upozorněním či úvodem Osiandrovým, o němž jsme mluvili, kterýž jsa tu umístěn bez podpisu zavdal podnět tak hrubým mýlkám. Osiandr si předsevzal dosíci shovívavosti čtenářů k dílu nepováživ, že počínaje si takto, vydával se poskvrnění krásné povahy Koprníkovy, což bylo daleko jeho myšlénky. Po úvodě Osiandrově přichází dopis Schomberga, kardinála Kapuanského, kterýžto dopis jsme zpředu podali, a jímž kardinál vzdávaje největší chvály Koprníkovi naléhal naň důtklivě, aby vydal své dílo v prospěchu vědy. Osiandr, který velice počítal na dobrý účinek, jaký způsobí neomylně mínění církevního knížete, zajisté si vymohl od kardinála dovolení, aby uveřejnil jeho dopis. Potom přichází epištola Koprníkova k papeži: „Ad sanctissimum Dominum Paulum III pontificem maximum Nicolai Copernici praefatio.“ Epištola tato zabírající pět stran byla jistě jedinou předmluvou,[1] kterou Koprník sám si předsevzal postaviti v čelo svého díla. Kdyby byl chtěl jinou, byl by o ni požádal svého milého Rhaetika a nelze pochybovati, že tento by se byl přičinil splniti vůli, která by mu byla bývala svatou. Podali jsme výše toto předložení, toto tak významné věnování hvězdáře polského hlavě křesťanstva.
Dílo vlastní začíná se teprve po těchto třech dokumentech. Projděme je rychle na vědecké naše poučení, a zastavme se u základních míst. První věty vyskytující se na počátku u knihy první (o 14 kapitolách) jsou tyto:
„Země jest kulovitá, protože, jakož říkali staří, koule jest nejdokonalejší všech tvarů. Jest ostatně tvarem, který pod týmž rozsahem na povrchu opisuje ve všech směrech největší prostor. Slunce i měsíc jsou tvaru kulovitého. Toť tvar, jejž přirozeně berou na se tělesa, jakož vidětí z vodních kapek. Tak beze vší pochyby všechna tělesa nebeská jsou tvaru kulovitého.“
(Ve vydání z r. 1617, s poznámkami Müllerovými, pozoruji po této první kapitolce o dokonalosti koule poznámku, která ji potvrzuje jinými úvaharni a končí se tímto obrazem, připisovaným obyčejně Pascalovi a tudíž značně dřívějším: „Kdyby kdo chtěl definovati Boha, mohl by říci, že Bůh jest koule, jejíž střed jest všude a obvod nikde.“)
Kapitola II. má za účel dokázati, že země jest kulovitá jako vesmír. Důvody, jimiž se dokazovala tehdy tato kulovitost, jsou skoro tytéž; jaké podal Ptolemaios. Předmět viditelný zdaleka, postavený na vrcholku velkého stožáru lodi a viděný se břehu zdá se sestupovati tou měrou, jak loď se vzdaluje; zmizí poslední po všech ostatních částech korábu. Vody tíhnou k místům nejnižším. — Kulovitost země jest ještě dokazována zatměním měsíce, na němž jest viděti stín země kulatý.
Kapitola III. staví na jisto, že země a vody tvoří jedinou a touž kouli zemskou. Moře tíží svou váhou na dno svých lůžek a vstupují do kulovitosti oběžnice. Tak, praví spisovatel, „Země není plochá, jak myslili Empedokles a Anaximenes, ani tvaru bubnu, jak za to měl Leukippos, ani podoby loďky, jak říkal Herakleitos, ani dutá, jak předpokládal Demokritos, ani válcovitá, jak učil Anaximandros, ani vznášená na nekonečných kořenech, jak si myslil Xenophanes, nýbrž jest naprosto kulovitá, jak smýšlejí filosofové.“
Kapitola IV. zkoumá, zdali pohyb těles nebeských jest jedině a ustavičně kruhový, čili složený z pohybů kruhových. Odtud přichází ke stavu naší koule zemské. „Má-li země pohyb kruhový? Jaké jest místo země? Země jest koule; jde-li z tohoto tvaru nějaký pohyb? Jaké jest postavení země ve vesmíru? To dlužno objasniti, chceme-li sí vysvětliti pohyby. — Téměř všichni spisovatelé shodně předpokládají zemi nehybnou; opačné mínění zdá se jim dokonce směšným.
Zkoumáme-li však pozorně otázku, uvidíme, že nikterak není rozřešena. Všeliká změna pozorovaná, pochází buď z pohybu předmětu nebo pozorovatele, nebo ze vzájemného pohybu obou; neboť kdyby oba pohyby byly stejné, neměli bychom prostředku, abychom je zpozorovali. S povrchu země pozorujeme nebe; má-li země pohyb, nebe bude se nám zdáti že se pohybuje směrem opačným. Celá obloha zdá se přenesenou od východu na západ za 24 hodin; nechte oblohu v klidu a dejte ten pohyb zemi, ale od západu k východu, budete míti tytéž úkazy.“ (Kap. V.)
Soud ten jest co nejsprávnější; byl již proveden od starých, kteří nejprve přičítali tento pohyb zemi; viděti jeho zárodek u Euklida. Nebe jest nádobou, země obsahem; není viděti, proč by se měl přičítati tento pohyb spíše prvnímu nežli druhé. Koprník uvažuje pak o nesmírnosti nebe u přirovnání k zemi. „Obzory zemské, praví, dělí oblohu ve dvě stejné části, tedy objem země jest bodem, a tento bod není znatelně vzdálen od středu. Pozorujete-li Raka na východě, uvidíte Kozoroha na západě. Oba poloměry jsou jednou a touž přímkou, tato přímka jest průměrem ekliptiky.“
Je-li koule nebeská nesmírná, jak pochopiti, že se otáčí ve 24 hodinách? Není-li přirozenější přičítati ten pohyb zemi a to zemi samotné; neboť kdyby se točila s oblohou společným pohybem, neviděli bychom žádné změny na divadle nebeském; hvězdy a slunce byly by stále pro téhož pozorovatele v též úhlové vzdálenosti poledníku. Je tedy přirozeno mysliti si, že země se točí kolem své osy, a že koule nebeská jest nehybna.
Hvězdář theoretik a historik přichází po té k důvodům, které mohly přiměti staré, aby měli zemi za nepohyblivou uprostřed světa. Země jest velmi těžká, je středem těžkých těles, která směřují k jejímu středu.
Ježto země jest kulovitá, všechny normály obracejí se k tomuto středu. Střed země je středem těžkých těles; střed tento musí býti nepohyblivý. Zde uvádí úsudky Aristotelovy a Ptolemaiovy, aby je vyvrátil v kapitole následující.
Staří namítali naproti pohybu země, jak jsme viděli dříve, že by tento pohyb musil vrhati do prostoru příčinou rychlosti předměty nespájené s půdou, vody, kamení, zvířata, lidi. Avšak, odpovídá hvězdář, kdyby se okruh hvězd otáčel ve 24 hodinách, zdali by se nebylo více obávati tohoto rozmetání, an by byl pohyb neskonale značnější? Zdali by tento pohyb tak rychlý byl nutný, aby zabránil hvězdám padati na zemi? V tom případě nebe nemělo by mezí; čím více by rostl poloměr, tím rychlejší by byl pohyb; poloměr a pohyb rostly by spolu a to do nekonečna. Nuž co jest nekonečné, nemůže ani pominouti ani se pohybovati; tudíž nebe bude nepohyblivé.
Koprník tu oplácí Aristotelovi jeho vlastní mincí; ale pak zůstavuje hádkám metafysikův otázku světa konečného neb nekonečného. „Co jest nesporného, jest kulovitost země; nuž pohyb hodí se tomuto tvaru, proč bychom se rozpakovali připustiti jej nestarajíce se o to, čeho nemůžeme věděti? Připusťme tedy denní obrat země.“
Na oporu svého tvrzení cituje verš „Provehimur portu? terraeque urbesque recedunt.“ Ti kdo jsou na lodi, přičítají svůj pohyb předmětům vnějším; to se nám rovněž přihází: když se točí země, zdá se nám, že celá obloha se točí. Mraky a vše, co se nese vzduchem, účastní se pohybu země; tento pohyb jest společný celému ovzduší aneb aspoň, dodával Koprník, části nejbližší, která, účinkem dotyku, musí býti unášena, aniž se tomu co vzpírá. Co se týče svrchní části, mohla by býti zbavena pohybu. Koprník mohl dodati, že celé ovzduší účastní se pohybů země. Vypočítal jsem nedávno, že teprve ve výši 10.000 mil síla odstředívá vyvinutá otáčením koule zemské rovnala by se tíží a nenechala by již přilnulými k oběžnici částečky vzduchu, které by tam snad byly. Ale atmosféra i v hořejších nejlehčích svých pásech prostírá se jen do výše několika set mil; a ta, jež nám dává dýchati, neprostírá se na více než 50 kilometrů. Po několika .vývodech metafysických spisovatel činí závěr, že pohyb země jest pravdě podobnější než její klid. „Je-li několik středů, lze pochybovati, že by střed světa byl středem země a tíže zemské. Tíže jest jen přirozená snaha udělená Tvůrcem všem částem, která je vede k tomu, aby se spojilly a tvořily koule.
Jest víře podobno, že tato síla dala slunci, měsíci a ostatním planetám tvar kulovitý, což jim nebrání vykonávati rozmanité obraty. Má-li tedy země pohyb kolem středu, pohyb ten bude podobný tomu, jejž pozorujeme u jiných těles; budeme míti roční okruh. Pohyb slunce bude nahrazen pohybem země. Ano slunce se stalo nehybnýrn, vycházení a zapadání hvězd, všechny pozorované okolnosti budou se díti stejně; zastávky a couvání budou souviseti s pohybem země, slunce bude uprostřed světa; toho vymáhá řád, dle něhož všecko za sebou následuje, tomu nás učí soulad světa, to budeme muset připustiti, budeme-li chtíti věnovati tomu vážnou pozornost.“
Tento výklad nám ukazuje, že Koprník první vážně rozjímal o této základní stránce soustavy světové, nebo že, jestli jiní počali, žádnému se nepodařilo vyložiti své důvody trochu pravdě podobně; neboť, kdyby tak byli učinili, bylo by s podivením, že by po tom nebylo zůstalo ani stopy. Archimedes nám praví, že Aristarch psal proti astrologům, aby jim dokázal, že země se pohybuje; nezdá se však, že by byl Archimedes pevně přesvědčen o ceně této soustavy.
Přicházíme po té ke kapitole X., nadepsané „o řádu drah nebeských“. Nikdo neuvádí v pochybnost, praví hvězdář, že nebe hvězd jest nejvýše.
Staří mudrci řadili planety podle délky jejich obratů z důvodu, že, an pohyb jest pro všechny týž, předměty vzdálené nutně zdají se pohybovati zdlouhavěji. Myslili, že měsíc jest nejbližší všem planetám, protože vykonává svůj obrat v kratší době než kterákoli jiná; že Saturnus patrně jest dále všech ostatních, protože potřebuje více času na proběhnutí větší dráhy. Pod ním postavili Jupitera a potom Marsa. Rozcházeli se o Venuši a Merkurovi. Jedni, jako Timaios Platonův, je staví nad slunce, druzí, jako Ptolemaios; míní, že jsou pod ním. Alpetrag staví Venuši nahoru a Merkura dolů. Platonikové myslili, že planety, které se nevzdalují valně od slunce, měly by míti obměny jako měsíc, kdyby byly pod sluncem. Musily by se zatmívati; nuž, toho nebylo nikdy pozorovati; tudíž, pravili, oběžnice ty jsou výše než slunce.
Kdo kladou Venuši a Merkura dolů, zakládají se na mezeře, která by byla mezi sluncem a měsícem. Největší vzdálenost měsíce od země jest 64 ⅙ průměrů země; při nejmenší vzdálenosti slunce shledávají jich 1160; bylo by jich tedy 1096 od měsíce ke slunci: v této mezeře mínili, že musí umístiti Venuši a Merkura. Dali 117 těch dílů dráze Merkurově a 910 dráze Venušině, takže se žádná z těch drah neprotíná.
Nad to dávají oběma těm planetám vlastní světlo, či spíše předpokládají, že proniknuty jsouce světlem slunečním jsou zářící v každém postavení; ostatně zatmění sluneční, jež by snad způsobily, byla by velmi řídká pro jejich šířky. Venuše a najmě Merkur mají průměr tak malý, že by nemohly nikdy zakrýti více než setinu kotouče slunečního, jak tomu chce Albategni, který soudí, že průměr Venuše jest jen desetinou průměru slunce (jest jen třicetinou asi). Tyto oběžnice by tvořily tedy jen nepozorovatelné skvrny. Averroes ve svém Kommentáři k Almagestu praví, že viděl na slunci černé body v době konjunkcí těchto planet; proto byly položeny tyto oběžnice dole.
V této velmi zajímavé kapitole jest obtíž, které nedovedu rozřešiti, proti níž Bailly se vzepřel a kterouž Delambre pominul mlčením. Koprník tu nechává domnívati se, že hvězdy snad jsou osvětlovány sluncem a nezáří světlem vlastním.
Zdá se nám podivným dnes, kdy známe nesmírnou vzdálenost hvězd, slyšíme-li domněnku, že by mohly odrážeti světlo slunce, které jest jen hvězdičkou neviditelnou většině z nich. Ale přenášejíce se do XVI. století můžeme pochopiti, že duch velikého hvězdáře nemohl se povznésti jediným skokem až tam, a jakkoli již počítal jejich ohromnou vzdálenost, an praví, že průměr dráhy zemské není ničím vedle nich, že podržel myšlénku o možném jejich osvětlování paprsky slunečními. V poznámce připojené k této kapitole Müller poznamenává, že Kepler nevěří v toto osvětlení: „Vir insignis Joannes Keplerus, philosophus et mathematicus e paucis, hypotheseon de motu terrae assertor acerrimus, stellas fixas a sole nostro illuminari posse negat, epistola ad Galileum.“[2] Možná, že slovo Koprníkovo stellas (hvězdy) v této kapitole vztahuje se jen ku planetám; ale není to pravdě podobno, a na jiných místech ostatně pokládá opravdu slunce za krále celého světa, jenž září uprostřed okruhu stálic.
Na vysvětlenou úchylek Venuše a Merkura, podotýká ještě Koprník v této kapitole, dlužno předpokládati, že země není středem drah. Tolikéž tomu na dokázání, že Saturnus jest vzdálenější než Jupiter. Tudíž nejlepší jest mínění Martiana Capelly a některých spisovatelů latinských, kteří učí, že Venuše a Merkur se točí kolem slunce; tož úchylky nutně budou určeny poloměrem jejich dráhy. Tyto oběžnice neobkličují zemi.
Zkrátka, dráha Merkurova bude obsažena v dráze Venušině. Co nám zbraňuje vztahovati k témuž středu Saturna, Jupitera a Marsa? Dostačí nám dáti přiměřené poloměry jejich drahám, které obemknou dráhu země. Oběžnice ty v odsluní jsou patrně bližší zemi než v kterémkoli jiném postavení a zvláště než v sousluní, což dosti naznačuje, že slunce je středem jich tak jako Merkura a Venuše; mezi i těmito oběžnicemi a Marsem umístíme dráhu země a kolem země dráhu měsíce, který se nemůže odloučiti od země. Můžeme tedy, dodává, prohlásiti zpříma, že tato dráha měsíce a střed země se otočí za rok okolo slunce podél širé dráhy, jejíž střed zaujímá slunce. Slunce bude nepohyblivé a všecky úkazy budou vysvětleny pohybem země. Poloměr této dráhy, buďsi jakkoli veliký, není přece ničím u přirovnání ku poloměru stálic; což se nám připustí tím snáze, ana tato mezera jest rozdělena v nekonečné množství drah zvláštních právě těmi, kteří chtěli udržeti zemi uprostřed. Příroda nedělá nic zbytečného, nic marného a dovede vyvoditi četné účinky z jediné příčiny. To vše se bude zdáti nesnadným a téměř víře nepodobným; ale s pomocí Boží učiníme to nad slunce jasnějším alespoň těm, kteří nejsou neznalí mathematiky.
Tak vycházíme-li z této zásady, ze všech pravdě nejpodobnější, že velikost drah roste, když obraty jsou delší, pořad sfér shora počínajíc bude takovýto:
„Na místě nejvyšším nalézá se sféra stálic, sféra nepohyblivá, objímající souhrn všehomíra. Mezi planetami pohyblivými první je Saturnus, potřebující třiceti let ku svému obratu. Po ní Jupiter vykonává svou pouť průběhem dvanácti let; následuje Mars potřebující dvou let. Ve čtvrté řadě jsou země a měsíc, které za rok dojdou ku svému východišti. Páté místo ujímá Venuše potřebující tří čtvrtí roku, aby vykonala svou cestu. Merkur zaujímá šesté místo pořadu; potřebujeť toliko osmdesáti dní na opsání své dráhy. Uprostřed všech sídlí slunce. Kdož mohl by v tomto velebném chrámu zvoliti jiné a lepší místo pro tuto zářící pochodeň, osvětlující všechny oběžnice s jejich družicemi?
Ne bez důvodu jmenují slunce světlem světa, duší a myslí všehomíra. Stavíce je do středu planet jako na stolec královský necháváme mu vládu nad velikou čeledí těles nebeských.“
Toto místo je z nejkrásnějších v knize Koprníkově; ono svědčí více než kterékoli jiné snad o častém styku se spisovateli latinskými, v jejichž společnosti si liboval vynikající jeho duch, i nemohu odolati potěšení uvésti je zde do slova. Tuto jest znamenitý ten úryvek:
„{{Cizojazyčně|la|Prima et suprema omnium est stellarum fixarum sphaera, seipsam et omnia continens… Sequitur errantium primus Saturnus, qui 30. anno suum complet circuitum. Post hunc Jupiter duodecennali revolutione mobilis. Deinde Mars, qui biennio circuit. Quartum in ordine annua revolutio locum obtinet, in quo Terram cum orbe Lunari tanquam epicyclo contineri diximus. Quinto loco Venus novo mense reducitur. Sextum denique locum Mercurius tenet, octoginta dierum spatio circumcurrens. In medio vero omnium residet Sol. Quis enim in hoc pulcherrimo templo lampadem hanc in alio vel meliori loco poneret, quam unde totum (simul) possit illuminare? Siquidem non inepte quidam lucernam mundi, alii mentem, alii rectorem vocant, Trimegistus visibilem deum, Sophoclis Electra intuentem omnia. Ita profecto tanquam in solio regali Sol residens circumagentem gubernat astrorum familiam.}}“[3]
Uprostřed sídlí slunce, aby mohlo vše osvětlovati. Země jest nad to osvětlována měsícem, který se točí kolem ní. Tento pořádek jeví obdivuhodnou souměrnost, poměr pohybů a velikostí; Koprník byl by mohl dodati, jednoduchost, jaké nenajdeme v žádné jiné hypothése a které nikdy nikdo nepopíral, Koprník připojuje k tomuto výsledku srovnávací zkoušku podrobných úkazů hledíc k oběma hypothesám. Je-li země oběžnicí, přenáší se v době šesti měsíců z jednoho místa dráhy na místo právě opačné. Máme tak základ způsobilý určiti vzdálenost různých oběžnic od země. Takto dostává měřením úhlů ležících na obou koncích této základné vzdálenost různých planet od slunce, vyjádřenou částmi vzdálenosti země od téže hvězdy.
Znaje dotyčné poloměry dráhy země, Marsovy, Jupiterovy a Saturnovy, znaje dále dobu, za jakou tyto různé oběžnice otočí se úplně kolem slunce, Koprník pokouší se vypočítati rychlost, jakou oběžnice ty se pohybují.
Výsledek toho počítání byl, že země probíhá za danou dobu větší prostor nežli Mars; Mars větší než Jupiter, a Jupiter větší prostor než Saturnus. Odtud se dovozoval důsledek, že jsou-li prostory proběhnuté zemí a Marsem rovnoběžny jako v dobách odsluní, Mars musí se zdáti couvati čili pohybovati se na sféře hvězd směrem opačným ke skutečnému přemístění země. Podobný důsledek vychází tím spíše, co se týče Jupitera a Saturna.
Rozsáhlost couvání a doby stání před odsluním a po odsluní pojily se k tomuto výkladu podivuhodně, a zjev, který ne bez příčiny tolik rozpaků působil starému věku, byl tak zařaděn mezi prosté úkazy, výsledek to nevyhnutelný posuvného pohybu země.
V tomto krásném důkazu, praví Arago, po mém mínění tkví hlavně objev Koprníkův.
Vraťme se v duchu zpět k době, kdy bylo složeno dílo o obratech nebeských, a přidružíme se ku pocitu bezvýminečného obdivu, který přiměl Baillyho k výroku:
„Musíme zapomenouti pohybu, který vidíme, abychom uvěřili v pohyb, jehož neznamenáme. Jediný muž odvažuje se to navrhnouti a vše to jen proto, aby postavil jakousi pravdě podobnost ducha cítěnou skrovným počtem mudrců na místo pravděpodobnosti smyslů, která unáší dav. To není vše: bylo třeba zbořiti přijatou soustavu, schválenou ve třech dílech světa, a skáceti prestol Ptolemaiův, kterému holdovalo 14 století… Odbojník dá znamení, a revoluce se provede!“
Tato kapitola, praví Delambre, předčí nade vše, co bylo napsáno o soustavě světové; ona zajišťuje původci svému slávu nesmrtelnou.
Ale že úvahy zdánlivě tak přirozené a jednoduché nebyly nikdy vykonány aneb sebrány, bylo by ještě divnější než objev Koprníkův, kdybychom neznali vlády předsudků.
Před Koprníkem dali otáčeti se Venuši a Merkurovi kolem slunce; proč nikdy žádný hvězdář, žádný filosof nerozšířil tuto myšlénku na tři oběžnice vrchní? kde byla nesnáz? Ale Hipparch maje vše vytvořiti, postavení stálic, nestejnost slunce a nestejnosti měsíce, trigonometrii, projekce, theorii zatmění a předstoupání, byl příliš stále zaměstnán těmito nezbytnými podrobnostmi, než aby pomýšlel na celek, k němuž neměl dostatečných údajů, jelikož theorie oběžnic byla ještě v plénkách. Ptolemaios by byl méně omluvitelný, ježto pojednával výslovně o této veliké otázce způsobem sice předmětu málo hodným, který musí urážeti stejně tím, co tvrdí, jako tím, co zamlčuje.
Ale jeho práce ve příčině měsíce a oběžnic a veliká jeho skladba mathematická jsou zásluhy, které nedopouštějí souditi ho příliš přísně co se týče soustavy, k níž se hlásil a kterou tak slabě hájil. Domněnky obou těchto velikých astronomů byly přijaty s úctou od jejich nástupců, kteří je shledali dostatečnými a zabývali se jen opravením některých z jejich výpočtů nebo pozorování, přemlouvajíce se příliš lehce, že není již co opraviti na celku, nýbrž jen zdokonaliti některé podrobnosti.
Taková jest I. kniha a, lze říci, nejdůležitější část nesmrtelného díla „O obratech těles nebeských“. Kniha. II. (též o 14 kapitolách) jest, abych pravdu děl, pojednání o geometrii sférické a trigonometrii, provázené hvězdářskými tabulkami a seznamem hvězd zaznamenaných za doby Koprníkovy; zabírá neméně než 38 stran. Popis kruhů nebeské sféry, šířek a délek, přímých výstupů a sklonů nejsou živly nezbytné všelikému pojednání o astronomii theoretické a praktické. Není tu žádné úvahy vědecké nebo filosofické, která by byla zvláště vlastní dílu obnovy soustavy světové.
Jinak tomu u knihy třetí (o 26 kapitolách). Jakož psal Sniadecki, ta podává sklad nejkrásnějších objevů, jimiž důvtip lidský se může honositi. Když srovnáme šťastné a originální myšlénky zaznamenané v této knize s nynějším stavem astronomie, nelze tu neuznati ducha vyššího, jehož pronikavý zrak jde jaksi na dno veškeré propasti věčnosti, poněvadž uhodl úspěchy příštích pokolení v nejobtížnějším a nejchoulostivějším zkoumání; protože hlásá sebevědomě lehounké nestejnosti v pohybech nebeských, jejichžto zdlouhavé pokroky projevují se zřejmě teprve s věky; protože zkrátka podařilo se mu určiti příčinu všech těchto zdánlivých pohybů.
Ježto vysvětlení ročního pohybu země jest předmětem této knihy, bylo probrati a seznati všecky body dráhy, kterou oběžnice naše opisuje kolem slunce; bylo určiti přesně periodu tohoto obratu čili délku roku; vysvětliti všecky proměny v rychlosti tohoto pohybu, zkoumati naklonění dráhy zemské k rovníku a průsečíky, kde se protínají oba ty kruhy, tak zvané body rovnodennosti. Položka těchto bodů jest z nejpodstatnějších živlů hvězdářského a občanského počtu. Na jejich místě závisí pořádek a návrat ročních počasů, postavení různých těles nebeských, i lze říci, že veškerý souhrn hvězdářských vědomostí záleží na přesném určení těchto bodů. Při zkoumání tak vysoce důležitém jde tedy o to, položiti jeden z prvních základů vědy a počítání. Nejstarší pozorování a důmysl nejschopnější dobrati se jednoduchosti příčin ve spletku nahromaděných účinů byli jediní bezpeční vůdcové, jimž bylo možno se oddati při tomto badání.
Koprník vycházeje od r. 294 před letopočtem křesťanskýrn probírá a přetřásá pozorování téže hvězdy, Klasu v Panně, obsahující dobu 1819 let, jež začal Timocharis, z prvních hvězdářů školy alexandrijské a v nichž pokračovali postupně Hipparch, Ptolemaios, Albategnius a on sám ve Frauenburce. Výsledky jejich se ubezpečuje, že stálice zachovávajíce touž vzdálenost k ekliptice, mění se ve svých délkách čili vzdálenosti bodů rovnodenních; a ježto hvězdy ty nemění postavení mezi sebou, zavítal z toho, že změna jejich v délce není účinkem jejich vlastního pohybu, nýbrž účinkem couvání bodů rovnodennosti od východu na západ, známého v astronomii jménem praecessí ekvinokciální.
Slučuje pak pozorování Aristarcha Samského, Ptolemaia a Arabův o sklonu ekliptiky k rovníku s pozorováním, jež konal sám po 30 let, dovozuje z toho změnu v tomto sklonu; tak srovnáním všeho toho pozorování Koprník konstatuje dva důležité úkazy: první, zpozorovaný nejprve Hipparchem a zjištěný pak všemi pozdějšími astronomy, že body rovnodennosti mají pohyb couvavý; druhý, o jehož objev s nikým se nedělí, že tento pohyb bodů rovnodenních jest nestejný, a že šikmost ekliptiky podléhá periodickým změnám. Není naším úkolem sledovati ho v jeho počtu, abychom ocenili všecky ty změny a jejich navracování.
Ale když šlo o poznačení pravé příčiny těchto úkazů, všichni předchůdci Koprníkovi se zaplétali a bloudili ve složitém apparátu kruhů a sfér, které množily nesnáze s výklady. Byla to stavba ducha vydaného mylným domněnkám a mořícího se předpokládáním, jež pravda vyvracela. Koprník rozbil tu hrubou stavbu a postavil místo ní prostý a útlý mechanismus vzatý z pohybu osy zemské. Podáme tuto stručný nástin těchto náhledů vyvinutých v třetí kapitole této knihy.
Koprník tu klade za zásadu, že osa zemská, jakkoli jest pokládána za sobě rovnoběžnou na vysvětlení ročních dob, podléhá dvojímu nesmírně zdlouhavému pohybu: nejprve že konec této osy či pól světový se točí nepozorovaně kolem točny ekliptiky od východu k západu v období asi 26000 let (25870); a ježto pohyb osy nutně vleče s sebou pohyb rovníku, body rovnodennosti, sbíhajíce po ekliptice, couvají ročně o oblouk asi 50 minut; podruhé že tato osa kývajíc se jako páka, kolísající ve svém pohybu nekonečně zdlouhavém, brzo se zdvihá, brzo klesá k ekliptice; a ježto zase sklon os řídí sklon kruhů a jejich rovin, jde z toho, že kývání osy zemské přivodí nezbytnou změnu ve sklonu rovníku k ekliptice: z čehož následuje, že couvání bodů rovnodennosti a všecky změny v postavení hvězd pocházejí ze dvojího pohybu, jemuž osa naší koule zemské jest podrobena, jak jsme právě viděli, za ročního obratu; že tento dvojí pohyb jest tak vzájem závislý na sobě, že vzájemně účinkuje na jeho zrychlování a příslušné zpozďování, že zkrátka lehké nestejnosti, které je zachvacují, jsou periodické majíce vyznačenou hranici, které nemohou překročiti a v níž se obnovují. Odkudž jde, že naše oběžnice měla vždy asi tytéž počasy, že rovník s ekliptikou nikdy nesplynul a že ti, kdož se zakládají na této představě, aby vysvětlili minulé nebo budoucí obraty koule zemské, jsou na omylu.
Aby ustavil svou soustavu, Koprník musil vše utvořiti. Nebudeme tedy překvapeni, jestliže v podrobnostech výkladu o soustavě světové byl někdy doveden k mylným výsledkům. Dávaje drahám planetárním podobu kruhovou místo tvaru elliptického, který jim náleží, nutně se ociťoval v leckterých místech v nesouhlasu s výsledky pozorování. Aby ušel těchto chybných důsledků, musel se vraceti ke starým pomyslům Ptolemaiovým a připouštěti epicykly pro některé oběžnice. Nemohl vše vystavěti najednou. Aby vyvedl svou novou budovu, musel si vypůjčiti staré stavivo památných staveb starověkých. Ve století tohoto velikána pravé představy o mechanice, zvláště co se týče pohybu těles, byly velmi málo pokročilé. Koprník věřil v souvislost pohybů okružných a točivých. Připodobnil posuvný pohyb země kolem slunce ku pohybu, který by se děl, kdyby země byla nezměnitelně připoutána ke konci pevného poloměru spojujícího střed slunce se středem naší koule zemské. Odtud důsledek, že by pohybem ročním čili posuvným země byla vždy nastavovala touž tvář slunci, jako kdyby byla k němu připjata železnou tyčí, a že by různé průměry země postupně byly bývaly namířeny k rozličným bodům prostoru.
Nevysvětlíme si však zdánlivý okružný pohyb nebe pomocí rotačního pohybu země kolem jedné z jejích os než předpokládáme-li, že tato osa jest vždy rovnoběžna s sebou samou nebo že prodloužena prochází vždy týmiž hvězdami. Aby vyhověl této podmínce, nevyhnutelné na vysvětlení úkazů denního pohybu a ročních dob, Koprník dával zemi třetí; jak jej nazýval, pohyb, jímž osa rotační byla přiváděna zpět k rovnoběžnosti, od níž ji pohyb postupný byl oddálil; ale závislost, kterou veliký hvězdář Toruňský stanovil mezi rotačním a posuvným pohybem tělesa, byla čistě imaginární, jak ukázali později Kepler a Galilei.
Země krouží kolem slunce zůstávajíc vždy s sebou rovnoběžna, a třetí pohyb vynalezený od Koprníka, kterýžto předpoklad značnou měrou komplikoval jeho soustavu, stal se úplně zbytečným.
Nicméně dlužno poznamenati, že tento pohyb vedl k velmi jednoduchému výkladu praecesse ekvinokciální, to jest onoho obecného pohybu o 50 vteřin za rok, jehož se účastní všechny hvězdy a který se děje rovnoběžně s rovinou ekliptiky. Pošinutí to se vykládalo tím, že se předpokládalo, že třetí pohyb osy nepřivozoval mathematicky zas její rovnoběžnost, a že po uplynutí roku bylo potřebí 50 vteřin, aby osa se vrátila zas do své prvotní polohy.
Koprník, jenž se odvážil ve svém díle podrývati až v samých základech astronomii Hipparchů a Ptolemaiů, neosměloval se pronésti nejmenší pochybnost o správnosti jejich pozorování. Pozorování ta Ptolemaios vysvětloval výstředími a příkružími; Koprník vzal útočiště k týmž hypothesám, aby vyložil nepravidelné pohyby slunce, oběžnic, jakož i jakýchsi myšlených změn v praecessí ekvinokciální a v šikmosti ekliptiky. Všechno to lešení zmizelo teprve následkem prací Keplerových. Teprve od doby tohoto velikána soustava Koprníkova byla vyproštěna z komplikací, které ji potud znešvařovaly, a stala se prostým, jasným, geometrickým výrazem zákonů přírodních.
Kniha IV. (o 32 kapitolách) zcela jest věnována rozboru pohybů měsíce, i není nám jí se zde zabývati, neboť obsahuje pouze podrobnosti praktické astronomie té doby.
V. kniha (o 36 kapitolách) díla „De Revolutionibus“ vykládá a stanoví pohyby pěti tehdy známých oběžnic Merkura, Venuše, Marsa, Jupitera a Saturna. Ale výklady tyto, založené dílem na spletitém kolečkovém stroji příkruží, výstředí, kruhů deferenčních, jichž nemohl se duch jeho rázem sprostiti, nemají nutně přesnosti ani jasnosti. Zlepšil theorii měsíčnou; udal snazší a jednodušší kombinaci na vypočítání dvojnásobné její nestejnosti; učinil důležitou opravu v odhadu vzdáleností, parallax a průměrů.
Obojí nestejnost, kterou pozorujeme vůbec u oběžnic, jest působena dle něho jednak pohybem země, jednak pohybem, který jest vlastní každé oběžnici, atd.
Dlužno tedy postaviti se na hledisko velikých obecných myšlének a nikoli podrobností, abychom posoudili jak náleží důmysl Koprníkův. Bez něho Kepler, Galilei, Newton a moderní hvězdáři nebyli by mohli vysloviti svých náhledů vědeckých. On svými myšlénkami o přitažlivosti vyvolal později v duchu Newtonově všeobecnou gravitaci.
„Myslím, praví, že tíže jest snaha, kterou Tvůrce přírody vtiskl všem částem hmotným, aby se spojily a utvořily hmotu,“ atd. (Viz výše str. 224).
Odtud ke světové gravitaci, jak ji pojal Newton, byl jen krok.
Takové jsou základní stránky novověkého almagestu, který měl obnoviti soustavu světovou.
Kniha VI. (o 9 kap.), kterou se svazek končí, jest věnována otázce šířek, i nemá filosofické důležitosti pro nás.
Z obavy, aby nevzbudili odsudků církve, učenci souhrnem odmítli knihu Koprníkovu.
První vydání bylo vytištěno jen ve skrovném počtu výtisků, a bylo jich bezpochyby mnoho zničeno po rozsudku Inkvisice. Druhé vydání bylo vytištěno v Basileji r. 1556, třetí v Amsterodamě r. 1617. Toto, provedené 75 let po smrti spisovatelově, jak řečeno na titule; jest prosto tiskových omylů obou prvních, a je typograficky daleko pečlivější. Učený jeho vydavatel, Mikuláš Müller, předeslal mu čelný obrázek,[4] na němž jest viděti ruku držící váhy, jejichž pravá miska nese kouli zemskou a levá kouli nebeskou. Tato převažuje, a vydavatel měl o to péči, aby to dvojnásob vyznačil napsav dole slovo praestat.
Vydání toto má nadpis: „Nicolai Copernici Torinensis Astronomia instaurata, libris sex comprehensa, qui de Revolutionibus orbium coelestium inscribuntur.“
Kniha Koprníkova byla pětkrát tištěna. První vydání latinské jest ono, jež Koprník sám dal poříditi v Norimberce r. 1543. Druhé, rovněž latině, a s prvním totožné, jest Basilejské z r. 1556. Třetí jest Müllerovo, o němž jsme právě mluvili (v Amsterodamě r. 1617). Bylo znova otištěno v témž městě r. 1640.[5]
Páté[6] jest nádherný kvart po latinsku a polsku, vydaný v našem století (r. 1854) ve Varšavě péčí Baranowského, ředitele hvězdárny Varšavské.
Takové jest dílo obnovitele soustavy světové, stručně shrnuté a podané v základních rysech. Theoretické výklady, tabulky a seznamy, které je obohacují, činily z něho po několik věků nejlepší pojednání o praktické astronomii. Zůstane za všech věků příštích nejslavnějším pomníkem dějin hvězdářství a jedním z nejvznešenějších svědectví vyšší mohutnosti ducha lidského.
Bylo užitečno doplniti jím vědecký životopis nesmrtelného hvězdáře.
- ↑ Srovnej, co praví Dr. Studnička str 40 o předmluvě rukopisné.
- ↑ Slovutný muž Jan Kepler, filosof a mathematik vynikající, domněnek o pohybu země zastánce velehorlivý, popírá, že by stálice sluncem naším mohly býti osvětlovány (v listě ke Galileovi). Pozn. překl.
- ↑ Poznáváme v tomto krásném a výmluvném popise, jako u všech astronomů XVII. století, stopy dlouhého styku s klassickým starověkem. Koprník měl na zřeteli tato místa: Cicero, Somnium Scipionis c. 4; Plinius L. II. c. 3 a Hermes Trismegistos (= Tóth) kn. V. (p. 195 a 201, vydání Krakovské 1586). Narážka na Elektru Sofokleovu jest nejasná, neboť nenazývá se slunce »vše vidoucím« v tomto kuse, nýbrž v Iliadě a Odyssei, jakož i v Choeforách Aischylových (v. 980), jež Koprník nemohl bráti za Elektru. Dle domněnky Boeckhovy narážka ta pochází z nedopatření paměti; Koprník sobě asi připomenul neurčitě verš 869 ze Sofokleova Oidipa na Koloně. Jest dosti podivno, že v životopise Koprníkově od Czynského (Kopernik et ses travaux 1847, p. 102) Elektra řeckého tragika byla zmatena s proudy elektrickými. Spisovatel přeložil takto místo výše uvedené: »Béřeme-li slunce za pochodeň všehomíra, jeho duši, jeho vůdce; jestliže Trismegistos je jmenuje Bohem, jestliže Sofokles je má za sílu elektrickou, která oživuje a pozoruje souhrn stvoření… atd.«
- ↑ Spis Flammarionův podává tento výmluvný průčelní obrázek jako historickou zajímavost na str. 248.
- ↑ V prvních těchto vydáních vynechána předmluva Koprníkova, která (dle dra. Studničky str. 40) teprve za našich dob přišla do veřejnosti dle rukopisu pražského. Pozn. překl.
- ↑ Dr. Studnička (str. 38 a 39*) nezmiňuje se o druhém vydání Amsterodamském uváděje za čtvrté vydání Baranowského, za páté pak nejnovější vydání r. 1873 na oslavu 400leté památky Koprníkovy, při němž svědomitě použito rukopisu Pražského. O vydání tomto Flammarion ještě nevěděl. Pozn překl.